Claudio Monteverdi

Rozbalit box

Obsah boxu

Claudio Zuan Antonio Monteverdi (pokřtěn 15. května 1567, Cremona – 29. listopadu 1643, Benátky) byl italský hudební skladatel, zpěvák, gambista a kněz. Jeho dílo představuje klíčový přelom mezi renesanční a barokní hudbou a je považován za jednoho z nejvýznamnějších inovátorů v dějinách západní hudby. Monteverdiho tvorba, zejména v oblasti opery a madrigalu, položila základy nového, dramatického a emocionálně expresivního hudebního stylu, známého jako seconda pratica. Jeho opery, jako jsou L'Orfeo a L'incoronazione di Poppea, patří k nejstarším operám, které se dodnes pravidelně hrají na světových jevištích.

📜 Život

Monteverdiho život lze rozdělit do tří hlavních období: studium a raná tvorba v Cremoně, služba u mantovského dvora a vrcholná kariéra jako maestro di cappella v Benátkách.

👶 Dětství a mládí v Cremoně (1567–1591)

Claudio Monteverdi se narodil v Cremoně v severní Itálii jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec, Baldassare Monteverdi, byl lékař, lékárník a amatérský chirurg. Claudio a jeho mladší bratr Giulio Cesare byli hudebně nadaní a oba se stali profesionálními hudebníky.

Základy hudebního vzdělání získal u Marca'Antonia Ingegneriho, kapelníka cremonské katedrály. Ingegneri byl uznávaný skladatel, který tvořil ve stylu pozdní renesance, ovlivněn Palestrinou. Pod jeho vedením se Monteverdi naučil kontrapunktu, kompozici a hře na violu da gamba a další nástroje. Již v raném věku prokázal mimořádný talent. Svou první sbírku skladeb, Sacrae cantiunculae (Malé duchovní zpěvy) pro tři hlasy, publikoval v pouhých patnácti letech v roce 1582. Následovaly další sbírky duchovních i světských madrigalů, které dokládají jeho rychlý kompoziční vývoj.

🏛️ Služba u dvora v Mantově (1591–1612)

Kolem roku 1591 vstoupil Monteverdi do služeb vévody Vincenza I. Gonzagy v Mantově jako zpěvák a violista. Mantovský dvůr byl v té době jedním z nejvýznamnějších center umění a hudby v Itálii. Monteverdi zde měl příležitost setkat se s předními hudebníky a seznámit se s nejnovějšími hudebními trendy.

V roce 1599 se oženil se zpěvačkou Claudií de Cattaneis, se kterou měl tři děti. Během svého působení v Mantově doprovázel vévodu na jeho cestách, například na vojenském tažení do Uher proti Turkům nebo do Flander. Tyto cesty mu umožnily poznat hudbu jiných evropských center, zejména francouzský styl.

Právě v Mantově se Monteverdiho styl začal radikálně měnit. Jeho čtvrtá a pátá kniha madrigalů (vydané 1603 a 1605) vyvolaly ostrou polemiku s konzervativním teoretikem Giovannim Mariou Artusim. Artusi kritizoval Monteverdiho za používání disonancí a porušování tradičních pravidel kontrapunktu. Monteverdi (prostřednictvím svého bratra Giulia Cesara) obhajoval svůj přístup jako tzv. seconda pratica (druhá praxe), kde hudba slouží k vyjádření textu a jeho emocí, na rozdíl od starší prima pratica, kde byla prvořadá formální dokonalost hudby.

Vrcholem jeho mantovského období byla kompozice opery L'Orfeo (Orfeus), uvedené v roce 1607 během karnevalu. Toto dílo, které kombinuje drama, hudbu a scénické umění s nebývalou silou, je považováno za první mistrovské dílo operní historie. O rok později složil operu L'Arianna, z níž se však dochoval pouze slavný Lament d'Arianna (Ariadnin nářek).

Navzdory uměleckým úspěchům nebyl Monteverdi v Mantově spokojen. Cítil se finančně nedoceněný a přepracovaný. Situace se zhoršila po smrti jeho manželky Claudie v roce 1607 a po smrti vévody Vincenza v roce 1612. Nový vévoda Francesco Gonzaga ho krátce nato propustil ze služeb.

