Vakcína

Rozbalit box

Obsah boxu

Vakcína, též očkovací látka, je biologický přípravek, který poskytuje aktivní získanou imunitu vůči konkrétnímu infekčnímu onemocnění. Podání vakcíny se nazývá očkování (vakcinace). Cílem očkování je stimulovat imunitní systém těla, aby rozpoznalo původce nemoci, například vir nebo bakterii, a "zapamatovalo" si ho. Díky tomu může imunitní systém rychle a efektivně reagovat na budoucí setkání s tímto patogenem.

Název "vakcína" je odvozen z latinského slova vacca, což znamená kráva. Tento termín poprvé použil Edward Jenner, který na konci 18. století zjistil, že infekce virem kravských neštovic chrání lidi před mnohem nebezpečnějšími pravými neštovicemi. Jeho práce položila základy moderní vakcinologie. O necelé století později Louis Pasteur na Jennerovu počest navrhl tento název zobecnit pro všechny očkovací látky.

Vakcíny jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů veřejného zdraví. Díky plošným očkovacím kampaním se podařilo celosvětově vymýtit pravé neštovice a výrazně omezit výskyt mnoha dalších nebezpečných nemocí, jako jsou dětská obrna, spalničky nebo tetanus.

🧒 Pro laiky

Představte si, že vaše tělo je hrad a imunitní systém je jeho armáda. Tato armáda chrání hrad před nájezdníky (viry a bakteriemi). Když se ale armáda setká s úplně novým typem nájezdníka, chvíli jí trvá, než vymyslí, jak ho porazit. Mezitím může nájezdník na hradě napáchat velké škody (způsobit nemoc).

Vakcína funguje jako vojenské cvičení pro vaši armádu. Ukáže jí "fotku" nebo "maketu" nájezdníka (oslabený nebo usmrcený virus, nebo jen jeho malou část), která je neškodná a nemůže hradu ublížit. Armáda si díky tomu může vetřelce v klidu prohlédnout, naučit se jeho slabiny a připravit si bojový plán (vytvořit protilátky a paměťové buňky).

Když se pak objeví skutečný, silný nájezdník, armáda už přesně ví, co má dělat. Okamžitě ho pozná a zničí dříve, než stihne způsobit jakékoli problémy. Díky tomuto "tréninku" jste proti nemoci chráněni, aniž byste ji museli doopravdy prodělat.

⏳ Historie

Počátky ochrany před infekčními chorobami sahají až do 10. století do Číny, kde se praktikovala tzv. variolace. Tato metoda spočívala v úmyslném přenosu malého množství materiálu z puchýřů pravých neštovic na zdravého jedince, buď vdechnutím rozdrcených strupů, nebo vpravením pod kůži, s cílem vyvolat mírnější formu nemoci a zajistit celoživotní imunitu.

Zásadní zlom v historii očkování nastal v roce 1796, kdy si anglický lékař Edward Jenner všiml, že dojičky krav, které prodělaly mírné onemocnění kravskými neštovicemi, neonemocněly smrtelnými pravými neštovicemi. Jenner hypotézu ověřil experimentem, při kterém záměrně infikoval osmiletého chlapce hnisem z vřídku kravských neštovic a následně ho vystavil viru pravých neštovic. Chlapec neonemocněl, čímž byla potvrzena účinnost této metody, nazvané vakcinace (z latinského vacca - kráva).

Další klíčovou postavou byl francouzský vědec Louis Pasteur, který v 19. století vyvinul vakcíny proti vzteklině a antraxu. Pasteur jako první vytvořil vakcínu z oslabeného (atenuovaného) původce choroby, což byl bezpečnější přístup než použití plně virulentních kmenů.

Na přelomu 19. a 20. století byly vyvinuty první inaktivované (usmrcené) vakcíny proti tyfu a choleře a také vakcíny na bázi toxoidů proti záškrtu a tetanusu. 20. století přineslo masivní rozvoj vakcinologie, včetně vakcín proti dětské obrně, spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Celosvětová očkovací kampaň vedla v roce 1980 k úplnému vymýcení pravých neštovic, což je dosud jediná lidská nemoc, kterou se podařilo takto eliminovat.

