Sakoku
Obsah boxu
Šablona:Infobox Historická událost Sakoku (japonsky 鎖国, v překladu „uzavřená země“) byla politika zahraniční izolace Japonska, uplatňovaná šógunátem Tokugawa po více než 200 let během období Edo, přibližně od roku 1639 do roku 1854. Cílem této politiky bylo odstranit cizí, především koloniální a náboženský vliv, a upevnit moc šógunátu nad celou zemí. Během tohoto období byl kontakt s vnějším světem přísně omezen a regulován.
Politika Sakoku nebyla absolutní izolací. Existovaly pečlivě kontrolované kanály pro obchod a diplomacii, známé jako „čtyři brány“. Nejznámější z nich byl obchod s Nizozemci a Číňany prostřednictvím přístavu Nagasaki na umělém ostrově Dedžima. Další kontakty probíhaly s Koreou přes ostrov Cušima, s Ainy na ostrově Ezo a s královstvím Rjúkjú. Přesto byla pro drtivou většinu Japonců země zcela uzavřena a jakýkoli pokus o opuštění země nebo vstup cizinců na japonskou půdu byl trestán smrtí.
📜 Historický kontext a příčiny
Politika Sakoku nebyla náhlým rozhodnutím, ale výsledkem postupného utahování restrikcí v první polovině 17. století. Tento proces byl motivován kombinací náboženských, politických a ekonomických obav vládnoucího rodu Tokugawa.
⛪ Šíření křesťanství
První evropští obchodníci a misionáři, především z Portugalska a Španělska, dorazili do Japonska v polovině 16. století. S sebou přinesli nejen nové zboží a technologie (např. arkebuzy), ale také křesťanství. Jezuité, vedeni Františkem Xaverským, a později františkáni začali úspěšně šířit svou víru, zejména na ostrově Kjúšú.
Šógunát Tokugawa, který sjednotil Japonsko po dlouhém období občanských válek, vnímal křesťanství jako destabilizující prvek. Konverze některých mocných daimjó (feudálních pánů) a jejich vazby na evropské mocnosti byly považovány za přímou hrozbu pro autoritu centrální vlády. Křesťanská doktrína o jediné božské autoritě byla v rozporu s feudální loajalitou a božským původem císaře.
Klíčovou událostí, která zpečetila osud křesťanství v Japonsku, bylo Šimabarské povstání (1637–1638). Toto rozsáhlé povstání rolníků, z nichž mnozí byli křesťané, bylo brutálně potlačeno. Šógunát v něm viděl důkaz, že křesťanská víra může vést k otevřené vzpouře, a následně přistoupil k úplnému zákazu tohoto náboženství a vyhoštění všech misionářů.
💰 Obchodní a politické motivy
Kromě náboženských obav hrál klíčovou roli i záměr šógunátu monopolizovat a kontrolovat veškerý zahraniční obchod. Před nástupem Tokugawů profitovali z obchodu s Evropany především daimjó v západním Japonsku, kteří tak získávali značné bohatství a vojenskou sílu. Tím, že šógunát omezil veškerý obchod na jediný přístav Nagasaki, který byl pod jeho přímou kontrolou, znemožnil svým potenciálním rivalům posilovat jejich moc a vliv.
Politika izolace také sloužila k udržení sociální a politické stability. Šógunát se obával, že nekontrolovaný příliv cizích myšlenek a technologií by mohl narušit přísně hierarchickou neokonfuciánskou společenskou strukturu, na které byl jeho režim postaven.
📜 Edikty o izolaci
Mezi lety 1633 a 1639 vydal šógunát sérii ediktů, které formalizovaly politiku Sakoku. Mezi nejdůležitější nařízení patřilo:
- Zákaz opuštění Japonska pro všechny Japonce pod trestem smrti.
- Zákaz návratu pro Japonce, kteří se již nacházeli v zahraničí.
- Přísný zákaz křesťanství a odměny za udání věřících či kněží.
- Vyhoštění všech Portugalců a Španělů z země. Jejich lodím byl zakázán vstup do japonských přístavů.
