Markýz de La Fayette

Markýz de La Fayette
Datum narození	6. září 1757
Místo narození	Château de Chavaniac, Auvergne, Francouzské království
Datum úmrtí	20. května 1834
Místo úmrtí	Paříž, Červencová monarchie (Francie)
Národnost	francouzská
Manželka	Adrienne de Noailles (sňatek 1774)
Děti	Georges Washington de La Fayette, Anastasie de La Fayette, Virginie de La Fayette, Henriette de La Fayette
Povolání	vojenský velitel, politik, aristokrat, diplomat
Vyznamenání	Řád svatého Ludvíka, Řád Cincinnatů, Čestný občan Spojených států amerických (posmrtně 2002)

Markýz de La Fayette (celým jménem Marie-Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier, markýz de La Fayette; 6. září 1757, Château de Chavaniac – 20. května 1834, Paříž) byl nesmírně vlivný francouzský šlechtic, generál a politik, který se stal jednou z absolutně nejvýznamnějších historických postav konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Celosvětově je známý pod svým historickým přízviskem „Hrdina dvou světů“ (francouzsky Le Héros des Deux Mondes), neboť sehrál zcela kritickou a nezastupitelnou roli ve dvou monumentálních konfliktech, které formovaly moderní demokracii: v americké válce za nezávislost a následně ve zničující Velké francouzské revoluci.

Jako devatenáctiletý idealistický mladík odcestoval z Francie do Severní Ameriky, kde nabídl své vojenské služby a nesmírné finanční prostředky americkému Kontinentálnímu kongresu. Okamžitě navázal hluboké, téměř otcovsko-synovské pouto s generálem Georgem Washingtonem a stal se generálmajorem Kontinentální armády. Osvědčil se v mnoha klíčových bitvách, včetně bitvy u Brandywine a proslulého obléhání Yorktownu, které fakticky ukončilo britskou nadvládu v Třinácti koloniích. Po triumfálním návratu do Evropy se La Fayette zapojil do francouzské domácí politiky. V roce 1789 pomohl po boku svého přítele Thomase Jeffersona sepsat revoluční Deklaraci práv člověka a občana a stal se velitelem Národní gardy. Později, když se revoluce radikalizovala v období takzvaného Teroru, byl nucen uprchnout, přičemž upadl do zajetí habsburských vojsk. Z českého historického hlediska je nesmírně zajímavé, že tento světoznámý hrdina strávil několik let jako těžký státní vězeň v tehdejší pevnosti Olomouc na území Moravy.

🗓 Současnost a dědictví (2026)

V současnosti, konkrétně v roce 2026, zažívá jméno Markýze de La Fayette ve Spojených státech amerických i v domovské Francii obrovskou renesanci historického zájmu. Rok 2026 se totiž nese ve znamení gigantických oslav 250. výročí přijetí Deklarace nezávislosti (takzvaný Semiquincentennial neboli USA 250). Během těchto celonárodních oslav je La Fayette poctěn jako vůbec nejdůležitější zahraniční spojenec, bez jehož finanční, diplomatické a vojenské podpory (a zprostředkování pomoci od francouzského krále Ludvíka XVI.) by americké revoluční síly jen stěží dokázaly vzdorovat profesionální britské armádě.

K uctění jeho památky byla v roce 2026 do amerických vod opět vyslána replika jeho historické lodi Hermione, která křižuje východní pobřeží se zastávkami v přístavech jako Boston, New York či Filadelfie. Jeho jméno nese ve Spojených státech obrovské množství míst – existuje zde více než 70 měst, okresů a obcí pojmenovaných Lafayette, Fayette nebo Fayetteville (například Lafayette (Louisiana) či Fayetteville (Severní Karolína)). Náměstí Lafayette Square leží přímo naproti Bílému domu ve Washington, D.C.. V roce 2002 mu Kongres USA navíc posmrtně udělil titul čestného občana Spojených států, což je privilegium, které do té doby získalo jen několik málo osobností světových dějin, jako například Winston Churchill nebo Matka Tereza.

