Salické právo

Rozbalit box

Obsah boxu

Salické právo (latinsky Lex Salica) je raně středověký právní kodex, původně sepsaný pro sálské Franky na počátku 6. století za vlády krále Chlodvíka I.. Ačkoliv se původně jednalo o komplexní soubor zákonů řešící především trestní právo, dědictví a společenské uspořádání, do historie se nejvýrazněji zapsal jeho princip týkající se dědictví půdy, který byl později interpretován jako základ pro vyloučení žen z nástupnictví na trůn, tzv. agnatická primogenitura. Tento výklad měl zásadní dopad na dějiny mnoha evropských monarchií, zejména Francie.

📜 Původ a historie

Salické právo patří do skupiny germánských kmenových práv (leges barbarorum), která byla sepisována v období Stěhování národů a raného středověku. Jeho cílem bylo nahradit ústně tradované zvykové právo psanou a jednotnou formou, což posilovalo autoritu panovníka a stabilitu říše.

👑 Pactus Legis Salicae

Původní kodex, známý jako Pactus Legis Salicae, vznikl mezi lety 507 a 511. Byl napsán ve vulgární latině s výraznými vlivy franštiny. Nejednalo se o systematický zákoník v moderním smyslu, ale spíše o soupis pokut a kompenzací za různé trestné činy, od krádeží a urážek až po vraždy. Klíčovým prvkem byl systém tzv. wergeldu, tedy finanční náhrady poškozenému nebo jeho rodině, která měla zabránit krevní mstě.

Nejznámější článek, který se stal základem pro pozdější nástupnické právo, se týkal dědictví soukromé půdy (terra Salica). Stanovil: „De terra autem Salica, in mulierem nulla portio hereditatis transit, sed hoc virilis sexus adquirat, hoc est, filii in ipsa hereditate succedant.“ („Ze sálské půdy však na ženu žádný díl dědictví nepřechází, ale toto nabude mužské pohlaví, to jest, synové v tomto dědictví následují.“)

Původním smyslem tohoto ustanovení bylo udržet rodovou půdu v rukou mužů, kteří byli schopni plnit vojenské povinnosti spojené s jejím držením.

🏰 Od kmenového práva k nástupnickému řádu

Původní Lex Salica se vůbec nezabýval nástupnictvím na královský trůn. V rané Franské říši se trůn často dělil mezi všechny syny panovníka. K zásadnímu posunu došlo až ve 14. století ve Francii během sporu o následnictví po smrti krále Karla IV. Sličného v roce 1328. Ten nezanechal mužského potomka a nejbližším mužským příbuzným byl jeho synovec, anglický král Eduard III., jehož nárok byl odvozen přes jeho matku Izabelu, dceru francouzského krále Filipa IV. Sličného.

Francouzská šlechta, která nechtěla anglického krále na svém trůně, tento nárok odmítla a s odvoláním na nově interpretované Salické právo prosadila na trůn Filipa VI. z Valois, bratrance Karla IV. Tím byl položen základ pro striktní uplatňování mužského následnictví ve Francii, což se stalo jedním z hlavních spouštěcích mechanismů stoleté války.

⚙️ Klíčové principy

Ačkoliv je dnes Salické právo spojováno hlavně s nástupnictvím, jeho původní záběr byl mnohem širší.

🚫 Vyloučení žen z nástupnictví

Tento princip, známý jako agnatická primogenitura, se stal dominantním výkladem Salického práva od 14. století. Znamená, že nárok na trůn mají pouze muži a dědí se v mužské linii. Ženy a jejich potomci jsou z následnictví zcela vyloučeni. Tento systém byl nejpřísnější formou následnictví a lišil se například od kastilského modelu, kde ženy vládnout mohly, pokud neměly žádné bratry.

💰 Wergeld (krevní msta a pokuty)

Jádrem trestního práva v Lex Salica byl systém finančních kompenzací. Za každý zločin byla stanovena přesná částka (wergeld), kterou musel pachatel zaplatit oběti nebo její rodině. Výše pokuty se lišila podle závažnosti činu a společenského postavení oběti. Například vražda svobodného Franka byla "dražší" než vražda Římana a vražda ženy v plodném věku byla trestána vyšší pokutou než vražda staré ženy. Cílem bylo omezit cyklus krevní msty a udržet společenský řád.

