Edikt nantský
Obsah boxu
Šablona:Infobox dokument Edikt nantský (francouzsky Édit de Nantes) byl výnos podepsaný francouzským králem Jindřichem IV. dne 13. dubna 1598 ve městě Nantes. Tento dokument fakticky ukončil dlouhé a krvavé období francouzských náboženských válek mezi katolíky a protestanty (hugenoty). Edikt zaručoval francouzským kalvinistům rozsáhlá práva v převážně katolické Francii a je považován za jeden z prvních a nejdůležitějších dokumentů v dějinách náboženské tolerance v Evropě.
Edikt oddělil občanskou jednotu od jednoty náboženské a poprvé explicitně uznal, že v jednom státě mohou legálně existovat dvě různá náboženství. Ačkoliv nebyl dokonalým vyjádřením tolerance v moderním smyslu, představoval pragmatický kompromis, který měl zemi přinést mír a stabilitu. Jeho platnost byla ukončena v roce 1685 Ludvíkem XIV., což mělo pro Francii dalekosáhlé negativní důsledky.
📜 Historické pozadí
Druhá polovina 16. století byla ve Francii poznamenána sérií osmi občanských válek, známých jako Hugenotské války (1562–1598). Tyto konflikty, vedené mezi katolickou většinou a protestantskou menšinou, zpustošily zemi, oslabily královskou moc a vedly k brutálním masakrům, z nichž nejznámější je Bartolomějská noc v roce 1572, při níž byly v Paříži a dalších městech povražděny tisíce hugenotů.
Situace se změnila s nástupem Jindřicha Navarrského na francouzský trůn v roce 1589. Jindřich IV. byl původně vůdcem hugenotů, ale aby si zajistil korunu a ukončil válku, v roce 1593 konvertoval ke katolictví, což je spojováno s jeho slavným výrokem „Paříž stojí za mši“ (Paris vaut bien une messe). Přestože přijal katolickou víru, nezapomněl na své bývalé souvěrce a usiloval o nalezení trvalého míru, který by zaručil práva oběma stranám. Edikt nantský byl výsledkem dlouhých a složitých vyjednávání a představoval Jindřichův pokus o vytvoření stabilního a jednotného království.
⚙️ Obsah a hlavní ustanovení
Edikt nantský byl komplexní dokument skládající se z 92 hlavních článků a 56 tajných (tzv. „partikulárních“) článků. Jeho cílem nebylo nastolit rovnoprávnost náboženství, ale spíše definovat podmínky jejich koexistence. Katolictví zůstalo státním náboženstvím a jeho postavení bylo plně obnoveno v celé zemi. Hugenotům však byla přiznána řada významných práv:
- Svoboda svědomí: Hugenotům byla zaručena naprostá svoboda svědomí v celém království. Nebyli nuceni ke konverzi ani stíháni za svou víru.
- Omezená svoboda bohoslužeb: Veřejné protestantské bohoslužby byly povoleny na přesně vymezených místech – na panstvích protestantské šlechty a ve dvou městech v každém soudním okrsku (bailliage). Byly však zakázány v Paříži a jejím okolí, stejně jako v sídlech biskupství a v královské armádě.
- Plná občanská práva: Hugenoti získali stejná občanská práva jako katolíci. Mohli zastávat veřejné úřady, studovat na univerzitách, provozovat řemesla a být přijímáni do nemocnic a škol.
- Zvláštní soudní komory: Pro zajištění spravedlivých soudních procesů byly zřízeny smíšené soudní komory (Chambres de l'Édit), v nichž zasedali katoličtí i protestantští soudci.
- Bezpečnostní místa (Places de sûreté): V tajných dodatcích ediktu bylo hugenotům na osm let přiznáno právo držet přibližně 150 opevněných měst a pevností (např. La Rochelle, Saumur nebo Montpellier) s vlastními vojenskými posádkami placenými z královské pokladny. Toto opatření jim mělo zaručit ochranu před případnými útoky.
- Finanční podpora: Stát se zavázal platit mzdy protestantským pastorům a přispívat na údržbu protestantských škol.
🏛️ Význam a dopad
Přijetí ediktu mělo okamžitý pozitivní dopad. Ukončilo desetiletí trvající občanskou válku a umožnilo hospodářskou a politickou obnovu Francie pod vládou Jindřicha IV. Edikt byl ve své době revolučním aktem, který zavedl princip náboženské koexistence v době, kdy většina evropských států prosazovala zásadu cuius regio, eius religio (čí vláda, toho náboženství).
