Jean Béliveau
Obsah boxu
Jean Arthur Béliveau (* 31. srpna 1931, Trois-Rivières – † 2. prosince 2014, Longueuil) byl kanadský profesionální lední hokejista, který je všeobecně považován za jednoho z deseti nejlepších hráčů v historii NHL. Celou svou kariéru v NHL (20 sezón) strávil v týmu Montreal Canadiens, z toho 10 let jako kapitán.
Béliveau je ikonou vítězství. Jeho jméno je na Stanley Cupu vyryto celkem sedmnáctkrát – desetkrát jako hráč (což je druhý nejvyšší počet v historii po Henrim Richardovi) a sedmkrát jako viceprezident klubu. Byl prototypem moderního centra: vysoký, silný, s obrovským dosahem paží a elegantním bruslením. Mimo led byl respektován pro svou gentlemanskou povahu a státnické vystupování, což mu v roce 1994 vyneslo nabídku na post generálního guvernéra Kanady, kterou však s díky odmítl.
👶 Pro laiky
Jean Béliveau byl "hokejovým králem". Pokud byl Gordie Howe drsným dělníkem a Bobby Orr geniálním umělcem, Béliveau byl aristokratem.
- Styl: Představte si hráče s postavou Jaromíra Jágra (191 cm), který ale bruslí s lehkostí krasobruslaře a má přehled šachového velmistra. Nikdy nepanikařil.
- Pravidlo Béliveau: Byl tak dobrý v přesilovkách, že kvůli němu NHL změnila pravidla. Kdysi mohl tým v jedné přesilovce dát libovolný počet gólů. Když Béliveau v roce 1955 vstřelil tři góly během jednoho trestu soupeře, vedení ligy rozhodlo, že po gólu se vyloučený hráč vrací na led. Tomuto pravidlu se neoficiálně říká "Béliveau Rule".
- Charakter: Odpovídal na každý dopis od fanoušků, osobně. Byl ztělesněním slušnosti v jinak brutálním sportu.
🏒 Hráčská kariéra
Král Québecu a "Koupě ligy" (1949–1953)
Ačkoliv se narodil v Trois-Rivières, vyrůstal ve Victoriaville, kde se naučil základy hokeje. Jeho talent byl zřejmý už v juniorském věku, kdy hrál za Quebec Citadelles. Skutečnou hvězdou se však stal v seniorské lize QSHL (Quebec Senior Hockey League) v dresu týmu Quebec Aces. V Québec City byl Béliveau polobohem. Lidé chodili na stadion Colisée de Québec (který byl postaven de facto pro něj) jen proto, aby viděli "Le Gros Billa". Vydělával zde 20 000 dolarů ročně, což bylo více, než brala většina hvězd v NHL, včetně legendárního Gordieho Howea.
Organizace Montreal Canadiens vlastnila na Béliveaua práva, ale nemohla ho přinutit podepsat smlouvu, protože Jean byl v Québecu spokojený a loajální k Aces. Generální manažer Canadiens Frank Selke se však nehodlal vzdát. Učinil bezprecedentní krok: koupil celou ligu QSHL a přeměnil ji na profesionální soutěž. Tím se z Béliveaua stal profesionál a podle tehdejších pravidel si ho Canadiens mohli okamžitě stáhnout do hlavního týmu. Dne 3. října 1953 tak Béliveau podepsal s Montrealem rekordní smlouvu na 105 000 dolarů za pět let, čímž se stal nejlépe placeným nováčkem historie.
Zrození dynastie a změna pravidel (1953–1960)
Béliveauův příchod do NHL byl očekáván s napětím, kterému se vyrovnal snad jen příchod Wayna Gretzkyho nebo Connora McDavida. Hned ve své první kompletní sezóně 1953/1954 se zařadil mezi elitu, ale jeho absolutní vrchol přišel v sezóně 1955/1956. V tomto ročníku ovládl ligu ve všech směrech: vyhrál Art Ross Trophy (nejproduktivnější hráč) s 88 body a Hart Memorial Trophy (nejužitečnější hráč).
