Tacitus
Obsah boxu
Publius Cornelius Tacitus (cca 56 – cca 120 n. l.) byl římský senátor, rétor a jeden z nejvýznamnějších římských historiků. Jeho hlavní díla, Anály a Historie, zkoumají dějiny Římské říše v 1. století n. l. od smrti císaře Augusta po smrt císaře Domitiana. Tacitova díla jsou ceněna pro svůj pronikavý vhled do psychologie moci, pesimistický tón a hutný, epigramatický styl latiny. Je považován za jednoho z největších prozaiků píšících latinsky.
📜 Život a kariéra
O Tacitově životě je známo jen málo spolehlivých informací a většina z nich pochází z jeho vlastních děl nebo z korespondence jeho přítele a obdivovatele Plinia Mladšího. Jeho praenomen (první jméno) není s jistotou známo; v rukopisech se objevuje jméno Publius, ale renesanční učenec Sidonius Apollinaris ho nazývá Gaius.
Pravděpodobně se narodil kolem roku 56 nebo 57 v jedné z provinciálních aristokratických rodin, možná v severní Itálii nebo v Gallia Narbonensis (dnešní jižní Francie). Jeho otec mohl být Cornelius Tacitus, který byl prokurátorem v provincii Belgica. Díky rodinnému postavení získal Tacitus vynikající rétorické vzdělání v Římě, které ho připravilo na politickou a právnickou kariéru.
🏛️ Politická dráha
Tacitova politická kariéra (cursus honorum) začala za císaře Vespasiana a pokračovala za jeho synů Tita a Domitiana. V roce 77 se oženil s Iulií Agricolou, dcerou významného vojevůdce Gnaea Iulia Agricoly, což mu výrazně pomohlo v kariérním postupu.
Za Tita nebo Domitiana zastával úřad kvestora, což mu zajistilo vstup do Senátu. V roce 88 byl praetorem a členem kněžského sboru quindecimviri sacris faciundis. Během své praetury se podílel na organizaci Sekulárních her. Po praetuře strávil několik let mimo Řím, pravděpodobně jako legát legie nebo správce provincie. Vrátil se krátce před smrtí svého tchána Agricoly v roce 93, v období Domitianovy vlády, kterou později popsal jako tyranii.
Po zavraždění Domitiana v roce 96 a nástupu císaře Nervy zažila říše období relativní svobody. V roce 97 dosáhl Tacitus vrcholu své kariéry, když byl jmenován konzulem (consul suffectus). Během svého konzulátu pronesl pohřební řeč na počest slavného vojevůdce Verginia Rufa. V roce 112/113 spravoval jako prokonzul jednu z nejprestižnějších provincií, Asii. Zemřel pravděpodobně kolem roku 120.
📚 Dílo
Tacitus je autorem pěti dochovaných děl, která se vyznačují vysokou literární kvalitou a hlubokým morálním a politickým rozměrem. Své historické práce začal psát až po Domitianově smrti, kdy se cítil dostatečně svobodný, aby mohl psát bez obav z perzekuce.
👤 Život Iulia Agricoly (De vita et moribus Iulii Agricolae)
Tato monografie, napsaná kolem roku 98, je oslavnou biografií Tacitova tchána Agricoly. Dílo popisuje Agricolovu vojenskou kariéru, zejména jeho působení jako guvernéra Británie a jeho úspěšné tažení na sever až do dnešního Skotska. Kromě životopisu obsahuje i cenný geografický a etnografický popis Británie a jejích obyvatel. Tacitus zde kontrastuje římskou zkaženost s barbarstvím, ale i svobodomyslností Britů. Slavný je proslov kaledonského náčelníka Calgaca, který římské dobývání popisuje slovy: "Auferre, trucidare, rapere falsis nominibus imperium, atque ubi solitudinem faciunt, pacem appellant." (Loupit, vraždit, krást falešně nazývají vládou, a kde udělají pustinu, říkají tomu mír.)
🌍 Germania (De origine et situ Germanorum)
Krátký etnografický spis, rovněž z roku 98, který popisuje země, zvyky a kmeny starověkých Germánů. Je to jediný dochovaný ucelený spis tohoto druhu z antiky. Tacitus Germány líčí jako barbarský, ale statečný a morálně čistý národ, který si cení svobody. Často je staví do kontrastu s dekadentní a zkorumpovanou římskou společností. Dílo se stalo velmi populárním v období romantismu, zejména v Německu, kde bylo využíváno při formování národní identity.
💬 Dialog o řečnících (Dialogus de oratoribus)
Toto dílo, napsané ve formě dialogu po vzoru Cicerona, se zabývá otázkou úpadku řečnictví v císařské době. Tacitus zkoumá příčiny, proč jeho doba neplodí tak velké řečníky jako období pozdní republiky. Dochází k závěru, že velká politická výmluvnost mohla vzkvétat pouze v bouřlivém a svobodném prostředí republiky, zatímco v klidu a pořádku císařství (Pax Romana) ztratila svůj politický význam a stala se pouhým stylistickým cvičením.
