Odpustky
Obsah boxu
Odpustky (latinsky indulgentia, z indulgeo – být shovívavý, odpustit) jsou v Katolické církvi odpuštěním časných trestů za hříchy, jejichž vina již byla odpuštěna ve svátosti smíření. Nejedná se o odpuštění samotného hříchu, ale o prominutí následků, které hřích zanechává a které je třeba očistit buď v tomto životě, nebo v očistci. Církev uděluje odpustky na základě moci, kterou podle katolické nauky obdržela od Ježíše Krista, a čerpá přitom z duchovního pokladu zásluh Krista, Panny Marie a svatých.
Praxe odpustků se v průběhu dějin výrazně vyvíjela a její zneužívání, zejména prodej, se stalo jedním z hlavních spouštěčů protestantské reformace v 16. století. Současná praxe je upravena v Kodexu kanonického práva a v apoštolské konstituci Indulgentiarum doctrina papeže Pavla VI. z roku 1967.
📜 Historie a vývoj
Historie odpustků je úzce spjata s vývojem chápání hříchu, pokání a smíření v křesťanství.
✝️ Rané křesťanství
V rané církvi bylo pokání za těžké hříchy (jako odpadlictví, vražda nebo cizoložství) veřejné a velmi přísné. Hříšník byl zařazen do stavu kajícníků (ordo paenitentium) a musel po stanovenou dobu, někdy i několik let, konat přísné skutky pokání, jako jsou půst, modlitby a nošení žíněného roucha. Během této doby byl vyloučen z plného společenství církve, zejména z přijímání eucharistie.
Biskup mohl na základě přímluvy mučedníků (tzv. libelli pacis) nebo z jiných pastoračních důvodů toto veřejné pokání zmírnit nebo zkrátit. Toto zmírnění kanonického trestu je považováno za nejranější formu odpustků.
⚔️ Období křížových výprav
Významný posun nastal v 11. století. Papež Urban II. na synodě v Clermontu roku 1095 vyhlásil první křížovou výpravu a účastníkům, kteří se vydali osvobodit Svatou zemi, slíbil plnomocné odpustky. To znamenalo, že účast na křížové výpravě byla považována za skutek pokání, který nahrazoval všechny ostatní uložené tresty. Tento krok propojil odpustky s vojenskou službou církvi a otevřel cestu k jejich masovému udělování.
💰 Pozdní středověk a prodej odpustků
Ve 13. a 14. století se teologicky rozpracovala nauka o očistci a o "pokladu zásluh církve" (Thesaurus meritorum), což poskytlo odpustkům pevnější teologický základ. Zároveň se však začala praxe odpustků komercionalizovat. Původní myšlenka vykonání zbožného skutku (pouť, modlitba) byla stále častěji nahrazována finančním příspěvkem na církevní účely, například na stavbu kostelů, klášterů nebo nemocnic.
Tato praxe vyvrcholila na počátku 16. století, kdy papež Lev X. vyhlásil prodej speciálních odpustků na financování výstavby nové baziliky svatého Petra v Římě. V Svaté říši římské vedl prodej dominikánský kazatel Johann Tetzel, jehož heslo "Jakmile cinkne mince v pokladnici, duše z očistce vyskočí" se stalo symbolem zneužívání této praxe.
🔥 Reformace a Tridentský koncil
Právě proti tomuto kupčení s odpuštěním se ostře postavil augustiniánský mnich Martin Luther. Dne 31. října 1517 zveřejnil svých 95 tezí proti odpustkům, což je považováno za počátek protestantské reformace. Luther a další reformátoři odmítli nejen prodej, ale i samotnou teologickou koncepci odpustků a očistce jako neslučitelnou s biblickým učením o spáse z pouhé víry a milosti.
Katolická církev reagovala na Tridentském koncilu (1545–1563). Koncil potvrdil nauku o odpustcích jako platnou a užitečnou pro věřící, ale zároveň ostře odsoudil a zakázal jejich prodej a jakékoliv finanční transakce s nimi spojené. Tím byla odstraněna nejkřiklavější forma zneužívání.
現代 Dnešní praxe
Po Druhém vatikánském koncilu provedl papež Pavel VI. v roce 1967 apoštolskou konstitucí Indulgentiarum doctrina další reformu. Zrušil složité počítání odpustků na dny a roky (které původně odkazovalo na délku starověkého kanonického pokání) a zjednodušil jejich dělení na plnomocné a částečné. Zdůraznil, že hlavním smyslem odpustků není únik před trestem, ale vnitřní obrácení a hlubší spojení s Bohem a církví.
✝️ Teologický základ
Katolická nauka o odpustcích stojí na několika klíčových teologických konceptech.
Hřích a jeho následky
Církev rozlišuje dva následky hříchu: 1. Vina (culpa): Věčný trest, tedy oddělení od Boha, které je následkem těžkého hříchu. Tato vina je odpuštěna ve svátosti smíření. 2. Časný trest (poena temporalis): Následek, který hřích zanechává na duši i po odpuštění viny. Je to jakási "duchovní troska" nebo neuspořádaná náklonnost ke zlu, kterou je třeba napravit a očistit. Toto očišťování probíhá buď na zemi (skrze modlitbu, skutky lásky, utrpení) nebo po smrti v očistci. Právě tyto časné tresty jsou předmětem odpustků.
Poklad zásluh (Thesaurus meritorum)
Tento pojem označuje duchovní bohatství, které církev spravuje. Skládá se z nekonečných zásluh Ježíše Krista, které získal svou smrtí a vzkříšením. K tomuto pokladu se připojují i zásluhy Panny Marie a všech svatých, kteří žili v plném spojení s Kristem. Církev, jako správce tohoto pokladu, může z něj "čerpat" a udělovat odpuštění časných trestů věřícím, kteří splní stanovené podmínky. Toto se děje na základě principu společenství svatých, kde jsou všichni členové církve (na zemi, v očistci i v nebi) vzájemně propojeni.
