Císař

Rozbalit box

Obsah boxu

Císař je historicky nejvyšší monarchický titul, který je v tradičním evropském pojetí nadřazen titulu král. Panovník s tímto titulem stojí v čele císařství (říše), rozsáhlého a často mnohonárodnostního státního útvaru. Titul v sobě nese odkaz na univerzální moc a kontinuitu s antickým Římem, od jehož jména Caesar je odvozen. Ačkoli se v různých kulturách vyskytovaly ekvivalentní tituly (např. perský šáh, osmanský sultán), titul císaře v evropském kontextu symbolizoval nejvyšší světskou autoritu, často s božským posvěcením.

📖 Definice a etymologie

Zatímco král (rex) vládne království, tedy typicky jednomu národu nebo etniku, císař (imperator) vládne říši (imperium), která se často skládá z více království a národů. Císař byl vnímán jako "král králů", jehož moc přesahovala hranice jednoho státu.

Slovo císař se do slovanských jazyků dostalo z germánských jazyků (německy Kaiser), které ho převzaly z latinského jména, přesněji cognomenu, Caesar. Z tohoto jména pochází i titul car používaný v Rusku a některých dalších slovanských zemích. Titul imperator, původně označující vítězného vojevůdce v Římské republice, se stal jednou z klíčových součástí titulatury římských císařů a dal základ slovu "emperor" v angličtině a francouzštině.

⏳ Historie

🏛️ Původ ve starověkém Římě

paradoxně Gaius Julius Caesar sám nikdy císařem nebyl. Byl doživotním diktátorem Římské republiky. Byl to však jeho prasynovec a adoptivní syn Octavianus (později známý jako Augustus), kdo se stal prvním skutečným římským císařem po vítězství v občanských válkách.

Augustus a jeho nástupci formálně zachovali instituce republiky, ale soustředili ve svých rukou veškerou moc. Jejich oficiální titul zněl Princeps ("první občan"), ale klíčovou součástí jejich jména a titulatury se stala jména Caesar a Augustus a vojenský titul Imperator. Postupem času, zejména v období dominátu (od 3. století n. l.), se postavení císaře změnilo z "prvního mezi rovnými" na absolutního vládce s božským statutem (Dominus et Deus – Pán a Bůh). Římský císař byl nejvyšší vojenskou, politickou i náboženskou autoritou (pontifex maximus) v říši.

☦️ Nástupnictví v Byzantské říši

Po pádu Západořímské říše v roce 476 n. l. titul římského císaře nezanikl. Přežíval ve východní části říše, známé jako Byzantská říše, s hlavním městem v Konstantinopoli. Byzantský císař se považoval za jediného legitimního nástupce římských císařů.

Zpočátku byzantští vládci používali tradiční latinské tituly jako Imperator, Caesar a Augustus. Od 7. století, za vlády císaře Herakleia, se však hlavním titulem stal řecký termín Basileus (Βασιλεύς). Původně toto slovo v řečtině znamenalo "král", ale v byzantském kontextu bylo povýšeno na význam "císař". Byzantský císař byl vnímán jako Bohem vyvolený vládce, náměstek Krista na zemi a ochránce pravoslavného křesťanství. Jeho moc byla absolutní a jeho dvůr byl proslulý složitými a okázalými ceremoniemi.

👑 Císařství v západní Evropě

Obnova císařství na Západě: Karel Veliký

Po pádu Říma byla myšlenka univerzální křesťanské říše na Západě živá, ale po více než 300 let zde žádný císař neexistoval. To se změnilo o Vánocích roku 800, kdy papež Lev III. v Římě korunoval franského krále Karla Velikého na římského císaře.

Tato korunovace, známá jako translatio imperii (přenesení říše), byla symbolickým aktem obnovení Západořímské říše. Z politického hlediska to byl pokus papeže vymanit se z vlivu Byzantské říše a vytvořit na Západě mocného ochránce křesťanstva. Byzantská říše tuto korunovaci nikdy plně neuznala a považovala Karla Velikého za uzurpátora. Po rozpadu Franské říše v 9. století císařský titul opět dočasně ztratil na významu.

Svatá říše římská

Myšlenka západního císařství byla definitivně obnovena v roce 962, kdy papež Jan XII. korunoval východofranského krále Otu I. Velikého na císaře. Tímto aktem byla založena Svatá říše římská (později s dodatkem národa německého), mnohonárodnostní útvar ve střední Evropě, který přetrval až do roku 1806.

Postavení císaře Svaté říše římské bylo unikátní a lišilo se od absolutistických monarchií:

• Volební monarchie: Císař nebyl automaticky dědičným titulem. Panovník byl nejprve zvolen německým králem sborem nejmocnějších knížat v říši, tzv. kurfiřty.
• Císařská korunovace: Aby se zvolený německý král stal plnohodnotným císařem, musel podniknout cestu do Říma a být korunován papežem. Tento akt symbolizoval, že císař je nejvyšším světským vládcem křesťanstva, jehož moc pochází od Boha, ale je zprostředkována papežem.
• Dvojí role: Císař měl dvojí roli – byl hlavou Svaté říše římské a zároveň přímým vládcem svých vlastních dědičných zemí (např. pro Habsburky to byly rakouské země).
• Boj o investituru a mocenský dualismus: Vztah mezi císařem a papežem byl po staletí napjatý a plný konfliktů, z nichž nejznámější je boj o investituru. Šlo o spor, kdo má právo jmenovat biskupy a opaty – císař, nebo papež. Tento neustálý souboj mezi světskou (císařskou) a duchovní (papežskou) mocí je charakteristickým rysem středověké západní Evropy.

