První republika

Československá republika
	Soubor:Státní znak Československa (1918-1938).svg
	Soubor:Czechoslovakia (1920-1938).svg
Originální název	Československá republika
Motto	Pravda vítězí
Hymna	Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska
Rozloha	140 446 km²
Jazyky	Čeština, Slovenština (jako "jazyk československý"); Uznané menšinové: Němčina, Maďarština, Rusínština, Polština
Vláda	Parlamentní republika
Hlavní město	Praha
Měna	Koruna československá (Kč)
Předchůdce	Rakousko-Uhersko
Nástupce	Druhá republika; Třetí říše; Maďarské království; Druhá Polská republika

Rozbalit box

Obsah boxu

První republika je neoficiální, ale běžně používané označení pro Československou republiku v období od jejího vzniku 28. října 1918 do jejího zániku v důsledku Mnichovské dohody 30. září 1938. Tento státní útvar vznikl na troskách Rakouska-Uherska po skončení první světové války a představoval jeden z mála stabilních a fungujících demokratických režimů ve střední a východní Evropě v meziválečném období.

První republika byla mnohonárodnostním státem, který kromě Čechů a Slováků obývaly i významné menšiny Němců, Maďarů, Rusínů, Židů a Poláků. Její existence byla charakterizována politickou pluralitou, hospodářskou prosperitou (přerušenou Velkou hospodářskou krizí) a bohatým kulturním životem. Konec První republiky je spojen s agresivní politikou nacistického Německa pod vedením Adolfa Hitlera a politikou appeasementu západních mocností.

🏛 Vznik a založení

Vznik samostatného Československa byl výsledkem dlouhodobých snah českého a slovenského národa o emancipaci a vyvrcholením zahraničního odboje během první světové války. Klíčovými postavami tohoto odboje byli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, kteří v exilu systematicky pracovali na získání podpory dohodových mocností pro myšlenku nezávislého státu. Jejich úsilí vedlo k vytvoření československých legií, které bojovaly na straně Dohody a posílily mezinárodní postavení budoucího státu.

Zásadním dokumentem byla Washingtonská deklarace, vyhlášená 18. října 1918 ve Washingtonu, která formulovala principy budoucího státu jako demokratické republiky založené na principech svobody a spravedlnosti. Domácí politická scéna, reprezentovaná Národním výborem, reagovala na rozpadající se moc Rakouska-Uherska. Dne 28. října 1918, po zprávách o ochotě Vídně přijmout mírové podmínky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, vyhlásil Národní výbor v Praze samostatný československý stát. Tento akt, provedený tzv. Muži 28. října, proběhl pokojně a bez většího odporu.

Následně, 30. října 1918, se Martinskou deklarací k novému státu přihlásila i slovenská politická reprezentace. Formální ustavení státu bylo završeno 14. listopadu 1918, kdy Revoluční národní shromáždění zbavilo Habsburky trůnu, vyhlásilo republiku a zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka prvním prezidentem. Hranice nového státu byly definitivně stanoveny až v letech 1919–1920 na Pařížské mírové konferenci prostřednictvím Versailleské, Saint-Germainské a Trianonské smlouvy.

📜 Politický systém a ústava

Politický systém První republiky byl definován Ústavou z roku 1920, která z Československa učinila parlamentní demokratickou republiku. Moc byla rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Zákonodárnou moc představovalo dvoukomorové Národní shromáždění, skládající se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Volební právo bylo všeobecné, rovné a přímé, a to i pro ženy, což bylo v té době v Evropě velmi pokrokové.

V čele výkonné moci stál prezident republiky, který byl volen Národním shromážděním na sedmileté období. Prezident měl významné pravomoci, jmenoval a odvolával vládu, byl nejvyšším velitelem armády a zastupoval stát navenek. Prvním a nejdéle sloužícím prezidentem byl Tomáš Garrigue Masaryk, který se stal symbolem nového státu. Po jeho abdikaci v roce 1935 byl zvolen jeho blízký spolupracovník Edvard Beneš. Vláda byla odpovědná Poslanecké sněmovně.