⛪ Maestro di cappella v Benátkách (1613–1643)

Po odchodu z Mantovy se Monteverdi ocitl v nejisté situaci. V roce 1613 však získal jedno z nejprestižnějších hudebních postavení v celé Itálii – místo maestro di cappella (kapelníka) v bazilice svatého Marka v Benátkách.

Jeho úkolem bylo reorganizovat a pozvednout úroveň chrámového sboru a orchestru, což se mu podařilo s velkým úspěchem. V Benátkách se soustředil především na kompozici duchovní hudby. V roce 1610, ještě před příchodem do Benátek, vydal své monumentální dílo Vespro della Beata Vergine (Mariánské nešpory), které je velkolepou syntézou starého a nového stylu. Během svého benátského působení zkomponoval velké množství mší, motet a žalmů, z nichž mnohé byly publikovány ve sbírce Selva morale e spirituale (1641).

V roce 1632 byl Monteverdi vysvěcen na katolického kněze. V pozdním období svého života se však nečekaně vrátil k opeře. V Benátkách bylo v roce 1637 otevřeno první veřejné operní divadlo, Teatro San Cassiano, což vyvolalo obrovský zájem o tento žánr. Pro benátská divadla složil Monteverdi svá pozdní operní mistrovská díla: Il ritorno d'Ulisse in patria (Odysseův návrat do vlasti, 1640) a L'incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey, 1643). Tato díla se vyznačují neuvěřitelnou psychologickou hloubkou postav a dramatickou silou.

Claudio Monteverdi zemřel v Benátkách 29. listopadu 1643 ve věku 76 let. Po velkolepém pohřbu byly jeho ostatky uloženy v kapli v bazilice Santa Maria Gloriosa dei Frari, kde odpočívají dodnes.

🎶 Dílo a styl

Monteverdiho dílo představuje most mezi dvěma hudebními epochami. Jeho kompoziční styl se vyvíjel od pozdně renesanční polyfonie k raně barokní monodii a dramatickému stylu.

🎭 Prima pratica vs. Seconda pratica

Monteverdi stál v centru jedné z nejdůležitějších estetických debat v dějinách hudby. Jeho hudba, zejména madrigaly z páté knihy, byla kritikem Artusim napadena pro "hrubosti" a porušování pravidel kontrapunktu stanovených mistry jako Josquin des Prez nebo Palestrina.

Monteverdiho bratr Giulio Cesare v předmluvě ke sbírce Scherzi musicali (1607) vysvětlil Claudiův postoj. Rozlišil dva styly:

Prima pratica (první praxe): Starý renesanční styl, kde je hudba "paní textu". Pravidla harmonie a kontrapunktu jsou absolutní a text se jim musí podřídit. Cílem je dokonalá a vyvážená zvuková struktura.
Seconda pratica (druhá praxe): Nový, moderní styl, kde je text "pánem hudby". Hudba má za úkol interpretovat a zesilovat emocionální obsah slov. Skladatel může porušit tradiční pravidla (např. použitím nečekaných disonancí), pokud to slouží dramatickému výrazu.

Tento princip, stile rappresentativo (znázorňující styl), se stal základním kamenem barokní hudby a opery.

🎤 Madrigaly

Monteverdi vydal celkem devět knih madrigalů, které mapují jeho umělecký vývoj.

**Knihy 1–3:** Jsou psány v tradičním renesančním stylu pro pět hlasů a cappella.
**Knihy 4–5:** Zde se objevují prvky seconda pratica, s odvážnějšími harmoniemi a disonancemi pro vyjádření textu.
**Kniha 5:** Poprvé zavádí basso continuo, což signalizuje přechod od čistě vokální polyfonie k instrumentálně doprovázené monodii.
**Knihy 6–8:** Obsahují skladby v plně rozvinutém barokním stylu. Kniha 8, Madrigali guerrieri et amorosi (Madrigaly válečné a milostné), obsahuje slavné dramatické scény jako Il combattimento di Tancredi e Clorinda, kde Monteverdi představuje stile concitato (vzrušený styl) s rychlými opakovanými notami a tremoly k zobrazení bitevní vřavy.
**Kniha 9:** Byla vydána posmrtně.

🎻 Opery

Monteverdi je právem považován za otce moderní opery. Ačkoliv nebyl prvním, kdo operu složil, byl prvním, kdo v ní dokázal spojit hudbu a drama v silný a přesvědčivý celek.