Moc klíčů
Teologickým základem pro pravomoc církve udělovat odpustky je tzv. "moc klíčů", kterou Kristus podle Matoušova evangelia (Mt 16,19) svěřil apoštolu Petrovi a jeho nástupcům: "Dám ti klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
⚙️ Druhy odpustků
Podle současné praxe se odpustky dělí na dva základní druhy:
Plnomocné odpustky (plenariae)
Promíjejí všechny časné tresty za hříchy. Získáním plnomocných odpustků se duše dostává do stavu, v jakém byla bezprostředně po křtu. Pokud by člověk v tomto stavu zemřel, podle katolické nauky by šel přímo do nebe, bez nutnosti očišťování v očistci. Plnomocné odpustky lze získat pouze jednou denně (s výjimkou okamžiku smrti).
Částečné odpustky (particulares)
Promíjejí pouze část časných trestů. Jejich "velikost" se již neměří na dny či roky, ale církev je uděluje v míře, v jaké kajícník svým zbožným skutkem projevuje lásku a lítost. Každý, kdo vykoná skutek spojený s částečnými odpustky s kajícím srdcem, získá odpuštění časných trestů ve stejné míře, jakou Bůh přidává k jeho skutku.
Získání pro sebe nebo pro zemřelé
Věřící může získat odpustky buď pro sebe, nebo je může přivlastnit duším v očistci jako přímluvu. Nelze je však získat pro jinou žijící osobu.
🙏 Podmínky pro získání odpustků
Pro získání jakýchkoliv odpustků musí být věřící pokřtěný, nesmí být exkomunikován a musí být ve stavu milosti posvěcující (tj. bez těžkého hříchu) alespoň v okamžiku dokončení předepsaného skutku. Musí mít také alespoň všeobecný úmysl odpustky získat.
Specifické podmínky pro plnomocné odpustky
Pro získání plnomocných odpustků je třeba splnit čtyři obvyklé podmínky: 1. Svátostná zpověď: Vykonaná několik dní před nebo po vykonání skutku. Jedna zpověď stačí pro získání více plnomocných odpustků. 2. Přijetí Eucharistie: Nejlépe v den vykonání skutku. 3. Modlitba na úmysl Svatého otce: Obvykle se doporučuje Otčenáš a Zdrávas Maria, ale věřící si může zvolit i jinou modlitbu. 4. Úplná vnitřní svoboda od jakékoliv záliby v hříchu: I od lehkého. Toto je nejtěžší podmínka a její nesplnění způsobuje, že odpustky jsou pouze částečné, nikoliv plnomocné.
Kromě těchto podmínek je třeba vykonat specifický předepsaný skutek, ke kterému jsou odpustky vázány.
Příklady skutků spojených s plnomocnými odpustky
- Adorace Nejsvětější svátosti trvající alespoň půl hodiny.
- Četba Písma svatého s náležitou úctou po dobu alespoň půl hodiny.
- Zbožné vykonání pobožnosti Křížové cesty.
- Modlitba růžence v kostele, kapli nebo v rodině.
- Přijetí papežského požehnání Urbi et orbi.
🌍 Kontroverze a kritika
Nauka o odpustcích byla a stále je předmětem kontroverzí a kritiky, zejména ze strany protestantských církví.
Prodej a zneužívání
Historický prodej odpustků je nejznámějším a nejzávažnějším bodem kritiky. Ačkoliv Katolická církev tuto praxi na Tridentském koncilu zakázala, historická zátěž zůstává a je často mylně prezentována jako současná praxe.
Teologické námitky
Protestantská teologie odmítá koncept časných trestů, očistce i pokladu zásluh. Podle principu sola fide (pouze vírou) a sola gratia (pouze milostí) je hříšník ospravedlněn pouze vírou v Krista, jehož oběť na kříži plně uspokojila Boží spravedlnost za všechny hříchy. Jakýkoliv pokus "odpracovat" si trest je vnímán jako popření dostatečnosti Kristovy oběti.
Moderní nepochopení
I dnes se často objevují mylné představy o odpustcích:
- "Koupení si cesty do nebe": Odpustky se netýkají odpuštění viny za hřích, ale pouze časných trestů. Nelze je koupit.
- "Povolení hřešit": Odpustky nelze získat pro budoucí hříchy. Jednou z podmínek je naopak lítost a odhodlání se hříchu vyhýbat.
- "Magický automatismus": Získání odpustků není automatické. Vyžaduje vnitřní obrácení a upřímnou zbožnost.
💡 Pro laiky: Co jsou odpustky jednoduše?
Představte si, že jste v pokoji rozbili vázu.
- Hřích: Samotný akt rozbití vázy.
- Vina: Víte, že jste udělali něco špatného a vztah s majitelem vázy (Bohem) je narušen.
- Svátost smíření (zpověď): Jdete za majitelem, omluvíte se a on vám odpustí. Váš vztah je obnoven. Tím je smazána vina.
- Časný trest: I když vám bylo odpuštěno, v pokoji stále leží střepy a je potřeba je uklidit. Tento "úklid" představuje časný trest – nápravu škody, kterou hřích způsobil.
- Odpustky: Jsou jako pomoc od přátel (společenství svatých), kteří přijdou a pomohou vám střepy uklidit mnohem rychleji a lépe, než byste to zvládli sami. Neodpouštějí vám to, že jste vázu rozbili (to už se stalo ve zpovědi), ale pomáhají vám dát věci do pořádku.