Konec 20. a začátek 21. století přinesl moderní technologie, jako jsou rekombinantní, subjednotkové a konjugované vakcíny (např. proti hepatitidě B a HPV). Nejnovějším milníkem je rozvoj genových vakcín, zejména mRNA a virových vektorových vakcín, jejichž vývoj a použití byly masivně urychleny během pandemie covidu-19.

🔬 Jak vakcíny fungují

Základním principem vakcinace je seznámit imunitní systém s antigenem – specifickou molekulou patogenu (např. částí viru nebo bakterie), aniž by došlo k vyvolání samotného onemocnění.

Po aplikaci vakcíny specializované buňky imunitního systému, tzv. antigen prezentující buňky, pohltí antigen a vystaví jeho fragmenty na svém povrchu. Tyto fragmenty jsou následně rozpoznány T-lymfocyty, které aktivují další složky imunity. Pomocné T-lymfocyty stimulují B-lymfocyty k produkci protilátek. Protilátky jsou proteiny, které se specificky vážou na antigen a označují patogen k likvidaci.

Současně se aktivují i cytotoxické T-lymfocyty, které jsou schopné rozpoznat a zničit buňky napadené virem. Klíčovým výsledkem tohoto procesu je vytvoření tzv. imunologické paměti. Část aktivovaných T- a B-lymfocytů se přemění na paměťové T-buňky a paměťové B-buňky. Tyto buňky v těle přetrvávají měsíce, roky, nebo dokonce celý život. Při následném setkání se skutečným patogenem umožní rychlou a masivní imunitní odpověď, která zabrání rozvoji onemocnění.

💉 Typy vakcín

Vakcíny lze rozdělit do několika hlavních kategorií podle toho, jakým způsobem prezentují antigen imunitnímu systému.

Tradiční vakcíny

Živé atenuované (oslabené) vakcíny: Obsahují živé viry nebo bakterie, které byly v laboratorních podmínkách oslabeny tak, aby nemohly způsobit onemocnění u lidí se zdravým imunitním systémem. Protože se patogen v těle omezeně množí, vyvolávají velmi silnou a dlouhodobou imunitní odpověď, často podobnou té po prodělání nemoci. Příklady zahrnují vakcínu MMR (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám) a vakcínu proti planým neštovicím.
Inaktivované (usmrcené) vakcíny: Obsahují celé viry nebo bakterie, které byly usmrceny teplem nebo chemikáliemi. Patogen se nemůže množit, takže vakcína nemůže způsobit onemocnění. Imunitní odpověď bývá slabší než u živých vakcín, a proto je často nutné podat více dávek nebo posilovací (booster) dávky. Příkladem je vakcína proti dětské obrně (injekční forma), hepatitidě A a chřipce.

Subjednotkové, rekombinantní, polysacharidové a konjugované vakcíny

Tyto vakcíny neobsahují celé patogeny, ale pouze jejich specifické části (subjednotky), které jsou schopny vyvolat imunitní odpověď.

Subjednotkové vakcíny: Obsahují pouze vybrané antigeny (obvykle proteiny) z povrchu patogenu. Příkladem je vakcína proti černému kašli (acelulární komponenta) a hepatitidě B, která se vyrábí rekombinantní technologií.
Toxoidové vakcíny: Používají se proti bakteriím, které škodí produkcí toxinů. Vakcína obsahuje inaktivovaný toxin (toxoid), který již není jedovatý, ale stále vyvolává tvorbu protilátek. Příkladem jsou vakcíny proti tetanusu a záškrtu.
Polysacharidové a konjugované vakcíny: Cílí na bakterie, které mají na svém povrchu ochranné pouzdro z polysacharidů. Samotné polysacharidy nevyvolávají u malých dětí dostatečnou imunitní odpověď. U konjugovaných vakcín je proto polysacharid navázán na protein, což imunitní reakci výrazně posiluje. Používají se proti bakteriím jako Haemophilus influenzae typu b, Streptococcus pneumoniae a Neisseria meningitidis.