L'Orfeo (1607): První velké operní dílo. Vyznačuje se bohatou instrumentací, použitím ritornelů (instrumentálních mezihr), rozlišením mezi recitativem a árií a dramatickou soudržností.
L'Arianna (1608): Z této opery se dochoval pouze slavný Lamento d'Arianna, který se stal jedním z nejpopulárnějších hudebních kusů své doby a vzorem pro nespočet dalších lament.
Il ritorno d'Ulisse in patria (1640): Zralé dílo, které se zaměřuje na lidské emoce a psychologii postav. Hudba je úspornější a více zaměřená na vokální linku.
L'incoronazione di Poppea (1643): Monteverdiho poslední a možná největší opera. Na rozdíl od mytologických námětů předchozích děl je založena na historických událostech z doby císaře Nerona. Je fascinující svým realistickým zobrazením postav a morální nejednoznačností, kdy nad ctností vítězí láska a ctižádost.

🙏 Duchovní hudba

Ačkoli je Monteverdi znám především jako operní skladatel, jeho duchovní tvorba je stejně významná.

Vespro della Beata Vergine (1610): Monumentální sbírka žalmů, motet, hymnu a Magnificat pro sólisty, sbor a orchestr. Dílo je ohromující svou stylovou rozmanitostí, od gregoriánského chorálu přes renesanční polyfonii až po moderní koncertantní styl s virtuózními sólovými pasážemi.
Selva morale e spirituale (1641): "Morální a duchovní les", velká antologie jeho duchovních skladeb z benátského období, obsahující mše, žalmy, hymny a morální madrigaly.

🎼 Význam a odkaz

Claudio Monteverdi byl ve své době považován za největšího skladatele a jeho vliv na následující generace barokních skladatelů, jako byli Heinrich Schütz, Francesco Cavalli nebo Henry Purcell, byl obrovský. Po jeho smrti však jeho hudba, s výjimkou několika děl, upadla na téměř 200 let v zapomnění.

K oživení zájmu o Monteverdiho došlo až na konci 19. a především ve 20. století. Průkopníci jako Vincent d'Indy, Gian Francesco Malipiero nebo Nadia Boulanger se zasloužili o znovuobjevení, edici a provádění jeho děl. Dnes je Monteverdiho hudba pevnou součástí repertoáru a je ceněna pro svou emocionální hloubku, dramatickou sílu a nadčasovou krásu. Je považován za jednoho z pilířů západní klasické hudby, jehož inovace navždy změnily její směřování.

💡 Pro laiky

Co je to "druhá praxe" (seconda pratica)?

Představte si hudbu jako gramatiku. "První praxe" byla jako přísná, stará učebnice, kde existovala pevná pravidla, jak skládat noty k sobě, aby to znělo "správně" a harmonicky. Text se musel těmto pravidlům podřídit. Monteverdi přišel s "druhou praxí", což bylo jako psaní poezie. Řekl, že nejdůležitější je vyjádřit emoci básně (textu). Pokud potřeboval použít "nesprávný" akord, aby vyjádřil bolest nebo hněv, udělal to. Hudba se tak stala služebníkem textu a emocí, ne naopak.

Proč je opera L'Orfeo tak důležitá?

Před Monteverdim existovaly pokusy o hudební drama, ale často to byly jen sledy písní. L'Orfeo byl první kus, kde hudba, zpěv, herectví, kostýmy a scéna vytvořily jeden silný, plynulý a emocionální příběh. Monteverdi přesně určil, které nástroje mají hrát v určitých scénách, aby podpořily náladu – například temné trombóny pro podsvětí. Tím ukázal, jakou obrovskou sílu může mít spojení hudby a divadla, a položil tak základy opery, jak ji známe dnes.

Co je to basso continuo?

Basso continuo je v podstatě "rytmická a harmonická sekce" barokní hudby. Obvykle se skládá ze dvou typů nástrojů: basového nástroje (např. violoncello nebo viola da gamba), který hraje basovou linku, a akordického nástroje (např. cembalo, varhany nebo loutna), který na základě této linky improvizuje harmonii (akordy). Dává to hudbě pevný základ a "motor", nad kterým mohou sólisté zpívat nebo hrát své melodie. Byl to jeden z klíčových prvků, který odlišoval barokní hudbu od starší renesanční polyfonie.

Šablona:Aktualizováno