Právě v této sezóně, konkrétně 5. listopadu 1955 v zápase proti Boston Bruins, se odehrál moment, který změnil hokej. Boston měl vyloučené dva hráče. Béliveau během 44 sekund vstřelil tři góly v přesilové hře (v té době se vyloučený hráč po gólu nevracel na led, trest musel vypršet celý). Tato dominance byla tak drtivá, že vedení NHL od následující sezóny změnilo pravidla: pokud tým v přesilovce skóruje, trest vyloučeného hráče končí. Béliveau byl tak dobrý, že museli změnit hru, aby dali šanci ostatním.
V této éře byl Béliveau klíčovým centrem týmu, který v letech 1956 až 1960 získal pět Stanley Cupů v řadě. Zatímco Maurice Richard byl emotivním vůdcem a střelcem, Béliveau byl mozkem a konstruktérem hry. Jeho spolupráce s Berniem Geoffrionem a Bertem Olmsteadem byla smrtící.
Kapitánství a nová generace (1961–1971)
Po odchodu Maurice Richarda do důchodu v roce 1960 a následné výměně Douga Harveyho do New York Rangers hledali Montreal Canadiens nového vůdce. Volba padla na Béliveaua, který se 11. října 1961 stal 17. kapitánem v historii klubu. Převzal tým v období přestavby, kdy stará garda odcházela a na scénu nastupovali mladíci jako Yvan Cournoyer, Jacques Lemaire či Serge Savard. Béliveau svou klidnou autoritou a příkladem na ledě dokázal tyto dvě generace spojit. V sezóně 1963/1964 zažil individuální renesanci, když podruhé v kariéře získal Hart Memorial Trophy, ačkoliv tým v play-off neuspěl.
Velký návrat na trůn přišel v roce 1965. Canadiens ve finále porazili Chicago Black Hawks v sedmi zápasech a získali Stanley Cup. Jean Béliveau byl v tomto play-off vyhlášen nejužitečnějším hráčem a stal se vůbec prvním držitelem nově zavedené Conn Smythe Trophy. Tuto trofej získal symbolicky jako první hráč v historii, což jen podtrhlo jeho status legendy. Pod jeho vedením získal Montreal další tituly v letech 1966, 1968 a 1969. V roce 1968, během své 16. sezóny, překonal hranici 1000 bodů v kariéře, čímž se stal teprve druhým hráčem historie (po Gordiem Howeovi), kterému se to podařilo.
Poslední tanec (1971)
Původně chtěl Béliveau ukončit kariéru už po sezóně 1969–1970, kdy Canadiens poprvé po 22 letech nepostoupili do play-off. Vedení klubu ho však přesvědčilo, aby zůstal ještě jeden rok a pomohl týmu napravit reputaci. Sezóna 1970/1971 se tak stala jeho labutí písní. V zimě 1971 vstřelil svůj 500. gól v kariéře (jako čtvrtý hráč historie). Tým se sice v základní části trápil, ale v play-off, posílen o zázračného nováčka v brance Kena Drydena, vyřadil favorizované Boston Bruins a došel až do finále proti Chicagu.
Sedmý, rozhodující zápas finále se hrál na ledě Chicago Stadium. Canadiens zvítězili 3:2. Jean Béliveau naposledy převzal z rukou prezidenta NHL Clarence Campbella Stanley Cup a zvedl ho nad hlavu. Byl to jeho desátý titul v roli hráče. O několik týdnů později, 9. června 1971, oznámil definitivní konec kariéry. Odešel přesně tak, jak hrál – na absolutním vrcholu, jako vítěz a kapitán mistrů.
Život po hokeji: Ambasador a Státník
Okamžitě po skončení hráčské kariéry se Béliveau přesunul do managementu Montreal Canadiens, kde působil jako viceprezident pro firemní záležitosti. V této roli se podílel na zisku dalších sedmi Stanley Cupů (1973, 1976, 1977, 1978, 1979, 1986, 1993), čímž se jeho celkový počet prstenů vyšplhal na sedmnáct. V roce 1972 byl uveden do Hokejové síně slávy, přičemž byla (stejně jako u Richarda či Orra) zrušena obvyklá tříletá čekací lhůta.