Z historického a akademického hlediska se moderní historiografie a životopisci (například proslulá publicistka Sarah Vowell nebo historik Marc Leepson) zaměřují především na paradox jeho života – La Fayette byl šlechticem z jedné z nejstarších a nejbohatších francouzských rodin, ale přesto zasvětil celý svůj život boji za zrušení privilegií šlechty, za nastolení demokracie a dokonce vystupoval jako jeden z prvních a velmi hlasitých zastánců hnutí za zrušení otroctví.

⏳ Původ a mládí v Auvergne

Marie-Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier se narodil 6. září 1757 do prastaré rodiny takzvané šlechty meče (Noblesse d'épée). Narodil se na monumentálním zámku Château de Chavaniac v drsné a hornaté provincii Auvergne ve střední Francii. Jeho rodokmen patřil k těm nejvýznamnějším v celém království; jeden z jeho přímých předků, Gilbert de La Fayette III, byl slavným maršálem Francie a spolubojovníkem samotné Jany z Arku během stoleté války.

Jeho dětství však bylo poznamenáno obrovskými rodinnými tragédiemi. Jeho otec, Michel Louis Christophe Roch Gilbert Paulette du Motier, markýz de La Fayette, plukovník granátníků, padl v boji proti koalici vedené Brity v bitvě u Mindenu v roce 1759 (během drtivé sedmileté války). Malému Gilbertovi byly tehdy pouhé dva roky. V roce 1770 pak nečekaně zemřela i jeho matka a záhy nato také jeho bohatý dědeček. Ve věku dvanácti let se tak La Fayette stal sirotkem a zároveň jediným dědicem jednoho z vůbec největších panství a největších finančních jmění v celé předrevoluční Francii.

Následně byl vychováván v Paříži, kde studoval na prestižní akademii Collège du Plessis a připravoval se na oslnivou kariéru u královského dvora na zámku Versailles. V roce 1774, ve věku pouhých šestnácti let, byl výhodně oženěn s ještě mladší, čtrnáctiletou Adrienne de Noailles. Ta pocházela z rodu de Noailles, jedné z naprosto nejmocnějších dvorských rodin. Ačkoliv se jednalo o domluvený dynastický sňatek, z tohoto spojení se postupem času vyvinul nesmírně hluboký, oddaný a láskyplný vztah. Adrienne se stala markýzovou celoživotní oporou, a to i v těch nejtěžších chvílích ve vězení.

Mladý markýz však dvorským životem v okázalém Versailles a tamními dvorskými intrikami hluboce opovrhoval. Jeho srdce prahlo po vojenské cti, osvícenských ideálech a takzvané "slávě zbraní". Když se doslechl o povstání amerických kolonistů proti silám krále Jiřího III., ucítil, že našel svůj životní cíl.

⚔️ Americká válka za nezávislost

Připojit se k americké revoluci nebylo pro francouzského šlechtice vůbec jednoduché. Francouzský král Ludvík XVI. (v té době ještě formálně se Spojenými státy nespojený) nechtěl otevřeně provokovat mocné Britské impérium, a proto zakázal francouzským důstojníkům vycestovat do Ameriky. La Fayette tento přímý královský zákaz ignoroval. Z vlastních ohromných prostředků potají zakoupil a vybavil obchodní loď jménem La Victoire (Vítězství) a s malou skupinou idealistických důstojníků (mezi nimiž byl i vynikající voják Johann de Kalb) v dubnu 1777 tajně odplul ze Španělska přes bouřlivý Atlantik.