Politický život byl charakterizován systémem více stran, které se sdružovaly do vládních koalic. Stabilita byla často udržována prostřednictvím neformálního uskupení předsedů hlavních československých politických stran, známého jako „Pětka“. Mezi nejvýznamnější politické strany patřila Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (tzv. agrárníci), Československá sociální demokracie, Československá strana národně socialistická a Komunistická strana Československa. Tento systém zajišťoval politickou stabilitu po většinu existence republiky.

👥 Společnost a národnostní otázka

Československo bylo od počátku mnohonárodnostním státem. Podle sčítání lidu z roku 1921 tvořili Češi a Slováci, kteří byli na základě oficiální ideologie čechoslovakismu považováni za jeden národ, přibližně 65 % obyvatelstva. Největší menšinou byli Němci (cca 23 %), kteří žili převážně v pohraničních oblastech Českých zemí (Sudety). Dalšími významnými menšinami byli Maďaři (přes 5 %) na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi, Rusíni (téměř 4 %), Židé a Poláci.

Státní politika zaručovala menšinám občanská a jazyková práva, včetně práva na vlastní školy a používání mateřského jazyka v úředním styku v obcích, kde tvořili více než 20 % obyvatel. Navzdory tomu se velká část německé a maďarské menšiny nikdy plně neztotožnila s novým státem, který vnímaly jako nástupnický stát poraženého Rakouska-Uherska a Uherska. Tyto menšiny se cítily být občany druhé kategorie a jejich vztah ke státu byl často napjatý.

Problémy se vyostřily ve 30. letech s nástupem hospodářské krize, která tvrdě dopadla na průmyslové pohraniční oblasti obývané převážně Němci. Toho využila Sudetoněmecká strana (SdP) v čele s Konradem Henleinem, která s podporou nacistického Německa stupňovala své požadavky a přispěla k rozbití republiky. Národnostní napětí tak zůstalo největší vnitřní slabinou První republiky po celou dobu její existence.

💰 Ekonomika a průmysl

První republika zdědila přibližně 70 % průmyslového potenciálu bývalého Rakouska-Uherska, což jí zajistilo pozici jedné z nejvyspělejších průmyslových zemí světa. Základem ekonomiky byl silný strojírenský, zbrojní, textilní, sklářský a chemický průmysl. Světově proslulými se staly podniky jako Škodovy závody v Plzni, ČKD v Praze, Vítkovické železárny v Ostravě nebo obuvnické impérium Baťa ve Zlíně.

Měnou byla Koruna československá, která si díky přísné měnové politice ministra financí Aloise Rašína a později Karla Engliše udržela vysokou stabilitu a stala se jednou z nejpevnějších měn v Evropě. Stát rovněž provedl rozsáhlou pozemkovou reformu, která přerozdělila půdu velkostatkářů (často německé a maďarské šlechty) mezi drobné rolníky. Československo bylo také významným exportérem, vyváželo například cukr, sklo, textil, stroje a zbraně.

Hospodářský rozvoj byl však tvrdě zasažen Velkou hospodářskou krizí na počátku 30. let. Jako silně exportně orientovaná ekonomika pocítilo Československo pokles světové poptávky velmi citelně. Krize vedla k masové nezaměstnanosti, sociálním nepokojům a radikalizaci části obyvatelstva, zejména v německých pohraničních oblastech. Z krize se ekonomika začala zotavovat až v druhé polovině 30. let, mimo jiné díky státním zakázkám pro armádu.

🌍 Zahraniční politika a spojenectví

Zahraniční politika První republiky, formovaná především ministrem zahraničí a pozdějším prezidentem Edvardem Benešem, byla založena na několika pilířích. Prvním bylo ukotvení v systému Společnosti národů, kde Československo patřilo k aktivním a respektovaným členům. Druhým pilířem byl systém spojenectví, který měl zajistit bezpečnost státu proti revizionistickým snahám Německa a Maďarska.

