Východní Prusko

Šablona:Infobox Historické území

Východní Prusko (německy Ostpreußen, polsky Prusy Wschodnie, litevsky Rytų Prūsija, latinsky Borussia orientalis) je historické území a bývalá správní jednotka ve střední a východní Evropě, jež se rozkládala na jihovýchodním pobřeží Baltského moře. Od svého zformování v roce 1773 až do zániku v roce 1945 tvořilo jednu z klíčových a nejodlehlejších provincií pruského státu a později Německé říše. Jeho hlavním, největším, a z kulturního, univerzitního i logistického hlediska nejvýznamnějším centrem bylo město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).

Z geografické a správní perspektivy bylo Východní Prusko situováno mezi dolním tokem řeky Visla na západním ohraničení a řekou Němen na svém severovýchodním cípu. Během staletí reprezentovalo toto území nejvýchodnější mocenskou i lingvistickou baštu německého vlivu, jež hraničila přímo s Ruským impériem a po první světové válce s obnoveným Polskem a Litvou. Svého geopoliticky nejsložitějšího statutu provincie nabyla po roce 1919. Vytvořením takzvaného polského koridoru v reakci na Versailleskou smlouvu byla geograficky zcela odříznuta od zbývajícího kontinentálního Německa a stala se geopolitickou exklávou obklopenou cizími, nezřídka nepřátelsky naladěnými státními útvary. Politická, historická i demografická existence provincie byla naprosto a nevratně ukončena na jaře roku 1945 po invazi vojsk Sovětského svazu, což bylo bezprostředně následováno masovým vyhnáním a vysídlením německého obyvatelstva a státním rozdělením tohoto teritoria mezi Rusko, Polsko a Litvu.

⏳ Historie a původní osídlení

Oblast Východního Pruska byla historicky domovem pohanských baltských kmenů, jež se souhrnně označovaly jako Staroprusové (Pruzzi), od kterých posléze celá zeměpisná entita odvodila své budoucí jméno. Nejstarší písemné doklady arabských a římských cestovatelů z prvního tisíciletí našeho letopočtu je zmiňují především v souvislosti s monopolním ovládáním Jantarové stezky. Fatální civilizační obrat pro toto domorodé osídlení započal ve třináctém století. Na formální pozvání polského knížete Konráda I. Mazovského, jenž žádal o vojenskou ochranu svých severních hranic před pruskými nájezdy, vstoupily v roce 1226 do oblasti mocné křižácké formace Řádu německých rytířů.

Řád německých rytířů na vytyčeném území rozvinul systematickou křížovou výpravu kombinovanou s vojenskou kolonizací. Původní pruské obyvatelstvo bylo v sérii drtivých válek během šedesáti let buď fyzicky zmasakrováno, nebo násilně asimilováno. Na podrobeném teritoriu řád zbudoval vysoce centralizovaný, ekonomicky funkční a byrokraticky efektivní křižácký teokratický stát, chráněný architekturou masivních cihlových tvrzí (tzv. Ordensburg). U těchto vojenských opěrných bodů se záhy začala koncentrovat nová, primárně německá, obchodní a zemědělská města osidlovaná migranty z oblastí Svaté říše římské. V roce 1255 byl formálně založen Královec, hrad a následně městské a přístavní centrum baltského prostoru.

Mocenský absolutismus řádového státu začal oslabovat počátkem 15. století po konfrontacích s polsko-litevskou unií, jež vyvrcholily drtivou křižáckou porážkou v legendární bitvě u Grunwaldu (či Tannenbergu) roku 1410. V důsledku prohraných konfliktů a Toruňského míru (1466) byl Řád donucen odevzdat svou bohatší západní polovinu území (Královské Prusko) Polsku a ponechal si pod svou kontrolou pouze chudší východní polovinu (teritorium budoucího Východního Pruska), a to výhradně ve statusu léna polského krále.

V roce 1525 přistoupil poslední řádový velmistr Albrecht Braniborský z mocného rodu Hohenzollernů k aktu bezprecedentní geopolitické proměny. Albrecht přijal myšlenky luteránské reformace, řádový stát sekularizoval a transformoval jej v laické dědičné Pruské vévodství (Herzogtum Preußen), prvním protestantským státem na světě, který nadále fungoval pod lenní suverenitou Polska.

