Katalánština
Obsah boxu
Šablona:Infobox - jazyk Katalánština (katalánsky català, výslovnost [kətəˈla] nebo [kataˈla]) je románský jazyk, kterým se mluví především ve východním a severovýchodním Španělsku, v Andoře, v jihofrancouzském regionu Roussillon a v italském městě Alghero na Sardinii. Spolu se španělštinou (kastilštinou), galicijštinou a baskičtinou patří mezi hlavní jazyky Pyrenejského poloostrova.
Je jediným úředním jazykem Andorry a spoluúředním jazykem ve španělských autonomních společenstvích Katalánsko, Valencijské společenství (pod názvem valencià, valencijština) a Baleárské ostrovy. Celkový počet mluvčích se odhaduje na přibližně 10 milionů, z nichž asi 4 miliony ji používají jako svůj první jazyk. Katalánština má bohatou literární tradici sahající až do středověku a po období útlaku za Francova režimu zažívá od konce 20. století silnou renesanci.
📜 Historie
Vývoj katalánštiny je úzce spjat s politickými a kulturními dějinami regionů, kde se používá. Její kořeny sahají k vulgární latině, kterou na Pyrenejský poloostrov přinesli Římané.
🕰️ Středověk a Zlatý věk
Katalánština se začala formovat jako samostatný jazyk mezi 8. a 10. stoletím v hrabstvích Hispánské marky, pohraniční oblasti Franské říše. Nejstarší dochované písemné památky v katalánštině pocházejí z 12. století, například fragment kázání Homilies d'Organyà.
Během 13. až 15. století, v době expanze Aragonské koruny po Středomoří, zažila katalánština svůj "Zlatý věk" (Segle d'Or). Stala se jazykem administrativy, kultury a literatury. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří filozof a spisovatel Ramon Llull (13. století), který jako jeden z prvních používal románský jazyk pro filozofická a vědecká díla, a básník Ausiàs March (15. století). Vrcholným dílem této éry je rytířský román Tirant lo Blanch od Joanota Martorella, vydaný v roce 1490 ve Valencii.
쇠 Úpadek (Decadència)
Po spojení Aragonské a Kastilské koruny v 15. století a následném přesunu politického a ekonomického centra do Kastilie začala katalánština postupně ztrácet na prestiži. Tento proces, známý jako Decadència (Úpadek), trval zhruba od 16. do počátku 19. století. Ačkoliv jazyk nadále žil v ústním podání, jeho používání v literatuře a administrativě bylo výrazně omezeno ve prospěch španělštiny. Klíčovým momentem bylo vydání dekretů Decretos de Nueva Planta (1716) králem Filipem V., které po válce o španělské dědictví zrušily katalánské instituce a zavedly španělštinu jako jediný úřední jazyk.
✒️ Renaixença a 20. století
V 19. století nastalo kulturní a literární obrození známé jako Renaixença. Intelektuálové a spisovatelé se začali znovu zajímat o katalánský jazyk a kulturu, což vedlo k obnovení literární tvorby a snahám o standardizaci jazyka. Klíčovou postavou tohoto procesu byl lingvista Pompeu Fabra, který na začátku 20. století vytvořil moderní pravopis a gramatiku. Jeho dílo, publikované Institut d'Estudis Catalans (Institut katalánských studií), je základem současné standardní katalánštiny.
Během Druhé španělské republiky (1931–1939) získala katalánština opět oficiální status. Tento slibný vývoj byl však brutálně přerušen nástupem diktatury Francisca Franca (1939–1975). Frankistický režim katalánštinu tvrdě potlačoval, zakázal její používání ve školách, v médiích i na úřadech. Po pádu diktatury a přechodu k demokracii v Španělsku byla katalánština v roce 1978 ústavou uznána jako spoluúřední jazyk v příslušných autonomních společenstvích, což odstartovalo její masivní obnovu.
🌍 Geografické rozšíření a dialekty
Oblast, kde se katalánština přirozeně používá, se nazývá Katalánské země (Països Catalans). Tento termín má kromě lingvistického i politický a kulturní význam.