Příchod a pouto s Washingtonem

V červnu 1777 se vylodil poblíž Georgetownu v Jižní Karolíně. Následně se vydal na strastiplnou, několik stovek kilometrů dlouhou cestu na sever do města Filadelfie, kde zasedal Druhý kontinentální kongres. Kongresmani, unavení nekonečným zástupem arogantních evropských žoldnéřů žádajících vysoké platy, jej zpočátku chladně odmítli. La Fayette však předstoupil s nečekanou nabídkou: "Chci sloužit jako obyčejný dobrovolník a chci sloužit zcela bez nároku na jakýkoliv plat." Toto gesto, podpořené jeho vysoce aristokratickým původem, zapůsobilo a Kongres mu formálně udělil hodnost generálmajora (ovšem zpočátku bez reálného velení nad konkrétní divizí).

Naprosto zlomovým okamžikem bylo setkání s hlavním velitelem armády, generálem Georgem Washingtonem. Washington, stárnoucí vojevůdce bez vlastních biologických dětí, si nadšeného, statečného a bohatého mladíka okamžitě oblíbil. Vztah mezi těmito dvěma muži přerostl v celoživotní pevné přátelství. La Fayette se stal Washingtonovým stínem, osobním pobočníkem a jedním z jeho nejloajálnějších stoupenců.

Bojové nasazení a bitva u Brandywine

Svůj první ohnivý křest zažil 11. září 1777 v krvavé bitvě u Brandywine. Když viděl, že se americké linie hroutí pod drtivým náporem hesenských žoldnéřů a britských granátníků, seskočil z koně, vběhl přímo do linie ustupujících vojáků a vlastním příkladem se je snažil zastavit. Během tohoto hrdinského činu byl střelen britskou mušketou přímo do levé nohy. Navzdory masivnímu krvácení odmítl ošetření, dokud nebyl organizován spořádaný ústup amerických sil. Zranění mu vyneslo obrovský respekt mezi prostými americkými vojáky i v Kongresu.

Poté, co se zotavil (částečně během tvrdé zimy v legendárním táboře Valley Forge), dostal konečně samostatné velení. Osvědčil se mistrnou a taktickou ústupovou operací v bitvě u Barren Hill, bojoval v nerozhodné bitvě u Monmouthu (1778) a aktivně se podílel na pokusu o znovudobytí Rhode Islandu. V roce 1779 se na několik měsíců vrátil do Francie, kde s obrovským diplomatickým nasazením přesvědčil krále a ministra financí k odeslání obrovské francouzské expediční armády pod velením hraběte de Rochambeau. Tato pomoc definitivně zvrátila misky vah ve prospěch Američanů.

Vítězství u Yorktownu

Vrcholem jeho americké válečné kariéry byl rok 1781. Washington jej s elitní jednotkou vyslal do státu Virginie, aby čelil armádě britského velitele, generála Lorda Cornwallise. La Fayette zde vedl geniální stínovou a opotřebovávací kampaň. Ačkoliv měl mnohem méně mužů, neustále na britské jednotky dotíral (například v bitvě u Green Spring), nutil je k pochodu a postupně je zatlačil až na pobřežní poloostrov k městu Yorktown. Zde Cornwallise za pomoci pozemních vojsk a francouzské flotily admirála de Grasse kompletně obklíčil. Toto slavné obléhání Yorktownu skončilo obrovskou britskou kapitulací a zpečetilo americkou nezávislost. La Fayette se vrátil do vlasti jako absolutní hrdina.

🇫🇷 Francouzská revoluce

Návrat do předrevoluční Francie v roce 1782 jej vynesl na samotný vrchol společenského žebříčku. Byl jmenován plukovníkem a získal vliv na dvoře. S prohlubující se hospodářskou a společenskou krizí v zemi však začal prosazovat nutnost politických reforem, inspirován svými americkými zkušenostmi.

V květnu 1789 byl zvolen jako zástupce šlechty do Generálních stavů. Velmi brzy se však přiklonil k radikálnějšímu Třetímu stavu a podpořil vznik Národního ústavodárného shromáždění. Jeho největším legislativním a filozofickým odkazem se stala záchrana základních lidských práv: 11. července 1789 předložil shromáždění návrh Deklarace práv člověka a občana (Déclaration des droits de l'homme et du citoyen). Na tomto dokumentu tajně spolupracoval se svým blízkým přítelem Thomasem Jeffersonem, tehdejším americkým vyslancem v Paříži. Deklarace se stala základním kamenem moderního evropského demokratického myšlení.

