Přeskočit na obsah

Žlutá zimnice

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - nemoc Žlutá zimnice je akutní virové hemoragické onemocnění, které se vyskytuje v tropických a subtropických oblastech Afriky a Jižní Ameriky. Je způsobena virem žluté zimnice, který patří do rodu Flavivirus. Název nemoci je odvozen od jednoho z jejích nejcharakterističtějších příznaků – žloutenky, která způsobuje zežloutnutí kůže a očního bělma v důsledku poškození jater. Přenašečem viru je infikovaný komár, nejčastěji druh Aedes aegypti. Onemocnění má široké spektrum projevů, od mírných, chřipce podobných stavů až po těžkou, život ohrožující formu s krvácením a selháním orgánů. Proti žluté zimnici existuje vysoce účinná a bezpečná vakcína, která poskytuje celoživotní imunitu.

📜 Historie

Původ žluté zimnice je s největší pravděpodobností v Africe, odkud se nemoc rozšířila do Ameriky v 16. a 17. století prostřednictvím obchodu s otroky. Virus a jeho přenašeč, komár Aedes aegypti, nalezli v Novém světě ideální podmínky pro šíření.

🏛️ Epidemie a objevy

Od 17. do počátku 20. století způsobila žlutá zimnice rozsáhlé a devastující epidemie v přístavních městech Severní i Jižní Ameriky a dokonce i v Evropě. Jedna z nejznámějších epidemií postihla Philadelphii v roce 1793, kdy zemřelo přibližně 10 % populace města. Tyto epidemie měly obrovský dopad na hospodářství, obchod a demografii postižených oblastí.

Dlouho se věřilo, že se nemoc šíří přímým kontaktem nebo kontaminovanými předměty. Průlom v pochopení přenosu přišel na konci 19. století. Kubánský lékař Carlos Finlay jako první v roce 1881 formuloval teorii, že nemoc přenáší komáři. Jeho hypotézu experimentálně potvrdila až komise americké armády pod vedením majora Waltera Reeda na Kubě v roce 1900. Tento objev umožnil zavedení účinných opatření proti šíření nemoci, zaměřených na likvidaci komářích líhnišť.

Tato nově nabytá znalost byla klíčová například při stavbě Panamského průplavu. Předchozí francouzský pokus o stavbu v 80. letech 19. století ztroskotal z velké části kvůli obrovské úmrtnosti dělníků na žlutou zimnici a malárii. Americký projekt pod vedením Williama C. Gorgase na počátku 20. století byl úspěšný i díky masivní kampani na hubení komárů, která dramaticky snížila výskyt obou nemocí.

💉 Vývoj vakcíny

Dalším milníkem v boji proti žluté zimnici byl vývoj vakcíny. V roce 1937 vyvinul mikrobiolog Max Theiler a jeho tým v Rockefellerově nadaci vysoce účinnou živou atenuovanou vakcínu známou jako kmen 17D. Za tento objev obdržel Theiler v roce 1951 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Vakcína 17D se používá dodnes a je považována za jednu z nejúspěšnějších vakcín v historii.

🦠 Původce a přenos

Původcem onemocnění je RNA virus z čeledi Flaviviridae, rodu Flavivirus. Do stejného rodu patří i viry způsobující horečka Dengue, horečku Zika nebo západonilskou horečku.

Přenos probíhá výhradně štípnutím infikovaného komára. Člověk je pro komára infekční krátce před nástupem horečky a během prvních 3–5 dnů nemoci. Rozlišují se tři hlavní cykly přenosu:

  • Sylvatický (džunglový) cyklus: Virus cirkuluje mezi opicemi (primární hostitelé) a komáry žijícími v korunách stromů (např. rody Haemagogus a Sabethes v Americe, různé druhy Aedes v Africe). Člověk se nakazí náhodně, když vstoupí do džungle (např. dřevorubci, lovci).
  • Městský cyklus: Virus je přenášen mezi lidmi komárem Aedes aegypti, který je dokonale adaptován na život v blízkosti lidských obydlí. Tento cyklus je zodpovědný za velké epidemie ve městech. Komáři se množí v jakékoliv stojaté vodě (sudy, pneumatiky, květináče).
  • Savanský (přechodný) cyklus: Vyskytuje se v Africe a představuje přechod mezi džunglovým a městským cyklem. Komáři (např. Aedes africanus) přenášejí virus z opic na lidi i mezi lidmi v menších venkovských osadách.

🩺 Klinický obraz a průběh

Inkubační doba nemoci je obvykle 3 až 6 dní. Onemocnění má typicky dvoufázový průběh.

1. Akutní fáze

Tato fáze začíná náhle a trvá 3–4 dny. Příznaky zahrnují:

U většiny pacientů po této fázi nemoc končí a dochází k uzdravení.

2. Toxická fáze

Asi u 15–25 % pacientů dochází po krátkém období remise (12–24 hodin), kdy se jim zdánlivě uleví, k návratu příznaků v mnohem závažnější formě. Tato toxická fáze je charakterizována selháváním orgánů:

  • Poškození jater: Vede k žloutence, která dala nemoci jméno.
  • Poškození ledvin: Může vést k selhání ledvin.
  • Krvácivé projevy (hemoragie): Krvácení z dásní, nosu, do žaludku (projevuje se jako zvracení natrávené krve, tzv. vómito negro – černé zvratky) a do kůže.
  • Šok a multiorgánové selhání.

Úmrtnost v toxické fázi je vysoká, dosahuje 20–50 % i více. Pacienti, kteří přežijí, se obvykle uzdraví bez trvalých následků a získávají celoživotní imunitu.

