St. Louis Blues

Rozbalit box

Obsah boxu

St. Louis Blues
Liga	Národní hokejová liga (NHL)
Konference	Západní konference
Divize	Centrální divize
Aréna	Enterprise Center
Město	St. Louis, ,
Barvy	Královská modrá, zlatá, tmavě modrá, bílá
Trenér	Jim Montgomery
Kapitán	Brayden Schenn
Farmy	Springfield Thunderbirds (AHL)

St. Louis Blues je profesionální hokejový klub se sídlem v St. Louis, ve státě Missouri. Tým hraje v Centrální divizi Západní konference Národní hokejové ligy (NHL). Klub byl založen v roce 1967 jako jeden ze šesti nových týmů během velkého rozšíření ligy. Jeho historie je definována paradoxem: v prvních třech letech své existence se třikrát probojoval do finále Stanley Cupu, aby následně na zisk poháru čekal neuvěřitelných 52 let. Toto čekání ukončil v roce 2019 jedním z nejpozoruhodnějších "z popela k hvězdám" příběhů v historii profesionálního sportu. Klub je pojmenován po slavné bluesové písni "Saint Louis Blues" od W. C. Handyho. Své domácí zápasy hrají v aréně Enterprise Center.

🏒 Týmová identita

Identita Blues je neoddělitelně spjata s hudbou, historií a dělnickým charakterem města St. Louis.

엠 Logo a název: "The Blue Note"

Název Blues byl inspirován slavnou stejnojmennou skladbou od "otce blues" W. C. Handyho. Ikonické logo, známé jako "The Blue Note" (Modrá nota), bylo navrženo v roce 1967. Zobrazuje modrou notu s křídlem, což symbolizuje jak hudební odkaz, tak rychlost a pohyb. Logo se v průběhu více než 50 let měnilo jen minimálně (především v odstínech modré a detailech) a je považováno za jedno z nejklasičtějších a nejlepších v celé lize.

🎶 Hudba a tradice

Hudba hraje v kultuře klubu ústřední roli, což je v NHL unikátní.

• Varhany a "When the Saints Go Marching In": Již od počátků klubu je nedílnou součástí zápasů živá varhanní hudba. Tradiční jazzová skladba "When the Saints Go Marching In" se stala neoficiální hymnou klubu, která zní arénou během zápasů a oslav.
• "Gloria" a triumf 2019: Během mistrovské sezóny 2019 si tým jako svou neoficiální vítěznou hymnu adoptoval popovou píseň "Gloria" od Laury Branigan z roku 1982. Píseň poprvé zazněla v kabině po návštěvě několika hráčů v baru ve Filadelfii. Tým poté odstartoval neuvěřitelnou vítěznou sérii a píseň se stala magickým symbolem jejich cesty za pohárem.
• Charles Glenn: Dlouholetý zpěvák hymny Charles Glenn byl po více než dvě desetiletí milovanou postavou a jeho procítěný přednes se stal nedílnou součástí předzápasového rituálu. Svou kariéru symbolicky ukončil po vítězství ve Stanley Cupu v roce 2019.

🎭 Maskot

Oficiálním maskotem klubu je modrý medvěd jménem Louie. Jeho jméno je odkazem na název města ("Saint Louie") a byl představen v roce 2007.

🏟️ Arény

St. Louis Arena (1967–1994)

Původním domovem Blues byla St. Louis Arena, známá také jako "The Checkerdome". Byla proslulá svou unikátní obloukovou střechou a neuvěřitelně hlučnou akustikou, která z ní činila jednu z nejobávanějších arén pro hostující týmy.

Enterprise Center (1994–současnost)

V roce 1994 se tým přestěhoval do moderní multifunkční arény v centru města, která v průběhu let nesla několik názvů (Kiel Center, Savvis Center, Scottrade Center) a dnes je známá jako Enterprise Center. S kapacitou přes 18 000 diváků byla svědkem historického zisku Stanley Cupu v roce 2019.

⏳ Historie

Historie St. Louis Blues je dramatickou ságou o odolnosti. Je to příběh klubu, který se zrodil jako outsider, prožil desetiletí frustrujících porážek a téměř zanikl, aby nakonec dosáhl na ten nejsladší a nejméně pravděpodobný triumf.

