Italština

Rozbalit box

Obsah boxu

Italština (italiano nebo lingua italiana) je románský jazyk, kterým mluví přibližně 85 milionů lidí po celém světě. Patří do indoevropské jazykové rodiny a vyvinula se přímo z vulgární (lidové) latiny, kterou se hovořilo v Římské říši. Ze všech románských jazyků je považována za jazyk, který je latině nejpodobnější. Italština je známá svou melodičností a často bývá označována za jeden z nejkrásnějších jazyků světa. Je neodmyslitelně spjata s uměním, zejména s hudbou (opera), gastronomií, módou a světovou literaturou.

⏳ Historie

Původ v latině

Italština se, stejně jako ostatní románské jazyky, vyvinula z vulgární latiny, tedy hovorové formy latiny, kterou používali vojáci, úředníci a osadníci v Římské říši v každodenní komunikaci. Tato hovorová forma se postupně vzdalovala od klasické psané latiny. Po pádu Západořímské říše v 5. století se tyto regionální varianty latiny na Apeninském poloostrově začaly vyvíjet samostatně, což vedlo ke vzniku mnoha různých dialektů. První texty, které lze považovat za ranou formu italštiny, pocházejí z 9. a 10. století, například tzv. Veronská hádanka (Indovinello veronese).

Vznik spisovného jazyka

Zásadní roli ve formování moderní spisovné italštiny sehrála literatura 14. století a především toskánský dialekt, konkrétně jeho varianta používaná ve Florencii. Tři autoři, často označovaní jako "tři florentské koruny" (tre corone fiorentine), položili základy spisovného jazyka:

• Dante Alighieri (1265–1321): Je považován za "otce italského jazyka". Jeho monumentální dílo, Božská komedie (La Divina Commedia), bylo napsáno ve florentském dialektu, čímž dokázal, že lidový jazyk je schopen vyjádřit i ty nejsložitější filozofické a teologické myšlenky, které byly do té doby vyhrazeny latině. Tímto krokem povýšil toskánštinu na prestižní literární jazyk.
• Francesco Petrarca (1304–1374): Básník a humanista, který svým dílem, především sbírkou sonetů Zpěvník (Canzoniere), zdokonalil a ustálil básnický jazyk.
• Giovanni Boccaccio (1313–1375): Jeho prozaické dílo Dekameron (Decameron) se stalo vzorem pro italskou prózu.

Díky popularitě a vlivu těchto autorů se florentský dialekt 14. století stal základem, z něhož se postupně vyvinula moderní spisovná italština.

Sjednocení Itálie a moderní doba

Ačkoli spisovný jazyk založený na florentštině existoval po staletí, v běžné mluvě drtivé většiny obyvatel Apeninského poloostrova stále dominovaly místní dialekty. K masovému rozšíření spisovné italštiny došlo až po sjednocení Itálie v roce 1861. Nově vzniklý stát zavedl povinnou školní docházku a spisovná italština se stala jazykem administrativy, vzdělávání a armády. Ve 20. století přispěla k unifikaci jazyka také média, zejména rozhlas a televize, která šířila standardní výslovnost a slovní zásobu do všech regionů země.

🌍 Geografické rozšíření a status

Italština je oficiálním jazykem ve čtyřech suverénních státech:

• Itálie: S téměř 59 miliony obyvatel je hlavním centrem jazyka.
• Švýcarsko: Je jedním ze tří úředních jazyků na federální úrovni (spolu s němčinou a francouzštinou) a hlavním jazykem v kantonech Ticino a Graubünden.
• San Marino: Jediný úřední jazyk republiky.
• Vatikán: Je druhým úředním jazykem po latině a v praxi hlavním pracovním jazykem.

Kromě toho má status úředně uznaného menšinového jazyka v pobřežních oblastech Slovinska (Slovinská Istrie) a Chorvatska (Istrijská župa), kde žije původní italská menšina.

Italská diaspora

Díky silným emigračním vlnám v 19. a 20. století existují významné komunity italsky mluvících lidí po celém světě, zejména:

• Severní a Jižní Amerika: Nejvíce v USA (především ve státech New York a New Jersey), Argentině (kde má italština silný vliv na místní španělštinu), Brazílii, Kanadě a Venezuele.
• Austrálie: V Austrálii žije početná italská komunita, která si udržuje svůj jazyk.
• Evropa: Významné menšiny se nacházejí v Německu, Francii, Belgii a Lucembursku.

Italština je také důležitým jazykem v Albánii, kde je široce rozšířena díky geografické blízkosti a sledování italských médií. Je jedním z úředních jazyků Evropské unie a pracovním jazykem některých mezinárodních organizací, jako je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

🗣️ Fonetika a výslovnost

Italština je fonetický jazyk, což znamená, že se ve většině případů čte tak, jak se píše. Její výslovnost je pro Čechy poměrně snadno zvládnutelná, existuje však několik klíčových rozdílů.