Genové vakcíny

Tyto moderní vakcíny nedodávají do těla antigen, ale genetickou informaci (návod), podle které si buňky očkovaného člověka antigen samy vyrobí.

mRNA (messenger RNA) vakcíny: Obsahují molekulu mRNA s genetickým kódem pro výrobu antigenu (např. spike proteinu koronaviru). Tato mRNA je obalena v lipidové nanočástici, která ji chrání a umožňuje jí vstup do buněk. Buňky pak podle tohoto "receptu" vyrobí antigen, na který reaguje imunitní systém. mRNA je v těle rychle odbourána a neintegruje se do lidské DNA. Příkladem jsou některé vakcíny proti onemocnění COVID-19.
Virové vektorové vakcíny: Používají neškodný, upravený virus (tzv. vektor, často adenovirus) jako nosič pro doručení genetické informace do buněk. Vektor nese gen pro cílový antigen. Po vstupu do buňky se podle tohoto genu začne antigen vyrábět, což spustí imunitní reakci. Vektorový virus se v těle nemůže množit. Tímto způsobem fungují například vakcíny proti ebole a některé další vakcíny proti COVID-19.

🏭 Výroba a schvalování

Vývoj a schválení nové vakcíny je dlouhý a přísně regulovaný proces, který může trvat 10 až 15 let, i když v případě pandemií může být urychlen.

Proces zahrnuje několik fází:

Základní výzkum a preklinická fáze: Vědci v laboratoři identifikují vhodný antigen a testují kandidátní vakcínu na buněčných kulturách a následně na zvířatech (např. myších nebo opicích), aby ověřili její bezpečnost a schopnost vyvolat imunitní reakci.
Klinické hodnocení: Pokud jsou preklinické výsledky slibné, následuje testování na lidech, které probíhá ve třech fázích:
- Fáze I: Vakcína je podána malé skupině (20–100) zdravých dobrovolníků, primárně se sleduje její bezpečnost a případné nežádoucí účinky.
- Fáze II: Počet účastníků se rozšiřuje na několik stovek. V této fázi se upřesňuje optimální dávkování a dále se hodnotí bezpečnost a imunogenita (schopnost vyvolat imunitní odpověď).
- Fáze III: Vakcína je podána tisícům až desetitisícům dobrovolníků. Tato fáze je klíčová pro potvrzení účinnosti vakcíny (jak dobře chrání před onemocněním) a pro odhalení vzácnějších nežádoucích účinků.
Schvalovací proces: Po úspěšném dokončení klinických studií výrobce předloží veškerá data regulačním autoritám, jako je Evropská léková agentura (EMA) v Evropské unii nebo Správa potravin a léčiv (FDA) v USA. Tyto agentury podrobně přezkoumají údaje o kvalitě, bezpečnosti a účinnosti vakcíny. Pokud přínosy vakcíny převažují nad jejími riziky, udělí jí registraci (povolení k uvedení na trh).
Postregistrační sledování (Fáze IV): I po uvedení na trh je bezpečnost vakcíny nadále pečlivě sledována. Sledují se a vyhodnocují se jakákoli hlášení o podezření na nežádoucí účinky, což umožňuje odhalit i velmi vzácné problémy, které se nemohly projevit v klinických studiích.

🌍 Společenský dopad

Očkování má zásadní dopad nejen na zdraví jednotlivce, ale i na celou společnost. Jeho hlavním přínosem je prevence infekčních onemocnění, snížení jejich závažnosti a zamezení komplikacím a úmrtím.

Kolektivní imunita

Klíčovým konceptem ve vakcinologii je kolektivní imunita (také nazývaná stádní imunita). Tento jev nastává, když je v populaci očkován dostatečně vysoký podíl jedinců, což omezuje šíření infekčního agens. Díky tomu jsou nepřímo chráněni i ti, kteří nemohou být očkováni ze zdravotních důvodů (např. lidé s poruchami imunity, onkologičtí pacienti), novorozenci nebo lidé, u kterých očkování nevyvolalo dostatečnou imunitní odpověď.