Paradoxní začátky: Finálový specialista bez vítězství (1967–1970)

Vznik St. Louis Blues byl přímým důsledkem velkého rozšíření NHL v roce 1967, kdy se liga zdvojnásobila z šesti na dvanáct týmů. St. Louis původně nebylo na seznamu preferovaných měst. Franšízu nakonec získalo díky tomu, že vlivná rodina Wirtzů, majitelů Chicago Blackhawks, vlastnila stárnoucí, ale stále funkční St. Louis Arenu a přesvědčila ligu, aby licenci udělila místní vlastnické skupině v čele s rodinou Solomonů, pod podmínkou, že arénu odkoupí.

Sestavení týmu veteránů

Generálním manažerem byl jmenován Lynn Patrick a na post trenéra byl najat tehdy neznámý a začínající Scotty Bowman, jehož jméno se později stalo synonymem pro trenérskou velikost. Strategií nového klubu nebylo sázet na nezkušené mladíky, ale sestavit tým ze zkušených, ale přehlížených veteránů z týmů "Original Six".

Klíčovými postavami tohoto prvního týmu se stali:

• Glenn Hall: Legendární brankář, přezdívaný "Mr. Goalie", který byl přesvědčen, aby se vrátil z hokejového důchodu. Okamžitě se stal páteří týmu.
• Jacques Plante: Další legendární brankář, získaný o rok později. Dvojice Hall-Plante vytvořila jednu z nejlepších brankářských tandemů historie a v roce 1969 společně získali Vezina Trophy.
• Bratři Plagerové (Barclay, Bob a Bill): Tato trojice bratrů-obránců se stala duší a srdcem týmu. Jejich obětavý, tvrdý a nekompromisní styl hry definoval identitu Blues a vytvořil silné pouto s fanoušky.
• Red Berenson: Ofenzivní lídr týmu. V roce 1968 se zapsal do historie, když v jednom zápase proti Philadelphia Flyers vstřelil neuvěřitelných 6 gólů.
• Al Arbour: Zkušený obránce a první kapitán klubu, který se později stal legendárním trenérem dynastie New York Islanders.

Unikátní formát a tři finále v řadě

Okamžitý, i když zkreslený, úspěch Blues byl dán unikátní strukturou ligy po rozšíření. NHL umístila všech šest nových týmů do jedné, Západní divize, zatímco týmy "Original Six" zůstaly ve Východní divizi. Formát play-off zaručoval, že vítěz Západní divize se ve finále Stanley Cupu utká s vítězem té Východní.

To znamenalo, že Blues, jako nejlepší z nových týmů, se třikrát po sobě (1968, 1969, 1970) probojovali do finále Stanley Cupu. Byli však naprosto deklasováni mnohem silnějšími a zkušenějšími soupeři.

• 1968: Proti Montreal Canadiens. Přestože Blues prohráli 0:4 na zápasy, všechny zápasy byly velmi těsné a dva z nich prohráli o jediný gól v prodloužení, čímž si získali obrovský respekt.
• 1969: Znovu proti Montreal Canadiens. Opět prohra 0:4 na zápasy.
• 1970: Proti Boston Bruins. I třetí finále skončilo prohrou 0:4. Série byla ukončena jedním z nejslavnějších gólů v historii NHL, kdy bostonský obránce Bobby Orr vstřelil vítězný gól v prodloužení a byl přitom podražen, což vedlo k ikonické fotografii "letícího" Orra.

Tyto tři finálové účasti bez jediného vyhraného zápasu (celkové skóre na zápasy 0:12) vytvořily v klubu a jeho fanoušcích hluboký pocit frustrace a komplex "věčně druhého", který tým provázel po následujících 50 let. Zároveň však tato éra pevně zakotvila hokej v St. Louis a vytvořila jednu z nejvěrnějších fanouškovských základen v lize.

🎢 Hrozba zániku a éra Bernieho Federka (1970–1987)

Po změně formátu play-off na začátku 70. let, která postavila do cesty i týmy "Original Six" v dřívějších kolech, skončilo období garantovaných finálových účastí. Pro Blues nastala éra plná nejistoty mimo led a tvrdých bitev na něm. Klub se několikrát ocitl na pokraji zániku, ale díky odolnosti a podpoře komunity vždy dokázal přežít.

