Pierre Corneille

Rozbalit box

Obsah boxu

Pierre Corneille (* 6. června 1606, Rouen – 1. října 1684, Paříž) byl francouzský dramatik a básník, považovaný za jednoho ze tří největších francouzských dramatiků 17. století, společně s Molièrem a Jeanem Racinem. Je často označován za zakladatele francouzské tragédie. Jeho dílo, zejména tragédie Cid, se stalo pilířem francouzského klasicismu a definovalo jeho estetické i morální principy.

📜 Život a kariéra

👶 Raná léta a vzdělání

Pierre Corneille se narodil v Rouenu v Normandii do rodiny nižší šlechty. Jeho otec byl váženým právníkem a správním úředníkem. Pierre získal vynikající vzdělání na jezuitské koleji (dnešní Lycée Pierre-Corneille v Rouenu), kde vynikal v latině a rétorice. Po vzoru otce vystudoval právo a v roce 1628 složil přísahu jako advokát u rouenského parlamentu (soudního dvora). Právnické praxi se však věnoval jen s malým nadšením a jeho skutečný zájem směřoval k literatuře a divadlu.

🎭 První úspěchy a raná tvorba

Jeho dramatická kariéra začala náhodou. Podle legendy ho setkání s jistou Catherine Le Hayer inspirovalo k napsání jeho první hry, komedie Mélite, která byla s úspěchem uvedena v Paříži v roce 1629 kočovnou divadelní společností. Úspěch hry ho povzbudil k další tvorbě. V následujících letech napsal sérii komedií a tragikomedií, jako například Clitandre, La Veuve (Vdova), La Galerie du Palais (Galerie u Paláce) nebo La Place Royale (Královské náměstí), které se odkláněly od tehdy dominantní tradice frašky a přinášely na jeviště jemnější psychologii a elegantnější jazyk.

Jeho talentu si všiml i kardinál Richelieu, první ministr krále Ludvíka XIII., který se snažil pozvednout francouzskou kulturu a divadlo. Corneille byl přijat do skupiny pěti autorů (Les Cinq Auteurs), kteří měli pod kardinálovým patronátem psát hry podle jeho námětů. Spolupráce však nebyla bezproblémová, protože Corneille si chtěl zachovat tvůrčí svobodu a odmítal se podřizovat přísným pravidlům.

✨ Spor o Cida a vrcholné období

Zlom v jeho kariéře nastal v letech 1636–1637 s uvedením tragikomedie Le Cid. Hra, inspirovaná španělským dramatem Guilléna de Castra, měla u publika fenomenální úspěch. Příběh Rodriga a Chimény, kteří musí volit mezi láskou a rodinnou ctí, dokonale rezonoval s dobovým cítěním. Úspěch však vyvolal ostrou kritiku ze strany konkurenčních dramatiků a teoretiků, kteří Corneillovi vyčítali nedodržení přísných pravidel klasicistního dramatu, zejména pravidla tří jednot (jednota místa, času a děje).

Tato literární polemika, známá jako Spor o Cida (Querelle du Cid), se stala celonárodní událostí. Na příkaz kardinála Richelieua musela nově založená Francouzská akademie (Académie française) vydat k dílu oficiální stanovisko. Ačkoliv posudek uznal krásu díla, vytkl mu právě formální nedostatky. Zklamaný Corneille se na několik let odmlčel.

Po této nucené pauze se vrátil v roce 1640 s díly, která již plně respektovala klasicistní pravidla a jsou považována za vrchol jeho tvorby. Byly to především římské tragédie Horatius (Horace, 1640), Cinna (1641) a křesťanská tragédie Polyeuktos (Polyeucte, 1643). V těchto hrách dovedl k dokonalosti typ hrdiny, který čelí morálnímu dilematu a jehož vůle a smysl pro povinnost vítězí nad osobními city a vášněmi. V roce 1644 se vrátil ke komedii úspěšnou hrou Lhář (Le Menteur).

📉 Pozdní léta a odchod do ústraní

V roce 1647 byl Corneille konečně zvolen členem Francouzské akademie. Jeho popularita však začala postupně klesat, zejména po neúspěchu jeho tragédie Pertharite v roce 1652. Na scéně se objevila nová generace dramatiků, především jeho mladší rival Jean Racine, jehož psychologicky propracovanější a vášnivější tragédie začaly více oslovovat vkus publika.

Corneille se na několik let stáhl do ústraní v Rouenu a věnoval se překladu spisu Následování Krista. K divadlu se vrátil v roce 1659, ale jeho pozdní hry již nedosáhly úspěchu jeho děl ze 40. let. Poslední hru, Suréna, napsal v roce 1674. Zbytek života strávil v Paříži, kde zemřel v zapomnění a relativní chudobě 1. října 1684.

✒️ Dílo a styl

🎭 Charakteristika jeho her

Corneillovo dílo je ztělesněním francouzského klasicismu. Jeho hry se vyznačují několika klíčovými rysy:

Konflikt cti a citu: Ústředním tématem je dilema hrdiny, který je nucen volit mezi osobní vášní (láskou) a vyšším principem (povinností, ctí, slávou, vírou). Tato volba je známá jako "korneliovské dilema".
Korneliovský hrdina: Jeho postavy nejsou pasivními oběťmi osudu. Jsou to silné, heroické osobnosti s pevnou vůlí, které se vědomě a racionálně rozhodují pro povinnost, i za cenu osobního štěstí. Jejich velikost spočívá v sebeovládání a překonání vlastních vášní.
Složitá zápletka: Děj jeho her je často komplexní, plný zvratů a politických intrik, ale vždy směřuje k logickému a morálnímu rozuzlení.
Vznešenost a idealismus: Postavy i jejich jednání jsou idealizované a vznešené. Corneille zobrazuje svět, jaký by měl být, nikoliv jaký je.