Velitel Národní gardy

Bezprostředně po krvavém Pádu Bastily (14. července 1789) byl La Fayette aklamací jmenován hlavním velitelem nově vytvořené milice – Národní gardy (Garde nationale). Jeho úkolem bylo udržovat veřejný pořádek a zabránit jak návratu královského absolutismu, tak i krvavé anarchii ulice. Byla to nevděčná role. Aby smířil lid s králem, nechal spojit barvy města Paříže (modrou a červenou) s královskou bílou barvou, čímž de facto vytvořil proslulou francouzskou trikolóru.

Jeho popularita však začala strmě klesat, když se revoluce začala radikalizovat směrem k levici a nadvládě Jakobínů. Během ženského pochodu na Versailles (říjen 1789) sice dokázal ochránit krále Ludvíka XVI. a královnu Marii Antoinettu před lynčováním, ale byl obviněn z toho, že jednal příliš pomalu. Definitivní zlom přišel 17. července 1791 během masakru na Martově poli, kdy La Fayettem vedená Národní garda zahájila střelbu do neozbrojeného davu, který demonstroval za zrušení monarchie. Zabito bylo několik desítek lidí a radikální revolucionáři (vedení muži jako Maximilien Robespierre a Georges Danton) La Fayetta označili za zrádce lidu a monarchistu.

V roce 1792, po vyhlášení války Rakousku (počátek Války první koalice), mu bylo svěřeno velení nad Armádou středu (Armée du Centre). Když v srpnu 1792 došlo v Paříži ke krvavému povstání a svržení a uvěznění královské rodiny, La Fayette se pokusil vést své vojsko proti Paříži, aby obnovil ústavní pořádek. Jeho vojáci však odmítli pochodovat proti vlastnímu hlavnímu městu. Národní shromáždění jej vzápětí prohlásilo za zrádce národa a vydalo zatykač na jeho osobu a příkaz k gilotinování. Dne 19. srpna 1792 La Fayette ve snaze zachránit si holý život se skupinou loajálních důstojníků tajně opustil svůj tábor a překročil hranice do Rakouského Nizozemí s úmyslem uprchnout lodí do Spojených států.

⛓️ Uvěznění v Olomouci (1794–1797)

La Fayettův útěk skončil okamžitým nezdarem. Byl zadržen hlídkou protifrancouzské koalice. Rakouská a pruská monarchie jej nevnímala jako uprchlíka před terorem, ale primárně jako „architekta zla“ – šlechtice, který svou zradou královského majestátu podnítil revoluci. Byl prohlášen za těžkého státního vězně a započala dlouhá kalvárie po evropských žalářích. Vězněn byl nejprve ve vestfálském Weselu, poté v Magdeburgu a ve slezské Nyse.

V květnu roku 1794 jej rakouský císař František II. nechal v nejvyšším utajení převézt na území dnešního Česka, konkrétně do tehdy masivní pevnosti Olomouc na Moravě. Podmínky v olomoucké pevnostní věznici (nacházející se v bývalém jezuitském klášteře) byly drakonické. Markýz de La Fayette byl držen v naprosté izolaci, jeho cela byla vlhká, tmavá, neměl přístup k informacím z vnějšího světa ani z Francie a jeho zdraví se rapidně horšilo vlivem nemocí a podvýživy. Císař mu odepřel i užívání jeho vlastního jména; byl veden pouze pod číslem cely.

Pokus o útěk z Olomouce

Věznění takto slavného muže však neuniklo pozornosti mezinárodního společenství. Bývalí spojenci v Americe (včetně tehdejšího prezidenta Washingtona) se pokoušeli o diplomatický tlak, který však vídeňský dvůr ignoroval. Na podzim roku 1794 se tak zrodil plán na velmi odvážný fyzický útěk, který zorganizoval německý lékař Justus Erich Bollmann a americký student medicíny (a syn muže, který kdysi La Fayetta v Americe přivítal) Francis Kinloch Huger.

