Mamlúcký sultanát

Rozbalit box

Obsah boxu

Mamlúcký sultanát (arabsky: سلطنة المماليك, Salṭanat al-Mamālīk) byl středověký státní útvar, který existoval v letech 1250 až 1517. Jeho centrum se nacházelo v Egyptě a na vrcholu své moci ovládal také oblast Levanty (dnešní Sýrie, Libanon, Palestina, Izrael a Jordánsko), Hidžáz (západní část Arabského poloostrova s městy Mekka a Medína) a části Anatolie a Núbie.

Sultanát byl unikátní svým politickým a vojenským systémem, který byl založen na mamlúcích – původně otročích-vojácích, kteří prošli tvrdým výcvikem, konvertovali k islámu a po propuštění na svobodu tvořili vládnoucí vojenskou kastu. Tato elita si ze svých řad volila sultána, což vedlo k období velké politické nestability, ale zároveň i k vytvoření jedné z nejmocnějších a nejkulturnějších říší islámského světa. Mamlúci se proslavili především zastavením mongolské expanze v bitvě u Ajn Džalút v roce 1260 a definitivní likvidací křižáckých států v Levantě.

📜 Historie

Historie sultanátu se tradičně dělí na dvě hlavní období podle původu vládnoucí mamlúcké dynastie: éru Bahrí (převážně turkického původu) a éru Burdží (převážně čerkeského původu).

⚔️ Vznik sultanátu (1250)

V polovině 13. století byla ajjúbovská dynastie, založená slavným Saladinem, v hlubokém úpadku. Sultáni se stále více spoléhali na své mamlúcké pluky. V roce 1249 vedl francouzský král Ludvík IX. sedmou křížovou výpravu a dobyl egyptský přístav Damietta. Během bojů zemřel ajjúbovský sultán as-Sálih Ajjúb. Jeho vdova, Šajar al-Durr, s pomocí mamlúckých emírů (velitelů) v čele s Bajbarsem a Aybakem zatajila sultánovu smrt, zorganizovala obranu a v bitvě u al-Mansúry v roce 1250 křižáky drtivě porazila a krále Ludvíka IX. zajala.

Po tomto vítězství se moci chopil as-Sálihův syn Túránšáh, který se však pokusil moc mamlúckých velitelů omezit. Ti ho proto zavraždili a na trůn dosadili Šajar al-Durr, která se stala jednou z mála ženských vládkyň v islámské historii. Aby si zajistila legitimitu, provdala se za mamlúckého velitele Aybaka, který se stal prvním mamlúckým sultánem. Tím byl ajjúbovský sultanát definitivně nahrazen mamlúckým.

🛡️ Éra Bahrí (1250–1382)

První období je pojmenováno po pluku Bahríja, jehož členové pocházeli převážně z kipčackých Turků z eurasijské stepi. Jejich kasárna se nacházela na ostrově Roda na Nilu (al-bahr znamená moře nebo velká řeka).

Nejvýznamnějšími událostmi této éry byly boje se dvěma hlavními nepřáteli: mongolským Ílchanátem a zbývajícími křižáckými státy v Levantě.

Bitva u Ajn Džalút (1260): Mongolové pod vedením Hülegüho dobyli v roce 1258 Bagdád a zničili Abbásovský chalífát. Jejich další postup na západ do Sýrie a Egypta se zdál nezastavitelný. Mamlúcká armáda vedená sultánem Qutuzem a jeho generálem Bajbarsem se s nimi střetla v Palestině u Ajn Džalút (Goliášův pramen). Mamlúci dosáhli rozhodujícího vítězství, které poprvé zastavilo mongolskou expanzi a zachránilo islámské centrum před zničením. Tato bitva je považována za jeden z nejdůležitějších vojenských střetů středověku.
Vláda sultána Bajbarse (1260–1277): Krátce po bitvě zavraždil Bajbars sultána Qutuze a sám se ujal vlády. Bajbars byl mimořádně schopný vojevůdce a státník. Zkonsolidoval mamlúckou moc, obnovil formálně Abbásovský chalífát v Káhiře (jako loutkový), aby si zajistil náboženskou legitimitu, a vedl systematickou válku proti křižákům. Dobyl mnoho jejich pevností, včetně Antiochie (1268) a slavného hradu Krak des Chevaliers.
Konec křižáckých států: Bajbarsovi nástupci, především Qalawun (1279–1290) a jeho syn Al-Ašraf Chalíl (1290–1293), pokračovali v jeho díle. V roce 1291 dobyl al-Ašraf Chalíl město Akko, poslední velkou křižáckou pevnost v Svaté zemi, čímž definitivně ukončil téměř dvousetletou přítomnost křižáků na Blízkém východě.

