Pius VII.

Pius VII.
Intronizace	21. března 1800
Popisek	Portrét Pia VII. od Jacques-Louise Davida, 1805
Hrobka	Bazilika svatého Petra, Vatikán
Obrázek	Jacques-Louis David - The Emperor Napoleon in His Study at the Tuileries - Google Art Project 2.jpg
Pontifikát do	20. srpna 1823
Nástupce	Lev XII.
Podpis	Pius pp VII signature.svg
Rodné jméno	Barnaba Niccolò Maria Luigi Chiaramonti
Místo úmrtí	Řím, Papežský stát
Narození	14. srpna 1742
Předchůdce	Pius VI.
Místo narození	Cesena, Papežský stát
Jméno	Pius VII.
Úmrtí	20. srpna 1823 (81 let)
Pontifikát od	14. března 1800

Rozbalit box

Obsah boxu

Pius VII. (občanským jménem Barnaba Niccolò Maria Luigi Chiaramonti; * 14. srpna 1742, Cesena – † 20. srpna 1823, Řím) byl 251. papež katolické církve. Jeho pontifikát, trvající od 14. března 1800 až do jeho smrti, je neoddělitelně spjat s bouřlivou érou napoleonských válek a jeho složitým a dramatickým vztahem s francouzským císařem Napoleonem Bonapartem. Během svého působení zažil únos, věznění a ztrátu Papežského státu, ale také jeho obnovu na Vídeňském kongresu a obnovení Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů).

📜 Život před pontifikátem

Barnaba Chiaramonti se narodil v Ceseně v severní Itálii do šlechtické rodiny. Jeho otec byl hrabě Scipione Chiaramonti a matka Giovanna Ghini pocházela z rodu markýzů. V šestnácti letech, v roce 1756, vstoupil do benediktinského opatství Santa Maria del Monte ve svém rodném městě, kde přijal řeholní jméno Gregorio.

Projevil se jako nadaný student a po studiích na papežských kolejích v Padově a Římě se stal profesorem teologie a kanonického práva. Vyučoval v Parmě a v Římě. Jeho kariéra nabrala rychlý spád, když byl jeho příbuzný, Giovanni Angelo Braschi, zvolen papežem jako Pius VI.. Ten ho v roce 1782 jmenoval biskupem v Tivoli a v roce 1785 biskupem v Imole a zároveň ho jmenoval kardinálem.

Jako biskup v Imole se stal známým pro svou snahu o smíření křesťanských hodnot s novými myšlenkami Francouzské revoluce. Ve své slavné vánoční homilii z roku 1797 prohlásil, že neexistuje rozpor mezi demokratickou formou vlády a Evangeliem, čímž si získal pověst liberálnějšího a pragmatičtějšího církevního hodnostáře.

🇻🇦 Pontifikát (1800–1823)

🗳️ Volba v Benátkách

Po smrti papeže Pia VI. v roce 1799 ve francouzském zajetí ve Valence byla situace pro Svatý stolec kritická. Řím byl okupován francouzskými vojsky, a proto se konkláve muselo konat mimo Věčné město. Kardinálové se sešli pod ochranou rakouského císaře Františka II. v benediktinském klášteře San Giorgio v Benátkách.

Volba byla dlouhá a komplikovaná, trvala více než tři měsíce. Hlavní frakce se nemohly shodnout na kandidátovi. Nakonec byl jako kompromisní kandidát navržen kardinál Chiaramonti, který byl 14. března 1800 zvolen papežem a na počest svého předchůdce a mučedníka přijal jméno Pius VII. Do Říma se mohl vrátit až v červenci téhož roku po vítězství Rakušanů v bitvě u Marenga.

👑 Vztah s Napoleonem Bonaparte

Celý pontifikát Pia VII. byl definován jeho vztahem s Napoleonem, tehdy prvním konzulem a později císařem Francie.

Konkordát z roku 1801

Napoleon si uvědomoval, že pro stabilizaci Francie po revolučním chaosu potřebuje usmíření s katolickou církví. Zahájil proto jednání s Piem VII., která vedl papežův schopný státní sekretář, kardinál Ercole Consalvi. Výsledkem byl Konkordát z roku 1801, který obnovil katolickou církev ve Francii. Katolicismus byl uznán jako "náboženství velké většiny francouzských občanů", stát se zavázal platit duchovenstvo a papež získal právo sesazovat biskupy (ačkoliv jejich jmenování zůstalo v rukou prvního konzula). Konkordát byl kompromisem, ale pro církev znamenal konec pronásledování a obnovu jejího postavení.

Korunovace v Paříži (1804)

V roce 1804 se Napoleon prohlásil císařem a pozval Pia VII. do Paříže, aby ho korunoval v katedrále Notre-Dame. Papež souhlasil v naději, že posílí postavení církve. Ceremonie se však stala demonstrací Napoleonovy moci. V klíčovém okamžiku vzal Napoleon korunu z papežových rukou a korunoval se sám, načež korunoval i svou manželku Joséphinu. Tímto gestem dal jasně najevo, že svou moc neodvozuje od Boha či církve, ale sám od sebe. Pro Pia VII. to bylo hluboké ponížení.

