Česká vysočina

Šablona:Infobox Geomorfologická provincie

Česká vysočina (německy Böhmische Masse či Böhmické Mittelgebirge, polsky Masyw Czeski) je rozsáhlá geomorfologická provincie v rámci hercynského systému (Hercynské evropské vysočiny), která pokrývá většinu území České republiky (přibližně 83 % státního území) a přesahuje do sousedních oblastí Německa (spolkové země Bavorsko a Sasko), Rakouska (Horní Rakousy a Dolní Rakousy) a jihozápadního Polska (Dolnoslezské vojvodství). V geomorfologickém členění reliéfu Česka nese kódové označení III.

Z geologického hlediska odpovídá Česká vysočina konsolidovanému tělesu zvanému Český masiv, který představuje erozně obnažený zbytek variského (hercynského) pásemného pohoří vyvrásněného v období mladších prvohor (před 380 až 300 miliony let) při kolizi prakontinentů Laurasie a Gondwana. Jde o nejstarší, nejstabilnější a plošně nejdominantnější geologicko-geografickou strukturu na českém území, tvořenou převážně hlubinnými vyvřelinami (granitoidy) a přeměněnými horninami (rulami, fylity a svory), které byly v druhohorách zarovnány v parovinu a v třetihorách pod vlivem vzdáleného alpinsko-karpatského vrásnění rozlámány do soustavy kerných pohoří, příkopových propadlin a vulkanických těles.

Reliéf České vysočiny má charakteristický mísovitý tvar: vnější obvod provincie lemují krystalinická pohraniční pohoří (Krkonoše, Jizerské hory, Orlické hory, Hrubý Jeseník, Krušné hory, Šumava, Český les), zatímco vnitřek vyplňují mírněji zvlněné vrchoviny (Českomoravská vrchovina), pahorkatiny (Benešovská, Středočeská) a křídové sedimentární tabule (Česká tabule). Nejvyšším bodem provincie je vrchol Sněžka v Krkonoších s nadmořskou výškou 1 603 metrů, nejnižším bodem je hladina řeky Labe na státní hranici v Hřensku (115 m n. m.), což představuje celkovou výškovou amplitudu téměř 1 500 metrů. Na východě a jihovýchodě hraničí Česká vysočina s geologicky mladší provincií Západní Karpaty a Západopanonskou pánví, přičemž morfologický předěl tvoří sníženiny Vněkarpatských sníženin (zejména Moravská brána, Vyškovská brána a Dyjsko-svratecký úval).

🗺 Geografické vymezení a hranice

Česká vysočina se rozkládá v srdci středoevropského prostoru a její celková mezinárodní rozloha včetně přesahů do sousedních států činí přibližně 150 000 km², z čehož 65 744 km² připadá na území České republiky:

Vnitřní a vnější vymezení

Severní a severozápadní hranice (Německo a Polsko): Hranici tvoří severní úpatí Sudet a Krušných hor, kde provincie přechází do Středoevropské nížiny (Severopolské a Severoněmecké nížiny). Do Německa zasahuje v Sasku (Krušné hory, Vogtland, Saské Švýcarsko, Lužice) a v Bavorsku, kde na Český les a Šumavu navazuje Bavorský les (Bayerischer Wald) a Smrčiny (Fichtelgebirge).
Jižní hranice (Rakousko): V Rakousku klesá žulový masiv Šumavy a Českomoravské vrchoviny do žulových plošin oblastí Mühlviertel a Waldviertel a končí na severním břehu řeky Dunaj (průlomové údolí Wachau).
Východní a jihovýchodní hranice (kontakt s Karpaty): Představuje nejvýraznější morfologický a geologický šev střední Evropy. Zde se stará, rigidní kra Českého masivu noří pod mladé příkrovy Západních Karpat. Hranice probíhá od Znojma přes Brno, Vyškov a Přerov k Ostravě. Výraznými sníženinami oddělujícími obě provincie jsou Dyjsko-svratecký úval, Vyškovská brána, Hornomoravský úval a Moravská brána.

Mísovitý reliéf provincie historicky podmínil vznik českého státu jako přirozené geomorfologické i geopolitické pevnosti chráněné pohraničními hvozdy.

