Tokugawský šógunát

Rozbalit box

Obsah boxu

Tokugawský šógunát (japonsky 徳川幕府, Tokugawa bakufu), známý také jako Šógunát Edo (japonsky 江戸幕府, Edo bakufu), byl poslední feudální vojenskou vládou v Japonsku. Založil jej Tokugawa Iejasu po svém vítězství v bitvě u Sekigahary a oficiálně byl ustaven v roce 1603, kdy Iejasu obdržel od císaře titul šógun. Šógunát vládl Japonsku více než 260 let, během období, které je známé jako období Edo. Toto období se vyznačovalo dlouhým mírem, politickou stabilitou, přísnou společenskou hierarchií a politikou národní izolace známou jako sakoku. Sídlem šógunátu bylo město Edo (dnešní Tokio). Šógunát zanikl v roce 1868 během reforem Meidži, které obnovily přímou vládu císaře.

📜 Historie

⚔️ Vznik a bitva u Sekigahary

Konec 16. století, známý jako období Sengoku neboli "období válčících států", byl charakterizován neustálými občanskými válkami mezi mocnými feudálními pány, daimjó. Z tohoto chaosu vzešli tři velcí sjednotitelé Japonska: Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu. Poté, co Nobunaga sjednotil velkou část země a byl zrazen, jeho dílo dokončil Hidejoši. Po Hidejošiho smrti v roce 1598 se mocenská struktura zhroutila a země se opět ocitla na pokraji války.

Mocenské vakuum se snažil vyplnit Tokugawa Iejasu, nejmocnější daimjó té doby. Proti němu se postavila koalice daimjóů loajálních k Hidejošiho rodu, vedená Išidou Micunarim. Rozhodující střetnutí se odehrálo 21. října 1600 v bitvě u Sekigahary. Iejasuova Východní armáda drtivě zvítězila, což mu otevřelo cestu k ovládnutí celého Japonska. V roce 1603 mu císař Go-Józei udělil titul sei-i taišógun (zkráceně šógun), čímž byl formálně založen Tokugawský šógunát.

🏛️ Upevnění moci a systém bakuhan

Po svém jmenování začal Iejasu systematicky upevňovat svou moc. Přerozdělil půdu a léna (han) tak, aby odměnil své spojence a oslabil poražené nepřátele. Vytvořil takzvaný systém bakuhan (幕藩体制), který kombinoval centrální vládu šógunátu (bakufu) s poloautonomními doménami daimjóů (han).

Daimjóové byli rozděleni do tří kategorií:

Šinpan (親藩): Příbuzní rodu Tokugawa. Drželi strategicky důležitá léna a měli čestné postavení.
Fudai (譜代): Dědiční vazalové, kteří stáli na straně Tokugawů již před bitvou u Sekigahary. Z jejich řad byli vybíráni vysocí úředníci šógunátu.
Tozama (外様): "Vnější páni", kteří se podrobili Tokugawům až po bitvě u Sekigahary. Byli považováni za méně spolehlivé, drželi velká, ale často odlehlá léna a byli vyloučeni z účasti na centrální vládě.

Klíčovým nástrojem kontroly nad daimjóy byl systém sankin kótai (参勤交代, "střídavá služba"). Tento systém vyžadoval, aby každý daimjó trávil každý druhý rok v hlavním městě Edu a jeho rodina tam musela zůstat trvale jako rukojmí. To nejenže zajišťovalo loajalitu, ale také finančně vyčerpávalo daimjóy, kteří museli udržovat dva nákladné dvory a financovat cesty do Eda a zpět.

izolace (Sakoku)

Jedním z nejvýraznějších rysů Tokugawského šógunátu byla politika národní izolace, známá jako sakoku (鎖国, "uzavřená země"). Tato politika byla zavedena postupně ve 30. letech 17. století, především jako reakce na šíření křesťanství, které bylo vnímáno jako hrozba pro politickou stabilitu. Po masivním Šimabarském povstání (1637–1638), v němž hráli velkou roli konvertovaní rolníci, bylo křesťanství tvrdě potlačeno a zakázáno.

Politika sakoku zahrnovala:

Zákaz cestování Japonců do zahraničí pod trestem smrti.
Zákaz stavby velkých lodí schopných zaoceánských plaveb.
Přísné omezení zahraničního obchodu a kontaktů.

Jedinou výjimkou byl obchod s Nizozemci prostřednictvím obchodní stanice na umělém ostrově Dedžima v nagasackém přístavu a omezený obchod s Čínou, Koreou a královstvím Rjúkjú. Díky Nizozemcům si Japonsko udrželo alespoň omezený přístup k západním vědeckým poznatkům, což je známo jako rangaku ("holandské učení").

🌸 Vrcholné období a kulturní rozkvět

Více než dvě století míru a stability vedly k významnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Ačkoliv byla společnost oficiálně vedena samurajskou třídou, skutečná ekonomická moc se postupně přesouvala do rukou obchodníků a řemeslníků (čónin). Města jako Edo, Ósaka a Kjóto se stala pulzujícími centry obchodu a kultury.

Toto období, známé jako Genroku (konec 17. a začátek 18. století), je považováno za zlatý věk tokugawské kultury. Vznikly nové umělecké formy určené pro měšťany:

Ukijo-e: Barevné dřevoryty zobrazující scény z městského života, krásné ženy, herce divadla kabuki a krajiny. Mezi nejznámější umělce patří Hokusai a Andó Hirošige.
Kabuki: Stylizovaná forma divadla s propracovanými kostýmy a líčením.
Bunraku: Loutkové divadlo pro dospělé.
Haiku: Krátká forma poezie, kterou k dokonalosti přivedl Macuo Bašó.