Klíčovým spojenectvím byla tzv. Malá dohoda, vytvořená v letech 1920–1921 společně s Jugoslávií a Rumunskem. Tento pakt byl zaměřen primárně proti maďarskému iredentismu. Ještě důležitější byla spojenecká smlouva s Francií z roku 1924, která představovala hlavní záruku československé bezpečnosti. V roce 1935, v reakci na rostoucí hrozbu ze strany nacistického Německa, byla podepsána také spojenecká smlouva se Sovětským svazem, která však byla podmíněna aktivní vojenskou pomocí ze strany Francie.

Geopolitické postavení Československa bylo nicméně velmi zranitelné. Stát byl sevřen mezi dvěma mocnostmi – Německem a Sovětským svazem – a neměl přímý přístup k moři. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933 se mezinárodní situace dramaticky zhoršila. Spojenecký systém se nakonec ukázal jako neúčinný, když západní mocnosti v čele s Velkou Británií a Francií zvolily politiku appeasementu.

🎨 Kultura, věda a umění

Období První republiky je považováno za zlatý věk české a slovenské kultury. Demokratické prostředí a hospodářská prosperita vytvořily podmínky pro mimořádný rozkvět v literatuře, umění, hudbě, architektuře i filmu. V literatuře dosáhli světového věhlasu autoři jako Karel Čapek, známý svými utopickými dramaty (např. R.U.R., kde se poprvé objevilo slovo „robot“) a romány, Jaroslav Hašek s jeho satirickým románem Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nebo básníci Jaroslav Seifert (pozdější nositel Nobelovy ceny) a Vítězslav Nezval.

V oblasti výtvarného umění se prosadily avantgardní směry jako kubismus, surrealismus a abstrakce. Mezinárodní uznání získali malíři jako František Kupka, Alfons Mucha, Toyen nebo Jindřich Štyrský. Architektura zažila boom funkcionalismu, jehož skvosty, jako je Vila Tugendhat v Brně (zapsaná na seznam UNESCO), dodnes ovlivňují světovou architekturu. V hudbě tvořili skladatelé světového formátu jako Leoš Janáček, Bohuslav Martinů a Josef Suk.

Rozvíjel se také film, který přešel od němých snímků ke zvukovým a produkoval populární komedie i umělecky ambiciózní díla. Věda dosáhla významných úspěchů, například Jaroslav Heyrovský objevil polarografii, za což později obdržel Nobelovu cenu za chemii. Praha a Brno se staly pulzujícími kulturními centry, kam směřovali umělci a intelektuálové z celé Evropy.

🛡 Armáda a obrana státu

Československá armáda byla budována od samého vzniku státu a v 30. letech patřila k nejlépe vyzbrojeným a vycvičeným armádám v Evropě. Vzhledem k rostoucí hrozbě ze strany nacistického Německa procházela armáda od poloviny 30. let intenzivní modernizací. Byla vybavena moderními zbraněmi domácí produkce, jako byly tanky LT-35 a LT-38, letadla Avia B-534 a kvalitní dělostřelectvo ze Škodových závodů.

Strategie obrany státu se opírala o systém pohraničních opevnění, budovaný po vzoru francouzské Maginotovy linie. Tento rozsáhlý komplex pevností, pevnůstek a překážek měl zpomalit případný německý útok, umožnit mobilizaci armády a udržet obranu do příchodu spojenecké pomoci, především z Francie. Přestože systém nebyl v roce 1938 zcela dokončen, jeho klíčové části byly bojeschopné.

V době mnichovské krize v září 1938 provedlo Československo všeobecnou mobilizaci. Do zbraně bylo povoláno přes 1,2 milionu mužů a armáda byla odhodlána bránit suverenitu země. Velení armády, v čele s generálem Ludvíkem Krejčím, bylo připraveno k boji. Politické rozhodnutí vlády a prezidenta Edvarda Beneše, učiněné pod obrovským tlakem spojenců, však vedlo ke kapitulaci bez boje a přijetí podmínek Mnichovské dohody.

