Personální unie

Rozbalit box

Obsah boxu

Personální unie je forma spojení dvou nebo více suverénních států, které sdílejí stejného panovníka, avšak jejich vlády, zákony, parlamenty a státní instituce zůstávají oddělené. Jednotlivé státy v personální unii jsou považovány za samostatné subjekty mezinárodního práva. Tento typ spojení vznikal nejčastěji na základě dědických pravidel, kdy panovník jednoho státu zdědil trůn v jiném státě.

Personální unie se liší od reálné unie, kde státy kromě společného panovníka sdílejí i některé společné instituce (například ministerstva zahraničí nebo války), jako tomu bylo v případě Rakouska-Uherska po roce 1867. Rovněž se liší od federace, kde jsou členské státy podřízeny centrální federální vládě.

📜 Definice a charakteristika

Klíčovým znakem personální unie je, že spojení států je personální – vázané na osobu panovníka – nikoliv institucionální. To znamená, že:

• Oddělené právní systémy: Každý stát si zachovává své vlastní zákony a soudnictví. Občan jednoho státu nebyl automaticky občanem druhého.
• Oddělené vlády a parlamenty: Každý stát měl vlastní exekutivní a legislativní orgány. Panovník vládl v každém státě podle jeho ústavy a tradic.
• Samostatná mezinárodní subjektivita: Teoreticky mohl každý stát vést vlastní zahraniční politiku, i když v praxi byla často koordinována nebo dominována silnějším partnerem. Státy mohly mít oddělené armády a dokonce vést válku nezávisle na sobě (i když to bylo vzácné).
• Dočasnost: Personální unie mohla snadno zaniknout, pokud se lišily nástupnické řády v jednotlivých zemích. Například pokud v jedné zemi mohl na trůn nastoupit pouze mužský potomek a v druhé i žena.

Spojení bylo často spíše náhodné a založené na dynastických sňatcích a dědictví. Vztah mezi státy mohl být symetrický, ale častěji jeden ze států (obvykle ten větší a mocnější) dominoval a ovlivňoval politiku ostatních členů unie.

🌍 Historické příklady

Personální unie byly v evropské historii velmi častým jevem, zejména v období formování moderních států.

🇬🇧 Spojené království a jeho unie

• Anglie a Skotsko: Po smrti Alžběty I. v roce 1603 se skotský král Jakub VI. stal jako Jakub I. i králem Anglie a Irska. Vznikla tak personální unie známá jako Unie korun. Oba státy si zachovaly vlastní parlamenty a zákony až do roku 1707, kdy byly Zákony o unii spojeny do Království Velké Británie, čímž se personální unie změnila na reálnou.
• Velká Británie a Hannoversko: V roce 1714 se hannoverský kurfiřt Jiří Ludvík stal králem Velké Británie jako Jiří I. Tato personální unie trvala až do roku 1837. Zanikla po smrti Viléma IV., kdy na britský trůn nastoupila jeho neteř Viktorie. V Hannoversku však platilo salické právo, které ženám nástupnictví znemožňovalo, a tak se hannoverským králem stal Viktoriin strýc Arnošt August I. Hannoverský.

🇵🇱🇱🇹 Polsko-litevská unie

Jedna z nejvýznamnějších a nejdelších unií v evropské historii.

• Krewská unie (1385): Litevský velkokníže Jogaila se oženil s polskou královnou Hedvikou a stal se polským králem jako Vladislav II. Jagello. Tím vznikla personální unie mezi Polským královstvím a Litevským velkoknížectvím.
• Lublinská unie (1569): Personální unie byla přeměněna na reálnou unii, čímž vznikla Republika obou národů (Rzeczpospolita) se společným sněmem (Sejm), měnou a zahraniční politikou, i když si obě části zachovaly určitou míru autonomie.

🇸🇪🇩🇰🇳🇴 Kalmarská unie

V roce 1397 byla pod vládou Markéty I. Dánské vytvořena personální unie mezi královstvími Dánským, Norským (včetně Islandu, Grónska a Faerských ostrovů) a Švédským (včetně Finska). Unie byla poznamenána konflikty, zejména odporem švédské šlechty proti dánské dominanci. Definitivně se rozpadla v roce 1523, kdy Gustav I. Vasa vystoupil z unie a stal se švédským králem.

🇪🇸🇵🇹 Iberská unie

Mezi lety 1580 a 1640 vládli španělští Habsburkové (Filip II. Španělský, Filip III. Španělský a Filip IV. Španělský) jako králové Portugalska. Unie vznikla po vymření portugalské dynastie Avizů. Portugalské království si po celou dobu zachovalo vlastní zákony, měnu a koloniální správu. Unie skončila portugalským povstáním v roce 1640.

