Samizdat

Rozbalit box

Obsah boxu

Samizdat (z ruského сам – sám a издать – vydat) je termín označující způsob, jakým byla v zemích s totalitním režimem, zejména v bývalém Východním bloku, tajně a neoficiálně vydávána a šířena literatura, která nemohla být publikována oficiálně kvůli cenzuře. Jednalo se o klíčový nástroj disidentských hnutí a nezávislé kultury, který umožňoval obcházet státní kontrolu nad informacemi.

Samizdatová díla zahrnovala širokou škálu textů: od beletrie a poezie zakázaných autorů, přes politické eseje a manifesty, až po náboženské texty, historické studie a překlady zahraniční literatury. Proces výroby byl obvykle pracný a riskantní, nejčastěji se jednalo o přepisování na psacím stroji s použitím několika vrstev kopírovacího papíru. Vzniklé kopie se pak dále šířily v úzkém kruhu důvěryhodných osob.

📜 Historie

Pojem "samizdat" vznikl v Sovětském svazu jako ironická narážka na názvy oficiálních státních nakladatelství, jako byl například Gosizdat (Státní nakladatelství). Za autora termínu je považován ruský básník Nikolaj Glazkov v 40. letech 20. století.

🌍 Počátky v Sovětském svazu

Masivní rozvoj samizdatu v SSSR nastal po smrti J. V. Stalina a zejména po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy Nikita Chruščov odhalil část Stalinových zločinů. Toto období, známé jako Chruščovovské tání, přineslo dočasné uvolnění, ale mnoho témat zůstalo tabu. Právě v této době začali autoři jako Alexandr Isajevič Solženicyn nebo Boris Pasternak šířit svá díla, která nemohla projít oficiální cenzurou.

Jedním z klíčových momentů byl Proces se Sinjavským a Danielem v roce 1966, kdy byli dva spisovatelé odsouzeni za publikování svých děl na Západě (tzv. tamizdat). Tento proces vyvolal vlnu protestů a vedl k vytvoření prvních samizdatových periodik, jako byl například Chronika těkuščich sobytij (Kronika současných událostí), která dokumentovala porušování lidských práv v SSSR.

🇨🇿 Rozmach v Československu

V Československu existovaly formy neoficiálního šíření textů již dříve, ale skutečný boom samizdatu nastal až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následném nástupu normalizace. Zákaz publikování pro stovky autorů a zpřísnění cenzury vedly k vytvoření rozsáhlé sítě nezávislého publikování.

Československý samizdat se stal základem pro tzv. paralelní polis – nezávislou společnost s vlastní kulturou, vzděláváním a informačními kanály. Vznikly desítky samizdatových edic, z nichž nejznámější byly:

Edice Petlice: Založena v roce 1972 Ludvíkem Vaculíkem. Stala se nejvýznamnější a nejrozsáhlejší samizdatovou edicí, vydala přes 400 titulů.
Edice Expedice: Založena v roce 1975 manželi Václavem a Olgou Havlovými. Zaměřovala se na filozofické a esejistické texty.
Kvart: Edice založená Janem Vladislavem, zaměřená na náročnější literaturu a překlady.
Pražská imaginace: Vydávala především díla Egona Bondyho.

Kromě knižních edic vycházela i řada časopisů, například Lidové noviny (obnovené v samizdatu), kulturní revue Revolver Revue, undergroundový časopis Vokno nebo politicky zaměřený Infoch (Informace o Chartě 77).

⚙️ Techniky a metody výroby

Základním a nejrozšířenějším nástrojem pro výrobu samizdatu byl psací stroj.