Potřebná míra proočkovanosti pro dosažení kolektivní imunity se liší v závislosti na nakažlivosti dané nemoci. Například u vysoce nakažlivých spalniček je potřeba proočkovanost přibližně 95 %, zatímco u dětské obrny stačí okolo 80–85 %. Kolektivní imunita funguje pouze u nemocí, které se šíří z člověka na člověka; nechrání například před tetanem, jehož původce se nachází v půdě.

Vymýcení a kontrola nemocí

Největším úspěchem očkování je celosvětová eradikace (vymýcení) pravých neštovic v roce 1980. Další nemoci, jako dětská obrna, jsou na pokraji eradikace. V mnoha regionech, včetně Evropy, se podařilo díky vysoké proočkovanosti eliminovat endemický přenos spalniček a zarděnek, ačkoliv riziko importu a následných lokálních ohnisek při poklesu proočkovanosti přetrvává.

Ekonomický dopad

Očkování je jednou z nákladově nejefektivnějších zdravotnických intervencí. Náklady na očkovací programy jsou výrazně nižší než náklady na léčbu samotných onemocnění, hospitalizace a řešení dlouhodobých následků. Prevence nemocí také snižuje ztráty způsobené pracovní neschopností a přispívá k celkové ekonomické stabilitě.

🛡️ Bezpečnost a nežádoucí účinky

Vakcíny, stejně jako všechny léčivé přípravky, procházejí před schválením přísným testováním bezpečnosti. Jejich přínosy v prevenci závažných onemocnění výrazně převažují nad riziky.

Nežádoucí účinky po očkování jsou většinou mírné a dočasné. Mezi nejčastější patří:

Lokální reakce: bolest, zarudnutí nebo otok v místě vpichu.
Celkové reakce: mírná horečka, únava, bolesti hlavy a svalů.

Tyto reakce jsou známkou toho, že imunitní systém na vakcínu reaguje a vytváří si ochranu. Obvykle odezní během několika dní.

Závažné nežádoucí účinky jsou velmi vzácné. Patří mezi ně například anafylaktická reakce (těžká alergická reakce), která se objevuje v řádu několika případů na milion podaných dávek. U některých vakcín bylo pozorováno velmi vzácné riziko specifických komplikací, jako je myokarditida (zánět srdečního svalu) po některých mRNA vakcínách, avšak riziko těchto komplikací po prodělání samotného onemocnění je mnohonásobně vyšší.

Bezpečnost vakcín je neustále monitorována i po jejich uvedení na trh prostřednictvím systémů farmakovigilance, které sbírají a analyzují hlášení podezření na nežádoucí účinky.

🗣️ Kontroverze a dezinformace

Přestože je očkování jedním z největších úspěchů moderní medicíny, je od počátku doprovázeno nedůvěrou a odporem. V současnosti se dezinformace o vakcínách šíří především prostřednictvím sociálních sítí a internetu.

Mezi nejčastější mýty patří:

Spojitost s autismem: Tento mýtus vychází ze zdiskreditované studie Andrewa Wakefielda z roku 1998, která byla stažena a její autor byl usvědčen z podvodu. Četné rozsáhlé a nezávislé studie opakovaně vyvrátily jakoukoliv souvislost mezi očkováním (zejména MMR vakcínou) a autismem.
Přetěžování imunitního systému: Někteří rodiče se obávají, že příliš mnoho vakcín v raném věku může přetížit imunitní systém dítěte. Dětský imunitní systém je však denně vystaven tisícům antigenů z okolního prostředí a počet antigenů v moderních vakcínách je ve srovnání s tím zanedbatelný.
Obsah škodlivých látek: Dezinformace se často zaměřují na pomocné látky (adjuvancia) jako hliník nebo na konzervační látky. Množství těchto látek ve vakcínách je však stopové, bezpečné a hluboko pod toxickými limity. Například hliník se v mnohem větším množství přirozeně přijímá v potravě a vodě.
Změna lidské DNA: Tento mýtus se rozšířil s příchodem mRNA vakcín. mRNA z vakcíny se však nedostává do jádra buňky, kde je uložena DNA, a nemůže ji nijak ovlivnit ani se do ní integrovat.

