Ota I. Veliký
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Ota I. Veliký (německy Otto I. der Große; 23. listopadu 912, Wallhausen – 7. května 973, Memleben) byl vévoda saský, východofranský král (od 936) a první císař Svaté říše římské (od 962) z otonské dynastie. Jeho vláda je považována za klíčové období v dějinách středověkého Německa a Evropy, kdy došlo k upevnění královské moci, zastavení maďarských nájezdů a obnovení císařské tradice na Západě.
Jeho nejvýznamnějším vojenským úspěchem bylo drtivé vítězství nad maďarskými nájezdníky v bitvě na řece Lechu v roce 955, které natrvalo ukončilo jejich vpády do střední Evropy. Obnovením císařství položil základy politického útvaru, který přetrval téměř tisíc let. Jeho politika úzkého propojení světské a církevní moci, známá jako otonský říšský církevní systém, zásadně ovlivnila charakter Svaté říše římské.
👑 Život a vláda
Ota se narodil jako syn saského vévody a pozdějšího východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka a jeho druhé manželky Matyldy z Ringelheimu.
🐣 Mládí a nástup na trůn
O Otově mládí není mnoho známo, ale již za života svého otce byl designován jako jeho nástupce. Jindřich I. Ptáčník porušil franskou tradici dělení říše mezi syny a zavedl princip nedělitelnosti, čímž zajistil jednotu království. Po Jindřichově smrti v roce 936 byl Ota v Cáchách, tradičním korunovačním městě Karla Velikého, zvolen a korunován východofranským králem. Volba místa korunovace nebyla náhodná; Ota se tímto aktem vědomě hlásil k odkazu karolinské říše.
🛡️ Konsolidace moci
První léta Otovy vlády byla poznamenána řadou povstání ze strany mocných kmenových vévodů i jeho vlastních příbuzných. Proti Otovi se postavil jeho starší nevlastní bratr Thankmar i mladší bratr Jindřich, který se sám ucházel o trůn. Ota musel bojovat také s vévody franským, lotrinským a bavorským.
Díky vojenským schopnostem a politické obratnosti se mu podařilo všechna povstání potlačit. Místo oslabení vévodství se rozhodl pro novou strategii: klíčová vévodství svěřoval svým nejbližším příbuzným. Svého bratra Jindřicha nakonec usmířil a udělil mu Bavorské vévodství, svému zeti Konrádu Rudému svěřil Lotrinsko a svému synovi Liudolfovi Švábsko. Tento systém se však ukázal jako křehký, což se projevilo v pozdějším velkém povstání v letech 953–954, do kterého se zapojil i jeho syn Liudolf a zeť Konrád.
⚔️ Bitva na Lechu
Největší hrozbou pro říši byly v první polovině 10. století ničivé nájezdy maďarských kočovníků. V létě roku 955 vtrhla obrovská maďarská armáda do Bavorska a oblehla Augsburg. Ota shromáždil silné vojsko složené z oddílů všech německých kmenů, včetně významného kontingentu z Českého knížectví, který vedl kníže Boleslav I..
10. srpna 955 se obě armády střetly v bitvě na řece Lechu. Přestože Otova armáda byla zpočátku zaskočena obchvatným manévrem, díky jeho osobní statečnosti a disciplíně těžké jízdy se podařilo Maďary drtivě porazit. Vítězství bylo totální; prchající Maďaři byli pronásledováni a jejich vůdci zajati a popraveni. Tato bitva natrvalo ukončila maďarské vpády a zajistila Otovi pověst zachránce křesťanstva. Ještě na bitevním poli ho jeho vojáci údajně provolali císařem (imperator). Ve stejný rok jeho vojska porazila i polabské Slovany v bitvě na řece Recknitz.
🇮🇹 Italské kampaně a císařská korunovace
Politická situace v Italském království byla v 10. století chaotická. Po smrti krále Lothara II. byla jeho vdova, Adéla Burgundská, pronásledována novým králem Berengarem II. Adéla požádala Otu o pomoc. V roce 951 Ota poprvé vtrhl do Itálie, porazil Berengara, oženil se s Adélou a přijal titul krále Lombardského.
O deset let později, v roce 961, Ota podnikl druhou italskou výpravu na žádost papeže Jana XII., který byl ohrožován Berengarem. 2. února 962 papež Jan XII. v Římě korunoval Otu a Adélu na císaře a císařovnu. Tímto aktem byla obnovena císařská hodnost na Západě, která byla od konce karolinské éry neobsazena. Tento okamžik je tradičně považován za vznik Svaté říše římské.
🏛️ Císařská politika a vztahy s papežstvím
Brzy po korunovaci se vztahy mezi Otou a papežem Janem XII. zhoršily. Papež se obával Otovy moci a začal tajně vyjednávat s jeho nepřáteli. Ota se vrátil do Říma, svolal synodu, která Jana XII. sesadila pro nemravný život, a dosadil nového papeže, Lva VIII. Tímto zásahem Ota potvrdil tzv. Privilegium Ottonianum, dokument, který dal císaři právo schvalovat volbu papeže. Tento princip, známý jako otonský říšský církevní systém, znamenal úzké propojení říšské vlády s církví. Biskupy a opaty Ota využíval jako své úředníky a opory moci proti světské šlechtě.
