Přeskočit na obsah

Období Edo

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - historický stát

Období Edo (japonsky 江戸時代, Edo džidai), známé také jako období Tokugawa (徳川時代, Tokugawa džidai), je období japonských dějin trvající od roku 1603 do roku 1868. Je pojmenováno po městě Edo (dnešní Tokio), které se stalo sídlem nově založeného šógunátu rodu Tokugawa. Toto období je charakteristické více než 250 lety relativního míru, politické stability, přísné společenské hierarchie a politiky izolace od okolního světa známé jako sakoku. Během této éry došlo k významnému hospodářskému růstu, urbanizaci a rozkvětu unikátní měšťanské kultury.

📜 Historie

Historie období Edo je příběhem o sjednocení válkou zmítané země, nastolení dlouhotrvajícího míru pod pevnou vládou a následném postupném vnitřním pnutí, které nakonec vedlo k pádu režimu a modernizaci Japonska.

⚔️ Vznik šógunátu Tokugawa

Na konci 16. století, po desetiletích občanských válek v období Sengoku, se Japonsko postupně sjednocovalo pod vládou mocných daimjóů, jako byli Oda Nobunaga a Tojotomi Hidejoši. Po Hidejošiho smrti v roce 1598 se o moc utkali jeho nejvyšší generálové. Klíčovou postavou se stal Iejasu Tokugawa, který v rozhodující bitvě u Sekigahary v roce 1600 porazil své rivaly. Tímto vítězstvím si zajistil nadvládu nad celým Japonskem.

V roce 1603 mu japonský císař Go-Józei udělil titul sei-i taišógun (nejvyšší generál, který potírá barbary), čímž byl formálně založen šógunát Tokugawa. Iejasu učinil svým sídelním městem malé rybářské město Edo, které se rychle proměnilo v politické a vojenské centrum země, zatímco císařský dvůr zůstal bez reálné moci v Kjótu. Iejasu a jeho nástupci systematicky upevňovali svou moc, přerozdělovali půdu, kontrolovali ostatní daimjóy a potlačovali jakoukoli opozici.

🔒 Politika izolace (Sakoku)

Jedním z nejvýraznějších rysů období Edo byla politika národní izolace, známá jako sakoku (uzavřená země). Tato politika byla zavedena postupně ve 30. letech 17. století a jejím hlavním cílem bylo potlačit vliv křesťanství, které šógunát vnímal jako hrozbu pro svou stabilitu a moc, a zabránit regionálním daimjóům v navazování kontaktů se zahraničními mocnostmi.

V rámci politiky sakoku bylo:

  • Japonským poddaným zakázáno opustit zemi pod trestem smrti.
  • Téměř všem cizincům byl zakázán vstup do Japonska.
  • Obchod se zahraničím byl přísně omezen a kontrolován.

Jedinou výjimkou byl obchod s Nizozemci a Číňany na umělém ostrově Dedžima v přístavu Nagasaki. Skrze tento malý kanál proudily do Japonska informace o západní vědě a technologii, což vedlo ke vzniku tzv. rangaku (holandského učení).

🌸 Vrchol a kulturní rozkvět (Genroku)

Období relativního míru a stability vedlo k výraznému ekonomickému růstu a urbanizaci. To vytvořilo podmínky pro vznik nové, živé měšťanské kultury, jejíž vrchol nastal v éře Genroku (1688–1704). Tato kultura byla zaměřena na zábavu a potěšení a jejími hlavními nositeli byli obchodníci (čónin) a samurajové žijící ve městech.

Mezi hlavní projevy této kultury patřily:

  • Divadlo kabuki a loutkové divadlo bunraku.
  • Dřevořezy ukijo-e (obrazy prchavého světa), které zobrazovaly krásné ženy, herce kabuki a krajiny.
  • Poezie haiku, jejímž největším mistrem byl Macuo Bašó.
  • Vznik čtvrtí zábavy a potěšení, jako byla Jošiwara v Edu.

📉 Úpadek a konec období

Od konce 18. století začal šógunát čelit narůstajícím problémům. Dlouhý mír vedl k postupnému úpadku vojenské zdatnosti samurajské třídy, která se často zadlužovala u bohatnoucích obchodníků. Opakované neúrody a hladomory vedly k rolnickým povstáním. Systém, který byl navržen pro agrární společnost, se jen těžko vyrovnával s rostoucí monetární ekonomikou.