🇪🇸 Španělsko
- Katalánsko (Catalunya): Je zde spoluúředním jazykem a má nejsilnější postavení ve vzdělávání, médiích a veřejném životě.
- Valencijské společenství (Comunitat Valenciana): Místní varianta se oficiálně nazývá valencijština (valencià). Její status jako samostatného jazyka je předmětem politických sporů, lingvisticky je však považována za dialekt katalánštiny.
- Baleárské ostrovy (Illes Balears): Mluví se zde místními dialekty (mallorština, menorština, ibizština), které jsou souhrnně označovány jako baleárská katalánština.
- La Franja de Ponent: Pás území na východě Aragonu sousedící s Katalánskem, kde se mluví katalánsky, ale jazyk zde nemá status úředního jazyka.
- El Carche: Malá oblast v regionu Murcie, osídlená v 19. století valencijskými mluvčími.
🇦🇩 Andorra
Andorra je jediným suverénním státem na světě, kde je katalánština jediným úředním jazykem.
🇫🇷 Francie
V regionu Roussillon (historická Severní Katalánie, francouzsky Catalogne Nord), který je součástí departementu Pyrénées-Orientales, se mluví severokatalánským dialektem. Jazyk zde nemá žádný oficiální status a jeho používání klesá.
🇮🇹 Itálie
Ve městě Alghero (katalánsky L'Alguer) na Sardinii se mluví archaickým dialektem katalánštiny, který je pozůstatkem katalánské nadvlády ve středověku. Je zde uznán jako menšinový jazyk.
🗣️ Hlavní dialektové skupiny
Katalánské dialekty se dělí do dvou hlavních skupin, které se liší především výslovností nepřízvučných samohlásek a a e:
- Východní katalánština:
* Nepřízvučné a a e se redukují na neutrální samohlásku šva ([ə]). * Zahrnuje centrální katalánštinu (okolí Barcelony, základ standardu), baleárštinu, severní katalánštinu (Roussillon) a dialekt z Alghera.
- Západní katalánština:
* Zachovává rozdíl ve výslovnosti nepřízvučných a [a] a e [e]. * Zahrnuje valencijštinu a severozápadní katalánštinu (okolí města Lleida).
⚙️ Charakteristika jazyka
Katalánština sdílí mnoho rysů s ostatními románskými jazyky, zejména s okcitánštinou, španělštinou a francouzštinou.
🔡 Fonologie a fonetika
- Samohlásky: Systém má 7 nebo 8 samohlásek v přízvučné pozici. Klíčovým prvkem východních dialektů je existence neutrální samohlásky šva ([ə]) v nepřízvučných slabikách.
- Souhlásky: Katalánština má typické románské souhlásky. Mezi specifika patří:
* Geminovaná L (ela geminada, psáno l·l): Vyslovuje se jako dlouhé [l], např. ve slově col·legi (kolej). Nesmí se zaměňovat s ll. * Palatální souhlásky: ll (jako slovenské ľ, např. llibre - kniha) a ny (jako české ň, např. Catalunya). * Zvuk [ʒ]: Psáno jako j (před a, o, u) nebo g (před e, i), např. jardí (zahrada), girar (otáčet).
📖 Gramatika
- Podstatná jména a přídavná jména: Rozlišují dva rody (mužský a ženský) a dvě čísla (jednotné a množné). Množné číslo se obvykle tvoří přidáním koncovky -s nebo -os.
- Členy: Kromě určitých členů (el, la, els, les) a neurčitých (un, una, uns, unes) má katalánština i tzv. osobní člen (en, na), který se používá před osobními jmény (např. En Pere - Petr).
- Zájmena: Slabá (nepřízvučná) zájmena se mohou kombinovat do složitých shluků (např. me'l dóna - dává mi ho).
- Slovesa: Slovesa se časují ve třech třídách podle zakončení infinitivu (-ar, -er, -ir). Charakteristickým rysem je tzv. **perifrastický minulý čas** (pretèrit perfet perifràstic), který se tvoří pomocí pomocného slovesa anar (jít) a infinitivu (např. vaig cantar - zpíval jsem). Používá se místo jednoduchého minulého času, který je dnes vnímán jako knižní.