Eskalace konfliktu a zajetí

Vztahy se rychle zhoršovaly. Napoleon požadoval, aby se Papežský stát připojil ke kontinentální blokádě proti Velké Británii, což Pius VII. odmítl s odůvodněním, že jako hlava univerzální církve musí být neutrální. Napoleonova reakce byla tvrdá. V roce 1808 francouzská vojska obsadila Řím a v roce 1809 Napoleon dekretem anektoval Papežský stát a prohlásil Řím za "svobodné císařské město".

V noci z 5. na 6. července 1809 francouzští vojáci vtrhli do Kvirinálského paláce a zatkli papeže. Pius VII. byl unesen a držen v zajetí, nejprve v Savoně na ligurském pobřeží a od roku 1812 na zámku ve Fontainebleau poblíž Paříže. Během svého věznění projevoval obrovskou morální sílu a pasivní odpor. Odmítal jmenovat biskupy a udělovat kanonickou instituci Napoleonovým kandidátům, čímž ochromil církevní správu ve Francii.

V roce 1813 ho vyčerpaného a nemocného Napoleon donutil podepsat tzv. Konkordát z Fontainebleau, v němž se papež vzdával svých světských práv a činil další ústupky. Pius VII. však svůj podpis brzy odvolal a prohlásil, že byl učiněn pod nátlakem.

🏛️ Obnova a restaurace po Napoleonově pádu

Po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska v roce 1813 se jeho pozice zhroutila. V lednu 1814 propustil papeže, který se 24. května 1814 triumfálně vrátil do Říma.

Jedním z jeho prvních a nejvýznamnějších činů po návratu bylo vydání buly Sollicitudo omnium ecclesiarum (7. srpna 1814), kterou plně obnovil Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuitů) po celém světě. Tento řád byl zrušen v roce 1773 na nátlak absolutistických monarchů. Jeho obnovení bylo symbolem církevní restaurace po desetiletích útlaku.

Na Vídeňském kongresu v roce 1815 jeho diplomatický zástupce, kardinál Consalvi, úspěšně vyjednal navrácení téměř všech území Papežského státu, s výjimkou Avignonu a Comtat Venaissin, které zůstaly Francii.

⛪ Další významné kroky

Patron umění: Pius VII. byl velkým mecenášem umění. Podporoval sochaře jako Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen. Založil Vatikánská muzea v jejich moderní podobě a usiloval o navrácení uměleckých děl uloupených Napoleonem z Říma.
Odsouzení otroctví: Vystupoval proti otroctví a obchodu s otroky.
Církev v USA: Reorganizoval církevní správu ve Spojených státech, kde založil několik nových diecézí, například v New Yorku, Filadelfii a Bostonu.

V červenci 1823 utrpěl při pádu ve svém apartmánu zlomeninu krčku stehenní kosti a po několika týdnech, 20. srpna 1823, zemřel. Jeho hrobka v bazilice sv. Petra je dílem Bertela Thorvaldsena.

💡 Pro laiky

Konkordát: Představte si to jako mezinárodní smlouvu mezi státem (v tomto případě Francií) a církví (Vatikánem). Řeší praktické věci: kdo jmenuje biskupy, jak bude církev financována, jaký bude její status ve společnosti. Konkordát z roku 1801 byl klíčový, protože ukončil chaos po Francouzské revoluci, která se snažila církev zničit.
Papežský stát: Dnes je Vatikán maličký stát uprostřed Říma. V době Pia VII. ale papež vládl jako světský panovník nad velkým územím ve střední Itálii, které se nazývalo Papežský stát. Měl vlastní armádu, zákony a daně. Napoleon mu toto území sebral, ale po jeho porážce bylo papeži z velké části vráceno.
Jezuité (Tovaryšstvo Ježíšovo): Jedná se o velmi vlivný a vzdělaný mužský řeholní řád v katolické církvi, známý svou prací ve vzdělávání a misiích. V 18. století byli pod tlakem evropských monarchů papežem zrušeni. Pius VII. je v roce 1814 plně obnovil, což byl významný krok pro posílení církve po napoleonských válkách.

🖼️ Odkaz a hodnocení

Pius VII. je vnímán jako papež, který provedl církev jedním z jejích nejtěžších období v moderních dějinách. Jeho pontifikát byl poznamenán bojem o přežití tváří v tvář drtivé vojenské a politické síle Napoleona Bonaparta. Přestože byl donucen k ústupkům a zažil osobní ponížení a věznění, jeho morální neústupnost a pasivní odpor se nakonec ukázaly jako účinná zbraň. Jeho schopnost obnovit Papežský stát a znovu ustavit jezuitský řád svědčí o jeho diplomatické obratnosti a vizi pro budoucnost církve v post-revoluční Evropě. Zůstává symbolem odolnosti a víry v boji proti světské moci.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 23.12.2025