🏔 Geomorfologické členění České vysočiny

V jednotném systému geomorfologického členění České republiky (podle prof. Jaromíra Demka) se provincie Česká vysočina (III) dělí na území Česka do šesti subproviincií (dříve označovaných jako soustavy), které zahrnují celkem 17 oblastí (podsoustav) a 69 geomorfologických celků:

1. Krkonošsko-jesenická subprovincie (Sudetská, kód IIIA)

Zaujímá severní a severovýchodní okraj provincie od Lužických hor na západě po Moravskou bránu na východě. Je orograficky nejvyšší částí celé provincie s výrazně modelovaným glaciálním a periglaciálním reliéfem:

Oblasti: Krkonošská oblast (Západní Sudety), Orlická oblast (Střední Sudety), Jesenická oblast (Východní Sudety) a Krkonošsko-jesenické podhůří.
Klíčové celky: Krkonoše (nejvyšší pohoří Česka, Sněžka 1 603 m n. m.), Jizerské hory, Hrubý Jeseník (Praděd 1 491 m n. m.), Králický Sněžník (1 423 m n. m.), Orlické hory (Velká Deštná 1 116 m n. m.), Rychlebské hory, Broumovská vrchovina s pískovcovými skalními městy.

2. Krušnohorská subprovincie (kód IIIB)

Severozápadní křídlo provincie táhnoucí se podél německé státní hranice. Vyznačuje se asymetrickým kerným vyzdvižením Krušných hor a paralelním pásmem tektonických propadlin:

Oblasti: Krušnohorská hornatina, Podkrušnohorská oblast a Karlovarská vrchovina.
Klíčové celky: Krušné hory (Klínovec 1 244 m n. m.), Smrčiny, České středohoří (vulkanické kužely, Milešovka 837 m n. m.), Doupovské hory (třetihorní stratovulkán), Mostecká pánev, Sokolovská pánev, Chebská pánev a Slavkovský les.

3. Šumavská subprovincie (Šumavská soustava, kód IIIC)

Jihozápadní zaledněné a zalesněné hraniční pásmo reprezentující rozsáhlé náhorní plošiny (pláně) s hlubokými údolími a rašeliništi:

Oblasti: Šumavská hornatina, Českoleská oblast a Jihočeské pánve.
Klíčové celky: Šumava (nejvyšší vrchol české části Plechý 1 378 m n. m., na bavorské straně Großer Arber 1 456 m n. m.), Český les (Čerchov 1 042 m n. m.), Novohradské hory (Kamenec 1 072 m n. m.), Třeboňská pánev a Českobudějovická pánev.

4. Poberounská subprovincie (Poberounská soustava, kód IIID)

Rozsáhlá vnitřní oblast západních a středních Čech rozkládající se v povodí Berounky, Vltavy a dolní Ohře:

Oblasti: Brdská oblast a Plzeňská pahorkatina.
Klíčové celky: Brdy (Tok 865 m n. m., nejvyšší vnitrozemské pohoří Česka), Hřebeny, Křivoklátská vrchovina, Rakovnická pahorkatina, Plaská pahorkatina a Kakovická pahorkatina.

5. Česko-moravská subprovincie (kód IIIE)

Centrální a jihovýchodní klenba provincie tvořící geomorfologický most mezi Čechami a Moravou a hlavní evropské rozvodí:

Oblasti: Českomoravská vrchovina, Středočeská pahorkatina, Jihočeská pahorkatina a Brněnská vrchovina.
Klíčové celky: Jihlavské vrchy (Javořice 837 m n. m.), Žďárské vrchy (Devět skal 836 m n. m.), Hornosvratecká vrchovina, Křižanovská vrchovina, Drahanská vrchovina (zahrnující krasový Moravský kras), Benešovská pahorkatina, Vlašimská pahorkatina a Táborská pahorkatina.

6. Česká tabule (kód IIIF)

Snížená sedimentární vnitřní pánev severních a východních Čech podél toku Labe a dolní Jizery:

Oblasti: Severočeská tabule, Středočeská tabule a Východočeská tabule.
Klíčové celky: Ralská pahorkatina (pískovcové reliéfy, Ralsko 698 m n. m.), Jičínská pahorkatina (Český ráj), Jizerská tabule, Středolabská tabule a Svitavská pahorkatina.

