Komunistický režim v Československu

Rozbalit box

Obsah boxu

Komunistický režim v Československu (také označovaný jako komunistická totalita nebo diktatura proletariátu) je období v dějinách Československa mezi 25. únorem 1948 a listopadem 1989, kdy veškerou politickou, zákonodárnou i výkonnou moc ve státě držela Komunistická strana Československa (KSČ). Během této doby bylo Československo součástí Východního bloku, vojensky zapojené ve Varšavské smlouvě a ekonomicky v Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), a nacházelo se v přímé sféře vlivu Sovětského svazu. Režim se vyznačoval absencí svobodných voleb, potlačováním lidských práv a občanských svobod, cenzurou a politickými perzekucemi.

⏳ Vzestup moci a převzetí vlády (1945–1948)

Cesta KSČ k moci začala bezprostředně po skončení druhé světové války. Zkušenost s Mnichovskou dohodou v roce 1938 zanechala v části společnosti pocit zrady ze strany západních mocností, zatímco Sovětský svaz, který se významně podílel na osvobození Československa, se těšil značné autoritě. Toho komunisté strategicky využívali.

V prvních poválečných volbách v květnu 1946 se KSČ stala s velkým náskokem nejsilnější stranou, když v českých zemích získala přes 40 % hlasů. Předseda strany Klement Gottwald se stal předsedou vlády a komunisté obsadili klíčová ministerstva, především ministerstvo vnitra (vedené Václavem Noskem), což jim umožnilo postupně ovládnout bezpečnostní složky, zejména Sbor národní bezpečnosti (SNB). Politický systém tzv. Národní fronty vylučoval opozici a omezoval demokratickou soutěž.

Napětí vyvrcholilo v únoru 1948. Když ministr vnitra Nosek odmítl splnit usnesení vlády o zastavení personálních čistek v SNB, podalo 20. února 1948 dvanáct ministrů z národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany demisi. Spoléhali na to, že prezident Edvard Beneš demisi nepřijme a vyhlásí předčasné volby. Komunisté však okamžitě přešli do protiútoku. Zorganizovali masové demonstrace, vytvořili ozbrojené Lidové milice a prostřednictvím tzv. Akčních výborů začali přebírat moc ve státních institucích, továrnách a úřadech. Pod obrovským tlakem, včetně hrozby generální stávky a intervence SSSR, prezident Beneš 25. února 1948 demisi přijal a jmenoval novou vládu plně pod kontrolou KSČ. Tento akt, komunistickou propagandou nazývaný Vítězný únor, je dnes považován za státní převrat.

⛓️ Stalinistická éra a politické procesy (50. léta)

Po převzetí moci nastalo nejbrutálnější období komunistického režimu, charakterizované masovým terorem a kopírováním stalinského modelu ze Sovětského svazu. Hlavním nástrojem represí se stala Státní bezpečnost (StB), která pod dohledem sovětských poradců organizovala perzekuce tisíců skutečných i domnělých odpůrců režimu.

Právní oporou teroru se stal Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.), který umožňoval tvrdě postihovat jakoukoli formu nesouhlasu. Byly zřízeny Tábory nucené práce (TNP) a Pomocné technické prapory (PTP), kam byli lidé posíláni bez soudu. Vězni v jáchymovských uranových dolech byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách.

Symboly tohoto období se staly politické procesy, které měly zastrašit a zlomit jakýkoli odpor ve společnosti. Byly vedeny proti představitelům demokratických stran, důstojníkům armády, představitelům církví, sedlákům (tzv. kulakům) bránícím se násilné kolektivizaci i proti samotným členům komunistické strany. Soudní přelíčení byla zinscenovaná, obžalovaní byli k přiznáním donuceni psychickým i fyzickým mučením a rozsudky byly předem určeny politickým vedením KSČ.

• Proces s Miladou Horákovou (1950): Nejznámější vykonstruovaný proces proti „vedení záškodnického spiknutí“ skončil čtyřmi justičními vraždami. Milada Horáková byla přes protesty světové veřejnosti popravena 27. června 1950.
• Proces s Rudolfem Slánským (1952): V rámci čistek uvnitř samotné KSČ, inspirovaných antisemitskými kampaněmi v SSSR, bylo odsouzeno 14 vysokých stranických funkcionářů v čele s bývalým generálním tajemníkem Rudolfem Slánským. Bylo uděleno 11 trestů smrti.