Od 15. století až do zániku říše byl titul císaře téměř nepřetržitě v rukou rodu Habsburků.

👑 Novověké císařské tituly

Po středověku se idea císařství proměnila. Již nebyla vázána pouze na kontinuitu s Římem, ale stala se symbolem suverénní moci velkých, mnohonárodnostních říší.

Zánik Svaté říše římské a vznik nových císařství

Definitivní konec Svaté říše římské přišel v důsledku napoleonských válek.

• Francouzské císařství: V roce 1804 se Napoleon Bonaparte po vzoru římských císařů prohlásil císařem Francouzů. Jeho korunovace v katedrále Notre-Dame, kde si korunu sám vložil na hlavu v přítomnosti papeže, byla symbolickým aktem, který demonstroval, že jeho moc nepochází od církve, ale z jeho vlastních zásluh a vůle národa. Tímto krokem se Napoleon postavil na roveň tradičnímu císaři Svaté říše římské.
• Rakouské císařství: V reakci na Napoleonův krok a v předtuše zániku Svaté říše římské se její poslední císař, František II. z rodu habsbursko-lotrinského, prohlásil v roce 1804 císařem rakouským (jako František I.). Tím zajistil, že jeho rod si udrží císařský titul bez ohledu na osud Svaté říše římské. V roce 1806, po porážce od Napoleona, se František II. formálně vzdal titulu císaře Svaté říše římské a říše po více než tisíci letech zanikla. Rakouské císařství (od roku 1867 Rakousko-Uhersko) přetrvalo až do roku 1918.
• Německé císařství: Po sjednocení Německa v roce 1871 byl pruský král Vilém I. ve Zrcadlovém sále ve Versailles prohlášen německým císařem (Deutscher Kaiser). Tento titul přetrval až do konce první světové války v roce 1918.

Ruské impérium: Třetí Řím

Vládci Moskevského velkoknížectví se po pádu Konstantinopole (1453) začali považovat za dědice Byzantské říše a ochránce pravoslaví. Tato idea byla vyjádřena v konceptu "Moskva – Třetí Řím". V roce 1547 se Ivan IV. Hrozný nechal korunovat carem vší Rusi, což byl titul odvozený od jména Caesar. Formálně byl titul "císař" (Imperator) přijat až Petrem Velikým v roce 1721. Ruské carství (impérium) zaniklo po revoluci v roce 1917.

Mimoevropská císařství

Titul "císař" se používá i pro vládce některých velkých mimoevropských říší, ačkoli jejich historický kontext je odlišný.

• Čína: Vládce Číny nesl titul Chuang-ti (皇帝) od sjednocení země v roce 221 př. n. l. až do pádu dynastie Čching v roce 1912. Čínský císař byl považován za "Syna nebes" s božským mandátem k vládě.
• Japonsko: Japonský císař (Tennó, 天皇, "nebeský vládce") je hlavou nejstarší nepřetržité dědičné monarchie na světě. Ačkoli jeho politická moc byla v průběhu dějin často jen symbolická, jeho božský status byl ústředním prvkem státního náboženství šintoismu až do konce druhé světové války. Japonsko je dnes jedinou zemí na světě, jejíž monarcha má formální titul císaře.
• Další příklady zahrnují Etiopii (Negusa Nagast – král králů), Persii (Šáhanšáh – král králů) nebo Mughalskou Indii.

✨ Symbolika a zánik titulu

Titul císaře s sebou nesl mocnou symboliku:

• Univerzalita: Nárok na vládu nad celým (známým, křesťanským) světem.
• Kontinuita: Odkaz na slávu a legitimitu Římské říše.
• Božské posvěcení: Císař byl často vnímán jako Bohem vyvolený vládce a ochránce víry.

Většina císařství zanikla na konci první světové války v letech 1917–1918 (Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše). Dnes je tento titul, s výjimkou Japonska, již jen historickou kategorií.

👶 Pro laiky

Představte si, že král je šéfem jedné země nebo jednoho národa. Císař je ale něco víc – je to jako "superkrál" nebo "král všech králů". Vládl obrovské říši, která se skládala z mnoha různých zemí a národů.

Tento titul vznikl ve starověkém Římě. Je odvozen od jména slavného vojevůdce Julia Caesara. První římští císaři byli nejmocnějšími vládci tehdejšího světa. Po pádu Říma tato myšlenka nezanikla. Ve středověku byl titul obnoven v Evropě – nejprve u Karla Velikého a poté ve Svaté říši římské, což byl obrovský státní útvar uprostřed Evropy (jeho součástí byly i české země). Aby se někdo stal císařem, musel ho obvykle korunovat papež, což symbolizovalo, že je ochráncem celého křesťanstva.

Později si titul císaře přisvojili i další mocní vládci, například Napoleon ve Francii nebo carové v Rusku. Dnes už císaři (až na jednu výjimku v Japonsku) neexistují. Titul je však stále symbolem obrovské moci a slávy dávných říší.