Abeceda

Italská abeceda (alfabeto italiano) je založena na latinské abecedě a oficiálně má 21 písmen. Písmena J, K, W, X, Y se v tradičních italských slovech nevyskytují a používají se pouze ve slovech cizího původu (např. jeans, whisky, taxi).

Pravidla výslovnosti

Některá písmena a skupiny písmen mají specifickou výslovnost:

• C a G: Jejich výslovnost závisí na následující samohlásce.
  • Před a, o, u se čtou tvrdě: [k] a [g] (např. casa [káza] - dům, gatto [gatto] - kočka).
  • Před e, i se čtou měkce: [č] a [dž] (např. cena [čéna] - večeře, gelato [dželáto] - zmrzlina).
  • Pro zachování tvrdé výslovnosti [k], [g] před e, i se vkládá písmeno h: che [ke] (co), margherita [margeríta].
• SC: Podobně jako u 'c', výslovnost závisí na následující samohlásce.
  • Před a, o, u se čte [sk] (např. scatola [skátola] - krabice).
  • Před e, i se čte [š] (např. scena [šéna] - scéna).
• GN a GLI:
  • Gn se vyslovuje jako české [ň] (např. bagno [baňňo] - koupelna).
  • Gli se vyslovuje jako měkké [ľ] následované [i], podobně jako slovenské 'ľ' (např. figlio [fíľľo] - syn).
• H: Písmeno 'h' se na začátku slov nikdy nevyslovuje (např. hotel [otél]), slouží pouze k ovlivnění výslovnosti 'c' a 'g' nebo v časování slovesa avere (mít).
• Z: Může se číst jako [c] (grazie [grácje]) nebo jako [dz] (zero [dzero]).
• Zdvojené souhlásky: Velmi důležitým prvkem italštiny jsou zdvojené souhlásky (doppie), které se musí vyslovovat zřetelně a s důrazem (prodlouženě). Změna délky souhlásky může změnit význam slova. Příklad: caro (drahý) vs. carro (vůz, kára).

📖 Gramatika

Italská gramatika je v mnoha ohledech typická pro románské jazyky. Je flektivní, což znamená, že tvar slov se mění (ohýbá) podle jejich funkce ve větě.

Podstatná jména a členy

Italština rozlišuje dva gramatické rody: mužský (maschile) a ženský (femminile). Střední rod z latiny zanikl. Rod podstatného jména lze obvykle poznat podle koncovky v jednotném čísle:

• Podstatná jména končící na -o jsou zpravidla mužského rodu (např. il libro - kniha).
• Podstatná jména končící na -a jsou zpravidla ženského rodu (např. la casa - dům).
• Podstatná jména končící na -e mohou být obou rodů (např. il ristorante - restaurace, la stazione - nádraží).

Klíčovým prvkem jsou členy (articoli), které v češtině neexistují a stojí před podstatným jménem. Rozlišují se členy určité (determinativi - il, lo, la, i, gli, le) a neurčité (indeterminativi - un, uno, una). Jejich použití závisí na rodu, čísle a počáteční hlásce podstatného jména.

Přídavná jména

Přídavná jména (aggettivi) se musí shodovat v rodě a čísle s podstatným jménem, které rozvíjejí. Obvykle stojí za podstatným jménem (např. una macchina rossa - červené auto).

Slovesa

Italská slovesa (verbi) mají složitý systém časování. Pravidelná slovesa se v infinitivu dělí do tří tříd podle zakončení: -are (parlare - mluvit), -ere (credere - věřit) a -ire (dormire - spát). Kromě toho existuje mnoho nepravidelných sloves, včetně nejdůležitějších pomocných sloves essere (být) a avere (mít), která slouží k tvorbě složených časů.

Italština rozlišuje několik slovesných způsobů:

• Oznamovací (indicativo): Vyjadřuje reálné děje v různých časech (přítomný, budoucí, minulé).
• Konjunktiv (congiuntivo): Velmi frekventovaný způsob, který nemá v češtině přímý ekvivalent. Používá se ve vedlejších větách k vyjádření subjektivních postojů, jako jsou přání, pochybnosti, názory nebo emoce (např. Credo che sia vero. - Myslím, že je to pravda). Má čtyři vlastní časy.
• Podmiňovací (condizionale): Používá se pro vyjádření přání nebo zdvořilé žádosti (např. Vorrei un caffè. - Chtěl bych kávu).
• Rozkazovací (imperativo): Slouží k vyjádření příkazů a pokynů.

Stavba věty

Základní slovosled je SVO (podmět - přísudek - předmět), podobně jako v češtině. Italština je však "pro-drop" jazyk, což znamená, že osobní zájmena v podmětu se běžně vynechávají, protože osoba je zřejmá z tvaru slovesa (např. místo io parlo se říká jen parlo - mluvím).

