Papežské schizma

Rozbalit box

Obsah boxu

Papežské schizma, známé také jako Velké západní schizma nebo Velké schizma, bylo období v dějinách katolické církve trvající od roku 1378 do roku 1417, během něhož si nárokovali titul papež dva, a později dokonce tři různí kandidáti současně. Toto rozdělení nebylo způsobeno teologickými neshodami, jako tomu bylo u Východního schizmatu v roce 1054, ale primárně politickými mocenskými boji uvnitř kolegia kardinálů. Schizma hluboce otřáslo autoritou papežství, rozdělilo Evropu na dva tábory a vedlo k volání po reformě církve, které vyvrcholilo na Kostnickém koncilu.

📜 Příčiny a pozadí

Bezprostřední příčinou schizmatu byla smrt papeže Řehoře XI. v Římě v březnu 1378. Jeho smrt ukončila období tzv. avignonského papežství (1309–1377), kdy papežové sídlili ve francouzském Avignonu a byli pod silným vlivem francouzských králů. Řehoř XI. se krátce před svou smrtí vrátil do Říma, čímž ukončil téměř sedmdesátileté "babylonské zajetí církve".

Po jeho smrti se v Římě shromáždilo konkláve k volbě nového papeže. Římský lid, obávající se, že by zvolení francouzského papeže vedlo k návratu papežského sídla do Avignonu, vyvíjel na kardinály obrovský nátlak. Dav vtrhl na Svatopetrské náměstí a dožadoval se volby římského nebo alespoň italského papeže ("Romano lo volemo, o al manco italiano!"). Pod tímto tlakem kardinálové 8. dubna 1378 zvolili neapolského arcibiskupa Bartolomea Prignana, který přijal jméno Urban VI..

💥 Vypuknutí schizmatu

Urban VI. se brzy po svém zvolení projevil jako autoritářský a prchlivý reformátor. Začal ostře kritizovat luxusní život kardinálů a vyhrožoval jmenováním velkého počtu nových italských kardinálů, aby zlomil francouzskou většinu v kolegiu. Jeho chování a reformní zápal vyvolaly mezi kardinály, zejména těmi francouzskými, silný odpor.

V létě 1378 se třináct francouzských kardinálů stáhlo z Říma do Anagni a později do Fondi. Zde vydali prohlášení, v němž volbu Urbana VI. označili za neplatnou, protože byla údajně vynucena pod nátlakem římského davu. Dne 20. září 1378 ve Fondi zvolili vlastního papeže, kardinála Roberta ze Ženevy, který přijal jméno Klement VII. a usídlil se opět v Avignonu. Tím bylo schizma dokonáno. Křesťanský svět měl dva papeže a dvě kurie, které se navzájem exkomunikovaly.

🌍 Politické a náboženské rozdělení Evropy

Rozdělení v čele církve se rychle přeneslo na celou Evropu. Jednotlivé státy a panovníci se přikláněli na jednu či druhou stranu podle svých politických zájmů a aliancí.

Římská obedience (Urban VI. a jeho nástupci):

   *    Svatá říše římská (včetně Českého království)
   *    Anglické království
   *    Uherské království
   *    Polské království
   *    Portugalské království
   *   Skandinávie
   *   Většina italských států

Avignonská obedience (Klement VII. a jeho nástupci):

   *    Francouzské království
   *    Skotské království
   *   Kastilie, Aragon a Navarra
   *   Neapolské království
   *   Savojsko
   *   Kypr

Toto rozdělení mělo katastrofální dopady. V diecézích a klášterech existovali soupeřící biskupové a opati, což vedlo k chaosu ve správě církevního majetku a v duchovní péči. Věřící byli zmateni a nevěděli, který papež je ten pravý. Oba papežské dvory potřebovaly obrovské finanční prostředky, což vedlo ke zvýšenému daňovému zatížení a prodeji odpustků.

⚖️ Pokusy o řešení

Od počátku schizmatu se objevovaly snahy o jeho překonání. Teologové a právníci, zejména na Pařížské univerzitě, navrhovali tři hlavní cesty k obnovení jednoty:

Via Cessionis (Cesta odstoupení)

Tento návrh předpokládal, že oba papežové dobrovolně abdikují, aby mohlo dojít k nové, nesporné volbě. Ačkoliv oba papežové verbálně prohlašovali ochotu obětovat se pro dobro církve, v praxi se ani jeden nechtěl vzdát svého postu jako první.

Via Compromissi (Cesta dohody)

Tato cesta navrhovala, aby se obě strany dohodly na arbitrážní komisi, která by rozhodla, který z papežů má legitimní nárok. I tento pokus ztroskotal na neochotě obou stran podřídit se cizímu rozhodnutí.

Via Concilii (Cesta koncilu)

Postupně sílila myšlenka, že jediným řešením je svolání všeobecného církevního koncilu, který by stál nad papežem a mohl by krizi autoritativně vyřešit. Tato myšlenka, známá jako konciliarismus, zpochybňovala absolutní moc papeže (papežský primát) a tvrdila, že nejvyšší autoritou v církvi je koncil reprezentující všechny věřící.

