Daimjó

Rozbalit box

Obsah boxu

Daimjó (japonsky 大名, v překladu „velké jméno“) byl titul pro mocné japonské teritoriální a vojenské vládce, kteří vládli většině Japonska z jejich rozsáhlých, dědičných pozemků od 10. století až do druhé poloviny 19. století. V hierarchii japonské společnosti stáli daimyō pod šógunem a nominálně i pod císařem. Byli vůdci klanů a jejich hlavní vojenskou silou byli samurajové. Postavení a moc daimyō se v průběhu staletí výrazně měnily, přičemž svého vrcholu dosáhly během chaotického období Sengoku a následně byly pevně regulovány během stabilního období Edo.

📖 Etymologie a definice

Termín daimyō se skládá ze dvou znaků kandži: dai (大), což znamená „velký“, a myō (名), zkrácenina slova myōden (名田), které označovalo soukromě držená rýžová pole. Doslovný překlad „velké jméno“ tedy odkazuje na držitele velkého množství půdy.

Postupem času se definice daimyō zpřesňovala. Během období Muromači byli za daimyō považováni především vojenští guvernéři provincií, známí jako šugo daimyō. V období Sengoku se termín vztahoval na jakéhokoli válečníka, který dokázal ovládnout a udržet významné území.

Během období Edo byla definice formalizována šógunátem Tokugawa. Za daimyō byl oficiálně považován pán domény (han) s ročním výnosem rýže v hodnotě alespoň 10 000 koku. Koku (přibližně 180 litrů) byla jednotka objemu rýže, která teoreticky stačila k uživení jednoho člověka na jeden rok, a sloužila jako základní měřítko bohatství a moci.

📜 Historie

⏳ Počátky (období Heian a Kamakura)

Kořeny daimyō sahají do období Heian (794–1185), kdy se začala formovat třída provinčních vojenských správců a vlastníků půdy. Centrální císařská vláda v Kjótu postupně ztrácela kontrolu nad vzdálenějšími provinciemi. Vznikl systém šóen, velkých soukromých statků, které byly často osvobozeny od daní. Správci těchto statků a vojenští guvernéři (šugo), jmenovaní šógunátem během období Kamakura (1185–1333), postupně hromadili moc a půdu a stávali se de facto nezávislými vládci ve svých regionech.

⚔️ Věk válčících států (období Sengoku)

Období Sengoku (cca 1467–1603) je považováno za zlatý věk daimyō. Autorita šógunátu Ašikaga se zhroutila a Japonsko se propadlo do více než stoleté občanské války. V tomto období chaosu platilo právo silnějšího, známé jako gekokudžó (下克上, „nízcí přemáhají vysoké“), kdy schopní vazalové svrhávali své pány a zakládali vlastní domény.

Daimyō tohoto období byli především nelítostní válečníci, kteří neustále bojovali se svými sousedy o půdu a vliv. Postavili mohutné hrady, které sloužily jako vojenská, administrativní a ekonomická centra jejich panství. Právě v této době se proslavili nejznámější daimyō v japonské historii, jako byli Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu, kteří postupně usilovali o sjednocení Japonska.

🏯 Pax Tokugawa (období Edo)

Po bitvě u Sekigahary v roce 1600 a definitivním sjednocení Japonska založil Tokugawa Iejasu šógunát Tokugawa, který vládl až do roku 1868. Během tohoto dlouhého období míru, známého jako období Edo, se role daimyō dramaticky změnila. Z nezávislých válečníků se stali byrokratičtí správci pod přísnou kontrolou šógunátu.

Šógunát zavedl několik mechanismů pro kontrolu daimyō:

• Klasifikace daimyō: Byli rozděleni do tří skupin:
  • Šinpan (親藩): Příbuzní klanu Tokugawa. Měli vysoké postavení, ale zřídka zastávali nejvyšší úřady.
  • Fudai (譜代): Dědiční vazalové, kteří stáli na straně Tokugawů před bitvou u Sekigahary. Z jejich řad byli vybíráni vysocí úředníci šógunátu.
  • Tozama (外様): „Vnější páni“, kteří se podrobili Tokugawům až po bitvě u Sekigahary. Byli považováni za nejméně důvěryhodné, často měli největší domény, ale byli vyloučeni z centrální vlády.
• Sankin-kótai (参勤交代): Systém „střídavé služby“. Každý daimyō musel trávit každý druhý rok v hlavním městě Edo (dnešní Tokio) a jeho rodina tam musela zůstat trvale jako rukojmí. Tento systém byl nesmírně nákladný a efektivně bránil daimyō v hromadění bohatství a plánování vzpour.
• Zákony pro vojenské rody (武家諸法度, Buke šohatto): Soubor nařízení, která regulovala život daimyō, včetně zákazu stavět nové hrady bez povolení, uzavírat politické sňatky nebo navazovat přímé styky s císařským dvorem.

📉 Úpadek a zánik (období Meidži)

V polovině 19. století začala moc šógunátu upadat, což bylo umocněno příchodem západních mocností. Několik mocných tozama domén, zejména Čóšú a Sacuma, se postavilo do čela hnutí za svržení šógunátu a obnovení moci císaře.