Přepisování: Text byl přepisován na psacím stroji. Mezi jednotlivé listy papíru se vkládaly kopírovací papíry (tzv. průklepové papíry). Tímto způsobem bylo možné vytvořit najednou přibližně 5 až 15 kopií, v závislosti na kvalitě papíru a síle úderu. První kopie byla nejčitelnější, poslední často téměř nečitelná.
Vazba: Jednotlivé svazky byly často jednoduše svázány provázkem nebo sešity. Některé edice, jako například Edice Petlice, měly charakteristickou ruční vazbu, která jim dodávala unikátní vzhled.
Fotografická cesta: Pro vzácné nebo obtížně dostupné texty se někdy používala metoda fotografování stránek a následného vyvolávání fotografií. Byla to nákladnější, ale přesnější metoda.
Cyklostyl a jiné techniky: V pozdějším období, zejména v 80. letech, se začaly objevovat i pokročilejší techniky, jako byl cyklostyl (mimeograf), který umožňoval vytvořit desítky až stovky kopií. Tyto přístroje však byly pod přísnou kontrolou státu a jejich používání bylo velmi riskantní.

Distribuce probíhala formou "řetězu" – autor nebo vydavatel předal několik kopií svým přátelům a ti je dále půjčovali nebo opisovali pro další zájemce. Celý proces byl spojen s velkým rizikem, protože výroba a šíření "protistátních tiskovin" bylo trestným činem, za který hrozily domovní prohlídky, zabavení psacích strojů a v krajním případě i vězení. Státní bezpečnost (StB) se aktivně snažila tyto sítě rozkrývat a jejich aktéry perzekvovat.

💡 Význam a odkaz

Samizdat hrál klíčovou roli v udržení svobodného myšlení a kulturní kontinuity v obdobích nesvobody. Jeho hlavní přínosy byly:

Uchování svobody slova: Umožňoval autorům publikovat díla, která by jinak nikdy nespatřila světlo světa.
Vytvoření nezávislého informačního prostoru: Poskytoval alternativu k oficiální, státem kontrolované propagandě.
Propojení disentu: Sloužil jako komunikační platforma pro opoziční skupiny a jednotlivce v rámci jedné země i mezinárodně.
Zachování kulturního dědictví: Díky samizdatu byla zachována díla mnoha významných spisovatelů, básníků a myslitelů, kteří byli režimem umlčováni.
Morální posila: Samotná existence samizdatu byla důkazem, že totalitní režim nemá absolutní kontrolu nad myšlením lidí a že odpor je možný.

Po pádu komunistických režimů v roce 1989 ztratil samizdat svůj původní smysl. Mnoho děl, která dříve kolovala pouze v několika strojopisných kopiích, mohlo konečně vyjít v masových nákladech. Dnes je samizdat vnímán jako symbol intelektuálního a morálního odporu proti totalitě a jeho odkaz je připomínán v muzeích a specializovaných knihovnách, jako je například pražská knihovna Libri prohibiti, kterou založil Jiří Gruntorád.

📖 Pro laiky

Představte si, že vláda zakáže vaši oblíbenou knihu, film nebo hudbu. Nemůžete si ji koupit v obchodě, půjčit v knihovně ani o ní mluvit ve škole. Samizdat byl způsob, jak se lidé v komunistických zemích s takovou situací vypořádali.

Fungovalo to jednoduše, ale bylo to nebezpečné:

Někdo vzal zakázanou knihu a začal ji přepisovat na starém psacím stroji.
Mezi papíry vložil speciální "kopírovací" papíry (jako ty, co se dříve používaly na účtenky). Díky tomu nevznikl jen jeden originál, ale třeba deset kopií najednou.
Těchto deset kopií pak tajně půjčil deseti spolehlivým přátelům.
Každý z těchto přátel si knihu přečetl a buď ji půjčil dál, nebo ji sám začal přepisovat a vytvářet další kopie.

Tímto způsobem se zakázané myšlenky a příběhy šířily jako lavina mezi lidmi, i když to režim nechtěl. Bylo to takové "podzemní nakladatelství", které udržovalo svobodného ducha naživu v době, kdy svoboda oficiálně neexistovala. Za výrobu nebo i jen držení takové knihy hrozil lidem postih od tajné policie.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025