🔬 Diagnostika

Diagnóza je založena na klinických příznacích, cestovatelské anamnéze (pobyt v endemické oblasti) a laboratorním potvrzení. V časné fázi nemoci lze virus detekovat pomocí PCR (polymerázová řetězová reakce) z krve. Později se diagnóza opírá o sérologické testy, které prokazují přítomnost specifických protilátek třídy IgM a IgG.

Diferenciální diagnostika musí vyloučit jiná onemocnění s podobnými příznaky, jako jsou malárie, leptospiróza, virová hepatitida, horečka Dengue a další hemoragické horečky (např. Ebola, Lassa).

💊 Léčba a prognóza

Proti viru žluté zimnice neexistuje žádná specifická antivirová léčba. Terapie je proto čistě podpůrná a symptomatická. Zahrnuje:

  • Hospitalizaci, ideálně na jednotce intenzivní péče u těžkých případů.
  • Klid na lůžku.
  • Dostatečnou hydrataci a udržování rovnováhy elektrolytů.
  • Léky na snížení horečky a bolesti (je třeba se vyhnout nesteroidním antiflogistikům jako aspirin nebo ibuprofen, protože zvyšují riziko krvácení).
  • Léčbu sekundárních bakteriálních infekcí.
  • V těžkých případech podporu životních funkcí, např. dialýza při selhání ledvin.

Prognóza závisí na formě onemocnění. Lehké formy končí úplným uzdravením. U pacientů, u kterých se rozvine toxická fáze, je prognóza vážná a úmrtnost se pohybuje mezi 20 a 50 %.

💉 Prevence

Prevence je klíčová a spočívá ve dvou hlavních strategiích: očkování a ochraně před komáry.

Očkování

Nejúčinnější prevencí je očkování živou atenuovanou vakcínou kmene 17D. Vakcína je velmi bezpečná a poskytuje silnou, pravděpodobně celoživotní imunitu již po jedné dávce. Světová zdravotnická organizace (WHO) proto od roku 2016 již nedoporučuje přeočkování po 10 letech, s výjimkou specifických rizikových skupin.

Očkování je povinné nebo důrazně doporučené pro cestovatele do endemických oblastí v Africe a Jižní Americe. Doklad o očkování se zaznamenává do Mezinárodního očkovacího průkazu (tzv. "žlutá knížka"). Očkování se nedoporučuje u kojenců do 9 měsíců, těhotných žen a osob s vážně oslabenou imunitou.

Ochrana před komáry

Další důležitou součástí prevence je ochrana před štípnutím komáry, zejména během dne, kdy jsou komáři rodu Aedes nejaktivnější. Doporučená opatření zahrnují:

  • Používání repelentů s účinnou látkou (DEET, ikaridin).
  • Nošení vhodného oblečení (dlouhé rukávy a nohavice), ideálně světlé barvy.
  • Používání moskytiér, zejména pokud nejsou okna a dveře chráněny sítěmi.
  • Likvidace stojatých vod v okolí obydlí, které slouží jako líhniště komárů.

🌍 Geografické rozšíření a epidemiologie

Žlutá zimnice je endemická v tropických oblastech 34 zemí v Africe (především subsaharské) a 13 zemí v Jižní a Střední Americe. Podle odhadů WHO dochází ročně k přibližně 200 000 případům a 30 000 úmrtím, přičemž většina případů není hlášena.

V Asii se nemoc nevyskytuje, ačkoliv zde žije přenašeč Aedes aegypti. Důvody nejsou zcela jasné, ale předpokládá se, že by zavlečení viru do této hustě osídlené a dosud neimunizované oblasti mohlo mít katastrofální následky. Proto mnoho asijských zemí vyžaduje doklad o očkování od cestujících přijíždějících z endemických oblastí.

V posledních letech docházelo k opakovaným epidemiím v Brazílii, Angole a Demokratické republice Kongo, což zdůrazňuje potřebu udržovat vysokou proočkovanost populace v rizikových oblastech.

💡 Pro laiky

  • Virus: Je to miniaturní infekční částice, která se nedokáže sama množit. Potřebuje k tomu buňky živého organismu (člověka, zvířete, rostliny). Virus žluté zimnice napadá hlavně buňky jater.
  • Vektor: Je to živý organismus, který přenáší nemoc z jednoho jedince na druhého, aniž by sám onemocněl. V případě žluté zimnice je vektorem komár. Nasaje krev s virem od nakaženého a při dalším štípnutí ho předá zdravému člověku.
  • Žloutenka (Jaundice): Je to stav, kdy kůže a oční bělmo zežloutnou. Je to způsobeno hromaděním látky zvané bilirubin v krvi. Bilirubin vzniká při rozpadu červených krvinek a normálně ho zpracovávají játra. Když jsou játra poškozena virem žluté zimnice, nedokážou bilirubin odbourat a ten se hromadí v těle.
  • Hemoragická horečka: Je to obecný název pro skupinu nemocí, které se projevují vysokou horečkou a krvácením. Virus poškodí krevní cévy, které se stanou propustnějšími, a zároveň naruší srážení krve.
  • Vakcína: Je to přípravek, který "naučí" imunitní systém rozpoznat a bojovat proti konkrétnímu původci nemoci (např. viru), aniž by nemoc skutečně způsobil. Tělo si vytvoří protilátky a paměťové buňky, takže při skutečném setkání s virem je připraveno se rychle a účinně bránit.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Žlutá_zimnice&oldid=17974“