- Omezení veškerého zahraničního obchodu na určené přístavy a partnery.
- Zničení všech lodí schopných zaoceánské plavby.
⚙️ Podoba a realizace politiky Sakoku
Navzdory svému názvu nebyla politika Sakoku úplnou izolací. Šlo spíše o systém přísné regulace a kontroly veškerých styků s vnějším světem.
🇳🇱 Okno do světa: Dedžima
Po vyhoštění Portugalců se jedinými Evropany, kterým byl povolen omezený obchod, stali Nizozemci. Na rozdíl od katolických mocností neměli Nizozemci zájem na šíření náboženství a soustředili se čistě na obchod. Byli přesunuti na malý, vějířovitý umělý ostrov Dedžima v zátoce Nagasaki. Zde žili pod neustálým dohledem, ostrov nesměli opouštět a jejich kontakt s Japonci byl minimální.
Přes tato omezení se Dedžima stala pro Japonsko klíčovým zdrojem informací o dění v Evropě a ve světě. Každý rok musel vedoucí nizozemské obchodní stanice (opperhoofd) vykonat cestu do Eda (dnešní Tokio) a předat šógunovi zprávu o světových událostech (Oranda Fūsetsugaki). Prostřednictvím Nizozemců se do Japonska dostávaly západní knihy o vědě, medicíně a technice, což dalo vzniknout intelektuálnímu hnutí známému jako Rangaku (蘭学, „holandské učení“). Díky Rangaku si Japonsko udrželo alespoň základní povědomí o západním pokroku.
🌏 Další kontaktní body
Kromě Dedžimy existovaly další tři „brány“: 1. **Obchod s Čínou:** Čínským obchodníkům bylo rovněž povoleno obchodovat v Nagasaki, kde měli svou vlastní čtvrť. 2. **Obchod s Koreou:** Klan Só z ostrova Cušima zprostředkovával obchod a diplomatické styky s korejskou dynastií Čoson. 3. **Obchod s královstvím Rjúkjú:** Klan Sacuma z jižního Kjúšú kontroloval polonezávislé Království Rjúkjú (dnešní Okinawa) a jeho prostřednictvím obchodoval s Čínou. 4. **Obchod s Ainy:** Klan Macumae na ostrově Ezo (dnešní Hokkaidó) obchodoval s původním obyvatelstvem Ainů.
Tento systém umožňoval šógunátu kontrolovat toky zboží a informací a zároveň profitovat z omezeného obchodu.
📉 Úpadek a konec izolace
Na počátku 19. století začal na japonské hranice narůstat tlak ze strany západních mocností, zejména Ruska, Velké Británie a Spojených států, které hledaly nové trhy a přístavy pro své velrybářské a obchodní lodě.
🚢 Příjezd "Černých lodí"
Rozhodujícím momentem byl příjezd flotily amerického námořnictva pod velením komodora Matthewa C. Perryho do Edského zálivu v červenci 1853. Perryho moderní, parou poháněné a těžce vyzbrojené válečné lodě, které Japonci nazvali kurofune (黒船, „černé lodě“), představovaly drtivou technologickou převahu. Perry předal japonským úřadům dopis od amerického prezidenta Millarda Fillmora s žádostí o navázání obchodních a diplomatických styků a pohrozil použitím síly, pokud nebudou jeho požadavky splněny. Slíbil, že se pro odpověď vrátí následující rok s ještě větší flotilou.
✍️ Kanagawská smlouva
Perryho demonstrace síly způsobila v Japonsku šok a vyvolala krizi uvnitř šógunátu. Vláda si uvědomila, že za více než 200 let izolace země technologicky zaostala a není schopna se účinně bránit. Když se Perry v únoru 1854 vrátil, šógunát pod nátlakem souhlasil s podpisem Smlouvy z Kanagawy. Tato smlouva otevřela přístavy Šimoda a Hakodate americkým lodím pro doplnění zásob a zaručila bezpečné zacházení s americkými trosečníky. Ačkoliv se ještě nejednalo o plnohodnotnou obchodní dohodu, formálně ukončila politiku Sakoku. V následujících letech Japonsko podepsalo podobné smlouvy i s dalšími západními mocnostmi.