Šíření dezinformací přispívá k poklesu proočkovanosti v některých komunitách, což vede k návratu a epidemiím nemocí, kterým lze očkováním snadno předejít, jako jsou například spalničky.

🔮 Budoucnost a výzkum

Výzkum v oblasti vakcinologie se neustále vyvíjí a zaměřuje se na několik klíčových oblastí:

Vakcíny proti novým a stávajícím hrozbám: Probíhá intenzivní vývoj vakcín proti nemocem, na které dosud účinná prevence neexistuje, jako jsou HIV, malárie, tuberkulóza nebo lymeská borrelióza.
Terapeutické vakcíny: Na rozdíl od preventivních vakcín je cílem terapeutických vakcín léčit již existující onemocnění, a to stimulací imunitního systému k boji proti němu. Velký potenciál mají zejména v léčbě některých typů rakoviny a chronických infekcí.
Univerzální vakcíny: Vědci se snaží vyvinout vakcíny, které by chránily proti všem nebo většině kmenů daného viru, například univerzální vakcínu proti chřipce, která by eliminovala potřebu každoročního přeočkování.
Nové technologie a způsoby podání: Platformy jako mRNA a virové vektory umožňují rychlejší vývoj vakcín v případě nových pandemií. Zkoumají se také nové způsoby aplikace, například náplasti s mikrojehlami nebo nosní spreje, které by mohly být jednodušší a méně invazivní než tradiční injekce.

Zdroje

Wikipedie: Vakcína Svaz zdravotních pojišťoven ČR: Jak funguje mRNA vakcína Prevenar.cz: Typy vakcín: Jaké druhy očkování existují? Evropský portál informací o očkování: Bezpečnost a nežádoucí účinky vakcín Evropský portál informací o očkování: Jak fungují vakcíny Evropský portál informací o očkování: Historie očkování Státní zdravotní ústav: Kolektivní imunita Wikipedie: RNA vakcína Očkovací kalendář: Kolektivní imunita Loono: Historie očkování WikiSkripta: Očkovací látky Wikipédia (SK): RNA vakcína Medici PRO Očkování: Kolektivní imunita Medici PRO Očkování: Jak se schvalují vakcíny proLékaře.cz: Jak fungují nové mRNA vakcíny a jak to jednoduše vysvětlit? Národní zdravotnický informační portál: Kolektivní imunita Národní zdravotnický informační portál: kolektivní imunita Novinky.cz: EMA doporučuje očkování kombinací vektorových a mRNA vakcín Chip.cz: Co je to vektorová vakcína? Akademie věd České republiky: Přehledně: typy vakcín proti covidu-19 Biologické centrum AV ČR: Jak funguje RNA vakcína? Evropská komise: Jak probíhá vývoj a registrace vakcín Wikipedie: Virová vektorová vakcína ČT24: Dezinformace a nerovnost brzdí očkování dětí Národní zdravotnický informační portál: Mýty a dezinformace okolo vakcín proti COVID-19 iRozhlas.cz: Za nižší proočkovanost mohou dezinformace a mýty Aktuálně.cz: Dezinformace spjaté s očkováním přibývá ČT24: Hoaxy o očkování stát nadále podceňuje Novinky.cz: Jak vzniklo očkování a k čemu slouží Dr. Max: Typy vakcín a čím se liší? Evropská komise: Jak očkování funguje? Vakciny.net: Ranná historie vakcín Seznam Zprávy: Velká studie vedlejších účinků vakcíny má výsledky Evropský portál informací o očkování: Schvalování vakcín v EU Brownstone Institute: Ekonomické a zdravotní účinky hromadného očkování Vakciny.net: Poučení z historie VŠCHT: Jak fungují vakcíny proti Covid-19? Evropská léková agentura: Vakcíny proti COVID-19 v EU Ekonom.cz: Očkování proti covidu začalo MED MUNI: Výsledky výzkumu nejčastějších vedlejších účinků vakciny.cz: Některé očkovací látky mohou vyvolat nemoc SÚKL: Podezření na nežádoucí účinky po vakcínách Svaz zdravotních pojišťoven ČR: Proces vývoje mRNA vakcín