Celkově bylo z politických důvodů v Československu odsouzeno přes 200 000 lidí. Stovky osob byly popraveny a tisíce zemřely ve věznicích, táborech nebo při pokusu o přechod hranic. Po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda v roce 1953 došlo k postupnému zmírnění nejhorších forem teroru, ale represivní podstata režimu zůstala zachována.

☀️ Uvolnění 60. let a Pražské jaro

Po brutálních 50. letech začalo v Československu na počátku 60. let docházet k postupnému a opatrnému uvolňování politického i společenského napětí. Tento proces souvisel s kritikou kultu osobnosti J. V. Stalina v Sovětském svazu a s nastupující generací komunistů, kteří si uvědomovali hlubokou ekonomickou a morální krizi společnosti. Konzervativní vedení KSČ v čele s prezidentem a prvním tajemníkem strany Antonínem Novotným se změnám dlouho bránilo, ale tlak na reformy, zejména ze strany ekonomů (např. Ota Šik) a slovenských komunistů, sílil.

Klíčový zlom nastal na přelomu let 1967 a 1968, kdy byl Antonín Novotný donucen opustit funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Do čela strany byl v lednu 1968 zvolen Alexander Dubček, představitel reformního křídla. Tím byl odstartován proces, který vešel ve známost jako Pražské jaro. Jeho cílem nebylo odstranění socialismu, ale jeho demokratizace a vytvoření tzv. „socialismu s lidskou tváří“.

V dubnu 1968 byl schválen Akční program KSČ, který sliboval zásadní změny:

• Zavedení svobody slova, tisku, shromažďování a pohybu.
• Zrušení cenzury (oficiálně se tak stalo v červnu 1968).
• Rehabilitaci obětí politických procesů z 50. let.
• Ekonomické reformy směřující k větší samostatnosti podniků a prvkům tržního hospodářství.
• Federalizaci státu na českou a slovenskou republiku.

Společnost na uvolnění reagovala s nadšením. Vznikaly nové organizace jako Klub 231 (sdružující bývalé politické vězně) nebo Klub angažovaných nestraníků (KAN). Obnovila se činnost Skautu a Sokola. V novinách, rádiu i televizi probíhaly svobodné diskuze. Symbolem svobodného tisku se stal manifest Dva tisíce slov, sepsaný spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, který volal po ještě rychlejším pokračování reforem.

🛡️ Invaze vojsk Varšavské smlouvy

Demokratizační proces v Československu byl se stále větší nelibostí sledován vedením Sovětského svazu v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem. Sověti se obávali, že československý experiment by mohl ohrozit stabilitu komunistického režimu v celém Východním bloku. Svůj postoj formulovali v tzv. Brežněvově doktríně, která si nárokovala právo vojensky zasáhnout v kterékoli socialistické zemi, pokud by v ní byl ohrožen socialismus. Navzdory několika varovným jednáním s československými představiteli se Dubčekovo vedení snažilo Moskvu přesvědčit, že KSČ má situaci pod kontrolou a že zůstane pevným spojencem SSSR.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 však vojska pěti zemí Varšavské smlouvy – Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Východního Německa – bez vědomí československých státních orgánů překročila hranice a zahájila okupaci Československa pod krycím názvem Operace Dunaj. Invaze se zúčastnilo přibližně 500 000 vojáků a tisíce tanků a obrněných vozidel. Československá lidová armáda na příkaz prezidenta Ludvíka Svobody nekladla odpor, aby se předešlo masivnímu krveprolití.

Obyvatelstvo reagovalo na okupaci spontánním pasivním odporem. Lidé odstraňovali a měnili místní a směrové tabule, aby zmátli postupující vojska, a zapojovali se do protestů a diskuzí s okupačními vojáky. Československý rozhlas a Československá televize pokračovaly v ilegálním svobodném vysílání a informovaly o situaci. Během prvních dnů a týdnů okupace přišlo o život více než 130 československých občanů, většinou při střelbě do neozbrojených demonstrantů nebo v důsledku dopravních nehod způsobených okupačními vojsky.