🏛️ Koncil v Pise (1409)

V roce 1409 se skupina kardinálů z obou obediencí rozhodla vzít věci do vlastních rukou a svolala koncil do Pisy. Koncil prohlásil oba tehdejší papeže – římského Řehoře XII. i avignonského Benedikta XIII. – za schizmatiky a heretiky a sesadil je. Následně koncilní otcové zvolili nového papeže, milánského arcibiskupa Petra Philarga, který přijal jméno Alexandr V..

Výsledek byl však katastrofální. Řehoř XII. i Benedikt XIII. odmítli rozhodnutí koncilu uznat a nadále se považovali za legitimní papeže. Místo dvou papežů tak křesťanstvo mělo tři. Pisánská obedience získala podporu Francie, Anglie a části Svaté říše římské, ale jednota nebyla obnovena.

✅ Kostnický koncil a konec schizmatu (1414–1418)

Zoufalou situaci se podařilo vyřešit až na Kostnickém koncilu, který svolal římský král a budoucí císař Zikmund Lucemburský ve spolupráci s pisánským papežem Janem XXIII. (nástupcem Alexandra V.). Koncil, zahájený v roce 1414 v Kostnici, se stal jedním z největších diplomatických a církevních kongresů středověku.

Koncil si stanovil tři hlavní cíle: ukončit schizma (causa unionis), reformovat církev (causa reformationis) a vyřešit otázku hereze, zejména učení Johna Wycliffa a Jana Husa (causa fidei).

Postup koncilu při řešení schizmatu byl následující: 1. **Sesazení Jana XXIII.:** Pisánský papež Jan XXIII., který doufal, že ho koncil potvrdí jako jediného papeže, z Kostnice uprchl. Byl však dopaden, obviněn z řady zločinů a v květnu 1415 koncilem sesazen. 2. **Abdikace Řehoře XII.:** Římský papež Řehoř XII. se zachoval státnicky. V červenci 1415 dobrovolně abdikoval, čímž legitimizoval koncil v očích své obedience a umožnil další jednání. 3. **Sesazení Benedikta XIII.:** Avignonský papež Benedikt XIII. se ukázal jako nejzatvrzelejší. Odmítl jakoukoliv dohodu a i přes nátlak krále Zikmunda se odmítl vzdát svého úřadu. Uchýlil se na hrad Peñíscola ve Španělsku. V červenci 1417 ho koncil sesadil jako heretika a schizmatika.

Po odstranění všech tří papežů mohl koncil přistoupit k nové volbě. Dne 11. listopadu 1417 byl zvolen kardinál Oddone Colonna, který přijal jméno Martin V.. Jeho volba byla všeobecně přijata a Velké západní schizma tím po 39 letech skončilo.

📉 Důsledky schizmatu

Velké západní schizma mělo pro katolickou církev a evropskou společnost hluboké a dalekosáhlé důsledky:

**Oslabení papežské autority:** Prestiž papežství byla vážně poškozena. Skutečnost, že se papežové navzájem proklínali a bojovali o moc, podkopala duchovní autoritu úřadu v očích věřících i světských panovníků.
**Vzestup konciliarismu:** Myšlenka, že všeobecný koncil je papeži nadřazen, získala během schizmatu na síle a stala se na čas dominantním proudem v církevním myšlení. Ačkoliv ji pozdější papežové potlačili, zanechala trvalou stopu.
**Posílení národních církví:** Světští panovníci využívali schizmatu k posílení své kontroly nad církví ve svých zemích (např. právo jmenovat biskupy).
**Volání po reformě:** Skandály a chaos během schizmatu zesílily volání po hluboké reformě církve "v hlavě i v údech" (in capite et in membris). Tyto myšlenky rezonovaly v hnutích, jako bylo to husitské v Čechách, a připravily půdu pro protestantskou reformaci o století později.

📚 Pro laiky

Představte si, že by v jedné zemi byli najednou dva, nebo dokonce tři prezidenti. Každý by tvrdil, že je ten jediný pravý, měl by vlastní vládu a úředníky a vydával by vlastní zákony. Ostatní země by si musely vybrat, kterého z nich uznají, a občané by byli naprosto zmatení, čí příkazy mají poslouchat.

Přesně to se stalo katolické církvi na konci 14. století. Po desetiletích, kdy papežové sídlili ve Francii, se vrátili do Říma. Po smrti papeže se ale kardinálové nepohodli a zvolili dva soupeře: jednoho v Římě a druhého ve francouzském Avignonu. Později k nim přibyl ještě třetí. Nebyl to spor o víru nebo učení, ale čistě o moc a politiku. Celá Evropa se rozdělila podle toho, kterého papeže podporovala, což způsobilo obrovský chaos, politické konflikty a krizi víry u obyčejných lidí. Trvalo to téměř 40 let, než se podařilo na velkém církevním sněmu (Kostnický koncil) všechny tři papeže odstranit a zvolit jednoho nového, čímž se církev opět sjednotila. Tato událost ale vážně poškodila pověst papežství a zasela semínka pro budoucí náboženské reformy.

Šablona:Aktualizováno