Po válce Bošin a následných restauracích Meidži v roce 1868 byla feudální moc zrušena. V roce 1869 daimyō formálně vrátili své pozemky císaři a v roce 1871 byl systém domén (han) definitivně zrušen a nahrazen systémem prefektur. Bývalí daimyō byli začleněni do nové aristokracie zvané kazoku a obdrželi štědré penze od státu, čímž jejich role feudálních pánů definitivně skončila.

🏛️ Společenské a politické postavení

👑 Vztah k šógunovi a císaři

Vztah mezi daimyō, šógunem a císařem byl komplexní. Daimyō byl pánem své domény (han), kde měl téměř absolutní moc. Vůči šógunovi však vystupoval jako jeho vazal. Musel mu přísahat věrnost, poskytovat vojenskou pomoc a dodržovat zákony šógunátu. Císař v Kjótu měl nejvyšší, ale převážně ceremoniální a náboženskou autoritu. Ačkoli byl teoreticky nejvyšším vládcem, jeho skutečná politická moc byla po většinu období vlády daimyō minimální.

🗾 Správa domény (han)

Daimyō spravoval své panství (han) jako malý stát ve státě. Měl vlastní administrativu, zákony a daňový systém. Jeho hlavními úkoly bylo udržovat pořádek, spravovat finance, podporovat zemědělství a v případě potřeby postavit armádu. Centrem domény byl hrad, kolem kterého často vyrostlo město (džókamači), kde sídlili jeho samurajští vazalové, řemeslníci a obchodníci.

🥋 Vztah k samurajům

Samurajové byli vojenskou třídou a vazaly daimyō. Sloužili mu jako vojáci, strážci, úředníci a správci. Na oplátku jim daimyō poskytoval dědičné léno nebo, častěji v období Edo, pravidelný plat v rýži. Vztah mezi daimyō a jeho samuraji byl založen na principech loajality a cti, kodifikovaných v kodexu bušidó.

💰 Ekonomika a bohatství

🌾 Systém koku

Základem ekonomiky a měřítkem moci daimyō byl systém koku. Velikost domény a postavení jejího pána se neměřilo rozlohou, ale odhadovaným ročním výnosem rýže. Daimyō s výnosem 10 000 koku byl na nejnižší příčce, zatímco nejmocnější páni, jako například klan Maeda z Kagy, měli domény s výnosem přesahujícím milion koku. Z těchto výnosů platili své samuraje, financovali správu domény a pokrývali obrovské náklady spojené se systémem sankin-kótai.

🏰 Hrady a města

Daimyō byli velkými staviteli. Jejich hrady, jako například Hrad Himedži, Hrad Macumoto nebo Hrad Kumamoto, nebyly jen vojenskými pevnostmi, ale i symboly moci a centry kultury. Kolem těchto hradů vznikala prosperující města, která se stala důležitými ekonomickými uzly.

🎨 Kultura a životní styl

Během mírového období Edo se daimyō transformovali z válečníků na kultivované aristokraty. Stali se významnými patrony umění. Podporovali divadlo Nó, čajový obřad (čadó), kaligrafii, malířství a poezii. Mnozí z nich byli sami zdatnými umělci a učenci. Jejich životní styl byl luxusní, ale zároveň svázaný přísnými pravidly a etiketou. Museli investovat do drahých oděvů, rezidencí v Edu a darů pro šóguna, což dále zatěžovalo jejich finance.

🌟 Významní daimyō

• Oda Nobunaga (1534–1582) – První ze tří velkých sjednotitelů Japonska, známý svou brutalitou i otevřeností vůči západním technologiím.
• Tojotomi Hidejoši (1537–1598) – Druhý sjednotitel, který vzešel z prostých poměrů a dokončil sjednocení země.
• Tokugawa Iejasu (1543–1616) – Zakladatel a první šógun šógunátu Tokugawa, který zajistil Japonsku více než 250 let míru.
• Takeda Šingen (1521–1573) – Jeden z největších vojenských stratégů období Sengoku, proslulý svou jízdou.
• Uesugi Kenšin (1530–1578) – Věčný rival Takeda Šingena, známý svou zbožností a vojenskými schopnostmi.
• Date Masamune (1567–1636) – „Jednooký drak“, ambiciózní a obávaný daimyō ze severního Japonska.
• Móri Motonari (1497–1571) – Mistr strategie a diplomacie, který výrazně rozšířil moc svého klanu v západním Japonsku.

🧠 Pro laiky

Představte si daimyō jako mocného středověkého krále nebo knížete v Evropě. Měl vlastní zemi (doménu), vlastní armádu samurajů a vlastní nedobytný hrad. Vládl nad svými poddanými a vybíral od nich daně, většinou v rýži. Nad všemi těmito lokálními „králi“ stál hlavní vojenský vládce celého Japonska, šógun, kterému museli daimyō slíbit věrnost. Během dlouhého období míru (období Edo) je šógun kontroloval chytrým systémem: každý daimyō musel trávit každý druhý rok v hlavním městě a jeho rodina tam žila jako rukojmí. To je stálo spoustu peněz a bránilo jim to ve vzpouře. V podstatě byli daimyō nejmocnějšími muži ve svých regionech, ale podléhali centrální vojenské vládě.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025