Antonio Canova

Rozbalit box

Obsah boxu

Antonio Canova (* 1. listopadu 1757, Possagno – 13. října 1822, Benátky) byl italský sochař a malíř, hlavní představitel neoklasicismu v sochařství. Je považován za jednoho z největších sochařů své doby a často je označován za posledního velkého mistra italského sochařství. Proslul svými mramorovými sochami, které se vyznačují technickou dokonalostí, elegancí a idealizovanou krásou inspirovanou antickým uměním. Jeho díla zdobí nejvýznamnější muzea světa, včetně Louvru v Paříži a Ermitáže v Petrohradě.

📜 Život a kariéra

Canovův život a tvorba jsou úzce spjaty s bouřlivým obdobím konce 18. a začátku 19. století, poznamenaným Velkou francouzskou revolucí a vzestupem i pádem Napoleona Bonaparta.

👶 Raná léta a vzdělání

Antonio Canova se narodil v Possagnu, malém městě v Benátské republice, do rodiny kameníků. Jeho otec Pietro Canova zemřel, když byly Antoniovi pouhé čtyři roky. Výchovy se ujal jeho dědeček z otcovy strany, Pasino Canova, který byl rovněž kameníkem a majitelem malého lomu. Právě v dědečkově dílně se mladý Antonio poprvé seznámil s prací s kamenem a projevil mimořádný talent.

Legenda praví, že již v útlém věku vytvořil lva z másla, který ohromil benátského senátora Giovanniho Faliera. Ten se stal jeho prvním mecenášem a umožnil mu studovat v Benátkách u sochaře Giuseppe Bernardiho, známého jako Torretti. Po Torrettiho smrti pokračoval ve studiu u jeho synovce, Giovanniho Ferrariho. V Benátkách intenzivně studoval antické odlitky a anatomii, což položilo základy jeho pozdějšího stylu. Jeho raná díla, jako Orfeus a Eurydika (1775–1776), ještě nesou stopy pozdního baroka a rokoka, ale již naznačují směřování k větší jednoduchosti a klasickému klidu.

🏛️ Římské období

V roce 1779 Canova podnikl cestu do Říma, která se stala klíčovým momentem jeho kariéry. Věčné město bylo v té době centrem nového uměleckého hnutí – neoklasicismu, inspirovaného archeologickými objevy v Pompejích a Herculaneu a teoretickými spisy Johanna Joachima Winckelmanna. Canova byl hluboce ovlivněn antickými sochami a atmosférou města.

Jeho první velkou římskou zakázkou byla socha Theseus a Minotaurus (1781–1782). Na rozdíl od barokních zobrazení dramatického boje Canova zvolil okamžik klidu po vítězství, kdy hrdina sedí na poražené nestvůře. Toto dílo mu okamžitě zajistilo slávu a pověst předního sochaře v Římě. Následovaly monumentální náhrobky pro papeže Klementa XIII. a Klementa XIV. v Bazilice svatého Petra, které upevnily jeho postavení.

🇫🇷 Napoleonova éra

Canovova sláva dosáhla vrcholu během napoleonské éry. Ačkoli Canova nebyl politicky angažovaný a snažil se udržet si nezávislost, stal se oblíbeným umělcem Napoleona Bonaparta a jeho rodiny. V roce 1802 byl Napoleonem pozván do Paříže, aby vytvořil jeho portrétní bustu. Z tohoto setkání vzešla monumentální socha Napoleon jako Mars Mírotvůrce (1803–1806), kde je císař zobrazen jako nahý antický bůh. Napoleonovi se socha nelíbila pro její nahotu a nechal ji ukrýt. Po Napoleonově pádu ji zakoupila britská vláda a darovala ji vévodovi z Wellingtonu.

Canova vytvořil také řadu portrétů členů Napoleonovy rodiny, z nichž nejznámější je Pauline Bonaparte jako Venuše Vítězná (1805–1808). Zde je Napoleonova sestra zobrazena jako bohyně Venuše, polonahá a ležící na antickém lehátku. Dílo je mistrovskou ukázkou Canovovy schopnosti spojit idealizovaný portrét s mytologickým námětem.

🕊️ Diplomacie a pozdní léta

Po pádu Napoleona v roce 1815 byl Canova papežem Piem VII. pověřen diplomatickou misí. Byl vyslán do Paříže, aby vyjednal navrácení uměleckých děl, která Napoleon uloupil z Papežského státu. Díky své mezinárodní prestiži a diplomatickému taktu byl v této misi velmi úspěšný a podařilo se mu získat zpět většinu klíčových děl, včetně slavného sousoší Láokoón a jeho synové. Za své zásluhy byl jmenován markýzem z Ischie.

Poslední léta svého života trávil střídavě v Římě a ve svém rodném Possagnu. V Possagnu financoval a navrhl stavbu velkého chrámu, tzv. Tempio Canoviano, který kombinoval prvky Parthenónu a Pantheonu. Tento chrám se stal jeho mauzoleem. Antonio Canova zemřel v Benátkách v roce 1822 během cesty do Říma. Jeho tělo bylo pohřbeno v chrámu v Possagnu, ale jeho srdce je uloženo v kenotafu, který navrhli jeho žáci, v bazilice Santa Maria Gloriosa dei Frari v Benátkách.

