Český král

Rozbalit box

Obsah boxu

Český král (latinsky Rex Bohemiae, německy König von Böhmen) byl panovnický titul hlavy Českého království, jednoho z nejvýznamnějších státních útvarů ve střední Evropě. Titul byl udělován od 11. století a dědičným se stal na počátku 13. století. Čeští králové byli rovněž jedněmi ze sedmi říšských kurfiřtů, kteří volili císaře Svaté říše římské, což jim zajišťovalo prestižní postavení v rámci tehdejší Evropy. Titul zanikl v roce 1918 se vznikem Československa.

📜 Historie

Cesta k získání královského titulu pro vládce českého státu byla dlouhá a postupná. Předcházel mu titul českého knížete, který drželi panovníci z rodu Přemyslovců.

👑 První králové (nedědičný titul)

Prvním českým vládcem, který získal královskou hodnost, byl kníže Vratislav II.. Titul mu byl udělen v roce 1085 císařem Jindřichem IV. za podporu ve sporu o investituru. Korunovace proběhla v Praze a Vratislav vládl jako král Vratislav I. Tento titul však nebyl dědičný a po jeho smrti se čeští vládci vrátili k titulu knížat.

Druhým panovníkem, který získal královský titul, byl Vladislav II.. Získal jej v roce 1158 od císaře Fridricha I. Barbarossy za pomoc při vojenském tažení do Itálie. Stejně jako v případě Vratislava II. se jednalo o osobní, nedědičnou hodnost. Po jeho abdikaci se titul opět ztratil.

⚜️ Zlatá bula sicilská a dědičný titul

Zásadní zlom nastal za vlády Přemysla Otakara I.. Ten obratnou diplomacií a využitím sporů o císařský trůn ve Svaté říši římské dosáhl potvrzení dědičného královského titulu. V roce 1198 byl korunován králem a jeho postavení bylo definitivně stvrzeno vydáním Zlaté buly sicilské v roce 1212 císařem Fridrichem II. Štaufským. Tento dokument zaručoval:

Dědičnost královského titulu v přemyslovském rodě.
Právo české šlechty svobodně si volit krále v případě vymření dynastie.
Minimální povinnosti českého krále vůči římskému císaři (účast na říšských sněmech a vojenská pomoc).
Nedělitelnost a suverenitu Českého království.

Tímto aktem se české země staly plnohodnotným a respektovaným královstvím.

🏰 Vrchol moci za posledních Přemyslovců a Lucemburků

Za vlády posledních Přemyslovců, zejména Přemysla Otakara II., zvaného "král železný a zlatý", dosáhlo České království obrovského územního rozmachu, sahajícího až k Jaderskému moři. Po zavraždění Václava III. v roce 1306 rod Přemyslovců vymřel po meči.

Po krátkém období nestability nastoupila na český trůn dynastie Lucemburků. Vrcholné období představovala vláda Karla IV., který byl nejen českým králem, ale i císařem Svaté říše římské. Za jeho vlády se Praha stala politickým a kulturním centrem Evropy. Karel IV. založil Univerzitu Karlovu (1348), nechal postavit Karlův most a hrad Karlštejn a upevnil postavení Zemí Koruny české vydáním Zlaté buly v roce 1356.

⚔️ Husitství a mezivládí

Po smrti Václava IV. a v důsledku husitských válek zažila země období bez korunovaného krále. Husité odmítli uznat Zikmunda Lucemburského. Po skončení válek byl králem zvolen Jiří z Poděbrad, první a jediný český král, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z řad domácí vysoké šlechty.

👑 Jagellonci a Habsburkové

Po Jiřím z Poděbrad nastoupila na český trůn polská dynastie Jagellonců. Jejich vláda byla charakteristická posílením moci šlechty na úkor panovníka. Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 byla na český trůn zvolena dynastie Habsburků v osobě Ferdinanda I. Habsburského.