Jeho morální kredit byl tak vysoký, že v roce 1994 mu premiér Kanady Jean Chrétien nabídl úřad Generálního guvernéra Kanady, což je formálně nejvyšší státní funkce v zemi (zástupce britského panovníka). Béliveau nabídku s díky odmítl, aby mohl být oporou své dceři a vnoučatům po tragické smrti svého zetě (který spáchal sebevraždu). Tento krok jen posílil jeho pověst muže, pro kterého je rodina a čest na prvním místě.
Jean Béliveau zemřel 2. prosince 2014 ve věku 83 let po dlouhé nemoci. Jeho rakev byla vystavena v Bell Centre, kde se mu přišly poklonit desetitisíce lidí, včetně premiérů a legend NHL. Jeho pohřeb v katedrále Marie-Reine-du-Monde byl de facto státním pohřbem a smuteční řeč pronesl jeho dlouholetý spoluhráč a brankář Ken Dryden.
📊 Klubové statistiky NHL
| Sezóna | Tým | Liga | Z | G | A | B | TM |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1950–51 | Montreal Canadiens | NHL | 2 | 1 | 1 | 2 | 0 |
| 1952–53 | Montreal Canadiens | NHL | 3 | 5 | 0 | 5 | 0 |
| 1953–54 | Montreal Canadiens | NHL | 44 | 13 | 21 | 34 | 22 |
| 1954–55 | Montreal Canadiens | NHL | 70 | 37 | 36 | 73 | 58 |
| 1955–56 | Montreal Canadiens | NHL | 70 | 47 | 41 | 88 | 143 |
| 1956–57 | Montreal Canadiens | NHL | 69 | 33 | 51 | 84 | 105 |
| 1957–58 | Montreal Canadiens | NHL | 55 | 27 | 32 | 59 | 93 |
| 1958–59 | Montreal Canadiens | NHL | 64 | 45 | 46 | 91 | 67 |
| 1959–60 | Montreal Canadiens | NHL | 60 | 34 | 40 | 74 | 57 |
| 1960–61 | Montreal Canadiens | NHL | 69 | 32 | 58 | 90 | 57 |
| 1961–62 | Montreal Canadiens | NHL | 43 | 18 | 23 | 41 | 36 |
| 1962–63 | Montreal Canadiens | NHL | 69 | 18 | 49 | 67 | 68 |
| 1963–64 | Montreal Canadiens | NHL | 68 | 28 | 50 | 78 | 42 |
| 1964–65 | Montreal Canadiens | NHL | 58 | 20 | 23 | 43 | 76 |
| 1965–66 | Montreal Canadiens | NHL | 67 | 29 | 48 | 77 | 50 |
| 1966–67 | Montreal Canadiens | NHL | 53 | 12 | 26 | 38 | 22 |
| 1967–68 | Montreal Canadiens | NHL | 59 | 31 | 37 | 68 | 28 |
| 1968–69 | Montreal Canadiens | NHL | 69 | 33 | 49 | 82 | 55 |
| 1969–70 | Montreal Canadiens | NHL | 63 | 19 | 30 | 49 | 10 |
| 1970–71 | Montreal Canadiens | NHL | 70 | 25 | 51 | 76 | 40 |
| NHL celkově | 1125 | 507 | 712 | 1219 | 1029 | ||
Zdroje
- Kanadští lední hokejisté
- Hokejisté Montreal Canadiens
- Hokejisté Quebec Aces
- Vítězové Stanley Cupu
- Členové Hokejové síně slávy
- Držitelé Hart Memorial Trophy
- Držitelé Art Ross Trophy
- Držitelé Conn Smythe Trophy
- 100 nejlepších hráčů historie NHL
- Kapitáni v NHL
- Hokejisté s 500 a více góly v NHL
- Hokejisté s 1000 a více body v NHL
- Nositelé Řádu Kanady
- Narození 1931
- Narození v Trois-Rivières
- Úmrtí 2014
- Úmrtí v Québecu