🎨 Umělecký styl a technika

Canovův styl je ztělesněním neoklasicistních ideálů. Usiloval o dosažení "vznešené jednoduchosti a klidné velikosti", jak to formuloval Winckelmann. Jeho díla se vyznačují čistotou linií, harmonickou kompozicí a idealizovanou krásou.

✨ Ideál krásy

Canova se inspiroval především řeckým a římským sochařstvím, ale jeho cílem nebylo pouhé napodobování. Snažil se antické vzory překonat a vytvořit moderní ideál krásy. Jeho postavy, ať už mytologické nebo portrétní, jsou vždy elegantní, ladné a zbavené jakýchkoli nedokonalostí. Často jsou zobrazeny v klidných, kontemplativních pózách, které zdůrazňují jejich vnitřní harmonii. Jeho díla jako Tři grácie nebo Psyché oživená polibkem jsou dokonalým příkladem tohoto hledání absolutní krásy a citové zdrženlivosti.

🔨 Práce s mramorem

Canova byl nepřekonatelným mistrem v opracování mramoru. Vyvinul specifický pracovní postup. Nejprve vytvořil velké množství kreseb a skic. Poté zhotovil hliněný model v životní velikosti, ze kterého nechal své asistenty vytvořit sádrový odlitek. Na tento odlitek umístil kovové body (repères), které sloužily k přesnému přenesení proporcí do mramorového bloku. Hrubou práci na mramoru přenechával svým pomocníkům, ale finální úpravu povrchu si vždy prováděl sám.

Jeho technika povrchové úpravy byla legendární. Pomocí různých nástrojů dosahoval neuvěřitelně hladkého a jemného povrchu, který připomínal lidskou kůži. Nakonec sochu potíral speciální směsí pemzy, vápna a vosku, aby mramoru dodal teplý, narůžovělý nádech a zmírnil jeho chladnou bělost. Tento proces, nazývaný "poslední dotek ruky" (ultima mano), dodával jeho sochám iluzi života.

🏛️ Nejvýznamnější díla

Canovovo dílo je rozsáhlé a zahrnuje mytologické scény, náboženské sochy, alegorie, monumentální náhrobky a portréty.

Theseus a Minotaurus (1781–1782, Victoria and Albert Museum, Londýn) – Průlomové dílo, které definovalo neoklasicistní přístup k dramatickému námětu.
Náhrobek papeže Klementa XIV. (1783–1787, Bazilika Santi Apostoli, Řím) – Monumentální dílo, které kombinuje sochařství a architekturu.
Psyché oživená polibkem (1787–1793, Louvre, Paříž) – Jedno z nejslavnějších děl světového sochařství, zachycující okamžik, kdy bůh Amor polibkem probouzí Psyché z mdlob. Kompozice je mistrovsky vyvážená a plná něhy.
Herkules a Lichas (1795–1815, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím) – Dramatické zobrazení Herkulova hněvu, které ukazuje Canovovu schopnost zachytit i silné emoce.
Napoleon jako Mars Mírotvůrce (1803–1806, Apsley House, Londýn) – Kolosální akt Napoleona, který je příkladem heroického portrétu v antickém stylu.
Pauline Bonaparte jako Venuše Vítězná (1805–1808, Galleria Borghese, Řím) – Ikonický portrét Napoleonovy sestry, který dokonale spojuje portrétní podobu s mytologickou idealizací.
Tři grácie (1814–1817, Ermitáž, Petrohrad / Victoria and Albert Museum, Londýn) – Sousoší zobrazující tři dcery Dia – Aglaia, Eufrosyné a Thálie. Existují dvě verze tohoto díla, které je považováno za vrchol Canovova umění a ztělesnění neoklasicistního ideálu krásy.

🌍 Odkaz a vliv

Antonio Canova byl již za svého života oslavován jako největší sochař od dob Michelangela a Berniniho. Jeho vliv na evropské sochařství 19. století byl obrovský. Jeho žáci a následovníci, jako například Bertel Thorvaldsen, šířili jeho styl po celé Evropě.

Canovův odkaz spočívá nejen v jeho uměleckých dílech, ale také v jeho roli při definování profese moderního umělce. Byl nezávislým tvůrcem, který pracoval pro nejmocnější patrony své doby – papeže, krále i císaře – a zároveň si dokázal udržet uměleckou integritu. Jeho diplomatická mise na záchranu uloupených uměleckých děl z něj učinila symbol ochrany kulturního dědictví.

V jeho rodném Possagnu se nachází Gypsotheca e Museo Antonio Canova, muzeum, které uchovává sádrové modely většiny jeho děl. Tato sbírka poskytuje jedinečný vhled do jeho tvůrčího procesu a je klíčovým místem pro studium jeho umění.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025