👑 Součást Pruského království a Německého císařství

Pruské vévodství prošlo zásadní personální unií v roce 1618, kdy po smrti Alberta Fridricha (Albrechtova syna) přešlo vlastnictví tohoto lenního státu do správy braniborských kurfiřtů v Berlíně. Vznikl tak soustátí Braniborsko-Prusko. Dlouholetý lenní vztah vůči Polsku byl s konečnou platností rozvázán prostřednictvím Welavsko-bydhošťské smlouvy roku 1657 (v éře tzv. "Potopy"), jíž velký kurfiřt Fridrich Vilém zajistil svému státu plnou a nedělitelnou mezinárodní suverenitu nad tímto pobaltským územím. Dne 18. ledna 1701 využil kurfiřt Fridrich III. této suverenity a v královeckém zámku se korunoval králem. Stal se Fridrichem I. Pruským a území se formálně stalo jádrem Pruského království.

Geografický pojem „Východní Prusko“ (Ostpreußen) nabyl formálního charakteru v roce 1773. Poté, co král Fridrich II. Veliký anektoval během takzvaného prvního dělení Polska západní, takzvané Královské Prusko (z něhož vytvořil provincii Západní Prusko), bylo původní historické vévodství administrativně přejmenováno na provincii Východní Prusko. Toto území těžce strádalo během napoleonských válek. Francouzské armády zde absolvovaly krvavá vojenská tažení proti prusko-ruským silám (zejména devastující jezdecké a dělostřelecké střety v bitvách u Jílového a u Friedlandu v roce 1807), což po sobě zanechalo zdecimovanou zemědělskou infrastrukturu.

V 19. století, zhmotněném zakomponováním provincie do sjednoceného Německého císařství pod Bismarckovým vedením roku 1871, zakonzervovalo Východní Prusko svou pozici vysoce agrárního, ideologicky extrémně konzervativního a archaického makroregionu. Společenské i ekonomické vztahy zde absolutně a autokraticky ovládala společenská elita takzvaných junkerů – obrovských pozemkových vlastníků ze starých pruských šlechtických rodin, kteří udržovali rolnictvo v submisivním postavení a jejichž synové dominovali důstojnickému sboru pruské armády a nejvyšším patrům diplomatického servisu říše. Pro absenci těžkého průmyslu a pracovních míst čelila provincie ve druhé polovině 19. století chronické populační ztrátě zvané Ostflucht (útěk z východu), kdy stovky tisíc mladých Prusů emigrovaly za lepším obživou do industriálně expandujícího Porúří na západě.

⚔️ První světová válka a bitva u Tannenbergu

Vyhlášení válečného stavu a vypuknutí první světové války v srpnu 1914 vrhlo Východní Prusko okamžitě do ohniska globálního konfliktu. Zatímco absolutní většina německé ofenzivní síly v rámci Schlieffenova plánu útočila přes Belgii na Francii, provincie Východní Prusko disponovala pouze minimální posádkovou obranou osmé armády. Této situace bleskově využilo ruské vrchní velení, jehož masivní 1. (pod velením generála Paula von Rennenkampfa) a 2. armáda (generál Alexandr Samsonov) prolomily hraniční postavení a pustošily území provincie. Statisíce německých civilistů v panice prchaly vlaky do hloubi říše.

Před blížící se katastrofou povolal německý generální štáb do služby generála v penzi, Paula von Hindenburga, a jeho taktického analytika Ericha Ludendorffa, kterým svěřil velení na východní frontě. Tato dvojice provedla mimořádně riskantní taktický manévr z vnitřních linií. Za použití husté sítě východopruských železnic v naprostém utajení stáhla své armády z obranných pozic a vrhla je koncentrovaně výhradně proti postupující 2. ruské armádě. Výsledkem byla obkličovací a vyhlazovací Bitva u Tannenbergu v mokřadech a lesích poblíž Olsztyna, v níž Němci zajali 92 000 ruských vojáků. Velitel Samsonov na útěku spáchal sebevraždu a území Východního Pruska bylo od invaze definitivně ochráněno, nicméně ekonomické a psychologické šrámy spojené s obávaným ruským sousedem se trvale zaryly do paměti místních obyvatel.

🗺️ Meziválečná éra a vznik vnitrostátní exklávy

Zánik císařství, vyhlášení německé kapitulace a uzavření Versailleské mírové smlouvy uvalily na Východní Prusko historicky nejkomplikovanější administrativní status. Podle doložek mírové dohody muselo být Polsku garantováno teritoriální napojení na Baltské moře a vybudování obchodního přístavu. Nově formované Polsko tedy získalo pás německého území nazývaný polský koridor. V důsledku tohoto administrativního zásahu bylo území Východního Pruska nekompromisně přeťato od teritoriální masy Výmarské republiky. Východní Prusko ztratilo veškeré hraniční napojení a stalo se vnitrostátní a izolovanou exklávou obklopenou z jihu a východu Polskem.

