Cembalo

Rozbalit box

Obsah boxu

Cembalo (z italského cembalo, zkráceně z clavicembalo; další názvy jsou anglicky harpsichord, francouzsky clavecin, německy Cembalo nebo Kielflügel) je klávesový hudební nástroj, jehož struny se rozeznívají drnkáním pomocí malých trsátek. Svého největšího rozkvětu dosáhlo v období baroka, kdy bylo jedním z nejdůležitějších nástrojů, a to jak v sólové, tak v doprovodné roli (jako součást tzv. basso continuo). Od klavíru se liší především mechanismem tvoření tónu a z toho plynoucími zvukovými vlastnostmi – na cembalo nelze hrát dynamicky (měnit sílu tónu silou úhozu) a jeho zvuk je ostřejší, jasnější a bohatší na alikvotní tóny.

📜 Historie

Historie cembala je dlouhá a sahá až do pozdního středověku. Jeho vývoj byl úzce spjat s potřebou vytvořit hlasitější a technicky vyspělejší klávesový nástroj, než jakým byl tehdejší klavichord.

🎶 Počátky a renesance

První zmínky o nástrojích s drnkacím mechanismem ovládaným klávesami pocházejí ze 14. století. Za přímého předchůdce cembala je považován psalterium, na který se drnkalo prsty nebo plektrem. Přidáním klávesového mechanismu k tomuto principu vznikl základ cembala. Nejstarší dochovaný nástroj, který lze považovat za cembalo, pochází z konce 15. století.

V 16. století se centrem výroby cembal stala Itálie, zejména města jako Benátky a Řím. Italská cembala byla typicky lehká, s tenkými stěnami a vyráběná z cypřišového dřeva. Měla jasný, pronikavý a perkusivní zvuk, ideální pro doprovod zpěvu a dalších nástrojů. Obvykle měla jeden manuál (klaviaturu) a jeden nebo dva rejstříky (sady strun).

✨ Zlatý věk baroka

V 17. a 18. století se cembalo stalo králem klávesových nástrojů. Jeho výroba se rozšířila po celé Evropě a vznikly významné národní školy, které nástroj dále zdokonalovaly.

Vlámská škola: Centrem byla města Antverpy a Amsterdam. Rodina Ruckersů a později Couchetů vyráběla robustní a zvukově bohaté nástroje, které se staly vzorem pro celou Evropu. Jejich cembala měla plnější a zpěvnější tón než italská a často byla vybavena dvěma manuály, což umožňovalo rychlé změny barvy a hlasitosti zvuku.
Francouzská škola: V 18. století převzala vůdčí roli Francie. Pařížští stavitelé jako Blanchet nebo Pascal Taskin často přestavovali a rozšiřovali starší vlámské nástroje. Francouzská cembala jsou považována za vrchol cembalářského umění. Mají elegantní, barevný a zpěvný tón, ideální pro bohatý a zdobený repertoár francouzských mistrů jako François Couperin nebo Jean-Philippe Rameau.
Německá škola: Němečtí stavitelé, jako například rodina Hassů v Hamburku, experimentovali s konstrukcí a vytvářeli velké a komplexní nástroje, někdy i se třemi manuály a speciálními rejstříky (např. 16' rejstřík, znějící o oktávu níže). Pro takové nástroje psal svá díla Johann Sebastian Bach.
Anglická škola: Angličtí stavitelé jako Kirkman a Shudi vyráběli velká, masivní cembala s plným a silným zvukem, často vybavená pedály pro změnu rejstříků, což bylo předzvěstí vývoje klavíru.

V tomto období bylo cembalo nepostradatelné jako nástroj pro basso continuo v orchestrech, operách i komorní hudbě, ale zároveň se pro něj psala rozsáhlá a virtuózní sólová literatura.

쇠 Úpadek a zapomnění

Kolem roku 1700 vynalezl Bartolomeo Cristofori ve Florencii nástroj zvaný gravicembalo col piano e forte (cembalo s tichým a silným), pozdější klavír. Tento nový nástroj umožňoval dynamickou hru pomocí úderu kladívka do struny. S nástupem klasicismu a změnou hudebního vkusu, který vyžadoval větší dynamické kontrasty a citový výraz, začal klavír postupně cembalo vytlačovat. Po roce 1800 se cembala téměř přestala vyrábět a upadla na více než sto let v zapomnění.

🔄 Obnovení zájmu ve 20. století

Na přelomu 19. a 20. století se začal probouzet zájem o starou hudbu a její autentickou interpretaci. Klíčovou postavou v obnově cembala byla polská klavíristka a cembalistka Wanda Landowska, která si nechala postavit speciální nástroj od firmy Pleyel. Tato tzv. "revival" cembala byla však konstruována moderními klavírnickými postupy – měla těžkou konstrukci, kovový rám a pedály pro změnu rejstříků. Jejich zvuk byl silný, ale často se velmi lišil od historických originálů.

Od 60. let 20. století se v rámci hnutí autentické interpretace začali stavitelé a hudebníci vracet ke studiu a kopírování dochovaných historických nástrojů. Dnešní cembalisté hrají převážně na věrné kopie vlámských, francouzských či italských originálů, které lépe odpovídají zvukovým ideálům barokní hudby. Mezi významné interprety patří Gustav Leonhardt, Ton Koopman nebo v Česku Zuzana Růžičková.

⚙️ Mechanika a konstrukce

Princip tvoření tónu je zásadním rozdílem mezi cembalem a klavírem. Zvuk cembala vzniká drnknutím o strunu, nikoli úderem.