Představitelé Pražského jara, včetně Alexandra Dubčeka, předsedy vlády Oldřicha Černíka a předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského, byli zatčeni a odvlečeni do Moskvy. Tam byli pod nátlakem donuceni podepsat tzv. Moskevský protokol, který fakticky znamenal kapitulaci a souhlas s „dočasným“ pobytem sovětských vojsk na území Československa. Tím bylo Pražské jaro definitivně ukončeno a začalo období tzv. normalizace.

🥶 Normalizace a stagnace (70. a 80. léta)

Období po srpnové okupaci, trvající prakticky až do pádu režimu v roce 1989, je označováno jako normalizace. Tento termín, převzatý z Moskevského protokolu, v pojetí komunistického vedení neznamenal návrat k normálním poměrům, ale obnovení totalitní moci KSČ a plné podřízenosti Sovětskému svazu.

Nástup Gustáva Husáka a proces „normalizace“

Symbolickou tečkou za nadějemi Pražského jara bylo upálení studenta Jana Palacha v lednu 1969 na protest proti lhostejnosti veřejnosti k pokračující okupaci. V dubnu 1969 byl do čela KSČ místo Alexandra Dubčeka dosazen Gustáv Husák, který se stal hlavním představitelem a symbolem normalizačního režimu.

Nové vedení strany zahájilo rozsáhlé politické čistky, jejichž cílem bylo odstranit z veřejného života všechny stoupence reforem z roku 1968. V letech 1969–1971 proběhly stranické prověrky, při nichž bylo z KSČ vyloučeno nebo vyškrtnuto téměř půl milionu členů. Čistky však nepostihly jen komunisty. Statisíce dalších lidí byly propuštěny ze zaměstnání v armádě, školství, vědě, kultuře i státní správě. Mnoho kvalifikovaných odborníků bylo nuceno pracovat v dělnických profesích (topiči, skladníci, umývači oken), což mělo devastující dopad na celou společnost.

Ideologickým základem normalizace se stal dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ z roku 1970, který události roku 1968 interpretoval jako „kontrarevoluci“ a invazi vojsk jako „bratrskou internacionální pomoc“. Byla plně obnovena cenzura, zrušeny všechny nezávislé organizace a posílena role Státní bezpečnosti (StB). Společnost se propadla do apatie a strachu.

Společnost v éře normalizace

Režim Gustáva Husáka nabídl společnosti nepsanou dohodu: pokud se občané nebudou zajímat o politiku a veřejné dění, stát jim zajistí relativní materiální jistoty a klidný život. Tato politika vedla k masovému úniku do soukromí a tzv. „šedé zóny“. Symbolem doby se stalo chatařství a chalupářství, které představovalo únik z veřejného prostoru plného ideologických frází do soukromého světa. Režim podporoval určitou formu konzumního způsobu života (dovolené s ROH, nákup automobilů značky Škoda nebo Trabant), aby udržel sociální smír.

Toto období je však také charakterizováno hlubokou společenskou a ekonomickou stagnací. Centrálně plánované hospodářství ztrácelo krok se světem, technologická zaostalost se prohlubovala a nedostatek zboží v obchodech byl běžným jevem. Životní prostředí bylo devastováno extenzivním průmyslem. Fasáda klidu a stability byla vykoupena ztrátou svobody, morálním úpadkem a absencí jakékoli perspektivy rozvoje.

✊ Disent a Charta 77

Navzdory represím a všeobecné apatii se v Československu postupně zformovala malá, ale morálně silná skupina odpůrců režimu, označovaná jako disent. Zásadním impulsem pro její vznik bylo podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975, kde se i Československo zavázalo dodržovat lidská práva.

Přímým podnětem k akci se stalo zatčení a odsouzení členů undergroundové hudební skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976. Na jejich obranu se spojili lidé z různých názorových proudů – bývalí reformní komunisté, liberální intelektuálové i křesťanští aktivisté. Z této spolupráce vzešlo 1. ledna 1977 prohlášení Charta 77.