Definitivní ránu rigidnímu systému zasadil příchod zahraničních mocností. V roce 1853 připlul do Edského zálivu komodor Matthew Perry s flotilou moderních parních válečných lodí (tzv. "černé lodě") a pod hrozbou síly donutil Japonsko otevřít se mezinárodnímu obchodu. Podpis nerovnoprávných smluv se západními mocnostmi odhalil slabost šógunátu a vyvolal vlnu xenofobie a odporu mezi některými samurajskými rody, zejména z provincií Sacuma a Čóšú.

Tento odpor, vedený pod heslem Sonnó džói (Cti císaře, vyžeň barbary), přerostl v občanskou válku Bošin (1868–1869). Síly loajální císaři porazily vojska šógunátu. Poslední šógun, Jošinobu Tokugawa, abdikoval a moc byla formálně navrácena císaři Meidži. Tím skončilo období Edo a začala éra rychlé modernizace známá jako restaurace Meidži.

🏛️ Politický a společenský systém

Společnost období Edo byla přísně strukturovaná a hierarchická, založená na neokonfuciánských ideálech. Cílem bylo udržet stabilitu a zabránit sociálním otřesům.

🏯 Bakufu a han

Politický systém byl znám jako bakuhan taisei (systém bakufu a hanů).

  • Bakufu: Centrální vláda šóguna v Edu. Kontrolovala nejdůležitější města, doly a zahraniční politiku.
  • Han: Přibližně 250–300 autonomních domén (panství), kterým vládli daimjóové. Daimjóové byli rozděleni do tří kategorií:
    • Šinpan – příbuzenské rody Tokugawů.
    • Fudai – rody, které byly spojenci Tokugawů před bitvou u Sekigahary.
    • Tozama – rody, které se podrobily Tokugawům až po bitvě; byly považovány za nejméně důvěryhodné a jejich panství se nacházela na periferii.

Klíčovým nástrojem kontroly daimjóů byl systém sankin kótai (střídavá služba). Každý daimjó musel trávit každý druhý rok v Edu a jeho rodina tam musela žít trvale jako rukojmí. To šógunátu zajišťovalo loajalitu a zároveň finančně vyčerpávalo daimjóy, kteří tak neměli prostředky na vzpouru.

🧑‍🤝‍🧑 Čtyři společenské třídy (Ši-nó-kó-šó)

Společnost byla oficiálně rozdělena do čtyř dědičných tříd (ši-nó-kó-šó): 1. Samurajové (士, ši): Vládnoucí vojenská třída, která tvořila asi 5–7 % populace. Měli právo nosit dva meče (daišó) a měli řadu privilegií, ale v době míru ztratili svou vojenskou funkci a stali se z nich především úředníci a administrátoři. 2. Rolníci (農, nó): Nejpočetnější třída (přes 80 % populace), která byla považována za základ státu, protože produkovala rýži, hlavní zdroj bohatství. Byli však silně daněni a jejich život byl často velmi těžký. 3. Řemeslníci (工, kó): Produkovali zboží, jako byly meče, keramika nebo textilie. Stáli pod rolníky, protože nevytvářeli základní potraviny. 4. Obchodníci (商, šó): Stáli na nejnižším stupni oficiální hierarchie, protože podle konfuciánské morálky pouze přesouvali zboží a nevytvářeli žádné hodnoty. V praxi však mnoho obchodníků nashromáždilo obrovské bohatství a jejich vliv postupně rostl.

Mimo tento systém stáli burakumin (včetně skupin eta a hinin), kteří vykonávali "nečisté" profese (řezníci, koželuhové, hrobníci) a byli terčem silné diskriminace. Na vrcholu celé struktury stál formálně císař a jeho dvůr, ale jejich moc byla pouze symbolická.

🎭 Kultura a umění

Kultura období Edo byla dynamická a inovativní, silně ovlivněná rostoucí měšťanskou třídou.

🖼️ Ukijo-e (Obrazy prchavého světa)

Ukijo-e je žánr japonského umění, který vzkvétal v období Edo. Jednalo se o dřevořezy a malby, které zobrazovaly scény z městského života, krásné kurtizány, herce divadla kabuki a slavné krajiny. Mezi nejvýznamnější umělce patří:

✍️ Literatura a poezie

V období Edo dosáhla velké popularity poezie haiku, krátká báseň o 17 slabikách. Jejím největším mistrem byl Macuo Bašó, který ve svém díle, jako je cestovní deník Úzká stezka do vnitrozemí, spojil pozorování přírody s hlubokými filozofickými myšlenkami. Rozvíjela se také populární próza, například humorné romány od Ihary Saikakua.

