Vancouver Canucks

Rozbalit box

Obsah boxu

Vancouver Canucks jsou profesionální hokejový klub z Vancouveru, Britská Kolumbie. Hrají v Pacifické divizi Západní konference National Hockey League (NHL). Klub vstoupil do NHL v roce 1970 a za více než 50 let své existence se stal nedílnou součástí identity města i celé provincie.

Canucks jsou proslulí svou nesmírně vášnivou a oddanou fanouškovskou základnou, ale také tím, že jsou jedním z nejstarších aktivních týmů, které nikdy nevyhrály Stanley Cup. Třikrát se probojovali do finále (1982, 1994, 2011), ale pokaždé odešli poraženi, často za velmi dramatických a bolestivých okolností. Jejich historie je plná ikonických ér, od "Towel Power" v 80. letech, přes explozivní éru "Ruské rakety" Pavla Bureho v 90. letech, až po dominanci švédských dvojčat Sedinových v letech 2000-2018.

Své domácí zápasy hrají v aréně Rogers Arena. Klubovými barvami jsou modrá, zelená a bílá.

Vancouver Canucks
Konference	Západní konference
Divize	Pacifická divize
Aréna	Rogers Arena
Město	Vancouver, Britská Kolumbie,
Barvy	Modrá, zelená, bílá
Kapitán	Quinn Hughes
Farmy	Abbotsford Canucks (AHL)

⏳ Historie

🏒 Založení a první roky v NHL (1970–1982)

Vancouver Canucks existovali jako profesionální klub již od roku 1945 v nižších soutěžích. Když se NHL v roce 1967 rozšiřovala o šest týmů, Vancouver byl jedním z kandidátů, ale jeho přihláška byla zamítnuta. Do ligy byl nakonec přijat až v rámci dalšího rozšíření v roce 1970, společně s týmem Buffalo Sabres.

První dekáda v NHL byla pro klub obtížná. Přestože se týmu několikrát podařilo postoupit do play-off, nikdy nepatřil mezi skutečnou elitu. Prvním kapitánem se stal Orland Kurtenbach a tým se opíral o hráče jako byli obránce Dale Tallon nebo útočník André Boudrias.

Ikonické "Flying V" dresy

V roce 1978 klub provedl radikální změnu designu a představil jedny z nejkontroverznějších a zároveň nejikoničtějších dresů v historii sportu. Dresy s obřím písmenem "V" (jako Vancouver) ve žluté, oranžové a černé barvě, přezdívané "The Flying V", jsou dodnes předmětem diskusí. Ačkoliv byly v době svého vzniku často terčem posměchu, dnes mají kultovní status.

🏳️ "Towel Power" a nečekaná cesta do finále (1982)

Nejsvětlejší moment z rané historie klubu přišel v play-off v roce 1982. Canucks zakončili základní část s negativní bilancí (30 výher, 33 proher, 17 remíz) a do play-off vstupovali jako absolutní outsider.

Zrod tradice "Towel Power"

Během druhého zápasu finále konference proti Chicago Blackhawks byl trenér Canucks Roger Neilson frustrovaný z výkonu rozhodčích. V gestu ironické kapitulace vzal bílý ručník, připevnil ho na konec hokejky a zamával jím směrem k rozhodčím. Hráči si toto gesto osvojili a při dalším domácím zápase již tisíce fanoušků v aréně mávaly bílými ručníky na podporu svého týmu. Zrodila se tradice "Towel Power", která je dnes nedílnou součástí play-off v mnoha hokejových arénách.

Jízda play-off

Na vlně euforie a s brankářem Richardem Brodeurem, přezdívaným "King Richard", v životní formě, Canucks šokovali hokejový svět. Postupně vyřadili Calgary Flames, Los Angeles Kings a ve finále konference smetli favorizované Chicago 4:1 na zápasy.

Ve svém prvním finále Stanley Cupu se utkali s tehdejší neporazitelnou dynastií New York Islanders, vedenou hráči jako Mike Bossy a Bryan Trottier. Přestože Canucks bojovali, zkušenější a silnější Islanders byli nad jejich síly a vyhráli sérii hladce 4:0. I přes prohru byla tato nečekaná cesta do finále oslavována jako obrovský úspěch a první velký moment v historii klubu, který stmelil tým s jeho fanoušky.