Charta 77 nebyla politickou opozicí, ale neformálním společenstvím lidí, kteří chtěli vést s režimem dialog o dodržování zákonů a mezinárodních závazků v oblasti lidských práv. Mezi jejími prvními mluvčími byli dramatik Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek. Režim proti signatářům Charty okamžitě rozpoutal nenávistnou kampaň v médiích (tzv. Anticharta) a spustil vlnu represí. Signatáři byli sledováni StB, propouštěni z práce, vyslýcháni, vězněni nebo nuceni k emigraci (např. v rámci Akce Asanace). Filozof Jan Patočka zemřel v březnu 1977 na následky vyčerpávajícího policejního výslechu.

Přestože Charta 77 měla jen několik stovek signatářů, její význam byl obrovský. Udržovala kontinuitu demokratického myšlení a morálního odporu. Na její činnost navázaly další opoziční skupiny, jako například Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Kulturní život mimo oficiální struktury přežíval díky samizdatovému vydávání knih a časopisů a bytovým seminářům.

📈 Ekonomika a hospodářství

Hospodářství komunistického Československa bylo založeno na principech centrálního plánování a společenského vlastnictví výrobních prostředků. Tento model byl direktivně řízen z centra, tedy vedením KSČ, prostřednictvím Státní plánovací komise.

Základním nástrojem řízení byly pětileté plány (pětiletky), které stanovovaly závazné cíle pro všechny podniky a odvětví. Ihned po převratu v roce 1948 byla dokončena vlna znárodnění, která převedla prakticky veškerý průmysl, bankovnictví, obchod i služby do rukou státu. V zemědělství probíhala násilná kolektivizace, kdy byli soukromí rolníci nuceni vstupovat do Jednotných zemědělských družstev (JZD).

Ekonomika byla silně orientována na těžký průmysl (ocelářství, strojírenství, zbrojní výroba) na úkor spotřebního průmyslu a služeb. To vedlo k chronickému nedostatku určitého zboží na trhu. Běžným jevem byly fronty na základní zboží, jako byly banány, toaletní papír nebo dámské vložky. Pro nákup exkluzivnějšího západního zboží sloužila síť prodejen Tuzex, kde se platilo speciálními poukázkami (bony), které se daly získat jen nelegálně na černém trhu nebo oficiálně za devizy.

Chybějící konkurence a motivace vedly k nízké efektivitě, technologickému zaostávání za západním světem a nízké kvalitě výrobků. Československo bylo plně integrováno do struktur RVHP, což znamenalo silnou ekonomickou závislost na Sovětském svazu a ostatních socialistických zemích. V 80. letech se hospodářská stagnace prohlubovala a režim udržoval relativně uspokojivou životní úroveň jen za cenu masivního vnitřního i vnějšího zadlužování.

👨‍👩‍👧‍👦 Společnost a každodenní život

Život v komunistickém Československu byl plně podřízen ideologii a kontrole státu. Přestože propaganda hovořila o „beztřídní společnosti“, realitou byla existence privilegované vrstvy stranických funkcionářů (tzv. nomenklatura), která měla přístup ke speciálním obchodům, lepší zdravotní péči a dalším výhodám. Pro osud každého občana byl klíčový kádrový profil – soubor hodnocení politické spolehlivosti jedince a jeho rodiny, který rozhodoval o přístupu ke vzdělání, kariérnímu postupu i možnosti cestovat.

• Bydlení: Masivní poválečná industrializace vedla k urbanizaci a nedostatku bytů. Režim tento problém řešil rozsáhlou výstavbou uniformních panelových sídlišť (např. Jižní Město v Praze), která sice poskytla bydlení statisícům lidí, ale zároveň vytvořila monotónní a odcizené prostředí. Na přidělení státního bytu se čekalo v pořadnících i mnoho let.
• Cestování: Cesty do kapitalistických zemí byly přísně omezeny. K vycestování bylo nutné získat tzv. výjezdní doložku a devizový příslib, což bylo pro běžného občana téměř nemožné. Snazší bylo cestování do jiných socialistických zemí (NDR, Maďarsko, Jugoslávie). Hranice se Západem, zejména s Rakouskem a Západním Německem, byly přeměněny na neprostupnou Železnou oponu s ostnatým drátem a elektrickým napětím, která měla zabránit útěkům.
• Společenské organizace: Členství v masových organizacích ovládaných KSČ bylo často formálně dobrovolné, ale v praxi vyžadované. Patřily sem Revoluční odborové hnutí (ROH), Socialistický svaz mládeže (SSM) pro mladé, Svazarm pro brannou výchovu nebo Svaz československo-sovětského přátelství.