Versailleská ujednání přinesla Východnímu Prusku i ztráty vlastního území. Malá, ale strategická a přístavní oblast na severu od řeky Němen známá jako takzvaný Klaipėdský kraj (Memelland), byla dána pod okupační mezinárodní správu a po několika letech byla v rámci vojenského incidentu anektována suverénní Litvou. Západní metropole a významný říční přístav Gdaňsk se stala separátním a pod dohledem Společnosti národů řízeným subjektem nazvaným Svobodné město Gdaňsk. Zbývající jižní oblasti Mazurska a Varmie si mohly v roce 1920 formou ostře sledovaného mezinárodního plebiscitu vybrat svou státní příslušnost. V tomto referendu se drtivých 97 % tamní (byť jazykově často asimilované polské) populace rozhodlo setrvat v loajalitě k německému Berlínu a odmítlo připojení k chudšímu a válkou s Ruskem zmítanému Polsku.

Geopolitická izolovanost od vlastního státu působila fatální ekonomické úpadky. Němečtí občané i průmyslové vlaky musely k cestě do vlastní metropole využívat ponižující formu přeplombovaných vlaků podrobovaných přísným celním prohlídkám ze strany polských úřadů napříč polským koridorem. Osobní přeprava byla zajišťována i po vodní hladině v rámci státního transportního systému nazývaného Východopruská námořní služba (Seedienst Ostpreußen). Tyto frustrující podmínky společně s pádem cen agrárních plodin za doby velké hospodářské krize transformovaly Východní Prusko z konzervativní pevnosti na nejsilnější voličskou baštu Adolfa Hitlera a NSDAP, kteří ve volbách počátkem 30. let na tomto exklávním území pravidelně atakovali absolutní padesátiprocentní většinu hlasů s příslibem násilného smazání koridoru a "ponížení z Versailles".

🏢 Geografie, hospodářství a kultura

Makroekonomický a fyzicko-geografický profil provincie definoval především absolutní primát zemědělského obdělávání, pastvin, lesních honiteb a rybolovu s nepatrným zastoupením těžkých strojních procesů lokalizovaných výhradně do doků na předměstích Královce nebo do loděnic ve městě Elbing (Elbląg).

Páteří agrárního sektoru Východního Pruska byla plošná produkce ozimé pšenice, surového lnu a objemné produkce brambor a cukrové řepy, na nichž byla existenčně závislá obrovská území venkovských panství a latifundií ve vlastnictví aristokratické vrstvy junkerů. Mezinárodně proslulým a jedinečným hospodářským klenotem provincie se stalo institucionální šlechtění plnokrevných i teplokrevných koňských plemen. Od roku 1732 produkoval králem garantovaný hřebčín Trakehnen v severovýchodním sektoru území celosvětově oceňované trakénské koně – ušlechtilé a mimořádně silné závodní či důstojnické jezdecké zvířectvo, bez kterého by si nelze představit vojenskou mobilitu pruské a později německé císařské kavalérie.

Zemlandský poloostrov (Samland), tvořící severozápadní baštu provincie vyčnívající do moře, skýtal celosvětové monopolní bohatství. Pobřeží u obcí jako Palmnicken disponovalo více než 90 % všech zjistitelných globálních zásob baltského jantaru. Surovina byla v této lokalitě z počátku těžena sítěmi z mělčin, a ve 20. století se zde etablovány mamutí průmyslové povrchové rýžovací lomy zajišťující vývoz šperkařského materiálu do celého světa. Provincie nabízela rekreaci v oblastech takzvané Kurské kosy nebo v gigantickém mozaikovitém komplexu s bažinami a jezery nazvaném Mazurská jezera.

Kulturní, vzdělanostní i logistický a mediální život Východního Pruska se jednoznačně koncentroval do Královce. Ve městě zasedala celonárodně uznávaná instituce zvaná Albertina (Královecká univerzita), k jejímž pedagogickým a studijním legendám patřili matematici Christian Goldbach, David Hilbert či astronom Friedrich Bessel. Naprostou ikonou východopruské identity a tamního akademického světa byl filosof Immanuel Kant, který v Královci strávil celý svůj život a na místní půdě publikoval svá vrcholná a převratná gnozeologická díla.