👺 Divadlo

Divadlo bylo jednou z nejoblíbenějších forem zábavy.

  • Kabuki: Stylizované drama s propracovanými kostýmy, líčením a scénografií. Původně hrály i ženy, ale později byly ženské role (onnagata) přenechány mužům.
  • Bunraku: Loutkové divadlo, kde velké loutky ovládají tři loutkovodiči viditelní na scéně. Příběhy často vyprávěl jediný vypravěč za doprovodu hudebního nástroje šamisen.
  • Nó: Starší, aristokratičtější forma divadla, která si zachovala popularitu mezi samurajskou elitou.

💰 Ekonomika a obchod

Navzdory politice izolace zažilo Japonsko v období Edo významný hospodářský rozvoj.

🌾 Zemědělství a růst měst

Základem ekonomiky zůstávalo pěstování rýže. Zlepšení zemědělských technik a rozšíření obdělávané půdy vedlo k nárůstu produkce a populace, která se stabilizovala na přibližně 30 milionech obyvatel. Dlouhý mír podpořil rozvoj dopravy a obchodu, což vedlo k nebývalému růstu měst. Edo se stalo jedním z největších měst světa s populací přesahující jeden milion. Dalšími významnými centry byly Ósaka, která sloužila jako hlavní obchodní centrum a "kuchyně říše", a Kjóto, centrum řemesel a kultury.

💴 Měnový systém a obchodníci

Rozvoj obchodu vedl k vytvoření komplexního měnového systému a vzestupu třídy obchodníků (čónin). Vznikly velké obchodní domy, jako například Micui nebo Sumitomo, které položily základy moderních japonských korporací (zaibacu). Ačkoli byli obchodníci na dně společenského žebříčku, jejich ekonomická síla neustále rostla a mnoho samurajů se u nich zadlužovalo, což narušovalo tradiční společenskou strukturu.

🌍 Zahraniční vztahy a věda

🇳🇱 Rangaku (Holandské učení)

Přestože bylo Japonsko z velké části izolované, nebylo zcela odříznuto od světa. Prostřednictvím nizozemské obchodní stanice na ostrově Dedžima pronikaly do země západní vědecké poznatky, zejména v oblasti medicíny, astronomie, botaniky a vojenské techniky. Tento proud znalostí, známý jako rangaku, umožnil malé skupině japonských učenců udržovat si povědomí o dění v Evropě a položil základy pro rychlou modernizaci po otevření země.

⚫ Příjezd černých lodí

V polovině 19. století se tlak západních mocností na otevření Japonska stupňoval. Rusko, Velká Británie a Spojené státy americké vysílaly k japonským břehům své lodě. Zlom nastal v roce 1853 s příjezdem amerického komodora Matthewa Perryho. Jeho moderní parní lodě, které Japonci nazvali "černé lodě" (kurofune), a jeho nekompromisní postoj demonstrovaly technologickou převahu Západu a vojenskou slabost šógunátu. Následné podepsání Kanagawské smlouvy a dalších smluv s cizinci bylo pro mnoho Japonců ponížením a stalo se katalyzátorem pádu režimu Tokugawa.

🧑‍🏫 Pro laiky

  • Šógun: Nejvyšší vojenský vládce Japonska. V období Edo měl veškerou skutečnou politickou moc, zatímco císař byl jen symbolickou hlavou státu.
  • Samuraj: Příslušník vojenské šlechty. V mírovém období Edo se z válečníků stali především úředníci a správci. Byli jediní, kdo směl nosit dva meče.
  • Sakoku: Politika "uzavřené země", která na více než 200 let izolovala Japonsko od většiny světa. Cílem bylo zabránit cizím vlivům, zejména křesťanství, a udržet moc šógunátu.
  • Ukijo-e: "Obrazy prchavého světa". Jedná se o barevné dřevořezy, které byly v období Edo velmi populární. Zobrazovaly život ve městech, herce, krásné ženy a krajiny. Je to jeden z nejznámějších druhů japonského umění.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Období_Edo&oldid=18432“