Pius VII.
Obsah boxu
Pius VII. (občanským jménem Barnaba Niccolò Maria Luigi Chiaramonti; * 14. srpna 1742, Cesena – † 20. srpna 1823, Řím) byl 251. papež katolické církve. Jeho pontifikát, trvající od 14. března 1800 až do jeho smrti, je neoddělitelně spjat s bouřlivou érou napoleonských válek a jeho složitým a dramatickým vztahem s francouzským císařem Napoleonem Bonapartem. Během svého působení zažil únos, věznění a ztrátu Papežského státu, ale také jeho obnovu na Vídeňském kongresu a obnovení Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů).
📜 Život před pontifikátem
Barnaba Chiaramonti se narodil v Ceseně v severní Itálii do šlechtické rodiny. Jeho otec byl hrabě Scipione Chiaramonti a matka Giovanna Ghini pocházela z rodu markýzů. V šestnácti letech, v roce 1756, vstoupil do benediktinského opatství Santa Maria del Monte ve svém rodném městě, kde přijal řeholní jméno Gregorio.
Projevil se jako nadaný student a po studiích na papežských kolejích v Padově a Římě se stal profesorem teologie a kanonického práva. Vyučoval v Parmě a v Římě. Jeho kariéra nabrala rychlý spád, když byl jeho příbuzný, Giovanni Angelo Braschi, zvolen papežem jako Pius VI.. Ten ho v roce 1782 jmenoval biskupem v Tivoli a v roce 1785 biskupem v Imole a zároveň ho jmenoval kardinálem.
Jako biskup v Imole se stal známým pro svou snahu o smíření křesťanských hodnot s novými myšlenkami Francouzské revoluce. Ve své slavné vánoční homilii z roku 1797 prohlásil, že neexistuje rozpor mezi demokratickou formou vlády a Evangeliem, čímž si získal pověst liberálnějšího a pragmatičtějšího církevního hodnostáře.
🇻🇦 Pontifikát (1800–1823)
🗳️ Volba v Benátkách
Po smrti papeže Pia VI. v roce 1799 ve francouzském zajetí ve Valence byla situace pro Svatý stolec kritická. Řím byl okupován francouzskými vojsky, a proto se konkláve muselo konat mimo Věčné město. Kardinálové se sešli pod ochranou rakouského císaře Františka II. v benediktinském klášteře San Giorgio v Benátkách.
Volba byla dlouhá a komplikovaná, trvala více než tři měsíce. Hlavní frakce se nemohly shodnout na kandidátovi. Nakonec byl jako kompromisní kandidát navržen kardinál Chiaramonti, který byl 14. března 1800 zvolen papežem a na počest svého předchůdce a mučedníka přijal jméno Pius VII. Do Říma se mohl vrátit až v červenci téhož roku po vítězství Rakušanů v bitvě u Marenga.
👑 Vztah s Napoleonem Bonaparte
Celý pontifikát Pia VII. byl definován jeho vztahem s Napoleonem, tehdy prvním konzulem a později císařem Francie.
Konkordát z roku 1801
Napoleon si uvědomoval, že pro stabilizaci Francie po revolučním chaosu potřebuje usmíření s katolickou církví. Zahájil proto jednání s Piem VII., která vedl papežův schopný státní sekretář, kardinál Ercole Consalvi. Výsledkem byl Konkordát z roku 1801, který obnovil katolickou církev ve Francii. Katolicismus byl uznán jako "náboženství velké většiny francouzských občanů", stát se zavázal platit duchovenstvo a papež získal právo sesazovat biskupy (ačkoliv jejich jmenování zůstalo v rukou prvního konzula). Konkordát byl kompromisem, ale pro církev znamenal konec pronásledování a obnovu jejího postavení.
Korunovace v Paříži (1804)
V roce 1804 se Napoleon prohlásil císařem a pozval Pia VII. do Paříže, aby ho korunoval v katedrále Notre-Dame. Papež souhlasil v naději, že posílí postavení církve. Ceremonie se však stala demonstrací Napoleonovy moci. V klíčovém okamžiku vzal Napoleon korunu z papežových rukou a korunoval se sám, načež korunoval i svou manželku Joséphinu. Tímto gestem dal jasně najevo, že svou moc neodvozuje od Boha či církve, ale sám od sebe. Pro Pia VII. to bylo hluboké ponížení.