👥 Obyvatelstvo a demografie

Populační dynamika provincie rostla po celé devatenácté a dvacáté století relativně plynule a rovnoměrně, zasažena pouze dočasně po korekcích hranic v roce 1919. Zatímco na konci sedmdesátých let 19. století evidovaly sčítací komise zhruba 1,9 milionu obyvatel, v době těsně před vypuknutím druhé světové války žilo na území Východního Pruska již 2,48 milionu evidovaných obyvatel.

Po lingvistické a etnické stránce provincie reprezentovala převážně jednolité těleso německy mluvících osob, které hovořily archaickým dolnoněmeckým či plattdeutsch dialektem (takzvanou Východopruštinou). I přes germanizační tlak pruských úřadů z 19. století přežívaly na okrajích dvě komunity nesoucí jazyková specifika a kulturní dualitu:

Mazuři: Převážně selská populace usídlená ve venkovských oblastech na polských hranicích, dorozumívající se starobylým mazurským (slovanským) dialektem. Historicky však Mazuři přejali z německého prostředí radikální luteránskou (nikoliv polskou katolickou) reformaci a plně se identifikovali s pruským státem.
Lietuvinikové: Nevelká menšina Pruských Litevců, žijící v odlehlých pruzích u řeky Němen (takzvaná Malá Litva), jež uchovávala historický jazyk a protestantské vyznání, což je z historického i liturgického hlediska diametrálně odlišovalo od obyvatel litevského národního státu.

⚔️ Druhá světová válka a zkáza Východního Pruska (1944–1945)

Historie celého makroregionu Východního Pruska skončila absolutním zánikem a destrukcí v průběhu závěrečných etap druhé světové války. Až do letních měsíců roku 1944 zůstávala provincie ušetřena plošného amerického či britského bombardování a pozemních linií. Hluboké a chráněné mazurské lesy u Rastenburku (dnes Kętrzyn) si osobně vybral vůdce Adolf Hitler pro vybudování masivního betonového komplexu svého východního vrchního velitelství, zvaného Vlčí doupě (Wolfsschanze). Právě v tomto komplexu zosnoval Claus von Stauffenberg v červenci 1944 nezdařený pokus o státní převrat.

Přežití provincie se dramaticky a nenávratně zkrátilo na počátku roku 1945. Za blížící se obrovskou humanitární a humanitární tragédii nesl personální odpovědnost říšský župní vedoucí nacistické strany a místní diktátor (Gauleiter) Erich Koch. Ačkoliv zpravodajské služby wehrmachtu hlásily koncentraci milionů sovětských vojáků přímo na hranicích a zřetelně varovaly před ofenzivou, Koch striktně a autoritativně pod trestem okamžité smrti odmítl vydat evakuační plány a povolení k ústupu pro více než dvoumilionovou civilní německou populaci z Východního Pruska. Jakákoliv snaha sbalit vozíky a připravovat se k útěku byla jím označena za defétismus.

Když vojska sovětské Rudé armády (formace 2. a 3. běloruského frontu) udeřila 13. ledna 1945 se startem takzvané Východopruské operace, prolomila tankovými divizemi německou obranu u řek a postoupila raketovým tempem na západ až k městu Elbing, čímž nečekaně a bezprostředně u břehu Baltského moře provincie odřízla celou miliónovou populaci Východního Pruska od zbývajících sil v Německu. Výsledkem byl hrůzný chaos a historicky ojedinělý pochod takzvaných ledových karavan – miliony starých mužů, žen a dětí utíkaly v teplotách až dvacet stupňů pod bodem mrazu napříč sněhovými pláněmi bez jakéhokoliv oblečení, potravy nebo cíle. Na sovětské straně uvolnily politické autority stavidla k plošné a nehlídané odvetě za utrpení z bojů v Bělorusku. Docházelo tak ke střelbě na uprchlické civilní vozy, zabíjení prchajících obyvatel v domech a k bezprecedentnímu množství skupinových znásilňování.