Tito muži zjistili, že kvůli markýzovu špatnému zdravotnímu stavu povolil pevnostní lékař krátké vyjížďky v kočáře za hradby města. 8. listopadu 1794 Bollmann a Huger poblíž vesnice Bělkovice u Olomouce kočár napadli. Došlo k potyčce s ozbrojenou stráží. La Fayette sice dokázal nasednout na koně a uprchnout, ale byl silně dezorientovaný, špatně rozuměl německy a na křižovatce u obce Šternberk zvolil špatný směr. O den později byl poznán, zajat místními občany v obci Rýžoviště a v okovech vrácen zpět do olomoucké cely. Režim v žaláři se po tomto incidentu stal ještě brutálnějším a navíc mu byly na mnoho měsíců nasazeny těžké okovy.

Příjezd rodiny a propuštění

Mezitím jeho statečná manželka Adrienne ve Francii stěží unikla gilotině (mnoho členů její rodiny, včetně její matky a sestry, bylo během Teroru popraveno). Jakmile byla koncem roku 1795 uvolněna z vězení, požádala rakouského císaře o zcela výjimečnou audienci ve Vídni. Císař jí nedovolil manžela propustit, ale šokujícím způsobem povolil jí a jejím dvěma dcerám (Anastasii a Virginii), aby se k markýzovi připojily a sdílely s ním jeho těžký trest v temné olomoucké cele. Ženy v pevnosti trpěly neuvěřitelnou zimou a odříkáním, nicméně jejich přítomnost zachránila La Fayettovi život a psychické zdraví.

La Fayette byl nakonec z olomoucké pevnosti propuštěn až 19. září 1797 po pěti dlouhých letech celkového věznění. Stalo se tak výhradně díky drtivým vojenským vítězstvím tehdy mladého francouzského generála Napoleona Bonaparta, který si propuštění státních vězňů v Olomouci kladl jako absolutní a neústupnou podmínku během podepisování mírové smlouvy v Campo Formiu.

🏛️ Tabulka kompletních vojenských a politických misí

Abychom plně pochopili šíři a dopad osobnosti La Fayetta, přinášíme detailní a kompletní statistickou chronologii jeho tažení, bitev a životních fází. Tento přehled je naprosto nezbytný pro pochopení toho, do jakého množství klíčových konfliktů dvou kontinentů zasáhl.

Rok(y)	Konflikt / Událost	Geografická lokalita	Role a vojenská / politická hodnost	Hlavní spojenci / Nadřízení
1777	Bitva u Brandywine	Pensylvánie, USA	Generálmajor, první vážné zranění (průstřel nohy) v boji	George Washington
1777	Bitva u Gloucesteru	New Jersey, USA	Generálmajor, vítězství nad hesenskými jednotkami	Nathanael Greene
1778	Bitva u Barren Hill	Pensylvánie, USA	Generálmajor, mistrné vedení ústupu bez velkých ztrát	George Washington
1778	Bitva u Monmouthu	New Jersey, USA	Generálmajor, záchrana formace po zradě velitele Leeho	George Washington, Anthony Wayne
1778	Bitva o Rhode Island	Rhode Island, USA	Generálmajor, diplomatické urovnání sporu mezi kolonisty a Francouzi	John Sullivan, adm. Charles d'Estaing
1779–1780	Diplomatická mise k francouzskému dvoru	Paříž, Versailles, Francie	Francouzský plukovník, zástupce Kongresu USA	Ludvík XVI., Benjamin Franklin
1781	Bitva u Green Spring	Virginie, USA	Generálmajor, stínování britské armády	Lord Cornwallis (protivník)
1781	Obléhání Yorktownu	Virginie, USA	Veličí velitel elitní lehké pěchoty (Light Infantry)	George Washington, hrabě de Rochambeau
1789	Sepsání listiny práv	Paříž, Francie	Člen Ústavodárného shromáždění	Thomas Jefferson
1789–1791	Domácí bezpečnost Francie	Paříž, Francie	Vrchní velitel Národní gardy (Garde nationale)	Ludvík XVI., král Francie
1792	Válka první koalice	Severovýchodní Francie	Divizní generál, velitel Armády středu (Armée du Centre)	Zákonodárné národní shromáždění
1792–1797	Izolace a politické věznění	Magdeburg, Nysa, Olomouc	Státní vězeň koalice (bez udělené vojenské hodnosti)	František II. (žalářník)
1815	Sto dní (Bitva u Waterloo)	Paříž, Francie	Poslanec parlamentu (požadující abdikaci Napoleona)	Joseph Fouché
1824–1825	Velké americké turné	Všech tehdejších 24 států USA	Generál a čestný "host národa"	Prezident James Monroe
1830	Červencová revoluce	Paříž, Francie	Velitel Národní gardy, králotvůrce nového režimu	Král Ludvík Filip I.