📙 Slovní zásoba a vlivy

Převážná většina italské slovní zásoby pochází z latiny. Během historického vývoje však italština přijala i slova z jiných jazyků. Některé latinské kořeny byly nahrazeny slovy germánského původu, například latinské bellum (válka) bylo nahrazeno gótským slovem guerra. V menší míře lze nalézt také vlivy arabštiny (zejména ve sicilském dialektu), francouzštiny a španělštiny. V moderní době, podobně jako mnoho jiných jazyků, přejímá italština velké množství slov z angličtiny, zejména v oblasti technologie, sportu a byznysu (např. il computer, lo sport, il marketing).

Regulátorem spisovné italštiny je Accademia della Crusca, založená ve Florencii v roce 1583. Je to nejstarší lingvistická akademie na světě, jejímž cílem bylo "oddělit mouku (čistý jazyk) od otrub (chyb a nečistot)". V roce 1612 vydala první velký slovník italštiny, Vocabolario degli Accademici della Crusca, který se stal vzorem pro lexikografické práce v dalších evropských jazycích.

🗣️ Dialekty

Itálie je jazykově velmi rozmanitá a kromě standardní italštiny zde existuje velké množství regionálních jazyků a dialektů (dialetti). Je důležité rozlišovat mezi dialekty italštiny (regionální varianty spisovného jazyka s odlišným přízvukem a několika lokálními slovy) a samostatnými románskými jazyky, které se vyvíjely z latiny nezávisle na toskánštině. Některé z těchto jazyků, jako sardinština nebo furlanština, jsou oficiálně uznány jako menšinové jazyky.

Rozdíly mezi dialekty mohou být tak velké, že mluvčí ze vzdálených regionů si navzájem nerozumí. V běžné neformální komunikaci mnoho Italů stále používá místní dialekt, zatímco standardní italština slouží jako společný jazyk pro celou zemi. Mezi nejznámější a nejvýraznější dialekty/jazyky patří:

• Neapolština (napoletano): Melodický jazyk Kampánie, známý z mnoha písní (např. O sole mio).
• Sicilština (siciliano): Jazyk s vlivy řečtiny, arabštiny a španělštiny.
• Benátština (vèneto): Mluví se jí v regionu Benátsko.
• Lombardština (lombardo): Jazyk Lombardie, používaný v okolí Milána.
• Sardinština (sardu): Považována za nejkonzervativnější románský jazyk, který si zachoval mnoho archaických prvků z latiny.

✨ Kulturní vliv

Italština je často vnímána jako jazyk umění a kultury, a to díky obrovskému přínosu Itálie světovému dědictví. Její vliv je patrný v mnoha oblastech:

• Hudba: Od období renesance a baroka se italština stala mezinárodním jazykem klasické hudby. Hudební termíny jako adagio, allegro, crescendo, forte, piano nebo názvy jako opera, sonáta a koncert se používají po celém světě.
• Gastronomie: Italská kuchyně je jednou z nejpopulárnějších na světě a mnoho jejích názvů se stalo mezinárodními: pizza, pasta, spaghetti, lasagne, espresso, cappuccino, tiramisu a mnoho dalších.
• Umění a architektura: Termíny jako freska, sgrafito, chiaroscuro (šerosvit) nebo belvedere pocházejí z italštiny.
• Móda a design: Itálie je světovou velmocí v módě, což dokládají značky jako Gucci, Prada, Versace nebo Armani.
• Finance: Slova jako banka (z italského banca - lavice, na které první bankéři prováděli své transakce) nebo bankrot (z banca rotta - zlomená lavice) mají původ v italštině.

Díky své melodičnosti a kulturnímu bohatství, které reprezentuje, patří italština mezi nejstudovanější jazyky na světě, a to často nikoli z praktických či obchodních, ale z čistě osobních a kulturních důvodů.

👶 Pro laiky

Představte si italštinu jako přímého potomka staré latiny, jazyka Římanů. Je to jako by latina měla několik dětí (španělštinu, francouzštinu, portugalštinu atd.) a italština by byla ta, která zůstala doma a nejvíce se podobá své matce.

Charakteristickým znakem italštiny je její "zpěvnost". Je to proto, že má hodně samohlásek a slova často končí právě na samohlásku, což vytváří plynulý a melodický zvuk. Výslovnost je pro Čechy docela snadná, protože se většinou čte tak, jak se píše. Důležité je dávat si pozor na zdvojené souhlásky, které je třeba vyslovit důrazněji (například "pappa" - kaše, zní jinak než "papa" - papež).

V Itálii má skoro každý region svůj vlastní jazyk neboli dialekt. Některé jsou tak odlišné, že si Ital ze severu s Italem z jihu v jejich rodných dialektech vůbec nemusí rozumět. Proto mají všichni společnou spisovnou italštinu, kterou se učí ve škole a kterou slyšíte v televizi.

Italština dala světu spoustu slov, která používáme každý den, aniž bychom si to uvědomovali – hlavně v hudbě (piano, forte, opera) a v jídle (pizza, spaghetti, salám). Učit se italsky je jako otevírat dveře do světa umění, dobrého jídla a historie.