Violoncello

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox Hudební nástroj Violoncello (často zkracováno na cello) je strunný smyčcový nástroj patřící do houslové rodiny. Mezi nástroji této rodiny (housle, viola, violoncello) je laděno nejníže. Jeho čtyři struny jsou laděny v čistých kvintách: C, G, d, a (od nejnižší po nejvyšší). Notace se zapisuje nejčastěji v basovém klíči, pro vyšší pasáže se používá tenorový a houslový klíč.

Violoncello je známé pro svůj bohatý, teplý a zpěvný tón, který je často přirovnáván k lidskému hlasu. Díky své velikosti se na něj hraje vsedě, přičemž nástroj je opřen o zem výsuvným bodcem (neboli hrotem) a spočívá mezi koleny hráče. V symfonickém orchestru tvoří violoncella základ smyčcové sekce spolu s kontrabasy a hrají klíčovou roli jak v harmonii, tak v melodii. Je také nepostradatelným nástrojem v komorní hudbě, zejména ve smyčcových kvartetech, a má rozsáhlý sólový repertoár.

📜 Historie

Vývoj violoncella je úzce spjat s historií celé houslové rodiny, která se začala formovat v severní Itálii na počátku 16. století.

🎻 Počátky a baroko

Předchůdci violoncella byly nástroje z rodiny viol da gamba. První nástroje podobné dnešnímu violoncellu se objevily kolem roku 1530. Rané nástroje byly vyráběny v různých velikostech a často měly pět strun. Významnou roli v jejich standardizaci sehráli cremonští mistři houslaři jako Andrea Amati a jeho následovníci.

V barokní hudbě sloužilo violoncello primárně jako nástroj pro basso continuo, tedy pro hraní basové linky spolu s cembalem nebo varhanami. Skladatelé jako Antonio Vivaldi a Domenico Gabrielli však začali rozpoznávat jeho melodický potenciál a psali pro něj první sólové skladby. Absolutním vrcholem barokního repertoáru pro violoncello je šest Suit pro sólové violoncello od Johanna Sebastiana Bacha, které jsou dodnes považovány za základní kámen violoncellové literatury.

классицизм a romantismus

V období klasicismu se violoncello definitivně etablovalo jako sólový i orchestrální nástroj. Jeho konstrukce se ustálila na čtyřech strunách a rozměrech, které známe dnes. Luigi Boccherini, sám virtuózní violoncellista, složil dvanáct koncertů, které výrazně posunuly technické možnosti nástroje. Joseph Haydn přispěl dvěma dodnes hranými koncerty (C dur a D dur).

Romantismus přinesl violoncellu ještě větší slávu. Skladatelé jako Robert Schumann, Johannes Brahms, Camille Saint-Saëns a Édouard Lalo pro něj psali významné koncerty a sonáty. Zásadním dílem světového repertoáru se stal Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 od Antonína Dvořáka, složený během jeho pobytu ve Spojených státech. Tento koncert je ceněn pro svou melodickou invenci, hlubokou emocionalitu a dokonalé propojení sólového partu s orchestrem. Byl věnován violoncellistovi Hanuši Wihanovi.

🏛️ 20. a 21. století

Ve 20. století se violoncellový repertoár dále rozšířil díky skladatelům jako Edward Elgar (jehož melancholický koncert je jedním z nejznámějších), Dmitrij Šostakovič (dva koncerty), Sergej Prokofjev (Sinfonia Concertante) a Benjamin Britten (tři suity pro sólové cello, inspirované Bachem a napsané pro Mstislava Rostropoviče).

Violoncello také proniklo mimo klasickou hudbu. Našlo uplatnění v jazzu (např. Oscar Pettiford), popu, rocku (např. finská skupina Apocalyptica, která se proslavila metalovými coververzemi hranými na violoncella) i ve filmové hudbě.

⚙️ Stavba a konstrukce

Violoncello se skládá z několika hlavních částí, jejichž konstrukce a použité materiály zásadně ovlivňují jeho zvuk.

Tělo (ozvučná skříň): Skládá se z horní desky, spodní desky a lubů.

   *   Horní deska je obvykle vyrobena ze smrkového dřeva a jsou v ní vyřezány dva otvory ve tvaru písmene "f" (tzv. efa), které umožňují rezonanci zvuku.
   *   Spodní deska a luby jsou nejčastěji z javorového dřeva, často s výrazným žíháním (tzv. "plameny").
   *   Uvnitř těla se nachází duše (malý smrkový špalíček rozepřený mezi horní a spodní deskou) a basový trámec (přilepený na vnitřní straně horní desky). Tyto dva prvky jsou klíčové pro přenos vibrací a celkovou kvalitu tónu.

Krk: Je vyroben z javoru a je na něm přilepen hmatník z tvrdého, tmavého dřeva, nejčastěji ebenu. Hmatník nemá pražce, což umožňuje plynulé glissando a přesnou intonaci.
Hlavice: Nachází se na konci krku a je zakončena ozdobným šnekem. Jsou v ní umístěny ladicí kolíky, kterými se napínají struny.
Struník a kobylka:

   *   Kobylka je vyřezána z javorového dřeva a drží struny v určité výšce nad hmatníkem. Přenáší vibrace strun na horní desku nástroje.
   *   Struník je ukotven na spodní části těla a drží konce strun. Často bývá vybaven dolaďovači pro jemné ladění.