Éra Bahrí byla také obdobím velkého kulturního a hospodářského rozkvětu. Káhira se stala nejvýznamnějším městem islámského světa, centrem obchodu, vědy a umění.

🏰 Éra Burdží (1382–1517)

V roce 1382 se moci chopil mamlúk Barquq, který byl čerkeského původu. Tím začala éra dynastie Burdží, pojmenované podle jejich kasáren v káhirské Citadele (al-burdž znamená věž). Na rozdíl od relativně stabilní éry Bahrí bylo toto období charakterizováno neustálými vnitřními spory, krátkými vládami sultánů a politickou nestabilitou.

Navzdory vnitřním problémům si sultanát udržel kontrolu nad klíčovými obchodními cestami a zůstal významnou mocností. Čelil však novým hrozbám. Na přelomu 14. a 15. století musel odrážet ničivé nájezdy turko-mongolského dobyvatele Tamerlána, který dočasně obsadil Sýrii. V 15. století začal sultanát hospodářsky upadat, což bylo způsobeno několika faktory:

Černá smrt: Morové epidemie, které se opakovaly od poloviny 14. století, drasticky snížily počet obyvatel a narušily zemědělství a obchod.
Změna obchodních cest: Objevení námořní cesty do Indie kolem Afriky portugalskými mořeplavci na konci 15. století (viz Vasco da Gama) připravilo Egypt o monopol na lukrativní obchod s kořením.
Vzestup Osmanské říše: Na severu se zformovala nová, vojensky silná mocnost – Osmanská říše.

📉 Pád a osmanská nadvláda

Na počátku 16. století se konflikt mezi Mamlúckým sultanátem a Osmanskou říší stal nevyhnutelným. Osmané, vedení sultánem Selim I., disponovali moderní armádou s masivním využitím dělostřelectva a pěchoty vyzbrojené mušketami (Janičáři). Mamlúcká armáda se stále spoléhala na tradiční jízdní taktiku, která se proti osmanské palebné síle ukázala jako neúčinná.

V roce 1516 porazil Selim I. mamlúckou armádu v bitvě na pláni Mardž Dábik v Sýrii. Mamlúcký sultán Qansuh al-Ghauri v bitvě padl. O rok později, v roce 1517, Osmané porazili posledního mamlúckého sultána Tuman bay II. v bitvě u Ridaníje na předměstí Káhiry. Tuman bay byl zajat a popraven. Egypt a jeho provincie se staly součástí Osmanské říše. Mamlúci jako takoví však nezmizeli; jako lokální elita si v Egyptě udrželi značný vliv až do doby Napoleona a definitivně byli zlikvidováni až Muhammadem Alím v roce 1811.

🏛️ Státní zřízení a společnost

💂 Mamlúcký systém

Základem státu byl unikátní systém rekrutování a výchovy vládnoucí elity. Mamlúci byli mladí chlapci, obvykle nekřesťanského a nemuslimského původu (nejčastěji Turci, Čerkesové, Gruzíni), kteří byli kupováni na trzích s otroky. Nebyli však považováni za běžné otroky. Prošli elitním vojenským výcvikem v jezdeckém umění, lukostřelbě a boji s mečem. Byli vzděláváni v islámu, arabštině a Koránu. Po dokončení výcviku byli propuštěni na svobodu (manumise) a stali se plnoprávnými členy vládnoucí kasty, loajálními svému pánovi (ustád), který je koupil a vychoval. Tento systém zajišťoval neustálý přísun schopných a oddaných vojáků, kteří neměli žádné rodinné vazby v místní společnosti.

👑 Sultán a emíři

Sultán stál v čele státu, ale jeho moc nebyla dědičná. Po smrti sultána si emíři (nejvyšší mamlúčtí velitelé) ze svého středu zvolili nového vládce, obvykle toho nejmocnějšího a nejvlivnějšího. Tento systém vedl k častým převratům a bojům o moc. Synové sultánů jen zřídka usedli na trůn a pokud ano, většinou nevládli dlouho. Moc byla v rukou úzké skupiny nejvyšších emírů, kteří ovládali klíčové posty v armádě a administrativě.

⚖️ Společenská struktura

Společnost byla přísně hierarchizovaná: 1. Vládnoucí elita: Sultán a mamlúčtí emíři. 2. Lidé meče (Arbáb as-suyúf): Ostatní mamlúčtí vojáci. 3. Lidé pera (Arbáb al-aqlám): Civilní byrokracie, úředníci a písaři, často rekrutovaní z místních vzdělaných rodin. 4. Náboženští učenci (Ulamá): Soudci (kádí), učitelé a teologové, kteří měli velký společenský vliv. 5. Běžné obyvatelstvo: Rolníci, řemeslníci, obchodníci a další, kteří neměli žádný podíl na politické moci.

