Marie Medicejská
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Marie Medicejská (italsky Maria de' Medici; 26. dubna 1575, Florencie – 3. července 1642, Kolín nad Rýnem) byla italská šlechtična z rodu Medicejů, která se sňatkem s králem Jindřichem IV. stala francouzskou a navarrskou královnou. Po zavraždění svého manžela v roce 1610 vládla jako regentka za svého nezletilého syna Ludvíka XIII. až do roku 1617. Její vláda byla poznamenána politickou nestabilitou, intrikami a silným vlivem jejích italských oblíbenců. Po dosažení synovy zletilosti vedla s ním a jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieuem, vleklé spory, které vyústily v její trvalý exil. Byla také významnou mecenáškou umění, nejznámější díky objednávce cyklu monumentálních obrazů od Petera Paula Rubense, které oslavovaly její život.
📜 Původ a mládí
Marie se narodila v Paláci Pitti ve Florencii jako šestá dcera Františka I. Medicejského, velkovévody toskánského, a jeho první manželky Johany Habsburské. Z matčiny strany byla vnučkou císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské, což jí dávalo prestižní příbuzenské vazby na habsburský rod, nejmocnější dynastii tehdejší Evropy.
Její dětství bylo poznamenáno rodinnými tragédiemi. Matka jí zemřela při porodu v roce 1578, když byly Marii pouhé tři roky. Otec se brzy znovu oženil se svou dlouholetou milenkou Biancou Cappello. Marie a její sourozenci byli vychováváni v luxusním, ale politicky napjatém prostředí florentského dvora. Dostalo se jí dobrého vzdělání, projevovala zájem o vědu (zejména přírodopis) a byla nadšenou sběratelkou šperků a drahých kamenů. Jako členka bohatého a vlivného rodu Medicejů byla považována za jednu z nejžádanějších nevěst v Evropě.
👑 Královna Francie
Sňatek s Jindřichem IV.
V roce 1600 se stala druhou manželkou francouzského krále Jindřicha IV.. Sňatek byl především politickou a finanční transakcí. Jindřich IV., jehož první manželství s Markétou z Valois bylo bezdětné a anulované, potřeboval dědice pro zajištění bourbonské dynastie na francouzském trůně. Navíc dlužil rodu Medicejů obrovskou sumu peněz, a Mariino věno ve výši 600 000 zlatých écu tento dluh vyrovnalo.
Svatba se konala v zastoupení (per procurationem) ve Florencii 5. října 1600. Marie se poté vydala na cestu do Francie a se svým manželem se poprvé setkala v Lyonu. Jejich vztah byl od počátku komplikovaný. Jindřich byl o 22 let starší a udržoval si řadu vlivných milenek, především Henriette d'Entragues, což hrdou a temperamentní Marii uráželo. Přesto plnila svou hlavní povinnost a již 27. září 1601 porodila dauphina, budoucího krále Ludvíka XIII., čímž zajistila následnictví. Následovalo dalších pět dětí, což posílilo její postavení u dvora.
Korunovace a Jindřichova smrt
Přestože byla královnou téměř deset let, Jindřich IV. dlouho odkládal její oficiální korunovaci. Učinil tak až 13. května 1610 v bazilice Saint-Denis, pravděpodobně proto, aby posílil její legitimitu jako případné regentky v době své plánované vojenské výpravy proti Španělsku.
Osud tomu chtěl, že hned následující den, 14. května 1610, byl král Jindřich IV. zavražděn katolickým fanatikem Françoisem Ravaillacem. Marie se tak z čerstvě korunované královny stala vdovou a regentkou za svého osmiletého syna Ludvíka XIII.
🏛️ Regentství (1610–1617)
Ihned po králově smrti jednala Marie rychle a energicky. S podporou vévody d'Épernon donutila pařížský parlament (soudní dvůr), aby ji potvrdil jako regentku s plnými pravomocemi.
Její politika představovala radikální odklon od linie Jindřicha IV. Zatímco její manžel usiloval o oslabení moci Habsburků, Marie se snažila o sblížení se Španělskem a Svatou říší římskou. Vrcholem této pro-habsburské politiky byl dvojitý sňatek dojednaný v roce 1615: mladý Ludvík XIII. se oženil se španělskou infantkou Annou Rakouskou a Mariina nejstarší dcera Alžběta Bourbonská byla provdána za budoucího španělského krále Filipa IV..
V domácí politice byla její vláda poznamenána slabostí a ústupky vysoké šlechtě (princům královské krve), kterou si snažila naklonit finančními dary a politickými úřady, což vedlo k vyprázdnění státní pokladny nashromážděné Jindřichem IV. Její moc se opírala o úzký okruh rádců, především italských přistěhovalců, jako byli Concino Concini a jeho manželka Leonora Dori Galigai. Concini, který získal titul markýze d'Ancre a maršála Francie, se stal nejmocnějším mužem v království, což vyvolávalo silnou nevoli u francouzské aristokracie i prostého lidu.