Struny: Moderní violoncello má čtyři struny. V minulosti se vyráběly ze zvířecích střev, dnes jsou nejčastěji kovové s ocelovým jádrem, opředené různými kovy (např. wolfram, stříbro, hliník).
Bodec (hrot): Kovová tyč vysouvající se ze spodní části nástroje. Umožňuje opření violoncella o zem a nastavení ideální výšky a úhlu pro hráče.

Smyčec

Smyčec je stejně důležitý jako samotný nástroj. Skládá se z:

Prutu: Nejčastěji z pernambukového dřeva, které je ceněno pro svou pružnost a pevnost. Levnější smyčce mohou být z brazilového dřeva nebo moderních kompozitních materiálů (např. karbon).
Žíní: Napnuté koňské žíně (obvykle z ocasu bílého hřebce), které se pro zvýšení tření potírají kalafunou.
Žabky: Část, za kterou hráč smyčec drží. Obvykle je z ebenu a zdobena perletí. Šroubkem v žabce se napínají nebo povolují žíně.

🎶 Technika hry

Hra na violoncello vyžaduje koordinaci obou rukou a celého těla.

Levá ruka

Levá ruka je zodpovědná za výšku tónu. Prsty tisknou struny na hmatník, čímž zkracují jejich chvějící se část.

Prstoklad a polohy: Hráč využívá systém poloh, kdy se celá ruka posouvá po hmatníku.
Palcová poloha: Pro hraní ve vysokých polohách se používá tzv. palcová poloha, kdy palec levé ruky opustí krk a stává se z něj plnohodnotný hrací prst, který tiskne struny shora.
Vibrato: Chvění prstu na struně, které rozkmitá výšku tónu a dodává mu barvu a expresivitu.
Dvojhmaty a akordy: Hraní na dvou či více strunách současně.

Pravá ruka

Pravá ruka vede smyčec a ovládá tak délku, sílu a charakter tónu.

Vedení smyčce: Rychlost, tlak a místo kontaktu smyčce se strunou (blíže ke kobylce nebo k hmatníku) zásadně ovlivňují dynamiku a barvu tónu.
Smyky: Základní typy smyků zahrnují détaché (odděleně), legato (vázaně), staccato (krátce, sekaně), spiccato (skákavý smyk) a martelé (úderný smyk).
Pizzicato: Hra drnkáním na struny prsty pravé ruky.
Col legno: Hra dřevem smyčce místo žíněmi, což vytváří specifický perkusivní zvuk.

🎼 Role v hudbě

Violoncello je mimořádně všestranný nástroj s uplatněním v mnoha žánrech.

Symfonický orchestr: Skupina violoncell (obvykle 8–12 hráčů) tvoří páteř smyčcové sekce. Hrají basové linky, harmonické výplně, ale často jim skladatelé svěřují i významná melodická sóla. Vedoucí skupiny se nazývá první violoncellista.
Komorní hudba: Violoncello je základním kamenem většiny komorních souborů, především smyčcového kvarteta (dvoje housle, viola, violoncello), klavírního tria (klavír, housle, violoncello) a smyčcového sexteta.
Sólový nástroj: Existuje obrovské množství sólové literatury, od barokních suit přes klasicistní a romantické koncerty až po moderní skladby.

🌟 Slavní violoncellisté

Luigi Boccherini (1743–1805) – Italský skladatel a jeden z prvních velkých violoncellových virtuózů.
Pablo Casals (1876–1973) – Katalánský violoncellista, který na počátku 20. století znovuobjevil a zpopularizoval Bachovy sólové suity.
Gregor Piatigorsky (1903–1976) – Ruský a později americký violoncellista, považovaný za jednoho z největších v historii.
Mstislav Rostropovič (1927–2007) – Ruský violoncellista a dirigent, kterému byla věnována řada klíčových děl 20. století (např. od Šostakoviče, Prokofjeva, Brittena).
Jacqueline du Pré (1945–1987) – Britská violoncellistka, proslulá svou vášnivou a emotivní interpretací, zejména Elgarova koncertu.
Yo-Yo Ma (* 1955) – Americký violoncellista čínského původu, jeden z nejznámějších a nejvšestrannějších hudebníků současnosti.
Mischa Maisky (* 1948) – Lotyšský violoncellista, žák Rostropoviče a Piatigorského.
Gautier Capuçon (* 1981) – Francouzský violoncellista, přední interpret své generace.

🎻 Pro laiky

Jaký je rozdíl mezi violoncellem a kontrabasem? Violoncello je výrazně menší než kontrabas (často nazývaný "basa"). Na cello se hraje vsedě, zatímco na kontrabas se hraje vestoje nebo vsedě na vysoké stoličce. Violoncello má také vyšší, zpěvnější tón, zatímco kontrabas hraje nejhlubší tóny v orchestru.
Proč se na něj hraje vsedě? Je příliš velké na to, aby se dalo držet pod bradou jako housle nebo viola, ale zároveň příliš malé na to, aby se na něj pohodlně hrálo vestoje jako na kontrabas. Poloha vsedě je ideálním kompromisem.
Co je to "bodec"? Je to kovový hrot na spodku nástroje. Hráč si ho může vysunout a zapřít o podlahu. Tím si nastaví správnou výšku a sklon nástroje, aby se mu pohodlně hrálo.
Jak zní violoncello? Jeho zvuk je velmi bohatý a teplý. Dokáže hrát hluboké basové tóny, ale i vysoké, pronikavé melodie. Pro svou barvu a rozsah je často přirovnáván k mužskému hlasu (tenor nebo baryton).

Šablona:Aktualizováno