🚀 Přestavba a příchod Ruské rakety (1983–1992)

Po euforii z roku 1982 se klub vrátil do ligového průměru a několik let se potýkal s nevýraznými výsledky. Skutečný obrat nastal až v roce 1987, kdy byl jmenován prezidentem a generálním manažerem Pat Quinn, bývalý obránce a respektovaná postava v hokejovém světě. Quinn přinesl do organizace vizi, profesionalitu a strategii zaměřenou na budování týmu prostřednictvím draftu.

©️ Srdce týmu: Trevor Linden

Prvním a nejdůležitějším stavebním kamenem Quinnovy éry byl výběr v draftu v roce 1988. Canucks si jako druhého v celkovém pořadí vybrali urostlého a nesmírně vyspělého osmnáctiletého útočníka Trevora Lindena. Linden se okamžitě stal nejen klíčovým hráčem, ale i duší a morálním kompasem týmu. Jeho pracovitost, obětavost a vůdčí schopnosti si okamžitě získaly srdce fanoušků.

Již ve věku 20 let, v roce 1990, byl jmenován kapitánem a vysloužil si přezdívku "Captain Canuck". Po více než dekádu byl tváří klubu a jedním z nejrespektovanějších hráčů v celé NHL.

🇷🇺 Blesk z Moskvy: Pavel Bure

Druhým, a ještě dramatičtějším, dílem skládačky byl příchod Pavla Bureho. Pat Quinn a jeho skautský tým provedli v roce 1989 jeden z nejmazanějších tahů v historii draftu. Objevili málo známé pravidlo, které umožňovalo draftovat hráče z Sovětského svazu dříve, pokud odehrál určitý počet zápasů v seniorské lize. Zatímco ostatní týmy se domnívaly, že Bure bude k dispozici až o rok později, Canucks ho senzačně draftovali až v 6. kole jako 113. hráče v pořadí. Tento výběr musela NHL dodatečně zkoumat a potvrdit jeho platnost, což z něj udělalo legendární "krádež".

Jeho příchod do Vancouveru v roce 1991, po vleklých sporech se sovětskou hokejovou federací, byl jako zjevení. Bureho explozivní rychlost, dynamika a neuvěřitelná schopnost střílet góly byly něco, co NHL do té doby neviděla. Okamžitě se stal nejsledovanějším a nejzábavnějším hráčem ligy.

• Ve své nováčkovské sezóně (1991–92) zaznamenal 60 bodů v 65 zápasech a získal Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka.
• Vysloužil si přezdívku "The Russian Rocket" (Ruská raketa).

Kombinace Lindenovy nezlomné vůle a Bureho elektrizujícího talentu vytvořila jádro týmu, který byl připraven zaútočit na nejvyšší mety. Quinn k nim postupně přidal další důležité hráče jako byli bojovník Gino Odjick, šikovný centr Cliff Ronning a spolehlivý obránce Jyrki Lumme, čímž sestavil jeden z nejnebezpečnějších týmů v lize.

📖 Pro laiky: Co se dělo na přelomu 80. a 90. let?

Představte si, že máte průměrný tým, který sice jednou zazářil, ale jinak nikoho moc nezajímá. Pak přijde nový "ředitel" (Pat Quinn), který má jasný plán.

• Jeho první krok: Najme si neuvěřitelně pracovitého a charakterního "manažera" (Trevor Linden), který se okamžitě stane vzorem pro všechny ostatní. Je to ten typ člověka, který přijde první do práce a odejde poslední. Všichni ho respektují a následují.
• Jeho druhý, geniální krok: Využije skulinu v pravidlech, aby získal největší světový talent, o kterém si ostatní myslí, že ho ještě nemohou mít. Tím talentem je Pavel Bure, který je rychlý jako raketa a střílí góly jako na běžícím páse.

Výsledkem je dokonalá kombinace: máte srdce a duši týmu v Lindenovi a explozivní, dechberoucí talent v Burem. Z nudného týmu se přes noc stala jedna z nejatraktivnějších a nejnebezpečnějších organizací, kterou každý chtěl vidět.