Eskalace konfliktu a zajetí
Vztahy se rychle zhoršovaly. Napoleon požadoval, aby se Papežský stát připojil ke kontinentální blokádě proti Velké Británii, což Pius VII. odmítl s odůvodněním, že jako hlava univerzální církve musí být neutrální. Napoleonova reakce byla tvrdá. V roce 1808 francouzská vojska obsadila Řím a v roce 1809 Napoleon dekretem anektoval Papežský stát a prohlásil Řím za "svobodné císařské město".
V noci z 5. na 6. července 1809 francouzští vojáci vtrhli do Kvirinálského paláce a zatkli papeže. Pius VII. byl unesen a držen v zajetí, nejprve v Savoně na ligurském pobřeží a od roku 1812 na zámku ve Fontainebleau poblíž Paříže. Během svého věznění projevoval obrovskou morální sílu a pasivní odpor. Odmítal jmenovat biskupy a udělovat kanonickou instituci Napoleonovým kandidátům, čímž ochromil církevní správu ve Francii.
V roce 1813 ho vyčerpaného a nemocného Napoleon donutil podepsat tzv. Konkordát z Fontainebleau, v němž se papež vzdával svých světských práv a činil další ústupky. Pius VII. však svůj podpis brzy odvolal a prohlásil, že byl učiněn pod nátlakem.
🏛️ Obnova a restaurace po Napoleonově pádu
Po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska v roce 1813 se jeho pozice zhroutila. V lednu 1814 propustil papeže, který se 24. května 1814 triumfálně vrátil do Říma.
Jedním z jeho prvních a nejvýznamnějších činů po návratu bylo vydání buly Sollicitudo omnium ecclesiarum (7. srpna 1814), kterou plně obnovil Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuitů) po celém světě. Tento řád byl zrušen v roce 1773 na nátlak absolutistických monarchů. Jeho obnovení bylo symbolem církevní restaurace po desetiletích útlaku.
Na Vídeňském kongresu v roce 1815 jeho diplomatický zástupce, kardinál Consalvi, úspěšně vyjednal navrácení téměř všech území Papežského státu, s výjimkou Avignonu a Comtat Venaissin, které zůstaly Francii.
⛪ Další významné kroky
- Patron umění: Pius VII. byl velkým mecenášem umění. Podporoval sochaře jako Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen. Založil Vatikánská muzea v jejich moderní podobě a usiloval o navrácení uměleckých děl uloupených Napoleonem z Říma.
- Odsouzení otroctví: Vystupoval proti otroctví a obchodu s otroky.
- Církev v USA: Reorganizoval církevní správu ve Spojených státech, kde založil několik nových diecézí, například v New Yorku, Filadelfii a Bostonu.
V červenci 1823 utrpěl při pádu ve svém apartmánu zlomeninu krčku stehenní kosti a po několika týdnech, 20. srpna 1823, zemřel. Jeho hrobka v bazilice sv. Petra je dílem Bertela Thorvaldsena.
💡 Pro laiky
- Konkordát: Představte si to jako mezinárodní smlouvu mezi státem (v tomto případě Francií) a církví (Vatikánem). Řeší praktické věci: kdo jmenuje biskupy, jak bude církev financována, jaký bude její status ve společnosti. Konkordát z roku 1801 byl klíčový, protože ukončil chaos po Francouzské revoluci, která se snažila církev zničit.
- Papežský stát: Dnes je Vatikán maličký stát uprostřed Říma. V době Pia VII. ale papež vládl jako světský panovník nad velkým územím ve střední Itálii, které se nazývalo Papežský stát. Měl vlastní armádu, zákony a daně. Napoleon mu toto území sebral, ale po jeho porážce bylo papeži z velké části vráceno.
- Jezuité (Tovaryšstvo Ježíšovo): Jedná se o velmi vlivný a vzdělaný mužský řeholní řád v katolické církvi, známý svou prací ve vzdělávání a misiích. V 18. století byli pod tlakem evropských monarchů papežem zrušeni. Pius VII. je v roce 1814 plně obnovil, což byl významný krok pro posílení církve po napoleonských válkách.
🖼️ Odkaz a hodnocení
Pius VII. je vnímán jako papež, který provedl církev jedním z jejích nejtěžších období v moderních dějinách. Jeho pontifikát byl poznamenán bojem o přežití tváří v tvář drtivé vojenské a politické síle Napoleona Bonaparta. Přestože byl donucen k ústupkům a zažil osobní ponížení a věznění, jeho morální neústupnost a pasivní odpor se nakonec ukázaly jako účinná zbraň. Jeho schopnost obnovit Papežský stát a znovu ustavit jezuitský řád svědčí o jeho diplomatické obratnosti a vizi pro budoucnost církve v post-revoluční Evropě. Zůstává symbolem odolnosti a víry v boji proti světské moci.