🪨 Geologická stavba a tektonický vývoj

Geologickým substrátem provincie je Český masiv – jeden z nejvýznamnějších bloků variského orogénu v Evropě. Jeho geologický vývoj trval více než miliardu let a zahrnuje sedimentaci, metamorfózu, magmatismus i tektonické deformace:

1. Prekambrické a staroprvohorní základy

Nejstarší horninové komplexy náležejí do prekambria (starohor) a staršího paleozoika (kambrium, ordovik, silur, devon):

Brunovistulikum (brunie): Starobylá kontinentální kůra kadomského stáří ležící v podloží Moravy a Slezska (brněnský masiv, dyjský masiv).
Barrandien (tepelsko-barrandienská oblast): Mezinárodně proslulá jednotka středních a západních Čech tvořená nemetamorfovanými starohorními břidlicemi a mořskými sedimenty staršího prvohor s bohatými fosilními nalezišti trilobitů (Joachim Barrande).

2. Variská orogeneze (hercynské vrásnění)

Před 380 až 300 miliony let (v devonu a karbonu) došlo k gigantické srážce kontinentálních ker:

Horniny byly vystaveny extrémním teplotám a tlakům – vznikly dnešní pásma rul, svorů a granulitů moldanubické a saskodurynské oblasti.
Do zemské kůry pronikla obrovská tělesa žulového magmatu – vznikly masivní hlubinné plutony: Středočeský pluton, Moldanubický pluton (tvořící osu Českomoravské vrchoviny a Šumavy), Krkonošsko-jizerský pluton a Karlovarský pluton.
V karbonských močálech po ústupu moře vznikla nejvýznamnější černouhelná ložiska (kladensko-rakovnická, plzeňská a hornoslezská pánev).

3. Mezozoická platformní sedimentace (druhohory)

Během permu a druhohor bylo hercynské pohoří působením větrné a vodní eroze srovnáno v mírně zvlněnou parovinu (peneplén). V období svrchní křídy (před 100 až 66 miliony let) došlo k masivní mořské záplavě (transgresi):

V mělkém křídovém moři probíhala sedimentace křemenných pískovců, slínovců (opuk) a prachovců.
Vznikla rozsáhlá Česká křídová tabule pokrývající severní polovinu Čech. Po ústupu moře pískovcové sedimenty rozpraskaly podél zlomů, selektivní eroze vymodelovala skalní věže a vznikla proslulá skalní města (Prachovské skály, Hruboskalsko, Adršpašsko-teplické skály, České Švýcarsko).

4. Třetihorní saxonská tektonika a vulkanismus

V kenozoiku (terciéru) vyvolalo formování Alp a Karpat sekundární tlaky na starý Český masiv. Protože ztuhlá zemská kůra se již nemohla zvrásnit, došlo k jejímu rozlámání podél zlomů (saxonská kerná tektonika):

Hrástě byly vyzdviženy v moderní pohraniční pohoří (Krušné hory, Sudety, Šumava).
Příkopové propadliny poklesly – vznikl Podkrušnohorský prolom (s jezerní sedimentací hnědého uhlí v Mostecké, Sokolovské a Chebské pánvi) a jihočeské sladkovodní pánve.
Podél hlubinných tektonických zlomů Oháreckého riftu vystoupilo magma na povrch – vznikla mohutná sopečná pohoří České středohoří (znělce, čediče) a Doupovské hory a izolované sopečné kužely (Říp, Trosky, Kunětická hora).

5. Čtvrtohorní glaciální a periglaciální modelace

V kvartéru (čtvrtohorách) zasáhl severní okraj České vysočiny pevninský ledovec ze Skandinávie (dospěl k úpatí Lužických hor, Jizerských hor a do Moravské brány, kde zanechal bludné balvany). Nejvyšší partie Krkonoš a Šumavy měly vlastní horské ledovce, které vyhloubily ledovcové kary (kotle), údolí tvaru U (trogy) a zanechaly morénová jezera (Černé jezero, Čertovo jezero). V periglaciálním mrazovém klimatu vznikla balvanová moře, kamenné proudy a mrazové sruby na vrcholech hor.