🎨 Kultura, umění a sport

Kultura a umění byly vnímány jako nástroj ideologické výchovy. Oficiálně podporovaným uměleckým směrem byl především v 50. letech socialistický realismus, který idealizoval budování socialismu a život dělnické třídy. Veškerá publikační a umělecká činnost podléhala přísné cenzuře. Umělci, kteří chtěli veřejně působit, se museli sdružovat v oficiálních svazech (např. Svaz československých spisovatelů).

Vznikla tak ostrá dichotomie mezi kulturou oficiální a neoficiální:

• Oficiální kultura: Zahrnovala ideologicky nezávadná díla, která procházela schvalovacím procesem. Patřila sem velká část populární hudby (např. Karel Gott), filmové komedie nebo detektivní seriály, které měly lidi bavit a odvádět pozornost od politických problémů (např. seriál 30 případů majora Zemana, který byl ale zároveň silně propagandistický).
• Neoficiální kultura (underground): Mimo oficiální struktury existovala bohatá scéna, která fungovala ilegálně. Knihy a časopisy se šířily formou samizdatu (např. Edice Petlice Ludvíka Vaculíka). Vznikaly undergroundové hudební kapely (The Plastic People of the Universe), pořádaly se bytové semináře a divadelní představení. Tyto aktivity byly tvrdě postihovány StB.

Sport byl režimem masivně podporován, protože sportovní úspěchy na mezinárodní scéně byly vnímány jako důkaz kvality socialistického zřízení. Stát investoval velké prostředky do systému výchovy talentů a vrcholoví sportovci měli status státních zaměstnanců. Československo dosahovalo mimořádných úspěchů zejména v ledním hokeji (vítězství nad týmem SSSR byla vnímána jako národní satisfakce za okupaci), gymnastice (Věra Čáslavská) nebo atletice. Masovou akcí s politickým podtextem byla celostátní Spartakiáda, která se konala každých pět let na Strahovském stadionu a demonstrovala organizovanost a sílu režimu.

📉 Pád režimu (Sametová revoluce)

Na konci 80. let se komunistický blok ocitl v hluboké krizi. Reformní politika Michaila Gorbačova v Sovětském svazu (perestrojka a glasnosť) oslabila sevření Moskvy nad jejími satelity. V Polsku a Maďarsku již probíhaly zásadní politické změny a pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 se stal symbolem nezadržitelného rozkladu komunistických režimů ve střední Evropě. Konzervativní vedení KSČ v čele s Milošem Jakešem však odmítalo jakékoli reformy.

Spouštěčem změn se stala povolená studentská demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze, konaná u příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Po oficiálním ukončení na Vyšehradě se velká část davu vydala do centra města. Na Národní třídě byl pokojný průvod zastaven a brutálně zbit pohotovostními pluky Veřejné bezpečnosti. Zpráva o tomto násilném zásahu a fáma o smrti studenta Martina Šmída (kterou se později ukázala jako cílená dezinformace rozšířená StB) vyvolaly ve společnosti šok a vlnu solidarity.

• 18.–19. listopad: Studenti vysokých škol a divadelníci okamžitě vstupují do stávky. V neděli 19. listopadu je v pražském Činoherním klubu založeno Občanské fórum (OF), v jehož čele stál dramatik a disident Václav Havel. V Bratislavě vzniká paralelní hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN). Tato hnutí se stala hlavními mluvčími revoluce a formulovala její požadavky.
• 20.–26. listopad: Protesty se šíří do celého Československa. Každý den se na Václavské náměstí a dalších náměstích scházejí statisíce lidí, kteří cinkáním klíčů dávají najevo, že komunistickému režimu „odzvonilo“. Z balkonu nakladatelství Melantrich k davům promlouvají představitelé OF i populární osobnosti. Symboly revoluce se stávají Václav Havel, zpěvačka Marta Kubišová s písní Modlitba pro Martu a písničkář Karel Kryl. Vrcholem jsou masové demonstrace na Letenské pláni o víkendu 25. a 26. listopadu, kterých se zúčastnilo přes 750 000 lidí.
• 27. listopad: Probíhá dvouhodinová generální stávka, které se účastní drtivá většina obyvatelstva a která jasně ukazuje, že komunistický režim ztratil veškerou podporu.
• 29. listopad: Federální shromáždění pod tlakem událostí zrušilo článek 4 ústavy o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, čímž de iure padl komunistický monopol moci.