📝 Pravopis
Moderní katalánský pravopis je z velké části fonetický a byl standardizován Pompeuem Fabrou. Mezi typické znaky patří:
- Použití ç (ce trencada) pro zvuk [s] před a, o, u a na konci slova.
- Rozlišování mezi b a v, které se ve výslovnosti v mnoha dialektech neliší (vyslovují se jako [b]).
- Zápis geminované L jako l·l (s tečkou uprostřed), aby se odlišila od digrafu ll.
- Použití diakritiky (ostrý a tupý přízvuk) k označení přízvučné samohlásky a její kvality (otevřená/zavřená).
🏛️ Společenský a politický status
Postavení katalánštiny je dnes velmi silné, ale zároveň je předmětem politických debat, zejména ve vztahu ke španělštině.
⚖️ Úřední status
- V Andoře je jediným úředním jazykem.
- V Katalánsku, na Baleárech a ve Valencii je spoluúředním jazykem vedle španělštiny. To znamená, že občané mají právo komunikovat s úřady v obou jazycích a oba jazyky se používají ve veřejné sféře.
- V ostatních oblastech (Francie, Itálie, Aragonie) je její status slabší a je chráněna pouze jako menšinový jazyk, pokud vůbec.
🎓 Vzdělávání a média
V Katalánsku je hlavním vyučovacím jazykem ve veřejných školách v rámci tzv. modelu jazykové imerze, jehož cílem je zajistit, aby všichni studenti na konci školní docházky plynule ovládali jak katalánštinu, tak španělštinu. Existuje široká škála médií v katalánštině, včetně veřejnoprávní televize (např. TV3), rozhlasových stanic (např. Catalunya Ràdio), novin (např. La Vanguardia, Ara) a rozsáhlé knižní produkce.
🌐 Katalánština vs. španělština
Vztah mezi katalánštinou a španělštinou je komplexní. Většina katalánských mluvčích je bilingvní. V každodenním životě, zejména ve velkých městech jako Barcelona, dochází k častému střídání kódů. Jazyková politika je klíčovým tématem katalánského nacionalismu a hnutí za nezávislost, které vnímá ochranu a podporu katalánštiny jako zásadní pro zachování národní identity.
💡 Pro laiky
- Co je to románský jazyk?
* Je to jazyk, který se vyvinul z vulgární latiny, tedy z hovorové formy latiny, kterou mluvili vojáci a osadníci v Římské říši. Mezi další románské jazyky patří například španělština, francouzština, italština, portugalština nebo rumunština. Všechny tyto jazyky mají podobnou základní slovní zásobu a gramatickou strukturu.
- Je valencijština dialekt, nebo samostatný jazyk?
* Z čistě lingvistického hlediska je valencijština považována za dialekt katalánštiny, konkrétně za součást západní dialektové skupiny. Mluvčí si navzájem bez problémů rozumějí. Otázka je však silně zpolitizovaná. Některé politické skupiny ve Valencii prosazují názor, že valencijština je samostatný jazyk, aby se odlišily od Katalánska. Oficiálně má valencijština vlastní jazykovou akademii (Acadèmia Valenciana de la Llengua), která však spolupracuje s Institut d'Estudis Catalans a uznává společný jazykový systém.
- Co je to perifrastický minulý čas?
* Jedná se o způsob, jak vyjádřit minulý děj pomocí pomocného slovesa a infinitivu hlavního slovesa. V katalánštině se používá tvar slovesa "jít" (anar) + infinitiv. Například místo "já jsem zpíval" (starší forma cantí) se dnes běžně říká vaig cantar (doslova "jdu zpívat", ale ve významu minulého času). Je to podobné, jako když v angličtině použijete "did" pro otázku nebo zápor v minulém čase. Tento jev je v katalánštině velmi běžný a odlišuje ji od španělštiny, která používá jednoduchý minulý čas (canté).