🏛️ Návrat z exilu a doba napoleonská

Po složitém propuštění z olomoucké pevnosti se La Fayette nemohl okamžitě vrátit do Paříže. Strávil nějaký čas ve vyhnanství v dánském Holštýnsku a v Batávské republice. Teprve když se Napoleon Bonaparte po takzvaném převratu 18. brumairu v roce 1799 ujal moci jako první konzul, La Fayette se směl vrátit do vlasti. Většina jeho ohromného původního majetku byla během revoluce definitivně zkonfiskována a zničena. Podařilo se mu však zachránit menší panství, venkovský zámek Château de La Grange-Bléneau poblíž Paříže, kam se s podlomeným zdravím uchýlil.

Ačkoliv Napoleon markýze propustil a několikrát se pokoušel získat jeho podporu tím, že mu nabízel pozice velvyslance v USA, místo v Senátu či nejvyšší vojenské řády (včetně Řádu čestné legie), La Fayette všechny tyto pocty zcela kategoricky a hrdě odmítl. Považoval totiž Bonaparta za obyčejného diktátora a zrádce původních demokratických myšlenek revoluce. Zůstal žít v tichém ústraní a věnoval se převážně zemědělství na svém statku. V roce 1807 musel překonat vůbec nejtvrdší osobní ránu, když na následky nemocí získaných v chladném olomouckém žaláři předčasně zemřela jeho milovaná manželka Adrienne.

🚢 Triumfální turné po Americe

K politickému a mediálnímu vzkříšení markýze de La Fayette došlo až v době vlády takzvané bourbonské restaurace. Největší událost konce jeho dlouhého života však neproběhla ve Francii. V roce 1824 obdržel oficiální a srdečné pozvání od tehdejšího amerického prezidenta Jamese Monroea k návštěvě Spojených států. Jako tehdy již jediný žijící generál z dob americké revoluce představoval pro Američany žijící spojení s obdobím vzniku jejich národa (zakladatelé jako Washington či Benjamin Franklin byli již dávno po smrti).

La Fayette přistál v New Yorku v srpnu 1824 a odstartoval neuvěřitelné a gigantické třináctiměsíční Velké turné po Spojených státech. Doprovázel ho jeho syn Georges Washington de La Fayette. Během této vyčerpávající cesty urazil na vozech, lodích a koních přes devět tisíc kilometrů a osobně navštívil všech tehdejších čtyřiadvacet států americké Unie. Všude, kam přijel, jej vítaly nadšené statisícové davy, vojenské průvody a ohňostroje. Setkal se se svými starými přáteli, včetně Johna Adamse, Thomase Jeffersona a Jamese Madisona. Dokonce se sešel i se starými vysloužilými černošskými otroky, kteří bojovali v jeho regimentech. Americký kongres mu na znamení obrovské vděčnosti vyplatil částku 200 000 dolarů (obrovské jmění na tehdejší dobu) a věnoval mu rozsáhlé pozemky na území dnešní Floridy.