👨‍👩‍👧‍👦 Rodinné a dědické právo

Kromě slavného článku o půdě Salické právo upravovalo i další aspekty rodinného života. Řešilo otázky manželství, věna, cizoložství a dědictví movitého majetku, kde ženy měly větší práva než v případě půdy. Právo také chránilo čest a postavení svobodných žen.

🌍 Uplatnění v Evropě

Princip mužského následnictví, odvozený ze Salického práva, ovlivnil řadu evropských monarchií.

Francie

Francie je klasickým příkladem země, kde bylo Salické právo uplatňováno nejdůsledněji od 14. století až do konce monarchie. Stalo se jedním ze základních zákonů království a bylo klíčové pro udržení vlády dynastií Valois a později Bourbonů.

Španělsko

Ve Španělsku bylo Salické právo zavedeno až v roce 1713 králem Filipem V. z rodu Bourbonů, aby se sjednotilo nástupnictví s francouzským modelem. V roce 1830 ho však král Ferdinand VII. zrušil tzv. Pragmatickou sankcí, aby zajistil trůn své dceři Isabele II.. To vedlo k sérii ničivých občanských válek, známých jako Karlistické války, protože Ferdinandův bratr Don Carlos a jeho stoupenci zrušení práva neuznali.

Rakousko-Uhersko

V habsburských zemích platilo podobné pravidlo mužského následnictví. Císař Karel VI. však neměl mužského dědice, a proto v roce 1713 vydal Pragmatickou sankci, která umožnila nástupnictví jeho dceři Marii Terezii. Tento krok si musel nechat potvrdit od ostatních evropských mocností, ale po jeho smrti stejně vedl k válkám o rakouské dědictví.

🇩🇪 Německé státy

Salické právo bylo uplatňováno v mnoha státech Svaté říše římské a pozdějšího Německého spolku, například v Hannoversku. Když v roce 1837 nastoupila na britský trůn královna Viktorie, nemohla se kvůli Salickému právu stát zároveň panovnicí Hannoveru, což vedlo k rozdělení personální unie mezi Velkou Británií a Hannoverem.

💥 Důsledky a kritika

Uplatňování Salického práva mělo hluboké a dlouhodobé dopady na evropskou politiku a společnost.

⚔️ Války o následnictví

Striktní výklad práva byl častou záminkou nebo přímou příčinou mezinárodních konfliktů. Stoletá válka, Války o rakouské dědictví a Karlistické války jsou jen nejznámějšími příklady válek, které byly alespoň částečně vedeny kvůli sporům o ženské nástupnictví.

♀️ Postavení žen

Salické právo odráželo a zároveň posilovalo patriarchální uspořádání středověké a novověké společnosti. Vyloučením žen z nejvyššího postu ve státě symbolicky potvrzovalo jejich podřízené postavení a omezovalo jejich politický vliv. Na druhou stranu v zemích bez Salického práva, jako byla Anglie, Kastilie nebo Rusko, se na trůn dostaly některé z nejvýznamnějších panovnic historie, například Alžběta I. nebo Kateřina II. Veliká.

💡 Pro laiky

Představte si, že království je velký rodinný statek. Salické právo je staré pravidlo, které říká, že tento "statek" (tedy trůn) může zdědit pouze syn, vnuk nebo jiný mužský příbuzný z otcovy strany. Dcera, i kdyby byla nejstarší a nejschopnější, má smůlu a korunu nezíská. Její nárok se prostě nepočítá. Toto pravidlo se původně týkalo jen obyčejné půdy u kmene Franků, ale později ho francouzští králové "oprášili" a začali používat pro předávání trůnu, hlavně proto, aby se ho nezmocnil anglický král. To často vedlo k velkým válkám, protože ne všichni s takovým výkladem souhlasili.

📚 Zajímavosti

• Původní Lex Salica obsahoval také zákony proti čarodějnictví a magii.
• Kodex stanovoval pokuty i za slovní urážky. Nazvat někoho "liškou" nebo "zajícem" (symboly lstivosti a zbabělosti) bylo trestné.
• Ačkoliv je právo spojováno s Francií, Napoleon Bonaparte ho zavedl i v jím vytvořených státech, například ve Varšavském knížectví.
• Poslední monarchií v Evropě, která se formálně držela Salického práva, bylo do roku 2011 Lichtenštejnsko.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025