⚔️ Konflikt se synem a kardinálem Richelieuem
Pád Conciniho a první exil
Jak Ludvík XIII. dospíval, rostla jeho nelibost vůči matčině dominanci a moci Conciniho. V roce 1617, ve věku necelých šestnácti let, se Ludvík spojil se svým oblíbencem Charlesem d'Luynes a zosnoval palácový převrat. 24. dubna 1617 byl Concino Concini na králův příkaz zavražděn na nádvoří Louvru. Jeho manželka Leonora byla obviněna z čarodějnictví a popravena.
Marie Medicejská byla zbavena moci a poslána do exilu na Zámek Blois.
Vzpoury a dočasné usmíření
V exilu se Marie stala centrem opozice proti králi a Luynesovi. V roce 1619 za dramatických okolností uprchla z Blois a spojila se s vévodou d'Épernon, čímž rozpoutala první z tzv. "válek matky a syna". Konflikt byl zažehnán díky zprostředkování Armanda-Jeana du Plessis, tehdy biskupa z Luçonu, který si získal důvěru obou stran.
Po další krátké vzpouře v roce 1620 se Marie s Ludvíkem definitivně usmířila. Vrátila se do Paříže a díky její podpoře byl Richelieu v roce 1622 jmenován kardinálem a v roce 1624 se stal členem královské rady.
Den oklamaných
Marie Medicejská předpokládala, že Richelieu bude prosazovat její politické zájmy, tedy spojenectví s katolickým Španělskem. Kardinál však jako první ministr sledoval především zájmy francouzského státu (raison d'état), které spatřoval v oslabení habsburské moci, což ho nevyhnutelně stavělo proti královně matce.
Jejich spor vyvrcholil 11. listopadu 1630 během události známé jako Den oklamaných (Journée des Dupes). Marie v Lucemburském paláci konfrontovala svého syna a požadovala Richelieuovo okamžité odvolání. Zdálo se, že uspěla, a Paříží se rozšířila zpráva o kardinálově pádu. Ludvík XIII. se však tajně setkal s Richelieuem ve Versailles a potvrdil mu svou plnou důvěru. Pro Marii a její spojence to byla drtivá porážka.
✈️ Exil a smrt
Po Dni oklamaných byl Mariin politický vliv definitivně zlomen. Ludvík XIII. ji nejprve internoval na zámku v Compiègne, odkud v roce 1631 uprchla do Španělského Nizozemí (dnešní Belgie). Tím se sama odsoudila k trvalému exilu, protože král to považoval za akt zrady.
Zbytek života strávila putováním po evropských dvorech. Pobývala v Bruselu, Amsterdamu, Londýně u své dcery, anglické královny Henriettě Marii, ale nikde nenašla trvalou podporu pro návrat do Francie. Její intriky proti Richelieuovi pokračovaly, ale byly neúspěšné.
Zemřela v chudobě a zapomnění 3. července 1642 v Kolíně nad Rýnem, v domě, který patřil rodině malíře Petera Paula Rubense. Její tělo bylo převezeno do Francie a pohřbeno v královské hrobce v bazilice Saint-Denis, zatímco její srdce bylo uloženo v klášteře La Flèche, jak si přál její manžel Jindřich IV.
🎨 Mecenášství a odkaz
Marie Medicejská byla jednou z nejvýznamnějších mecenášek umění své doby. Její největší odkaz v této oblasti je spojen se dvěma projekty:
- Lucemburský palác: Po Jindřichově smrti zakoupila v Paříži pozemek a nechala na něm postavit palác inspirovaný jejím rodným Palácem Pitti ve Florencii. Dnes je sídlem francouzského Senátu.
- Medicejský cyklus: Pro výzdobu galerie v novém paláci si objednala u vlámského mistra Petera Paula Rubense sérii 24 monumentálních pláten, které alegoricky a oslavně zobrazují klíčové momenty jejího života. Tento cyklus je dnes jedním z vrcholných děl barokního malířství a je vystaven v muzeu Louvre.
Jako politická osobnost je hodnocena rozporuplně. Byla ctižádostivá a energická, ale její vláda byla poznamenána korupcí, protežováním oblíbenců a politickou nestabilitou. Její zahraniční politika byla v přímém rozporu s dlouhodobými zájmy Francie, které později úspěšně prosazoval její velký protivník, kardinál Richelieu. Její životní příběh je dramatickým příkladem boje o moc, dvorských intrik a střetu osobních ambicí se státními zájmy v Francii 17. století.