👑 Červencová revoluce a smrt

Ani ve vysokém věku nehodlal odejít do politického důchodu. Poté, co se vrátil do Francie, pokračoval ve své roli poslance opozice vůči reakčním krokům tehdejšího krále Karla X. Jeho čas znovu nadešel v létě roku 1830 během takzvané Červencové revoluce (neboli Tří slavných dnů). Lidé v Paříži povstali proti králi, vybudovali barikády a tehdy již sedmdesátiletý La Fayette byl lidem znovu aklamací jmenován do své staré funkce velitele Národní gardy. V té chvíli se ocitl v pozici takzvaného králotvůrce; dav by jej s nadšením přijal za prezidenta nové republiky, avšak La Fayette se z pragmatických důvodů udržení mezinárodního míru rozhodl raději podpořit konstituční monarchii. Obejal a políbil před zraky jásajícího davu vévodu z Orléans, budoucího nového takzvaného "občanského krále" Ludvíka Filipa I.

Jeho iluze o novém králi však velmi rychle vzaly za své, když král začal potlačovat svobodu shromažďování. La Fayette zemřel na komplikace spojené se zápalem plic dne 20. května 1834 v Paříži ve věku 76 let. Král nařídil, aby se pohřeb konal pod přísným vojenským dohledem, protože se děsil toho, že by se pohřeb tak obrovského demokratického idolu mohl zvrtnout v další násilnou revoluci.

Je pohřben po boku své milované ženy Adrienne na hřbitově Picpus v Paříži. Na jeho vlastní přání byla nad jeho rakev a hrob rozsypána prsť americké hlíny, kterou si za tímto účelem tajně přivezl z památného kopce Bunker Hill u Bostonu. Americká armáda má dodnes tu čest vyměňovat nad jeho hrobem americkou vlajku.

💡 Pro laiky

Český čtenář se možná logicky ptá: Proč je tento francouzský šlechtic tak obrovsky uctíván v Americe, zatímco ve Francii o něm mluví spíše potichu a často kriticky?

Tento obrovský paradox vychází ze samotné povahy revolucí v těchto dvou odlišných zemích. Ve Spojených státech bojovali Američané za svobodu a odtržení od vnějšího utlačovatele (britského krále). Chtěli republiku a dostali ji. La Fayette sem připlul, obětoval obrovské vlastní miliony ze svého kapesného pro chudou armádu kolonistů a krvácel pro cizí myšlenku na bojišti. Američané ho proto přirozeně a logicky milují jako svého zachránce a cizího "bílého rytíře". V roce 1917, když americká armáda přistála v Evropě bojovat v první světové válce za osvobození Francie, slavně pronesl jeden z amerických plukovníků nad jeho hrobem větu: „La Fayette, we are here!“ (La Fayette, jsme tady!). Vrátili mu tak historický dluh.

Ve Francii byl však vývoj zcela jiný. Francouzi nebojovali proti cizákům, ale zabíjeli se zuřivě mezi sebou ve strašlivé, brutální a nepřehledné občanské válce. Pro francouzské krále byl La Fayette zrádcem, protože zrušil jejich neomezenou moc šlechty. A pro radikální revolucionáře (jako byl Robespierre a ti, kdo sekali hlavy gilotinou) byl naopak moc slabý a nebezpečný, protože nedovolil zavraždit královskou rodinu hned a střílel do vzbouřeného chudého davu v Paříži. Zůstal tak stát přesně uprostřed, a jak historie ukazuje, ten, kdo stojí v občanské válce uprostřed a hlásá umírněný střed a dodržování zákonů, je obvykle oběma stranami nejvíce nenáviděn a obviňován ze zrady. Až moderní demokracie plně oceňuje jeho úsilí o nastolení rozumného a právního státu bez krvavých masakrů a bez návratu totality.

Zdroje