🎹 Klávesnice a trsátka

Stisknutí klávesy funguje jako páka, která na druhém konci zvedá tenký dřevěný hranolek zvaný skokan (anglicky jack). V horní části skokanu je v malém výkyvném jazýčku upevněno trsátko (plektrum). Historicky se trsátka vyráběla z havraních nebo krkavčích brků (kostí), v moderní době se nejčastěji používá odolný plast Delrin.

Když skokan stoupá vzhůru, trsátko drnkne o strunu a rozezní ji. Jakmile hráč klávesu uvolní, skokan klesá zpět dolů. Výkyvný jazýček umožní, aby se trsátko bez opětovného drnknutí vrátilo pod strunu. Na vrcholu skokanu je malý plstěný tlumič, který po dosednutí na strunu ukončí její znění. Protože síla drnknutí je dána konstrukcí mechanismu, a nikoli silou úhozu, je hlasitost tónu vždy stejná.

🎻 Struny a rezonanční deska

Cembalo má pro každý tón jednu, dvě nebo i více strun. Struny jsou vyrobeny z kovu, nejčastěji z mosazi nebo železa, a jsou napnuty přes kobylku na tenké dřevěné rezonanční desce (obvykle ze smrkového nebo jedlového dřeva). Rezonanční deska zesiluje vibrace strun a dává nástroji jeho charakteristickou barvu zvuku.

🎛️ Rejstříky a manuály

Pro dosažení barevných a dynamických změn jsou cembala často vybavena několika sadami strun, tzv. rejstříky. Každý rejstřík má svou vlastní řadu skokanů. Základní rejstříky jsou:

8' rejstřík (osmistopý): Zní v zapsané výšce. Většina cembal má jeden nebo dva.
4' rejstřík (čtyřstopý): Zní o oktávu výše než zapsaný tón. Dodává zvuku jas a brilanci.
Loutnový rejstřík (buff stop): Nejedná se o samostatnou sadu strun. Jde o lištu s malými koženými nebo plstěnými tlumiči, která se přisune k jedné sadě 8' strun blízko kobylky. Tím se utlumí vyšší alikvotní tóny a vznikne tichý, pizzicatový zvuk připomínající loutnu.

Rejstříky se zapínají a vypínají pomocí ručních táhel nad klaviaturou nebo (u anglických nástrojů) pomocí pedálů. Větší nástroje mívají dvě klaviatury (manuály) nad sebou. Spodní a horní manuál ovládají různé sady strun, což umožňuje rychlou změnu barvy zvuku. Spojením obou manuálů (tzv. kopulou) lze rozeznít všechny rejstříky najednou a dosáhnout tak nejplnějšího zvuku.

👨‍👩‍👧‍👦 Příbuzné nástroje

Do rodiny cembalových nástrojů patří i další, menší varianty:

Spinet: Má struny vedené šikmo od klávesnice, obvykle v trojúhelníkovém nebo pětihranném korpusu. Je menší a tišší než cembalo.
Virginal: Má obdélníkový tvar (podobně jako klavichord) a struny jsou vedeny rovnoběžně s klávesnicí. Byl obzvláště populární v Anglii v 16. a 17. století.
Klavichord: Ačkoliv je také klávesový a strunný, funguje na jiném principu. Malá kovová destička (tangenta) do struny udeří a zároveň ji rozdělí, čímž určí výšku tónu. Umožňuje jemné dynamické odstíny a vibrato.
Klavír: Nástupce cembala, u kterého do strun udeří plstěná kladívka. Tento mechanismus umožňuje plynulou dynamiku od piana po forte.

🎼 Repertoár

Repertoár pro cembalo je obrovský a zahrnuje tisíce skladeb z období renesance a především baroka.

Johann Sebastian Bach: Je považován za největšího skladatele pro klávesové nástroje své doby. Pro cembalo napsal stěžejní díla jako Dobře temperovaný klavír, Goldbergovy variace, Italský koncert, četné suity, toccaty a koncerty pro jedno i více cembal a orchestr.
Domenico Scarlatti: Italský skladatel působící ve Španělsku, zkomponoval 555 jednovětých sonát pro cembalo, které jsou plné virtuozity, tanečních rytmů a odvážné harmonie.
François Couperin: Francouzský mistr, jehož čtyři knihy Pièces de clavecin obsahují stovky drobných, poetických a charakteristických skladeb (tzv. ordres).
Jean-Philippe Rameau: Další velký francouzský skladatel, jehož cembalová díla jsou technicky náročná a zvukově inovativní.
Georg Friedrich Händel: Napsal řadu suit a dalších skladeb pro cembalo, které se vyznačují majestátností a melodickou invencí.
Angličtí virginalisté: Skladatelé jako William Byrd nebo John Bull psali v 16. a 17. století virtuózní skladby pro virginal.

Cembalo hraje také klíčovou roli v komorní hudbě a orchestru jako nástroj realizující basso continuo – basovou linku s číselnými značkami, které určují harmonii, jež cembalista dotváří.

🧑‍🏫 Pro laiky: Jak funguje cembalo?

Představte si kytaru, na kterou se nehraje prsty, ale pomocí kláves. Každá klávesa je páka, která zvedne malý dřevěný špalíček (tzv. skokan). Na tomto špalíčku je připevněno malé trsátko (dříve z ptačího brku, dnes z odolného plastu). Když klávesu stisknete, trsátko brnkne o strunu a rozezní ji.

Na rozdíl od klavíru, kde kladívko do struny udeří, zde se o ni trsátko jen "otře". Proto cembalo nemůže hrát různě silně podle toho, jak moc udeříte do klávesy – hlasitost je vždy v podstatě stejná. Zvuk se mění přepínáním různých sad strun (tzv. rejstříků), podobně jako u varhan. Díky tomu může cembalo znít tiše a jemně jako loutna, nebo plně a zvonivě, když hrají všechny sady strun najednou.

Šablona:Aktualizováno