🌊 Hydrologické poměry a hlavní evropské rozvodí

Česká vysočina plní funkci pomyslné „střechy Evropy“. Z důvodu vyvýšené polohy z ní většina vodních toků odtéká do sousedních zemí a její území je téměř výhradně závislé na atmosférických srážkách:

Úmoří tří moří

Přes vrchol hory Klepáč (1 145 m n. m., polsky Trójmorski Wierch) v masivu Králického Sněžníku prochází trojrozvodí tří evropských úmoří:

Severní moře (cca 65 % území provincie): Odvodňováno řekou Labe a jejím největším přítokem Vltavou, která sbírá vody z jižních, středních a západních Čech (Berounka, Sázava, Otava), dále řekami Ohře a Jizera.
Černé moře (cca 25 % území provincie): Odvodňováno řekou Moravou a jejím přítokem Dyjí (povodí Dunaje), které odvádějí vody z východních partií Českomoravské vrchoviny, Drahanské vrchoviny a Jeseníků.
Baltské moře (cca 10 % území provincie): Odvodňováno řekou Odrou a jejími přítoky (Opava, Ostravice) ve Slezsku a řekou Lužickou Nisou na severu Čech.

Vodní nádrže a rašeliniště

Vzhledem k puklinovému charakteru krystalinického podloží má provincie omezené zásoby hlubinných podzemních vod (s výjimkou křídových pískovců České tabule). Zásadní úlohu pro retenci vody v krajině hrají:

Rozsáhlá horská rašeliniště a slatiniště (Šumavské pláně, Jizerská rašeliniště, rašeliniště na Božím Daru v Krušných horách, Rejvíz v Jeseníkách).
Údolní přehradní nádrže vybudované v kaňonovitých údolích: Vltavská kaskáda (Lipno, Orlík, Slapy), Švihov (Želivka) na Želivce (největší rezervoár pitné vody pro Prahu a střední Čechy), Nechranice na Ohři, Vír na Svratce či Slezská Harta na Moravici.
Historické rybniční soustavy: Třeboňská rybniční pánev založená v 16. století (Rožmberk, Svět).

🌲 Biogeografie, pedologie a vegetační stupňovitost

V biogeografickém členění tvoří Česká vysočina samostatnou hercynskou podprovincii v rámci středoevropské provincie listnatých opadavých lesů. Vyznačuje se plně vyvinutou vertikální vegetační stupňovitostí:

Výškové vegetační stupně

Nížinný (planární) stupeň (do 200 m n. m.): Teplé oblasti Polabí a dolního Poohří. Původní teplomilné doubravy a lužní lesy byly přeměněny v nejúrodnější ornou půdu s úrodnými černozeměmi.
Pahorkatinný (kolinní) stupeň (200–450 m n. m.): Středočeská a Plzeňská pahorkatina. Dubohabrové lesy na hnědozemích a kambizolích; intenzivní zemědělství.
Podhorský (submontánní) stupeň (450–750 m n. m.): Českomoravská vrchovina, podhůří pohraničních hor. Původní jedlobukové lesy byly od 19. století z velké části nahrazeny hospodářskými smrkovými monokulturami na kyselých kambizolích, které v letech 2015–2022 těžce zasáhla kůrovcová kalamita.
Horský (montánní) stupeň (750–1 250 m n. m.): Hřebeny pohraničních pohoří. Přirozené klimaxové horské smrčiny, rašeliniště, podzolové půdy.
Subalpínský a alpínský stupeň (nad 1 250 m n. m.): Vyvinut pouze na nejvyšších vrcholech Krkonoš a Hrubého Jeseníku. Horní hranice lesa (cca 1 250–1 350 m), klečové porosty (kosodřevina), ledovcové kary s lavinovými drahami a alpínské hole s tundrovou vegetací a glaciálními relikty (např. Ostružiník moruška, Všivec krkonošský).

Ochrana přírody

Na území České vysočiny leží drtivá většina velkoplošných chráněných území České republiky:

Národní parky (NP): Krkonošský národní park (KRNAP, vyhlášen 1963), Národní park Šumava (vyhlášen 1991, největší národní park v ČR) a Národní park České Švýcarsko (vyhlášen 2000).
Chráněné krajinné oblasti (CHKO): 22 chráněných krajinných oblastí (např. CHKO Šumava, CHKO Jizerské hory, CHKO Jeseníky, Beskydy – zasahující na okraj, CHKO Žďárské vrchy, CHKO Křivoklátsko, CHKO Český kras, CHKO Moravský kras, CHKO Třeboňsko).