📜 Jazyk a verš

Corneille byl mistrem francouzského jazyka. Jeho styl je vznešený, rétorický a plný silných myšlenek. Používal téměř výhradně dvanáctislabičný rýmovaný verš zvaný alexandrín, který se stal standardem francouzské klasické tragédie. Jeho dialogy jsou proslulé svou argumentační silou a monology (tzv. stances) patří k vrcholům francouzské poezie.

🏛️ Vliv antiky a klasicismu

Stejně jako ostatní klasicisté, i Corneille čerpal náměty především z římské historie (Horatius, Cinna), řecké mytologie a španělské literatury (Cid). Důsledně se snažil (zejména po sporu o Cida) dodržovat pravidlo tří jednot, které formuloval Nicolas Boileau-Despréaux v díle Umění básnické.

🌟 Význam a odkaz

🇫🇷 Vliv na francouzské divadlo

Pierre Corneille je považován za otce francouzské tragédie. Svým dílem položil základy klasicistního dramatu, které dominovalo francouzskému divadlu po více než jedno století. Definoval typ hrdiny, jazyk i strukturu, na které navazovali jeho následovníci, včetně jeho velkého rivala Racina. Jeho hry jsou dodnes součástí repertoáru nejprestižnějšího francouzského divadla, Comédie-Française, a patří ke kánonu francouzské literatury.

🌍 Mezinárodní recepce

Corneillovo dílo mělo významný vliv i za hranicemi Francie. Jeho hry byly překládány a hrány po celé Evropě a ovlivnily vývoj dramatu v Anglii, Německu i Itálii. V Česku se jeho díla hrála již v 18. století a ovlivnila počátky českého novodobého divadla.

📖 Seznam nejvýznamnějších děl

Tragédie a tragikomedie

Mélite (1629) - komedie
Clitandre (1631) - tragikomedie
La Veuve (Vdova, 1632) - komedie
La Place Royale (Královské náměstí, 1634) - komedie
Médea (Médée, 1635) - tragédie
L'Illusion comique (Klam komický, 1636) - komedie
Le Cid (1637) - tragikomedie
Horatius (Horace, 1640) - tragédie
Cinna aneb Augustova laskavost (Cinna ou la Clémence d'Auguste, 1641) - tragédie
Polyeuktos mučedník (Polyeucte martyr, 1642) - tragédie
Smrt Pompeova (La Mort de Pompée, 1643) - tragédie
Lhář (Le Menteur, 1644) - komedie
Rodogune (1644) - tragédie
Héraclius (1647) - tragédie
Nicomède (1651) - tragédie
Oidipus (Œdipe, 1659) - tragédie
Sertorius (1662) - tragédie
Attila (1667) - tragédie
Titus a Berenika (Tite et Bérénice, 1670) - hrdinská komedie
Suréna (1674) - tragédie

🤔 Zajímavosti

Jeho mladší bratr, Thomas Corneille, byl rovněž úspěšným dramatikem, i když nikdy nedosáhl slávy svého bratra.
Heslo, které se často s Corneillem spojuje, je "Jsem mladý, je pravda; ale duším ušlechtilým / hodnota nečeká na počet let." (Je suis jeune, il est vrai; mais aux âmes bien nées / la valeur n'attend point le nombre des années.) – slavný verš z Cida.
Corneille byl ženatý s Marie de Lampérière a měli spolu sedm dětí.
Přestože byl jedním z největších francouzských autorů, jeho finanční situace nebyla vždy dobrá a v pozdějším věku mu musel král Ludvík XIV. udělit penzi.

🧑‍🏫 Pro laiky

Klasicismus: Umělecký směr 17. a 18. století, který se inspiroval antikou. V divadle kladl důraz na rozum, řád, morálku a dodržování přísných pravidel (např. jednota času, místa a děje – děj se musel odehrát během 24 hodin, na jednom místě a mít jednu hlavní dějovou linii).
Alexandrín: Typ verše, který Corneille používal. Je to dvanáctislabičný verš s pauzou (césurou) uprostřed. Pro francouzské divadlo je stejně typický jako pro Shakespeara blankvers.
Korneliovské dilema: Situace, kdy si hrdina musí vybrat mezi dvěma stejně silnými, ale neslučitelnými hodnotami – typicky mezi láskou k milované osobě a povinností vůči rodině, vlasti nebo Bohu. Hrdina vždy volí povinnost, čímž prokazuje svou morální sílu.
Spor o Cida: Velká literární hádka o Corneillovu nejslavnější hru. Kritici tvrdili, že hra porušuje pravidla klasicismu, protože je příliš rozvleklá a nepravděpodobná. I když kritiku prohrál, hra zůstala nesmírně populární a spor pomohl ujasnit pravidla pro francouzské divadlo na další století.

Šablona:Aktualizováno