❤️ Nezapomenutelná jízda a hořký konec (1994)

Sezóna 1993–94 je vytesána do srdcí všech fanoušků Canucks. Tým, postavený na pilířích Trevora Lindena a Pavla Bureho, byl doplněn o klíčové hráče, jako byl brankář Kirk McLean, který patřil k nejlepším v lize, a ofenzivní dynamo Cliff Ronning. Přesto Canucks zakončili základní část s negativní bilancí a do play-off postoupili až ze 7. místa v Západní konferenci. Nikdo jim nedával velké šance.

Jízda play-off 1994

To, co následovalo, je považováno za jednu z nejnapínavějších a nejneuvěřitelnějších jízd v historii play-off.

• 1. kolo vs. Calgary Flames – Vzkříšení z popela: V prvním kole proti rivalovi z Calgary prohrávali Canucks v sérii už 1:3 na zápasy. Tváří v tvář vyřazení však předvedli historický obrat. Vynutili si sedmý zápas a vyhráli poslední tři utkání série v prodloužení. Sérii ukončil ve druhém prodloužení sedmého zápasu Pavel Bure gólem, který je dodnes považován za nejdůležitější a nejkrásnější v historii klubu.
• 2. a 3. kolo – Cesta do finále: Na vlně euforie Canucks přejeli Dallas Stars (4:1) a v konferenčním finále narazili na Toronto Maple Leafs. V dalším napínavém souboji zvítězili 4:1, přičemž sérii ukončil v prodloužení pátého zápasu Greg Adams.

Finále proti New York Rangers – Souboj Titánů

Ve finále Stanley Cupu čekal na Canucks tým New York Rangers, vedený legendárním Markem Messierem, který se snažil ukončit 54 let dlouhé čekání Rangers na titul. Série se stala okamžitou klasikou.

Canucks opět prohrávali 1:3 na zápasy. Znovu však ukázali neuvěřitelnou odolnost a dokázali sérii srovnat na 3:3, čímž si vynutili rozhodující sedmý zápas v newyorské Madison Square Garden.

V tomto utkání se zrodila legenda Trevora Lindena. Přestože hrál se zraněnými žebry, vstřelil oba góly svého týmu a téměř sám dotáhl Canucks k vyrovnání. V posledních minutách zápasu, za stavu 3:2 pro Rangers, trefil útočník Nathan LaFayette tyč. Canucks nakonec prohráli nejtěsnějším rozdílem. Obraz zničeného Trevora Lindena, opírajícího se o hokejku po závěrečné siréně, se stal symbolem heroického boje a hořké porážky, která definovala celou generaci fanoušků.

📉 Konec jedné éry (1995–1999)

Prohra ve finále byla pro klub vrcholem i začátkem konce. Pavel Bure sice v následujících letech pokračoval v dominanci a dvakrát po sobě nastřílel 60 gólů, ale týmu se už nikdy nepodařilo zopakovat magickou jízdu z roku 1994.

Napětí v organizaci rostlo a vztah Pavla Bureho s vedením se zhoršoval. V roce 1998 Bure oznámil, že za Canucks již hrát nebude, a po dlouhém sporu byl nakonec vyměněn do Florida Panthers. Krátce poté, v rámci přestavby, byl vyměněn i kapitán Trevor Linden do New York Islanders. Tím se slavná éra definitivně uzavřela a pro klub začalo období hledání nové identity.

🚂 Éra "West Coast Express" a návrat Lindena (1999–2006)

Po odchodu hvězd z 90. let začal generální manažer Brian Burke sestavovat nový, vzrušující tým. Jeho základem se stala jedna z nejdominantnějších útočných formací své doby, přezdívaná "West Coast Express". Tvořili ji:

• Todd Bertuzzi (silové křídlo): Fyzicky dominantní a zároveň technicky nadaný hráč, který kombinoval sílu s bodovou produkcí.
• Brendan Morrison (centr): Chytrý a rychlý tvůrce hry.
• Markus Näslund (kapitán a střelec): Švédský kanonýr s jednou z nejlepších střel v lize. V sezóně 2002–03 získal Lester B. Pearson Award (dnes Ted Lindsay Award) pro nejlepšího hráče dle hlasování samotných hráčů NHL.