🤝 Vztahy s Byzancí a poslední léta
Jako nově korunovaný západní císař usiloval Ota o uznání svého titulu ze strany Byzantské říše, která se považovala za jediného legitimního nástupce Římské říše. Po letech diplomatických jednání a vojenského tlaku v jižní Itálii se mu podařilo dohodnout sňatek svého syna a nástupce Oty II. s byzantskou princeznou Theofano v roce 972. Tento sňatek nejenže znamenal diplomatické uznání, ale také přinesl do otonské říše významné byzantské kulturní vlivy.
Ota I. Veliký zemřel 7. května 973 v Memlebenu, na stejném místě jako jeho otec. Byl pohřben po boku své první ženy Edity v katedrále v Magdeburku, městě, které si velmi oblíbil a učinil z něj arcibiskupství.
🏛️ Otonská renesance
Otova vláda je spojena s kulturním a uměleckým oživením, které se označuje jako Otonská renesance. Tento rozkvět navazoval na karolinskou renesanci a byl podporován císařským dvorem, zejména vzdělanými ženami, jako byla Otova druhá manželka Adéla a neteř Matylda, abatyše z Quedlinburgu. Významnou roli hrál i Otův bratr Bruno I. Kolínský, arcibiskup kolínský a kancléř, který reformoval školství a podporoval opisování antických rukopisů. Centry vzdělanosti se staly kláštery jako Corvey, Reichenau nebo St. Gallen. V této době vznikala významná díla v oblasti knižní malby, architektury a sochařství.
🇨🇿 Vztahy s Českým knížectvím
Vztahy Oty I. s českým knížectvím za vlády Boleslava I. byly zpočátku velmi napjaté. Po zavraždění svého bratra Václava v roce 935 přestal Boleslav platit Východofranské říši tribut, který sjednal právě Václav. Ota na to reagoval vojenským tažením v roce 936, které však nebylo zcela úspěšné. Následovalo čtrnáctileté období konfliktů a potyček.
Až v roce 950 Ota podnikl velkou výpravu do Čech, oblehl Boleslavův hrad (pravděpodobně Pražský nebo Nový hrad) a donutil českého knížete k podrobení. Boleslav I. uznal Otovu svrchovanost a zavázal se obnovit placení tributu. Od té doby se však stal jedním z Otových nejvěrnějších spojenců. Česká vojenská družina se významně podílela na Otově vítězství v bitvě na Lechu v roce 955, kde její statečnost pomohla odrazit nečekaný útok maďarské jízdy na týl císařského vojska. Toto spojenectví posílilo postavení českého státu ve střední Evropě.
👨👩👧👦 Rodina a potomstvo
Ota I. byl dvakrát ženatý.
1. Edita Anglická (cca 910–946), vnučka Alfréda Velikého. Sňatek v roce 929.
* Liudolf Švábský (930–957), vévoda švábský. Vzbouřil se proti otci, ale později se usmířili. Zemřel v Itálii. * Liutgarda (931–953), manželka Konráda Rudého, vévody lotrinského.
2. Adéla Burgundská (cca 931–999), vdova po italském králi Lotharovi II. Sňatek v roce 951.
* Jindřich (952–954) * Bruno (953–957) * Matylda (955–999), první abatyše kláštera v Quedlinburgu. * Ota II. (955–983), nástupce, císař Svaté říše římské.
Ota měl také nejméně jednoho nemanželského syna, Viléma, který se stal arcibiskupem v Mohuči.
🧑🏫 Pro laiky
- Svatá říše římská: Nebyl to stát v moderním smyslu slova, ale spíše volný svazek mnoha menších království, vévodství a biskupství pod vládou jednoho císaře. Císař byl považován za ochránce křesťanství a nástupce starých římských císařů. Ota I. tento útvar založil tím, že se nechal korunovat papežem v Římě.
- Bitva na Lechu (955): Představte si, že do Evropy po desetiletí vpadají skupiny nájezdníků (Maďarů), kteří loupí, vypalují vesnice a odvádějí lidi do otroctví. Nikdo je nedokáže zastavit. Ota I. shromáždil obrovskou armádu a v jedné rozhodující bitvě je porazil tak drtivě, že už se nikdy nevrátili. Tím zajistil mír a bezpečí pro velkou část Evropy.
- Císař vs. Král: Král vládl svému království (například Východofranské říši, což bylo v podstatě dnešní Německo). Císař byl ale něco víc. Byl to titul s obrovskou prestiží, který z jeho držitele dělal nejvyššího světského vládce celého západního křesťanského světa, teoreticky nadřazeného všem ostatním králům. Tento titul mu mohl udělit pouze papež.