Jean Racine
Obsah boxu
Jean Racine (celým jménem Jean-Baptiste Racine; * 22. prosince 1639, La Ferté-Milon – 21. dubna 1699, Paříž) byl francouzský dramatik, básník a královský historiograf. Je považován za jednoho ze tří největších francouzských dramatiků 17. století, společně s Pierrem Corneillem a Molièrem. Racine je především autorem mistrovských tragédií, které se vyznačují psychologickou hloubkou, jazykovou čistotou a dokonalým zvládnutím alexandrínského verše. Jeho díla, jako jsou Andromaque, Britannicus a především Phèdre, patří k vrcholům francouzské literatury a světového divadla.
Racine byl mistrem v zobrazování ničivých lidských vášní, zejména lásky, která v jeho hrách vede postavy nevyhnutelně ke zkáze. Na rozdíl od Corneille, který oslavoval hrdinskou vůli a čest, se Racine soustředil na vnitřní konflikty, slabost a bezmocnost člověka tváří v tvář osudu a vlastním touhám, což bylo silně ovlivněno jeho jansenistickou výchovou.
📜 Život
👶 Mládí a vzdělání v Port-Royal
Jean Racine se narodil v La Ferté-Milon v Pikardii do rodiny nižšího úředníka. Velmi brzy osiřel – matka zemřela v roce 1641 a otec v roce 1643. Výchovy se ujali prarodiče a po smrti dědečka byl poslán do klášterní školy v Port-Royal-des-Champs, která byla centrem jansenismu, přísného a asketického náboženského hnutí v rámci katolicismu.
Tato výchova měla na Racinovo myšlení a tvorbu zásadní vliv. V Port-Royal získal vynikající vzdělání v klasických jazycích, zejména v řečtině, a hluboce se seznámil s díly antických dramatiků, jako byli Sofoklés a Eurípidés, kteří se stali jeho hlavními vzory. Jansenistické učení o lidské zkaženosti, predestinaci a marnosti lidského snažení bez boží milosti se stalo základním kamenem jeho tragického vidění světa.
🎭 První úspěchy a rivalita v Paříži
Po studiích se Racine přestěhoval do Paříže s touhou stát se spisovatelem. Jeho první hra, La Thébaïde ou les Frères ennemis (Thébané aneb Nepřátelští bratři, 1664), byla uvedena Molièrovou divadelní společností. Hra měla jen mírný úspěch, ale již následující dílo, Alexandre le Grand (Alexandr Veliký, 1665), mu přineslo slávu. Uvedení této hry však vedlo k roztržce s Molièrem, protože Racine ji tajně nabídl konkurenčnímu divadlu Hôtel de Bourgogne, které bylo proslulé svým tragickým repertoárem. Navíc od Molièra odlákal jeho nejlepší herečku, Mademoiselle Du Parc, která byla Racinovou milenkou.
Tento krok Racinovi zajistil stálou scénu, ale také pověst bezohledného a ambiciózního umělce. V následujících letech se stal hlavním rivalem stárnoucího Pierra Corneilla, tehdejšího krále francouzské tragédie. Jejich soupeření vyvrcholilo v roce 1670, kdy oba dramatici uvedli ve stejnou dobu hru na stejné téma – lásku římského císaře Tita a palestinské královny Bereniky. Racinova hra Bérénice byla mnohem úspěšnější než Corneillova Tite et Bérénice, což symbolicky potvrdilo Racinovo prvenství na pařížské divadelní scéně.
✨ Vrcholné období a velká díla
Mezi lety 1667 a 1677 Racine napsal své největší tragédie, které upevnily jeho slávu.
- Andromaque (1667): První velký triumf. Hra o neopětované lásce a vášni na pozadí následků Trojské války.
- Britannicus (1669): Historická tragédie z římského prostředí, která analyzuje zrod tyranie v duši mladého císaře Nerona.
- Bajazet (1672): Exotická tragédie odehrávající se v harému Osmanské říše, plná intrik a krutosti.
- Mithridate (1673): Hra obdivovaná králem Ludvíkem XIV., pojednávající o pontském králi Mithridatovi.
- Iphigénie (1674): Další hra na antický námět, která se stala obrovským úspěchem.
- Phèdre (1677): Považována za Racinovo absolutní mistrovské dílo. Tragédie incestní a zakázané lásky královny Faidry ke svému nevlastnímu synovi Hippolytovi.
Uvedení Phèdre bylo poznamenáno skandálem, kdy Racinovi nepřátelé zorganizovali uvedení konkurenční hry na stejné téma a snažili se jeho premiéru sabotovat. Ačkoliv se Phèdre nakonec prosadila jako geniální dílo, tato zkušenost Racina hluboce zranila.
🏛️ Konec divadelní kariéry a služba králi
Po premiéře Phèdre v roce 1677 se Racine, na vrcholu své slávy, náhle odmlčel a přestal psát pro veřejné divadlo. Důvody tohoto rozhodnutí jsou předmětem debat. Pravděpodobně šlo o kombinaci několika faktorů: vyčerpání z divadelních intrik, návrat k jansenistické víře a pocit, že v tragédii dosáhl všeho, čeho mohl.
Ve stejném roce byl spolu se svým přítelem Nicolasem Boileauem jmenován královským historiografem Ludvíka XIV.. Tuto funkci bral velmi vážně a doprovázel krále na jeho vojenských taženích. Oženil se s Catherine de Romanet, se kterou měl sedm dětí, a vedl klidný život váženého dvořana a otce rodiny. V roce 1672 byl zvolen členem Francouzské akademie.