Finanční krize a "Saskatoon Blues"

Původní majitelé, rodina Solomonů, se na začátku 70. let dostali do vážných finančních problémů. V roce 1977 prodali klub a arénu společnosti Ralston Purina, místnímu gigantu v oblasti krmiv pro domácí zvířata. Noví korporátní vlastníci však nikdy plně nepřijali hokej za svůj a vnímali ho spíše jako finanční zátěž.

Situace eskalovala na začátku 80. let. Společnost Ralston Purina ztratila o tým zájem a rozhodla se ho prodat. Zájemcem se stala skupina investorů z kanadského Saskatoonu, která plánovala tým přestěhovat a přejmenovat na Saskatoon Blues. Rada guvernérů NHL však tento přesun zablokovala, protože nechtěla ztratit americký trh.

V reakci na to se Ralston Purina rozhodla pro bezprecedentní krok: v podstatě klub "opustila". Přestala ho financovat, rozpustila tým a pokusila se lize vrátit franšízu. NHL se ocitla v krizi. Hrozilo, že jeden z jejích stabilních klubů jednoduše zanikne. Blues se nezúčastnili vstupního draftu 1983 – jediný případ v moderní historii, kdy tým draft vynechal. Týmu hrozila likvidace.

Záchrana přišla na poslední chvíli. V létě 1983 se lize podařilo najít nového majitele, kalifornského podnikatele Harryho Ornest, který klub koupil za zlomek jeho hodnoty. Ornest byl známý svým extrémně šetrným přístupem, ale jeho vlastnictví zachránilo profesionální hokej v St. Louis.

Úspěchy na ledě navzdory chaosu

Paradoxně, navzdory chaosu v zákulisí, byli Blues na ledě v 70. a 80. letech překvapivě konkurenceschopným týmem. Jádro týmu tvořila skupina talentovaných a houževnatých hráčů, v jejichž čele stál elegantní a produktivní centr Bernie Federko.

Federko, draftovaný v roce 1976, se stal největší ofenzivní hvězdou v historii klubu. Byl to geniální tvůrce hry, který se stal prvním hráčem v historii NHL, jenž v deseti po sobě jdoucích sezónách nasbíral 50 a více asistencí. Jeho dres s číslem 24 byl později vyřazen a je jednou z největších legend klubu.

"Monday Night Miracle" (Zázrak v pondělí večer)

Nejslavnější moment této éry přišel během play-off v roce 1986. Ve finále Norrisovy divize se Blues utkali s Calgary Flames. V šestém zápase série prohrávali Blues na začátku třetí třetiny 2:5 a zdálo se, že je konec. Tým však předvedl jeden z největších obratů v historii play-off. Vstřelil tři góly v posledních 12 minutách, z toho vyrovnávací gól vstřelil Doug Wickenheiser pouhou minutu a 16 sekund před koncem, a poslal zápas do prodloužení. V něm pak tentýž hráč vstřelil vítězný gól a dokonal obrat, který se stal známým jako "Monday Night Miracle" (Zázrak v pondělí večer).

Přestože Blues nakonec prohráli sérii v sedmém zápase, tento moment se stal symbolem odolnosti a bojovného ducha, který definoval klub v jeho nejtěžších časech.

⭐ Éra Bretta Hulla: Branky, sláva a frustrace (1988–1998)

Na konci 80. let vstoupil klub do jedné z nejzábavnějších a nejpopulárnějších ér ve své historii. Byla definována příchodem jednoho z nejlepších a nejcharismatičtějších střelců všech dob – Bretta Hulla. Toto desetiletí přineslo Blues ofenzivní explozi, vyprodané arény a individuální trofeje, ale také pokračující frustraci v play-off.

Příchod "The Golden Brett"

V březnu 1988 generální manažer Ron Caron uskutečnil trejd, který se ukázal být jedním z nejlepších v historii klubu. Získal z Calgary Flames mladého a tehdy ještě nepříliš prověřeného pravého křídelníka Bretta Hulla, syna legendárního Bobbyho Hulla. Hull, známý svou poněkud neforemní postavou, ale absolutně smrtící střelou, se v St. Louis okamžitě stal fenoménem.

Jeho střela z první byla tak rychlá a přesná, že se stala jeho poznávacím znakem. Vytvořil ikonickou útočnou dvojici s geniálním a lstivým tvůrcem hry Adamem Oatesem. Jejich spolupráce byla téměř telepatická – Oatesovy geniální přihrávky nacházely Hulla připraveného ke střele v ideálních pozicích. Tato dvojice, přezdívaná "Hull and Oates" (podle slavného hudebního dua), dominovala lize.