Události, které pro svůj převážně nenásilný charakter vešly ve známost jako Sametová revoluce, vedly k pádu komunistického režimu. 10. prosince byla jmenována „vláda národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, kde již komunisté neměli většinu. Prezident Gustáv Husák po jejím jmenování abdikoval. Revoluce byla završena 29. prosince 1989, kdy Federální shromáždění jednomyslně zvolilo Václava Havla prezidentem Československa.

✨ Důsledky a vyrovnání se s minulostí

Komunistický režim zanechal hluboké šrámy na celé společnosti. Po jeho pádu bylo nutné přejít k demokracii a tržnímu hospodářství, ale také se vyrovnat se zločiny minulosti.

• Bilance represí: Přesné vyčíslení obětí je obtížné. Podle dostupných údajů bylo z politických důvodů popraveno přibližně 250 osob, přes 200 000 lidí bylo odsouzeno k nepodmínečným trestům odnětí svobody a tisíce jich zemřely ve věznicích a pracovních táborech. Při pokusu o útěk přes Železnou oponu zahynulo několik stovek lidí. Statisíce občanů byly donuceny k emigraci.
• Právní vyrovnání: V roce 1991 byl přijat tzv. lustrační zákon, který zakazoval bývalým vysokým funkcionářům KSČ, příslušníkům StB a Lidových milicí zastávat vysoké funkce ve státní správě. V roce 1993 přijal Parlament České republiky Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.), který označil režim v letech 1948–1989 za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a Komunistickou stranu Československa za organizaci zločinnou. Tento zákon také označil odpor proti režimu za legitimní a hodný úcty.
• Společenské a ekonomické dopady: Následovala rozsáhlá ekonomická transformace, včetně privatizace státního majetku. Společnost se musela vyrovnat s morální devastací, narušenými mezilidskými vztahy a ekologickými škodami. Dědictví komunistické éry ovlivňuje českou a slovenskou společnost dodnes.

🔬 Pro laiky

Představte si, že celá země je jedna obrovská firma a Komunistická strana je její jediný ředitel.

• Jediný šéf rozhoduje o všem: Tento ředitel rozhoduje úplně o všem – co se bude vyrábět v továrnách, kolik bude stát chleba v obchodě, kdo dostane jakou práci a jaký bude mít plat. Nikdo si nemůže založit vlastní malý podnik. Tomu se říká centrálně plánovaná ekonomika.
• Vysoký plot kolem firmy: Kolem celé firmy (státu) je vysoký plot s ostnatým drátem (Železná opona). Uvnitř se můžete pohybovat, ale dostat se ven na návštěvu k sousedům (na Západ) je skoro nemožné. Kdo se pokusí přelézt, riskuje život.
• Tajní hlídači: Uvnitř firmy chodí tajní hlídači (StB), kteří poslouchají, co si zaměstnanci (občané) povídají. Kdo si stěžuje na ředitele nebo na pravidla, má velký problém – může být vyhozen z práce, zavřen do sklepa (vězení) nebo jinak potrestán. Lidé se proto bojí říkat nahlas své názory.
• Konec šéfa bez násilí: Po 41 letech už byli skoro všichni zaměstnanci s ředitelem nespokojení. Jednoho dne hlídači zbijí skupinu mladých učňů. To ostatní tak naštve, že se všichni seberou a jdou pokojně protestovat na firemní dvůr. Místo zbraní jen cinkají klíči, aby ukázali, že starému řediteli „odzvonilo“. Tlak je tak obrovský, že ředitel a jeho pomocníci musí bez velkého boje odejít. Tomu se říká Sametová revoluce.