✝️ Poslední léta a náboženské hry
Na konci života se Racine na žádost Madame de Maintenon, morganatické manželky Ludvíka XIV., vrátil k psaní divadelních her. Napsal dvě hry s biblickými náměty určené pro dívčí školu v Saint-Cyr:
Zejména Athalie, tragédie o judské královně, je považována za jedno z jeho vrcholných děl, v němž mistrovsky propojil tragickou osudovost s náboženskou tematikou.
Jean Racine zemřel 21. dubna 1699 v Paříži, pravděpodobně na rakovinu jater. Na vlastní přání byl pohřben v Port-Royal-des-Champs. Když byl klášter v roce 1710 zničen, jeho ostatky byly přeneseny do kostela Saint-Étienne-du-Mont v Paříži, kde odpočívají dodnes vedle Blaise Pascala.
✍️ Styl a témata
Racinův styl je vrcholem francouzského klasicismu. Jeho jazyk je elegantní, přesný a hudební, přičemž využívá relativně omezenou slovní zásobu (asi 2000 slov), avšak s maximálním účinkem.
🏛️ Klasicistní pravidla
Racine striktně dodržoval pravidlo tří jednot, které bylo pro klasicistní tragédii závazné:
- Jednota místa: Celý děj se odehrává na jednom místě (např. v předsíni paláce).
- Jednota času: Děj se odehraje během 24 hodin.
- Jednota děje: Hra se soustředí na jednu hlavní dějovou linii bez vedlejších zápletek.
Tato omezení vedla k maximálnímu zhuštění a intenzitě děje, který se často soustředí na poslední moment krize.
🔥 Vášně jako osudová síla
Ústředním tématem Racinových her je amour-passion – spalující, nekontrolovatelná a destruktivní láska. Na rozdíl od Corneillových hrdinů, kteří svou vůlí ovládají své city, jsou Racinovy postavy svými vášněmi zcela pohlceny. Láska je zde zobrazena jako osudová nemoc, která vede k žárlivosti, nenávisti, zločinu a nevyhnutelné smrti. Postavy jsou bezmocné, lapené v síti vlastních tužeb, z níž není úniku.
✝️ Jansenistický vliv
Racinovo dílo je hluboce prodchnuto jansenistickým pesimismem. Jeho postavy žijí ve světě bez boží milosti, kde jsou předurčeny ke zkáze. Jejich utrpení není cestou k vykoupení, ale pouze důkazem jejich slabosti a zkaženosti. Faidra vnímá svou lásku jako monstrózní kletbu od bohů, proti které je bezmocná bojovat. Tento pocit osudové nevyhnutelnosti a lidské bezmoci je klíčovým prvkem Racinovy tragiky.
🎭 Psychologická hloubka
Racine je považován za mistra psychologické analýzy. Jeho postavy, zejména ženské (Andromaque, Bérénice, Phèdre, Athalie), jsou vykresleny s neuvěřitelnou hloubkou a komplexností. Divák sleduje jejich vnitřní boj, váhání, výbuchy vášní i chvíle zoufalství. Racine dokázal dokonale zobrazit mechanismy žárlivosti, touhy po moci i pocitu viny.
📚 Hlavní díla
- La Thébaïde (Thébané, 1664)
- Alexandre le Grand (Alexandr Veliký, 1665)
- Andromaque (Andromacha, 1667)
- Les Plaideurs (Sudiči, 1668) – jediná Racinova komedie, inspirovaná Aristofanem.
- Britannicus (1669)
- Bérénice (1670)
- Bajazet (1672)
- Mithridate (Mithridates, 1673)
- Iphigénie (Ifigenie, 1674)
- Phèdre (Faidra, 1677)
- Esther (1689)
- Athalie (1691)
🌍 Odkaz a vliv
Jean Racine je spolu s Shakespearem a antickými dramatiky považován za jednoho z největších tragických básníků všech dob. Jeho dílo definovalo francouzskou klasickou tragédii a jeho vliv na francouzskou literaturu a divadlo je nesmírný. Jeho dokonalý alexandrín se stal vzorem pro celé generace básníků.
Jeho hry jsou dodnes pravidelně uváděny na jevištích po celém světě, zejména v Comédie-Française. Jeho psychologická hloubka a analýza lidských vášní inspirovaly mnoho pozdějších autorů, od Voltaira přes Stendhala až po Marcela Prousta. Debata o protikladech mezi Corneillovým heroismem a Racinovou psychologií vášní se stala trvalou součástí francouzské literární kritiky.
🤔 Pro laiky
- Klasicismus: Umělecký směr v 17. a 18. století, který se inspiroval antikou (starověké Řecko a Řím). Kladl důraz na rozum, řád, jasnost a dodržování pevných pravidel. V divadle to znamenalo například pravidlo tří jednot (děj, čas, místo).
- Alexandrín: Typ verše, který má dvanáct slabik a je rozdělen na dvě poloviny. Byl to hlavní verš francouzské vážné poezie a divadla. Racine byl jeho absolutním mistrem.
- Jansenismus: Přísná forma katolicismu, která učila, že lidská přirozenost je po prvotním hříchu zcela zkažená a člověk nemůže dosáhnout spásy bez boží milosti, která je dána jen vyvoleným. Tento pesimistický pohled na člověka silně ovlivnil Racinovy hry.
- Tragédie: Divadelní hra s vážným tématem, která obvykle končí smrtí nebo neštěstím hlavního hrdiny. U Racina jsou postavy zničeny svými vlastními nezvladatelnými vášněmi.