💥 Následky a pád šógunátu
Nucené otevření země vedlo k hluboké politické a společenské krizi. Vzniklo silné protizápadní a protišógunátní hnutí známé jako Sonnó džói („ctěte císaře, vyžeňte barbary“). Mnozí samurajové a daimjó vinili šógunát ze slabosti a neschopnosti ochránit zemi. Tato nespokojenost nakonec vyvrcholila v občanské válce (1868–1869), která vedla k pádu šógunátu Tokugawa a k restauraci Meidži v roce 1868. Nová vláda pod císařem Meidži zahájila program radikální a rychlé modernizace a industrializace, aby se Japonsko vyrovnalo Západu.
🏛️ Důsledky a odkaz
Politika Sakoku měla na Japonsko hluboké a dlouhodobé dopady, a to jak pozitivní, tak negativní.
➕ Pozitivní dopady
- **Mír a stabilita:** Japonsko zažilo více než dvě století vnitřního míru a politické stability, což bylo v ostrém kontrastu s předchozím obdobím neustálých válek.
- **Rozvoj unikátní kultury:** V izolaci se mohla nerušeně rozvíjet specifická japonská kultura. Vznikly a vzkvétaly umělecké formy jako divadlo kabuki a bunraku, barevné dřevoryty ukijo-e nebo poezie haiku.
- **Hospodářský rozvoj:** Došlo k růstu měst, rozvoji vnitřního trhu a vzniku obchodnické třídy. Zemědělství se zefektivnilo a populace rostla.
➖ Negativní dopady
- **Technologické zaostávání:** Největším negativem byla stagnace v oblasti vojenské technologie a průmyslu ve srovnání s rychle se industrializujícím Západem.
- **Xenofobie:** Dlouhá izolace posílila pocit japonské jedinečnosti a nedůvěru vůči cizincům.
- **Vojenská zranitelnost:** Jak ukázal příjezd komodora Perryho, Japonsko bylo na konci období Sakoku vojensky bezbranné vůči západním mocnostem.
Dlouhé období izolace paradoxně připravilo půdu pro neuvěřitelně rychlou modernizaci v období Meidži. Společenská stabilita, vysoká míra gramotnosti a rozvinutá vnitřní ekonomika vytvořily pevný základ, na kterém mohla nová vláda stavět. Zkušenost s nuceným otevřením navíc vytvořila silnou národní vůli dohnat a předehnat Západ.
📖 Pro laiky
Politiku Sakoku si lze představit jako rozhodnutí velké a prosperující rodiny, která se rozhodne na více než 200 let zamknout dveře i okna svého domu.
- **Proč to udělali?** Vládci Japonska (šóguni) se báli, že cizinci, kteří do země přicházeli, přinášejí nové náboženství (křesťanství), které by mohlo způsobit nepokoje a oslabit jejich moc. Také nechtěli, aby ostatní mocné rody v zemi bohatly z obchodu s cizinci a staly se pro ně hrozbou.
- **Jak to fungovalo?** Téměř nikdo nesměl z Japonska odjet a žádný cizinec nesměl vstoupit. Výjimkou bylo jedno jediné „kukátko“ – malý umělý ostrov jménem Dedžima, kde mohli obchodovat Nizozemci. Ti slíbili, že nebudou šířit svou víru, a tak mohli jako jediní Evropané dovážet zboží a hlavně informace o tom, co se děje ve světě.
- **Jak to skončilo?** Po více než 200 letech, v roce 1853, připluly k japonským břehům moderní americké válečné lodě. Byly tak vyspělé, že Japonci pochopili, že se nemohou bránit. Pod hrozbou síly byli donuceni svůj „dům“ znovu otevřít světu. Tento šok vedl k pádu staré vlády a k neuvěřitelně rychlé modernizaci Japonska.