Poslední ústupovou linií statisíců civilistů se stala obří zmrzlá laguna Viselského zálivu (Frisches Haff). Kilometrové řady koňských povozů přecházely přes tekoucí a popraskaný led z pevniny k přístavu Pillau a pod kobercovým bombardováním i útoky bitevníků Il-2 se stovky kočárů propadly do zamrzlé ledové vody. V přístavech zorganizovalo německé námořnictvo monstrózní námořní operaci Hannibal s cílem loďmi evakuovat přes milion ohrožených civilistů na západ. Během této operace došlo na Baltu pod palbou sovětských ponorek k největším a nejtragičtějším civilním námořním neštěstím planety. Torpédování pasažérských a zdravotnických kolosů, jakými byly lodě Wilhelm Gustloff (více než devět tisíc obětí na ženách a dětech) nebo Goya, zahubilo řádově desítky tisíc rodin. Město Královec (Königsberg) bylo posléze srovnáno se zemí kombinovaným bombardováním z oblohy Královského letectva a následným devastačním pozemním obléháním. Královec padl v ruinách po dubnové kapitulaci městské posádky. Celkové odhady ztrát na straně v zimě prchající civilní zdecimované populace čítají kolem čtvrt milionu zmrzlých, utopených a usmrcených občanů Východního Pruska.

🌍 Poválečné uspořádání a současnost

Konec druhé světové války vymazal Východní Prusko z geografických i politických zemských reálií. V rámci takzvaných ujednání jaltské konference a finálních bodů Postupimské dohody rozhodly spojenecké velmoci o anulaci a absolutním rozkouskování této tisícileté německé enklávy ve prospěch spojeneckých bloků. Celkové a veškeré přeživší německé obyvatelstvo, které nestihlo zemřít při pochodech smrti nebo odejít po moři, bylo v letech 1945 až 1948 na základě takzvaných Benešových a polských dekretů i nařízení komunistických státních administrativ násilně a kompletně odsunuto a vysídleno z Východního Pruska za řeku Odru k poraženému a okupačnímu Německu.

Území Východního Pruska bylo takzvanou Curzonovou linií horizontálně přetnuto na dvě části:

Severní polovina s metropolí Královcem: Zhruba 35 % veškerého území anektoval trvale Sovětský svaz (jakožto administrativní součást Ruské SFSR). Celá oblast, rozkládající se k litvě a zahrnující vybombardované Královec i přístav Pillau, byla sovětizována. Metropole byla roku 1946 přejmenována na počest prezidenta Michaila Kalinina na Kaliningrad, a celá oblast na Kaliningradskou oblast. Ze strategických důvodů umístění sovětské Baltské flotily v nezamrzajících mořských dokách byla tato zóna prohlášena za militarizovanou uzavřenou enklávu, kam měl jakýkoliv zahraniční cizinec nebo novinář vstup na dekády zcela zakázán. Do vysídlených domů byly dopraveny po železnicích stovky tisíc občanů ze středního Ruska a Běloruska, čímž vzniklo plně ruskojazyčné území. Zničený gotický křižácký královecký zámek (symbol pruského imperialismu) byl sovětskými úřady v 60. letech 20. století ostřelován a na jeho místě se začal stavět zrůdný betonový Dům Sovětů. Od pádu Sovětského svazu se jedná o naprosto unikátní a odtrženou exklávu Ruska obklopenou hranicemi Evropské unie (Polsko, Litva).
Jižní polovina (Mazury, Varmie, Pomezání): Zbývajících 65 % území, na kterém se nacházelo množství jezer, lesů a menších provinčních tržních měst jako Allenstein či Elbing, získalo z titulu "Znovuzískaných území" nové Polsko. Tato území jsou dnes centrální a severní částí polského regionu a tvoří Varmijsko-mazurské vojvodství s novým polským moderním centrem ve městě Olsztyn (původní Allenstein). Komunistické Polsko sem do roztroušených a mrtvých domů následně posílalo a kolonizovalo obyvatelstvo odsunuté pro změnu z jeho někdejšího a ztraceného polského východního území (které anektoval na úkor Polska na východě samotný Stalin) nebo z ukrajinských pohraničních oblastí Bieszczady (v rámci poválečné vojenské operace Visla). Menší pruh odloučeného území podél hraniční řeky takzvaný Klaipėdský kraj byl formálně navrácen k autonomní Litevské komunistické republice (dnes svobodná a suverénní republika Litva).

💡 Pro laiky

Když se vysloví pojem "Východní Prusko", historikové často hovoří o ztracené civilizaci. Abychom to zjednodušili, Východní Prusko si můžeme představit jako ohromně obrovskou část země, zhruba stejně rozlehlou jako polovina České republiky, umístěnou u chladného Baltského moře tam, kde se stýkalo staré Německo s územím Polska, Ruska a Litvy. Od 13. století, kdy toto území kolonizovali železní křižáčtí rytíři s meči na koních (Řád německých rytířů), se zde vystavěla tisíciletá a typicky "pruská" neboli německá kultura plná krásných křižáckých cihlových hradů a bohatých zemědělských selských statků. V místním a obrovském hlavním městě jménem Königsberg (česky Královec) chodil s hodinkami v ruce filozof Immanuel Kant.