Posílil také autoritu krále a centralizovaného státu, který se postavil nad náboženské spory. Tím, že oddělil politickou loajalitu od náboženské příslušnosti, položil základy pro moderní sekularismus. Na druhé straně však edikt nebyl přijat bez odporu. Katolická církev, papež i Pařížský parlament jej vnímali jako příliš velký ústupek „kacířům“ a jeho registraci se dlouho bránili. Pro mnoho radikálních katolíků zůstal Jindřich IV. zrádcem, což nakonec vedlo k jeho zavraždění fanatickým katolíkem Françoisem Ravaillacem v roce 1610.
❌ Zrušení ediktu
Práva zaručená ediktem byla postupně omezována již za vlády Ludvíka XIII. a jeho prvního ministra, kardinála Richelieua, který vnímal politickou a vojenskou autonomii hugenotů jako hrozbu pro jednotu státu. Po pádu pevnosti La Rochelle v roce 1628 přišli hugenoti o svá bezpečnostní místa a vojenskou sílu.
Definitivní konec Ediktu nantského přišel za vlády „krále Slunce“ Ludvíka XIV., který usiloval o absolutní náboženskou jednotu pod heslem „jeden král, jeden zákon, jedna víra“ (un roi, une loi, une foi). Po letech stupňující se perzekuce (např. nechvalně proslulé dragonády, kdy byli vojáci ubytováváni v protestantských domácnostech, aby donutili jejich obyvatele ke konverzi) podepsal Ludvík XIV. dne 18. října 1685 Edikt z Fontainebleau, který Edikt nantský zcela zrušil.
Důsledky zrušení
Zrušení ediktu mělo pro Francii katastrofální následky:
- Masová emigrace: Přibližně 200 000 až 250 000 hugenotů uprchlo z Francie do protestantských zemí, jako bylo
, 
, 
, Braniborsko a americké kolonie. - Ekonomická ztráta: Mnozí z emigrantů byli vysoce kvalifikovaní řemeslníci, obchodníci, bankéři a intelektuálové. Jejich odchod znamenal pro Francii obrovskou ekonomickou a intelektuální ztrátu (tzv. odliv mozků) a naopak posílil ekonomiky zemí, které je přijaly.
- Mezinárodní odsouzení: Zrušení ediktu poškodilo mezinárodní pověst Francie a posílilo protifrancouzské koalice v Evropě.
- Vnitřní nepokoje: V některých oblastech Francie, například v pohoří Cévenny, vedlo zrušení ediktu k ozbrojeným povstáním (válka kamisardů).
💡 Odkaz a dědictví
Edikt nantský zůstává milníkem v dějinách boje za lidská práva a náboženskou svobodu. Ačkoliv byl ve své době spíše pragmatickým politickým řešením než principiálním uznáním svobody, jeho myšlenka, že stát může prosperovat i bez náboženské uniformity, byla hluboce pokroková. Jeho zrušení je naopak považováno za jednu z největších politických chyb vlády Ludvíka XIV.
Myšlenky tolerance se ve Francii znovu plně prosadily až během Osvícenství. V roce 1787 vydal král Ludvík XVI. Edikt z Versailles (známý také jako Edikt tolerance), který obnovil občanská práva nekatolíků. Plnou náboženskou svobodu pak zaručila až Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 během Velké francouzské revoluce.
🧑🏫 Pro laiky
Představte si zemi, kde se dvě skupiny lidí – katolíci a protestanti – desítky let navzájem zabíjely kvůli odlišnému náboženskému přesvědčení. Bylo to období plné násilí a chaosu. Král Jindřich IV., který sám v minulosti patřil k protestantům, chtěl tento konflikt ukončit. Vydal proto Edikt nantský, který byl v podstatě velkým kompromisem.
Říkal zhruba toto: „Katolictví je hlavní náboženství Francie. Ale vy, protestanti, máte právo věřit, v co chcete, a nikdo vás za to nesmí trestat. Své bohoslužby můžete konat na určitých místech, ale ne všude. Máte stejná práva na práci, vzdělání a spravedlivý soud jako katolíci. A abyste se cítili bezpečně, můžete si dočasně ponechat několik opevněných měst.“
Edikt tedy neudělal obě náboženství zcela rovnocenná, ale umožnil jim žít vedle sebe v míru. Byl to na svou dobu velmi moderní krok, který ukončil válku a pomohl Francii znovu zbohatnout. Bohužel, o necelých 90 let později jiný král, Ludvík XIV., tento edikt zrušil, což vedlo k pronásledování protestantů a jejich masovému odchodu ze země.