Zároveň se zvyšovala gramotnost díky soukromým školám terakoja.

📉 Úpadek a konec šógunátu (Bakumacu)

V 19. století začal šógunát čelit vážným vnitřním i vnějším problémům. Opakované neúrody a hladomory vedly k rolnickým povstáním. Samurajská třída, jejíž příjem byl vázán na rýži, chudla, zatímco obchodníci bohatli, což narušovalo zavedený společenský řád.

Zlomovým bodem byl příjezd amerického komodora Matthewa Perryho a jeho "černých lodí" do Edského zálivu v roce 1853. Perry pod hrozbou síly donutil Japonsko otevřít se mezinárodnímu obchodu a podepsat Kanagawskou smlouvu (1854). Následovaly další nerovnoprávné smlouvy s evropskými mocnostmi.

Tato "ponížení" ze strany Západu vedla k prudkému nárůstu xenofobie a protizápadních nálad. Vzniklo hnutí sonnó džói (尊皇攘夷, "ctěte císaře, vyžeňte barbary"), které kritizovalo šógunát za jeho neschopnost bránit zemi a volalo po obnovení moci císaře. Opozice se soustředila především v doménách Sacuma a Čóšú.

Poslední šógun, Tokugawa Jošinobu, se pokusil o modernizaci armády a administrativy, ale bylo již pozdě. V roce 1867 pod tlakem opozičních daimjóů abdikoval a formálně vrátil moc císaři Meidžimu. Jeho stoupenci se však s novým uspořádáním nesmířili, což vedlo k válce Bošin (1868–1869). Císařské síly rychle zvítězily, čímž definitivně skončila vláda Tokugawského šógunátu a začala éra reforem Meidži, které Japonsko transformovaly v moderní průmyslový stát.

🏛️ Politický systém a společnost

👑 Šógun a bakufu

Na vrcholu politické struktury stál šógun z rodu Tokugawa. Ačkoliv formálně vládl jménem císaře sídlícího v Kjótu, v praxi byl absolutním vojenským a politickým vládcem země. Císař a jeho dvůr měli pouze ceremoniální a náboženskou funkci. Šógunova vláda, bakufu, sídlila na hradě Edo a skládala se z komplexní byrokracie, v jejímž čele stála rada starších (ródžú).

階 Společenská hierarchie

Tokugawská společnost byla přísně rozdělena do čtyř hlavních tříd na základě neokonfuciánských ideálů (ši-nó-kó-šó, 士農工商): 1. Samurajové (士, ši): Vládnoucí vojenská třída, která tvořila asi 7–10 % populace. Měli právo nosit dva meče a požívali mnoha privilegií. V době míru se z nich stali především úředníci a administrátoři. 2. Rolníci (農, nó): Tvořili přes 80 % populace a byli považováni za základ státu, protože produkovali rýži, která byla základem ekonomiky a měřítkem bohatství. 3. Řemeslníci (工, kó): Vyráběli zboží pro ostatní třídy. 4. Obchodníci (商, šó): Stáli na nejnižším stupni oficiální hierarchie, protože se věřilo, že nic neprodukují, pouze obchodují se zbožím vyrobeným jinými. V praxi však mnozí z nich nashromáždili obrovské bohatství a vliv.

Mimo tento systém stáli císař a dvorská šlechta (kuge), kněží, lékaři a také nedotknutelní (burakumin), kteří vykonávali "nečisté" profese.

📜 Seznam Tokugawských šógunů

Během 265 let se v čele šógunátu vystřídalo celkem 15 šógunů z rodu Tokugawa.

Tokugawa Iejasu (vládl 1603–1605)
Tokugawa Hidetada (1605–1623)
Tokugawa Iemicu (1623–1651)
Tokugawa Iecuna (1651–1680)
Tokugawa Cunajoši (1680–1709)
Tokugawa Ienobu (1709–1712)
Tokugawa Iecugu (1713–1716)
Tokugawa Jošimune (1716–1745)
Tokugawa Iešige (1745–1760)
Tokugawa Ieharu (1760–1786)
Tokugawa Ienari (1787–1837)
Tokugawa Iejoši (1837–1853)
Tokugawa Iesada (1853–1858)
Tokugawa Iemoči (1858–1866)
Tokugawa Jošinobu (1867–1868)

🤓 Pro laiky

Šógun: Byl to něco jako nejvyšší generál a skutečný vládce Japonska. Císař byl sice oficiální hlavou státu, ale měl jen symbolickou moc, podobně jako dnes královna v některých zemích.
Samuraj: Válečníci, kteří sloužili šógunovi a dalším pánům. V době míru se z nich stali hlavně úředníci. Byli na vrcholu společnosti a jako jediní mohli nosit dva meče.
Daimjó: Mocní feudální páni, kteří vládli svým vlastním územím (jako knížata nebo vévodové v Evropě). Šógun je ale přísně kontroloval.
Sakoku: Politika "uzavřené země". Šógunát téměř úplně zakázal cizincům vstup do Japonska a Japoncům cestování ven. Chtěli se tak chránit před cizím vlivem, hlavně před křesťanstvím.
Edo: Starý název pro dnešní Tokio. Bylo to hlavní město šógunátu a největší město tehdejšího světa.
Bakufu: Doslova "stanová vláda", označení pro vládu šóguna.

Šablona:Aktualizováno