🇨🇿🇭🇺 České země a Uhersko

• Jagellonci: Po smrti Matyáše Korvína v roce 1490 byl český král Vladislav Jagellonský zvolen i králem uherským. Personální unie Českého a Uherského království trvala až do bitvy u Moháče v roce 1526, kdy zemřel jeho syn Ludvík Jagellonský.
• Habsburkové: Po smrti Ludvíka Jagellonského byl Ferdinand I. Habsburský zvolen českým i uherským králem, čímž se obě království dostala do personální unie s rakouskými zeměmi a položila základ budoucí habsburské monarchie.

🇳🇱🇱🇺 Nizozemsko a Lucembursko

Po Vídeňském kongresu v roce 1815 se nizozemský král stal zároveň velkovévodou Lucemburska. Tato personální unie trvala do roku 1890. Podobně jako v případě Hannoverska, i zde zánik způsobily odlišné nástupnické zákony. Po smrti Viléma III. nastoupila v Nizozemsku na trůn jeho dcera Vilemína, ale lucemburská ústava nedovolovala vládu ženám, a tak se velkovévodou stal Adolf Lucemburský z jiné větve rodu Nasavští.

⚙️ Vznik a zánik

Personální unie nejčastěji vznikaly:

• Dědictvím: Panovník jednoho státu se stal legitimním dědicem trůnu v jiném státě.
• Volbou: Šlechta nebo parlament jednoho státu si za svého panovníka zvolila panovníka jiného státu (např. Vladislav Jagellonský v Uhrách).
• Dobytím: Vzácněji, kdy si dobyvatel ponechal titul panovníka dobytého území, ale nezačlenil ho přímo do svého původního království.

Zánik personální unie mohl nastat několika způsoby:

• Odlišná pravidla nástupnictví: Jak ukazuje příklad Hannoverska a Lucemburska, pokud se lišily zákony o dědictví trůnu.
• Revoluce nebo povstání: Jeden ze států se rozhodl unii opustit a zvolit si vlastního panovníka (např. Portugalsko v roce 1640).
• Přeměna na reálnou unii nebo unitární stát: Státy se rozhodly pro hlubší integraci a spojily své instituce (např. Anglie a Skotsko v roce 1707).
• Zánik monarchie: V jednom ze států byla svržena monarchie a vyhlášena republika.

📊 Současnost

V 21. století je nejvýznamnějším příkladem personální unie Commonwealth realm. Jedná se o skupinu 15 suverénních států (k roku 2025), které sdílejí stejného monarchu, jímž je britský král Karel III.. Mezi tyto státy patří například Spojené království, Kanada, Austrálie, Nový Zéland nebo Jamajka.

Každý z těchto států je plně nezávislý. Britský monarcha vládne v každém z nich jako hlava daného státu (např. jako "král Kanady" nebo "král Austrálie"), nikoliv jako britský král vládnoucí těmto zemím. V každém z těchto států je zastupován generálním guvernérem.

Dalším specifickým příkladem je Andorra, která je diarchií. Jejími hlavami státu (spoluknížaty) jsou francouzský prezident a španělský biskup z Urgellu. Nejedná se o klasickou personální unii, ale sdílí s ní princip společné hlavy státu.

🤔 Pro laiky: Personální unie na příkladu

Představte si dvě úplně samostatné firmy, "Firma A" a "Firma B". Každá má své vlastní zaměstnance, vlastní budovu, vlastní účetnictví a vyrábí jiné produkty. Jediné, co mají společné, je generální ředitel. Tento ředitel musí řídit obě firmy podle jejich vlastních pravidel a v jejich nejlepším zájmu. Když přijde do Firmy A, jedná jako ředitel Firmy A. Když je ve Firmě B, je ředitelem Firmy B.

Podobně funguje personální unie. Spojené království a Kanada jsou dvě samostatné země. Mají vlastní vlády, parlamenty, zákony i armády. Ale obě země se dohodly, že jejich hlavou státu bude stejná osoba – britský monarcha. Král Karel III. je tedy zároveň králem Spojeného království i králem Kanady. Jeho role je v obou zemích oddělená. Kdyby se například kanadská vláda rozhodla jít do války, nepotřebuje k tomu souhlas britské vlády, pouze formální souhlas krále jakožto hlavy Kanady (který by jednal na doporučení kanadské vlády).

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025