📈 Přehledy a geomorfologická data

Přehled subprovincií České vysočiny v České republice

Kompletní struktura subprovincií (soustav) tvořících celek provincie III podle geomorfologického členění:

Kód	Název subprovincie (soustavy)	Rozloha v ČR (km²)	Nejvyšší bod	Nadmořská výška	Zahrnutá pohoří a geomorfologické celky
IIIA	Krkonošsko-jesenická subprovincie	11 443	Sněžka	1 603 m	Krkonoše, Jizerské hory, Hrubý Jeseník, Orlické hory, Králický Sněžník
IIIB	Krušnohorská subprovincie	6 978	Klínovec	1 244 m	Krušné hory, České středohoří, Doupovské hory, Mostecká pánev, Slavkovský les
IIIC	Šumavská subprovincie	9 864	Plechý	1 378 m	Šumava, Český les, Novohradské hory, Třeboňská pánev, Českobudějovická pánev
IIID	Poberounská subprovincie	8 474	Tok	865 m	Brdy, Křivoklátská vrchovina, Rakovnická pahorkatina, Plaská pahorkatina
IIIE	Česko-moravská subprovincie	17 743	Javořice	837 m	Českomoravská vrchovina, Středočeská pahorkatina, Drahanská vrchovina, Moravský kras
IIIF	Česká tabule	11 242	Ralsko	698 m	Ralská pahorkatina, Jičínská pahorkatina, Středolabská tabule, Český ráj
III	Česká vysočina celkem (v ČR)	65 744	Sněžka	1 603 m	Pokrývá 83,4 % rozlohy České republiky

Deset nejvyšších vrcholů České vysočiny (včetně zahraničních přesahů)

Přehled nejvyšších vrcholů provincie přesahujících nadmořskou výšku 1 400 metrů:

Pořadí	Vrchol	Pohoří (celek)	Stát	Nadmořská výška	Prominence (relativní výška)
1.	Sněžka	Krkonoše	/	1 603 m	1 200 m
2.	Luční hora	Krkonoše		1 555 m	170 m
3.	Studniční hora	Krkonoše		1 554 m	60 m
4.	Vysoké Kolo (Wielki Szyszak)	Krkonoše	/	1 509 m	334 m
5.	Praděd	Hrubý Jeseník		1 491 m	769 m
6.	Großer Arber (Velký Javor)	Bavorský les / Šumava		1 456 m	1 031 m
7.	Stříbrný hřbet	Krkonoše	/	1 490 m	50 m
8.	Vysoká hole	Hrubý Jeseník		1 465 m	150 m
9.	Králický Sněžník	Králický Sněžník	/	1 423 m	664 m
10.	Großer Rachel (Velký Roklan)	Bavorský les / Šumava		1 453 m	490 m

💡 Pro laiky

Českou vysočinu si lze představit jako obrovskou prastarou kamennou pevnost uprostřed Evropy, na které doslova stojí většina České republiky. Kdybyste se podívali na naši zemi z vesmíru, uvidíte, že Čechy vypadají jako velká mísa s vysokými okraji. Tyto okraje tvoří naše slavná pohraniční pohoří – Krkonoše, Šumava, Krušné hory nebo Jeseníky –, zatímco uvnitř této mísy leží zvlněná pahorkatina Vysočiny, lesy Brd a úrodné roviny kolem řeky Labe.

Z geologického hlediska je Česká vysočina neuvěřitelně stará dáma. Vznikla před více než 300 miliony lety, dávno předtím, než po Zemi vůbec začali chodit dinosauři. Tehdy se srazily obrovské kontinenty a vyvrásnily veletrh velehor, který byl možná stejně vysoký jako dnešní Himálaj. Během stovek milionů let však déšť, vítr a mráz tyto velehory obrousily téměř do roviny. Teprve mnohem později, když se na jihu zvedaly mladé Alpy, se tento starý a tvrdý žulový blok rozlámal na obrovské kry: některé se zvedly a vytvořily naše dnešní hory, jiné poklesly a vznikly v nich uhelné pánve a podél prasklin vytryskly sopky, jako je České středohoří nebo památná hora Říp.

Česká vysočina je navíc skutečnou „střechou Evropy“. Z jejích hor stékají řeky do tří různých moří – do Severního, Baltského i Černého –, ale k nám žádná velká řeka z ciziny nepřitéká. Všechna voda, kterou u nás máme, pochází výhradně z deště a sněhu, který spadne na kopce a lesy této prastaré geologické vysočiny.

Zdroje