Tato formace byla postrachem celé ligy a vrátila Canucks mezi elitu. V roce 2002 se do týmu v emotivním návratu vrátil i Trevor Linden, který přijal roli mentora a lídra pro novou generaci. Přestože byl tým ofenzivně nabitý, v play-off se mu nikdy nepodařilo přejít přes druhé kolo. Éru poznamenal i nechvalně proslulý incident z roku 2004, kdy Todd Bertuzzi surově napadl Steva Moorea z Colorado Avalanche, za což dostal jeden z nejdelších trestů v historii NHL.

🇸🇪 Dvojitá síla: Éra bratrů Sedinových (2006–2018)

Základy pro nejúspěšnější období v historii klubu byly položeny na draftu v roce 1999. Tehdejší GM Brian Burke provedl sérii mistrovských výměn, které mu umožnily získat 2. a 3. volbu v draftu. Těmito volbami si vybral švédská dvojčata, centra Henrika Sedina a křídelníka Daniela Sedina. Jejich telepatická souhra, neuvěřitelná schopnost kombinace a tichá dominance z nich udělaly nejlepší hráče v historii klubu.

Vrchol dominance a Prezidentovy trofeje

Pod vedením bratrů Sedinových, brankáře Roberta Luonga a centra Ryana Keslera, se Canucks stali na přelomu dekády nejlepším týmem v lize.

• V sezóně 2009–10 získal Henrik Sedin Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče a Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL.
• Hned v následující sezóně 2010–11 ho napodobil Daniel Sedin, který rovněž získal Art Ross Trophy.
• V sezónách 2010–11 a 2011–12 získali Canucks dvakrát po sobě Prezidentovu trofej pro nejlepší tým základní části.

Finále 2011 a další zlomené srdce

V roce 2011, přesně 17 let po poslední účasti, se Canucks probojovali do svého třetího finále Stanley Cupu. Po dominantní jízdě play-off narazili na Boston Bruins. Série byla nesmírně vyhecovaná a brutální. Canucks se ujali vedení 2:0 a později 3:2 na zápasy. Rozhodující sedmý zápas se hrál ve Vancouveru. Město bylo připraveno na historicky první oslavy zisku Stanley Cupu.

Místo toho přišel kolaps. Bruins v rozhodujícím zápase dominovali a vyhráli 4:0. Prohra na domácím ledě byla pro město a fanoušky zdrcující. Bezprostředně po zápase vypukly v centru Vancouveru masivní nepokoje, které způsobily milionové škody a poškodily pověst města po celém světě.

🔄 Přestavba a nová generace (2018–současnost)

Po prohraném finále začal tým postupně upadat. Éra Sedinových skončila v roce 2018, kdy oba bratři společně ukončili kariéru. Klub se pustil do dlouhé přestavby, jejímž cílem bylo vybudovat nový tým kolem mladých hvězd jako jsou centr Elias Pettersson, obránce Quinn Hughes a brankář Thatcher Demko.

Pod vedením nového managementu v čele s prezidentem Jimem Rutherfordem a generálním manažerem Patrikem Allvinem a pod vedením trenéra Ricka Toccheta se tým v sezóně 2023–24 vrátil na vrchol, vyhrál Pacifickou divizi a ukázal příslib nové, úspěšné éry.

👕 Vyřazená čísla a legendy

• 10 – Pavel Bure (Pravé křídlo) – neoficiálně, v rámci "Ring of Honour"
• 12 – Stan Smyl (Pravé křídlo)
• 16 – Trevor Linden (Pravé křídlo/Centr)
• 19 – Markus Näslund (Levé křídlo)
• 22 – Daniel Sedin (Levé křídlo)
• 33 – Henrik Sedin (Centr)
• 99 – Wayne Gretzky (Centr) – číslo vyřazeno v celé NHL.

📈 Rekordy a individuální ocenění

Individuální rekordy (pouze základní část)

• Góly: Daniel Sedin (393)
• Asistence: Henrik Sedin (830)
• Body: Henrik Sedin (1 070)
• Odehrané zápasy: Henrik Sedin (1 330)
• Trestné minuty: Gino Odjick (2 127)