💰 Ekonomika

Ekonomika sultanátu byla založena na dvou hlavních pilířích: zemědělství a mezinárodním obchodu.

Zemědělství: Úrodné údolí Nilu bylo zdrojem obilí, cukrové třtiny a dalších plodin. Stát vlastnil většinu půdy a přiděloval ji emírům formou vojenských lén (iqtá).
Obchod: Sultanát kontroloval klíčové obchodní trasy mezi Středozemním mořem a Indickým oceánem. Přes Rudé moře proudilo do Egypta luxusní zboží z Indie a Dálného východu, jako bylo koření, hedvábí a porcelán. Toto zboží bylo následně s obrovským ziskem prodáváno evropským, především benátským a janovským, obchodníkům. Města jako Káhira, Alexandrie a Damašek byla pulzujícími centry obchodu.

🎨 Kultura a věda

Mamlúcká éra je považována za zlatý věk islámského umění a architektury v Egyptě a Sýrii. Přestože byli mamlúci vojenskou kastou cizího původu, stali se velkými patrony umění.

Architektura: Sultáni a emíři financovali výstavbu velkolepých mešit, madras, mauzoleí, nemocnic (bimaristán) a karavanserájů. Mamlúcká architektura je charakteristická monumentálními kupolemi, zdobenými minarety, propracovanými vstupními portály a použitím ablaq techniky (střídání světlých a tmavých kamenných pásů). Mezi nejslavnější památky patří komplex sultána Qalawuna nebo mešita-madrasa sultána Hasana v Káhiře.
Věda a vzdělanost: Káhira se stala útočištěm učenců prchajících před Mongoly z Bagdádu a dalších východních center. V tomto období vzkvétala především historiografie. Působili zde významní historikové jako Ibn Chaldún (i když původem z Tunisu, strávil v Káhiře velkou část života) a Al-Maqrízí, kteří zanechali podrobná díla o historii a topografii Egypta.

⚔️ Armáda

Mamlúcká armáda byla po dlouhou dobu nejobávanější vojenskou silou na Blízkém východě. Její jádro tvořila těžká jízda složená z mamlúků. Byli to mistři v lukostřelbě z koňského hřbetu, ale zároveň byli skvěle vycvičeni pro boj zblízka s kopím a mečem. Byli chráněni lamelovou nebo kroužkovou zbrojí. Kromě elitní mamlúcké jízdy armáda zahrnovala i pomocné sbory (halqa), složené z potomků mamlúků a místních rekrutů, a také pěchotu a obléhací specialisty. Jejich taktika byla založena na kombinaci disciplinovaných manévrů, předstíraných ústupů a drtivých protiútoků jízdy.

💡 Pro laiky

Představte si, že by vládnoucí elitu státu netvořili šlechtici, kteří svůj titul zdědili, ale skupina cizinců, kteří byli jako děti koupeni jako otroci. Prošli nejtěžším vojenským výcvikem na světě, stali se z nich elitní vojáci a nakonec převzali vládu nad celou zemí. Přesně tak fungoval Mamlúcký sultanát.

Tito "otroci-králové" si ze svého středu volili vládce (sultána). Protože moc nebyla dědičná, každý schopný mamlúk měl teoretickou šanci dostat se na vrchol. Tento systém vytvořil neuvěřitelně silnou armádu, která dokázala jako jediná zastavit do té doby neporaazitelné Mongoly a vyhnat ze Svaté země křižáky. Jejich hlavní město, Káhira, se stalo jedním z nejbohatších a nejkrásnějších měst světa, plným nádherných mešit a paláců. Jejich vláda skončila až s příchodem nové technologie – děl a pušek Osmanské říše, kterým jejich tradiční jízda nedokázala čelit.

👑 Seznam významných sultánů

Aybak (1250–1257) – první mamlúcký sultán
Qutuz (1259–1260) – vítěz od Ajn Džalút
Bajbars (1260–1277) – skutečný zakladatel mamlúcké moci, velký vojevůdce a stavitel
Qalawun (1279–1290) – zakladatel dynastie, která vládla přes 100 let
An-Násir Muhammad (1293–1341, s přestávkami) – vládl nejdéle, období velkého rozkvětu architektury
Barquq (1382–1399, s přestávkou) – první čerkeský (Burdží) sultán
Qansuh al-Ghauri (1501–1516) – předposlední mamlúcký sultán, padl v boji proti Osmanům
Tuman bay II. (1516–1517) – poslední mamlúcký sultán, popraven Osmany

Šablona:Aktualizováno