Rekordní sezóny a individuální trofeje

Brett Hull v dresu Blues předvedl jedny z nejlepších střeleckých výkonů v historii NHL:

• Ve třech po sobě jdoucích sezónách nastřílel více než 70 gólů:
  • 1989–90: 72 gólů
  • 1990–91: 86 gólů – třetí nejvyšší počet gólů v jedné sezóně v historii NHL (více měli jen Wayne Gretzky a Mario Lemieux).
  • 1991–92: 70 gólů
• V roce 1991 získal jak Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy, tak Lester B. Pearson Award (dnes Ted Lindsay Award) pro nejužitečnějšího hráče podle hráčské asociace.

Hullův styl a osobnost si podmanily celé město. Byl drzý, zábavný a upřímný, což z něj udělalo obrovského miláčka fanoušků a jednu z největších sportovních ikon v historii St. Louis.

"Plán" Mikea Keenana a pokračující neúspěchy

Navzdory Hullovi a dalším skvělým hráčům, jako byli obránci Al MacInnis (získaný v roce 1994, vítěz Norris Trophy v roce 1999) a Chris Pronger (získaný v roce 1995, vítěz Hart Trophy a Norris Trophy v roce 2000), a brankář Grant Fuhr, se týmu nedařilo přetavit individuální úspěch v play-off.

V roce 1994 se vedení rozhodlo pro radikální krok a najalo kontroverzního a autoritářského Mikea Keenana do dvojrole trenéra a generálního manažera. Keenan, přezdívaný "Iron Mike", měl pověst tvrdého stratéga, který dokázal týmy dovést k úspěchu (v roce 1994 vyhrál Stanley Cup s New York Rangers). Jeho působení v St. Louis však bylo katastrofou.

Keenan se dostal do otevřeného a veřejného konfliktu s Brettem Hullem, kterého často kritizoval a dokonce ho na čas zbavil kapitánského "C". Uskutečnil sérii nepopulárních a zpětně hodnocených jako špatných hráčských výměn, včetně odchodu miláčka fanoušků Brendana Shanahana. Ačkoliv se tým pod jeho vedením dostal do play-off, atmosféra v kabině byla toxická. V roce 1996 dokonce přivedl do týmu legendárního Wayna Gretzkyho, ale ani to nevedlo k úspěchu a Gretzky po pouhých 18 zápasech z klubu odešel, znechucen Keenanovou kritikou.

Keenan byl na začátku sezóny 1996–97 propuštěn. Jeho éra je považována za promarněnou příležitost, kdy tým plný hvězd nedokázal kvůli vnitřním rozbrojům naplnit svůj potenciál. Brett Hull zůstal v týmu až do roku 1998, ale Stanley Cupu se v dresu Blues nikdy nedočkal. Získal ho až s Dallas Stars (kde v roce 1999 vstřelil kontroverzní vítězný gól) a Detroit Red Wings.

🏆 Éra konzistence a zklamání: Presidents' Trophy (1999–2004)

Po bouřlivé a nevyrovnané éře Mikea Keenana a odchodu Bretta Hulla se klub pod vedením nového generálního manažera Larryho Pleaua a trenéra Joela Quennevillea (přezdívaného "Coach Q") přeorientoval na novou filozofii. Místo spoléhání na individuální genialitu jedné superstar se tým zaměřil na hloubku, defenzivní zodpovědnost a týmový výkon. Tento přístup proměnil Blues v jeden z nejstabilnějších a nejúspěšnějších týmů základní části na přelomu tisíciletí.

Defenzivní jádro a vyrovnaný útok

Páteří tohoto úspěšného období byla jedna z nejlepších a nejtvrdších obran v celé lize. Byla postavena na dvou budoucích členech Síně slávy, kteří získali Norris Trophy v dresu Blues:

• Al MacInnis: Veterán proslulý svou legendární dělovou střelou od modré čáry, která byla považována za nejtěžší v lize. Byl také skvělým lídrem a v roce 1999 získal Norris Trophy pro nejlepšího obránce.
• Chris Pronger: Obrovitý, fyzicky dominantní a často kontroverzní obránce, který byl mistrem v každém aspektu hry. V sezóně 1999–2000 předvedl jeden z nejlepších individuálních výkonů v moderní historii, když získal jak Norris Trophy, tak Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy. Stal se teprve druhým obráncem po Bobbym Orrovi, kterému se to podařilo.