Vláda Habsburků znamenala postupné začleňování českých zemí do centralizované habsburské monarchie. To vedlo ke sporům s českou šlechtou, které vyvrcholily českým stavovským povstáním (1618–1620). Stavy si zvolily za svého krále Fridricha Falckého, známého jako "zimní král". Povstání však bylo poraženo v bitvě na Bílé hoře (1620).

📉 Úpadek významu a zánik titulu

Po porážce povstání byla v roce 1627 vydáno Obnovené zřízení zemské, které potvrdilo dědičné právo Habsburků na český trůn a výrazně omezilo moc českých stavů. Titul českého krále se stal jedním z mnoha titulů habsburského panovníka, který sídlil ve Vídni. Přestože se někteří Habsburkové (např. Marie Terezie nebo Leopold II.) nechali korunovat v Praze, politický význam titulu upadal. Posledním korunovaným českým králem byl Ferdinand I. Dobrotivý v roce 1836.

Titul českého krále formálně zanikl 28. října 1918 vyhlášením samostatného Československa. Posledním panovníkem, který tento titul držel, byl císař Karel I. (jako český král Karel III.).

👑 Titulatura a symboly

Plný titul českého krále se v průběhu staletí měnil, ale jeho základní podoba byla "Z Boží milosti král český". V době největšího rozmachu za Karla IV. zněl titul: Karel, z Boží milosti římský císař, vždy rozmnožitel říše, a král český.

Hlavními symboly moci českého krále byly české korunovační klenoty, jejichž nejdůležitější součástí je:

Svatováclavská koruna: Nechal ji zhotovit Karel IV. pro svou korunovaci a zasvětil ji svatému Václavovi, patronu českých zemí.
Královské žezlo a jablko: Pocházejí ze 16. století.
Korunovační plášť: Z počátku 17. století.

Korunovace českých králů probíhala tradičně v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.

🏛️ Pravomoci a postavení

Postavení českého krále se v průběhu času výrazně měnilo.

Vrcholný středověk: Král byl nejvyšším zákonodárcem, soudcem a velitelem vojska. Jeho moc však byla omezována zemským sněmem, kde zasedala vysoká a nižší šlechta. Byl také jedním ze sedmi (později devíti) kurfiřtů, kteří volili císaře Svaté říše římské.
Stavovská monarchie (15. a 16. století): Moc krále byla výrazně omezena ve prospěch šlechtických stavů. Panovník byl vázán rozhodnutími zemského sněmu.
Absolutismus (po roce 1627): Po porážce stavovského povstání se moc plně přesunula do rukou habsburského panovníka. Zemský sněm ztratil většinu svých pravomocí a titul českého krále se stal spíše formálním.

🗺️ Územní rozsah

Český král nevládl pouze v Čechách, ale byl hlavou soustátí známého jako Země Koruny české. Do tohoto útvaru, který formálně založil Karel IV., patřily:

České království (vlastní Čechy)
Moravské markrabství
Slezská knížectví
Horní a Dolní Lužice (do roku 1635)

💡 Pro laiky

Kníže vs. Král: Před rokem 1085 vládli v českých zemích knížata. Kníže byl sice nejmocnější vládce v zemi, ale mezinárodně byl jeho status nižší než status krále. Král byl považován za rovného ostatním evropským králům a jeho postavení bylo potvrzeno císařem nebo papežem. Získání královského titulu bylo pro český stát obrovským diplomatickým úspěchem.
Dědičný titul: První dva čeští králové (Vratislav II. a Vladislav II.) získali titul jen pro sebe. To znamená, že po jejich smrti jejich synové nebyli automaticky králi, ale opět jen knížaty. Až Přemysl Otakar I. zařídil, že titul bude dědičný – přecházel automaticky z otce na syna (nebo jiného určeného nástupce).
Země Koruny české: Nebylo to jen jiné jméno pro Česko. Byl to název pro unii několika zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Lužice), které měly společného panovníka – českého krále. Tyto země byly navzájem spojené a neměly být rozdělovány.

Šablona:Aktualizováno