Habsburská monarchie

Rozbalit box

Obsah boxu

Habsburská monarchie (někdy též Habsburská říše nebo Rakouská monarchie, latinsky Monarchia Austriaca) byl neoficiální, ale všeobecně užívaný název pro soubor zemí, které byly v letech 1526 až 1918 spojeny pod vládou Habsburské dynastie a posléze Habsbursko-Lotrinské dynastie. Jádrem monarchie byly Rakouské dědičné země, k nimž se postupně přidaly země Koruny české a země Koruny uherské. Jednalo se o jeden z nejmocnějších a nejrozsáhlejších státních útvarů v Evropě v období novověku, který hrál klíčovou roli v evropské politice.

---

Vznik a vývoj

Vznik Habsburské monarchie jako centralizovaného soustátí se datuje do roku 1526, kdy Ferdinand I. Habsburský po bitva u Moháče a smrti Ludvíka Jagellonského získal českou a uherskou korunu. Již předtím však Habsburkové ovládali dědičné rakouské země (jejich panství v Rakousku začalo rokem 1278 vítězstvím Rudolfa I. Habsburského nad Přemysl Otakar II.), a jejich vliv se díky promyšlené sňatkové politice výrazně rozšířil.

Počáteční fáze monarchie byla charakterizována volnou personální unií jednotlivých zemí, které si uchovávaly své zemské sněmy, právní systémy a autonomii. Postupně však docházelo k procesům centralizace a posilování absolutistické moci panovníka, zejména po třicetileté válce (1618–1648), kdy byla utlumena stavovská opozice.

Důležitým milníkem byla Pragmatická sankce z roku 1713, vydaná Karlem VI., která zajistila nedělitelnost habsburských zemí a nástupnictví žen v případě absence mužských potomků. To umožnilo nástup Marie Terezie na trůn v roce 1740, jejíž vláda znamenala éru významných reforem v oblasti státní správy, armády, školství a justice.

---

Období Rakouského císařství (1804–1867)

V reakci na napoleonské války a rozpad Svatá říše římská v roce 1806 vyhlásil císař František II. v roce 1804 Rakouské císařství a přijal titul rakouského císaře jako František I.. Tím se Habsburská monarchie transformovala z volného soustátí v centralizovanější císařství. Toto období bylo poznamenáno konzervativní politikou Metternicha a snahou o udržení statusu quo po napoleonských válkách.

Revoluční rok 1848 a následné události otřásly základy monarchie a vedly k pádům absolutistických režimů. I když byly revoluce potlačeny, otevřely cestu k reformám a postupnému omezení absolutismu. Následovalo období tzv. Bachova absolutismu, který sice posílil centralizaci, ale zároveň položil základy moderní státní správy.

---

Rakousko-Uhersko (1867–1918)

Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a ztrátě vedoucího postavení v Německu došlo k zásadní přeměně Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko v roce 1867 – tzv. Rakousko-uherským vyrovnáním. Vznikla tak Dvojmonarchie (Duální monarchie), kde Rakousko a Uhersko byly de facto dva státy s vlastními ústavami, parlamenty a vládou, avšak se společným panovníkem, zahraniční politikou a armádou.

Toto období bylo charakterizováno silným nacionalistickým napětím mezi mnoha národnostmi obývajícími monarchii (Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Chorvaté, Srbové, Slováci, Rumuni, Italové a další). Navzdory národnostním sporům zažila monarchie v této době významný ekonomický růst a kulturní rozvoj.

---

Významní panovníci

Ferdinand I. Habsburský (vládl 1526–1564): Získal české a uherské koruny, položil základy centralizované habsburské monarchie.
Marie Terezie (vládla 1740–1780): Jedna z nejvýznamnějších panovnic, provedla rozsáhlé reformy státní správy, armády a školství.
Josef II. (vládl 1780–1790): Syn Marie Terezie, pokračoval v osvícenských reformách, zrušil nevolnictví a zavedl toleranční patent.
František Josef I. (vládl 1848–1916): Nejdéle vládnoucí panovník, za jehož éry došlo k vyrovnání a vzniku Rakouska-Uherska. Snažil se udržet monarchii pohromadě tváří v tvář sílícímu nacionalismu.
Karel I. (vládl 1916–1918): Poslední císař Rakouska a král Uherska a Čech, který se snažil o záchranu monarchie za první světové války, avšak neúspěšně.

---

Rozpad a dědictví

První světová válka (1914–1918) znamenala definitivní konec Habsburské monarchie. Válečné útrapy, národnostní pnutí a tlak vítězných mocností vedly k postupnému rozpadu monarchie. Dne 11. listopadu 1918 podepsal císař Karel I. ve Schönbrunnu abdikaci, což znamenalo konec více než 600leté habsburské vlády v střední Evropě.

Na troskách Habsburské monarchie vznikly nové nezávislé státy, jako například Rakouská republika, Československo, Maďarská republika a části Polska, Jugoslávie a Rumunska.

Dědictví Habsburské monarchie je dodnes patrné v kultuře, architektuře, právních systémech a správních strukturách zemí, které kdysi tvořily její součást. Jednalo se o mnohojazyčný a multikulturní celek, který i přes své vnitřní rozpory významně ovlivnil vývoj střední Evropy.

---

Pro laiky

Představte si, že máte velkou rodinu, která vlastní spoustu pozemků a domů v různých vesnicích. Dlouhá staletí tahle rodina, Habsburkové, vládla obrovskému území ve střední Evropě – bylo to jako slepenec různých království, knížectví a vévodství (Rakousko, České země, Uhry a další). Na začátku to bylo jako když má každý v rodině svůj vlastní pokoj a pravidla, ale postupně se snažili všechno sjednotit pod jednou střechou a mít společná pravidla pro všechny.

Tato velká „rodinná říše“ se nazývala Habsburská monarchie. Vládli tam císaři a císařovny, jako například Marie Terezie, která byla velmi chytrá a zavedla spoustu vylepšení, například aby všichni chodili do školy. Později, když už to bylo moc velké a složité a různé národy v říši se chtěly osamostatnit, se monarchie rozdělila na dvě hlavní části – Rakousko-Uhersko. Ale ani to nevydrželo dlouho a po velké válce (první světové válce) se celá ta velká „rodinná říše“ rozpadla na menší, samostatné státy, jako je třeba naše Československo. Ale dodnes vidíme v našich městech a zvycích, jak moc Habsburkové ovlivnili naši historii.

---

Externí odkazy

---