V brance stál spolehlivý Roman Turek, který v sezóně 1999–2000 získal William M. Jennings Trophy pro brankáře s nejnižším průměrem obdržených gólů. Útok byl mimořádně hluboký a vyrovnaný, vedl ho slovenský kanonýr Pavol Demitra a doplňovali ho hráči jako Pierre Turgeon, Scott Young a Michal Handzuš.

Presidents' Trophy a šok v prvním kole

Vrcholem této éry byla sezóna 1999–2000. Blues byli nezastavitelnou mašinou, nasbírali 114 bodů a poprvé (a dosud naposledy) ve své historii získali Presidents' Trophy pro nejlepší tým základní části NHL. Do play-off vstupovali jako absolutní favorit na zisk Stanley Cupu.

V prvním kole se střetli s osmým nasazeným týmem, San Jose Sharks. Blues vedli v sérii 3:1 na zápasy a zdálo se, že je rozhodnuto. Poté však přišel nepochopitelný kolaps. Sharks dokázali vyhrát následující dva zápasy a vynutili si rozhodující sedmý zápas v St. Louis. V něm pak outsider ze San Jose šokoval celý hokejový svět a zvítězil 3:1, čímž vyřadil nejlepší tým ligy. Toto selhání je považováno za jedno z největších zklamání v historii klubu a bolestně potvrdilo jeho reputaci týmu, který nedokáže uspět v klíčových momentech play-off.

Poslední záblesk a konec série

V následující sezóně, 2000–01, se tým ze zklamání částečně oklepal. V play-off se probojoval až do finále Západní konference, kde se střetl s favorizovaným týmem Colorado Avalanche. Blues podlehli v pěti zápasech a jejich sen o Stanley Cupu se opět rozplynul.

Toto bylo poslední výrazné vzepětí této generace. V následujících letech tým stárnul a postupně opouštěl nejvyšší pozice. V sezóně 2003–04 byli Blues naposledy v play-off, čímž zakončili neuvěřitelnou sérii 25 po sobě jdoucích účastí v play-off (1980–2004). Jednalo se o třetí nejdelší sérii v historii NHL v té době. Výluka v sezóně 2004–05 a následné zavedení platových stropů znamenaly konec jedné éry a začátek bolestivé přestavby.

🔄 Přestavba a nová naděje: Éra "Heavy Hockey" (2005–2018)

Po zavedení platových stropů a konci 25leté série účastí v play-off vstoupil klub do nevyhnutelné a bolestivé fáze přestavby. Nové vedení v čele s prezidentem Johnem Davidsonem a generálním manažerem Dougem Armstrongem (který do klubu přišel v roce 2010) začalo systematicky budovat tým s novou, jasně definovanou identitou.

Budování prostřednictvím draftu

První roky po výluce byly pro Blues velmi těžké. Tým se několikrát umístil na samém dně ligy, což mu však umožnilo získat vysoké pozice v draftu. Právě zde byly položeny základy budoucího mistrovského týmu. Během tohoto období klub draftoval hráče, kteří se stali páteří organizace na další dekádu:

• David Backes (Draftován v roce 2003, 62. celkově): Fyzicky dominantní a nekompromisní americký centr, který se stal kapitánem a ztělesněním bojovného ducha týmu.
• T. J. Oshie (Draftován v roce 2005, 24. celkově): Šikovný a populární americký křídelník, známý svými spektakulárními nájezdy.
• Alex Pietrangelo (Draftován v roce 2008, 4. celkově): Elegantní a komplexní kanadský obránce, který se vyvinul v jednoho z nejlepších obránců v lize a budoucího kapitána.
• Vladimir Tarasenko (Draftován v roce 2010, 16. celkově): Dynamický ruský ostrostřelec s neuvěřitelně rychlou a přesnou střelou zápěstím. Stal se hlavním ofenzivním esem týmu.
• Jaden Schwartz (Draftován v roce 2010, 14. celkově) a Brayden Schenn (získán v roce 2017) doplnili jádro talentovaných a houževnatých útočníků.

Identita pod Kenem Hitchcockem

V listopadu 2011 byl na post hlavního trenéra jmenován zkušený a náročný Ken Hitchcock. Hitchcock do týmu okamžitě implementoval svůj charakteristický herní styl: tvrdý, fyzicky náročný a defenzivně zodpovědný hokej, který se stal známým jako "Heavy Hockey" (Těžký hokej). Systém byl založen na silné hře v rozích, napadání a opotřebovávání soupeře.