📜 Historie (Historiae)
Historie byly Tacitovým prvním velkým historickým dílem, které se původně skládalo ze 12 nebo 14 knih. Popisovalo období od Roku čtyř císařů (69 n. l.) po smrt císaře Domitiana (96 n. l.). Z díla se dochovaly pouze první čtyři knihy a část páté, které pokrývají události let 69–70, včetně vlády Galby, Othona, Vitellia a nástupu Vespasiana k moci, a také popisují začátek židovského povstání. Dílo je psáno dramatickým stylem a zaměřuje se na chaos občanských válek a morální úpadek Říma.
🏛️ Anály (Annales)
Anály (původním názvem Ab excessu divi Augusti – Od smrti božského Augusta) jsou Tacitovým vrcholným dílem. Původně měly 16 nebo 18 knih a zabývaly se historií julsko-klaudijské dynastie od smrti Augusta v roce 14 n. l. do smrti Nerona v roce 68 n. l. Dochovaly se knihy 1–4, části knih 5 a 6 (vláda Tiberia), a knihy 11–16 s mezerami (vláda Claudia a Nerona). Zcela ztracena je část popisující vládu císaře Caliguly.
V Análech Tacitus detailně analyzuje mechanismy absolutní moci a její dopad na jednotlivce i společnost. Jeho portréty císařů, zejména podezřívavého a krutého Tiberia a tyranského Nerona, jsou mistrovskými psychologickými studiemi. Právě v tomto díle se nachází jedna z prvních nezávislých zmínek o Kristovi a křesťanství v souvislosti s velkým požárem Říma za vlády Nerona.
✒️ Styl a historická metoda
Tacitův styl je jedinečný a obtížně napodobitelný. Je charakteristický stručností (brevitas), nepravidelnou větnou stavbou a zálibou v dramatických kontrastech. Vyhýbá se běžným frázím a často používá archaismy a poetismy. Jeho próza je hutná, plná napětí a pesimismu.
Jako historik se Tacitus snažil o objektivitu a ve svých úvodech prohlašuje, že bude psát sine ira et studio (bez hněvu a zaujetí). Přesto je jeho dílo silně moralizující. Nezajímá ho ani tak ekonomická či sociální historie, jako spíše psychologie postav a morální úpadek římské aristokracie pod vládou císařů. Kriticky pracoval s prameny, které často porovnával, ale jeho hlavní metodou byla psychologická interpretace událostí. Jeho pohled na císařství je hluboce pesimistický; vnímá ho jako systém, který nevyhnutelně korumpuje vládce i ovládané.
💡 Odkaz a vliv
Tacitova díla nebyla ve starověku příliš čtena, ale byla zachována v klášterních knihovnách. Znovuobjevena byla v období renesance a okamžitě si získala obrovský vliv. Jeho analýzy moci a tyranie inspirovaly politické myslitele, jako byli Niccolò Machiavelli a Francesco Guicciardini. V období osvícenství ovlivnil Montesquieua a Edwarda Gibbona. Jeho myšlenky o nebezpečí absolutní moci a důležitosti svobody rezonovaly i u Otce zakladatele Spojených států, jako byli Thomas Jefferson a John Adams.
Dnes je Tacitus považován za jednoho z největších historiků všech dob. Jeho díla jsou nejen cenným pramenem pro poznání raného císařství, ale také nadčasovou studií politické moci, korupce a lidské povahy.
🤔 Pro laiky
Představte si Tacita jako špičkového politického komentátora a investigativního novináře starověkého Říma. Místo krátkých článků ale psal rozsáhlé historické knihy. Žil v době, kdy Římu vládli císaři s neomezenou mocí, a on sám jako politik a senátor viděl zblízka, jak tato moc lidi mění – často k horšímu.
Ve svých dílech se nesoustředil jen na to, co se stalo (války, zákony), ale hlavně na to, *proč* se to stalo. Zkoumal motivace, intriky a psychologii císařů a lidí kolem nich. Jeho styl psaní byl velmi úderný a stručný, jako by každou větu tesal do kamene. Často v jedné krátké, jízlivé poznámce dokázal odhalit pokrytectví a zkaženost mocných.
Jeho nejslavnější díla, Anály a Historie, jsou v podstatě politickým thrillerem o prvních římských císařích. Čteme v nich o paranoii, vraždách v paláci a o tom, jak se celá společnost postupně morálně rozkládá. Jeho kniha Germania je zase fascinujícím pohledem na "barbarské" kmeny za hranicemi říše, které obdivoval pro jejich svobodomyslnost. Tacitus je důležitý, protože nám ukázal temnou stránku absolutní moci a jeho postřehy jsou platné i dnes, kdykoliv se mluví o politice, tyranii a svobodě.