Problémy tohoto zemědělsky úrodného kraje plného jantarových dolů a nejčistokrevnějších jezdeckých koní odstartovaly po první světové válce. Světové mocnosti rozhodly, že novému Polsku utvoří pás území (koridor), kterým se Poláci dostanou k moři. Tento polský pás naprosto nechtěně Východní Prusko fyzicky "ustřihl" od Německa. Obyvatelstvo tak žilo ve "zlaté německé kleci" ze které muselo létat přes cizí zemi letadlem nebo jezdit zaplombovanými vlaky, pokud chtěli lidé jet třeba k doktorovi či do banky v Berlíně. Tento odstup je hodně rozzlobil a i proto v těchto místech lidé slepě a velmi silně věřili propagandě nacistického Německa s nadějí, že s takovým oddělením někdo zatočí.

Konec pro Východní Prusko v roce 1945 byl děsivý. Sověti zde pomstili miliony mrtvých v Rusku, vjeli do lesů s tanky v hlubokých sněžných bouřích a zahnali na led tisíce žen a dětí utíkajících ze spálených vesnic, zatímco přes milion utíkajících obyvatel prchalo v ledovém moři loděmi, z nichž mnohé se potopily po torpédových útocích. O zrušení a naprostém umazání Východního Pruska rozhodli o pár měsíců později lídři Ameriky a Ruska s tím, že na mapách už nesmí toto jméno existovat. Horní část a sutiny slavného Královce si nechal natrvalo Stalin, zbořil jeho starobylý německý ráz a z betonu postavil chladný, přísně zakázaný ruský raketový vojenský přístav (dnes to je ruská Kaliningradská oblast o které v současnosti často slýcháme kvůli střelám mířícím přes sousední Polsko). Spodní přírodní část i s poli a jezery byla předána po vyhnání všech německých civilistů samotným Polákům a dnes se jmenuje polské Varmijsko-mazurské vojvodství.

📊 Statistické a demografické tabulky

Níže jsou prezentovány kompletní tabulky a souhrny, zachycující vývoj správní populace až do okamžiku anihilace provincie na prahu jara roku 1945. Demografická data reflektují pravidelná sčítání lidu a dokumentují mírný a ustálený populační růst z období prosperity bez přítomnosti rušivých faktorů první fáze průmyslové revoluce.

Historický vývoj počtu obyvatel ve Východním Prusku (1880–1939)

Následující sčítací data jsou očištěna od populačních anomálií a sledují stabilní růst provincie na bázi agrární ekonomiky, přičemž propad a anomálie mezi lety 1910 a 1925 objektivně a logicky ilustruje plošnou ztrátu stovek tisíc odloučených obyvatel Klaipėdy nebo polského koridoru po ujednáních z první světové války.

Rok sčítání lidu	Celkový počet obyvatel	Změna oproti předchozímu sčítání
1880	1 933 936	data nejsou dostupná
1890	1 958 663	+ 24 727
1900	1 996 626	+ 37 963
1905	2 025 741	+ 29 115
1910	2 064 175	+ 38 434
1925	2 256 349	+ 192 174 (po úpravě územní hranice)
1933	2 333 301	+ 76 952
1939	2 488 122	+ 154 821

Územní a obvodové členění provincie (stav do roku 1945)

Provincie (administrativně označována jako Provinz Ostpreußen) se od velkých územních reorganizací dělila pro zefektivnění byrokratického výběru daní a kontroly na vládní obvody (takzvané Regierungsbezirke), od kterých se následně odvíjely menší okresní formáty. Zde je přehled oněch historických a konečných obvodů, včetně aktuálních a dnešních polských či ruských zemských příslušností, do kterých se rozkouskovaly.

Vládní obvod (Regierungsbezirk)	Správní administrativní centrum	Počet obyvatel obvodu (1939)	Současná moderní státní příslušnost
Vládní obvod Königsberg	Královec (Königsberg)	1 061 500	Rusko a Polsko
Vládní obvod Gumbinnen	Gumbinnen (Gusev)	542 300	Rusko a Polsko
Vládní obvod Allenstein	Allenstein (Olsztyn)	571 500	Polsko
Vládní obvod Zichenau (anektováno 1939)	Zichenau (Ciechanów)	850 000	Polsko

Zdroje