Tento styl dokonale seděl na soupisku plnou velkých a silných hráčů a přinesl okamžitý úspěch. Blues se pod Hitchcockovým vedením stali jedním z nejkonzistentnějších a nejobávanějších týmů v Západní konferenci. Pravidelně se umisťovali na špici Centrální divize, která byla považována za nejtěžší v celé NHL.

Frustrace v play-off pokračuje

Navzdory dominanci v základní části se týmu nedařilo přenést úspěch do play-off. Styl "Heavy Hockey" se ukazoval jako extrémně náročný a v dlouhých sériích play-off tým často působil unaveně. Blues zažili sérii bolestivých a frustrujících vyřazení, často hned v prvním kole, což vedlo k pochybnostem, zda tento tým dokáže udělat poslední krok.

Nejblíže se k úspěchu dostali v sezóně 2015–16. Tým, vedený skvělými výkony brankáře Briana Elliotta, se probojoval přes dva sedmizápasové thrillery proti rivalům Chicago Blackhawks a Dallas Stars. Poprvé od roku 2001 postoupili do finále Západní konference. V něm však nestačili na talentovanější a rychlejší tým San Jose Sharks a prohráli 2:4 na zápasy.

Tato porážka byla dalším hlubokým zklamáním a vedla k nevyhnutelným změnám. V létě 2016 odešel kapitán David Backes a během následující sezóny byl propuštěn i trenér Ken Hitchcock. Zdálo se, že další slibná éra skončila bez kýženého úspěchu a klub se opět ocitl na křižovatce. Nikdo v té době netušil, že největší a nejneuvěřitelnější kapitola v historii klubu teprve měla přijít.

Gloria! Cesta z popela za Stanley Cupem (2019–současnost)

Sezóna 2018–19 začala pro Blues katastrofálně. Tým se trápil, herně se mu nedařilo a na začátku ledna 2019 se nacházel na posledním místě v celé NHL. Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo následovat. Vedení již zvažovalo rozprodej týmu a další přestavbu. Místo toho se však zrodil jeden z největších sportovních zázraků.

Zlomové momenty a nečekaní hrdinové

Obrat byl způsoben kombinací několika faktorů:

• Příchod Craiga Berubeho: V listopadu 2018 byl po sérii neúspěchů propuštěn trenér Mike Yeo a na jeho místo nastoupil jako dočasný trenér Craig Berube, bývalý tvrdý hráč a asistent trenéra. Berube, přezdívaný "Chief", dokázal tým uklidnit, zjednodušil herní systém a vrátil mu identitu tvrdého a přímočarého hokeje, která hráčům seděla.
• Exploze Jordana Binningtona: Největší zlom přišel 7. ledna 2019, kdy byl z farmy povolán naprosto neznámý a neprověřený brankář Jordan Binnington. Binnington ve svém prvním startu v NHL vychytal čisté konto a odstartoval historickou jízdu. Jeho neuvěřitelný klid, sebevědomí a technicky precizní styl chytání proměnily tým. V druhé polovině sezóny byl statisticky nejlepším brankářem v lize a stal se finalistou Calder Memorial Trophy.
• Hymna "Gloria": Jak již bylo zmíněno, tým si jako svou vítěznou píseň adoptoval hit "Gloria" od Laury Branigan, který se stal magickým soundtrackem jejich neuvěřitelné jízdy.

Od ledna do konce základní části předvedli Blues historický obrat. Z posledního místa se vyšplhali až na třetí místo v Centrální divizi a do play-off vstupovali jako nejžhavější tým v lize.

Cesta za pohárem 2019

Jízda v play-off byla ztělesněním odolnosti a bojovnosti.

• V prvním kole vyřadili Winnipeg Jets 4:2.
• Ve druhém kole svedli epickou sedmizápasovou bitvu s Dallas Stars, kterou rozhodl v druhém prodloužení domácí hrdina a rodák ze St. Louis, Pat Maroon.
• Ve finále konference porazili San Jose Sharks 4:2, přestože série byla poznamenána kontroverzním gólem rukou ze strany Sharks.

Ve finále Stanley Cupu se Blues po 49 letech střetli se stejným soupeřem jako v roce 1970 – s Boston Bruins. Série byla neuvěřitelně fyzická, vyrovnaná a dramatická. Dospěla až do rozhodujícího sedmého zápasu v Bostonu. Blues, kteří byli v sérii outsideři, předvedli v nejdůležitějším zápase své historie dokonalý výkon. Díky gólům Ryana O'Reillyho a kapitána Alexe Pietrangela a dalšímu skvělému výkonu Jordana Binningtona zvítězili 4:1.

12. června 2019, po 52 letech čekání, plných bolesti a zklamání, St. Louis Blues poprvé ve své historii vyhráli Stanley Cup. Kapitán Alex Pietrangelo zvedl pohár nad hlavu. Ryan O'Reilly, získaný před sezónou, který se stal klíčovým lídrem, získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off.

Oslavy ve městě byly jedny z největších v historii a příběh Blues se stal inspirací pro celý sportovní svět. Po historickém triumfu následoval odchod několika klíčových hráčů, včetně kapitána Pietrangela, a tým vstoupil do nové, přechodové fáze.

⚔️ Rivality

• Chicago Blackhawks: Největší, nejdelší a nejnenávistnější rivalita. Jako dva týmy ze staré Norrisovy divize spolu svedly nespočet brutálních a fyzických bitev v 80. a 90. letech. Nepřátelství přetrvává dodnes a zápasy mezi těmito kluby jsou vždy vysoce emotivní.
• Detroit Red Wings: Další historická rivalita z dob společného působení v Centrální divizi, která vyvrcholila v 90. letech.
• Dallas Stars: Moderní rivalita, která vznikla v play-off v posledních letech, zejména po dramatické sedmizápasové sérii v roce 2019.

👑 Síň slávy a vyřazená čísla

🧊 Vyřazená čísla

• 2 – Al MacInnis
• 3 – Bob Gassoff
• 5 – Bob Plager
• 8 – Barclay Plager
• 11 – Brian Sutter
• 16 – Brett Hull
• 24 – Bernie Federko
• 44 – Chris Pronger
• Číslo 99 bylo vyřazeno z celé ligy na počest Wayna Gretzkyho.

📜 Významní členové Síně slávy

• Hráči: Bernie Federko, Brett Hull, Al MacInnis, Chris Pronger, Joe Mullen, Grant Fuhr, Doug Gilmour, Dale Hawerchuk, Adam Oates, Martin Brodeur.
• Budovatelé: Scotty Bowman, Al Arbour, Lynn Patrick, Emile Francis.

👶 Pro laiky

Představte si St. Louis Blues jako neuvěřitelně talentovaného hudebníka, který hraje ten nejsmutnější, ale nejupřímnější blues.

• Půlstoletí smutku: Tento hudebník byl od začátku své kariéry skvělý, ale vždy mu chyběl ten největší hit. Třikrát se dostal do finále "Grammy" (Stanley Cup), ale ani jednou nevyhrál. Po 52 let skládal skvělé písně (měl skvělé sezóny), ale ta největší cena mu stále unikala. Fanoušci ho milovali pro jeho srdce, ale sdíleli s ním bolest z neúspěchu.
• Zázračný hit "Gloria": V roce 2019 byl na absolutním dně. Jeho kariéra se zdála být u konce, byl poslední v žebříčcích popularity (poslední v NHL). Pak ale objevil "kouzelnou" starou píseň jménem "Gloria". Pokaždé, když ji zahrál, vyhrál. S pomocí této písně a neuvěřitelného odhodlání se z posledního místa dostal až do velkého finále.
• Nejsladší vítězství: Ve finále porazil svého starého rivala a po 52 letech konečně vyhrál své "Grammy". Nebylo to jen vítězství; byl to jeden z největších comebacků v historii hudby (i sportu). Jeho příběh ukázal, že i po desetiletích zklamání se nikdy nesmíte vzdát.

Stručně řečeno, St. Louis Blues jsou příběhem o neuvěřitelné vytrvalosti, o bolesti z prohry a o tom, že i ten nejsmutnější blues může mít ten nejšťastnější konec.

🔗 Externí odkazy

• Oficiální webové stránky St. Louis Blues – Zprávy, soupiska, statistiky.
• St. Louis Game Time – Fanouškovský web a komunitní blog (SB Nation).
• Historie a statistiky na Hockey-Reference.com