📉 Krize a zánik

Konec První republiky byl přímým důsledkem agresivní expanzivní politiky nacistického Německa. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se Československo ocitlo v obklíčení. Adolf Hitler zaměřil svou pozornost na pohraniční oblasti Československa, Sudety, obývané více než třemi miliony Němců. Jako nástroj pro rozbití státu zevnitř využil Sudetoněmecká strana (SdP) vedenou Konradem Henleinem, která pod záminkou boje za práva menšiny stupňovala své požadavky a organizovala provokace.

Během roku 1938 se Sudetská krize stupňovala. Hitler hrozil vojenskou invazí, pokud nebudou Sudety připojeny k Třetí říši. Velká Británie, vedená premiérem Nevillem Chamberlainem, a Francie se snažily konfliktu zabránit za každou cenu a zvolily politiku appeasementu (usmiřování). Tlak na československou vládu, aby přijala německé požadavky, sílil.

Vyvrcholením krize byla Mnichovská dohoda, podepsaná 30. září 1938 zástupci Německa (Adolf Hitler), Itálie (Benito Mussolini), Velké Británie (Neville Chamberlain) a Francie (Édouard Daladier). Dohoda rozhodla o odstoupení Sudet Německu, a to bez účasti zástupců Československa. Československá vláda, zrazena svými spojenci a ponechána v mezinárodní izolaci, byla nucena dohodu přijmout. Tento akt znamenal faktický konec První republiky. Stát ztratil klíčové průmyslové oblasti, obranná opevnění a stal se bezbranným. Následovalo období tzv. Druhé republiky, které trvalo jen do okupace zbytku českých zemí v březnu 1939.

⚛️ Pro laiky

Představte si, že po velké rvačce (první světové válce) se rozpadl starý velký dům (Rakousko-Uhersko) a na jeho pozemku si několik rodin postavilo své vlastní, menší domy. Jedním z nich bylo Československo – moderní a na svou dobu velmi pěkný dům. Žilo v něm pohromadě několik národností: Češi, Slováci, Němci, Maďaři a další. Bylo to jako velká rodina, která se ale ne vždy shodla. V domě fungovala demokracie, což znamenalo, že se o důležitých věcech hlasovalo a každý měl svůj hlas.

Tento dům byl ekonomicky silný, měl spoustu dílen a továren (Škoda, Baťa), které vyráběly věci pro celý svět. Měl také silnou armádu a kolem svého pozemku si postavil pevný plot (pohraniční opevnění), aby se ubránil proti zlým sousedům. Problém byl, že jeden ze sousedů, nacistické Německo, byl stále silnější a agresivnější. Tento soused začal přesvědčovat německou část rodiny v československém domě, že by se měli přidat k němu.

Když soused začal hrozit, že dům napadne, přátelé Československa (Francie a Velká Británie) se zalekli a místo pomoci ho donutili, aby sousedovi odevzdal část svého pozemku (Sudety) i s plotem. Doufali, že tím souseda uklidní. Československo tak bylo zrazeno a oslabeno. Tento okamžik znamenal konec "První republiky", šťastnějšího období tohoto domu, a brzy poté si agresivní soused zabral i zbytek.

⚔ Kritika a kontroverze

Navzdory svému demokratickému charakteru a ekonomickým úspěchům čelila První republika významné kritice, která se soustředila především na národnostní politiku. Ústřední kontroverzí byl koncept čechoslovakismu, tedy uměle vytvořená idea jednotného "československého národa". Ačkoliv měl tento koncept posílit pozici státu a obhájit jeho existenci, v praxi vedl k dominanci českého prvku a marginalizaci ostatních národností, včetně Slováků, kteří se často cítili být v podřízeném postavení vůči Praze.

Dalším zásadním problémem byl vztah k německé menšině. Přestože měla menšinová práva garantovaná ústavou, velká část sudetských Němců se nikdy neztotožnila s republikou a pociťovala křivdu z rozpadu Rakouska-Uherska. Státní správa byla převážně v rukou Čechů, což v pohraničí vedlo k pocitu odcizení. Neschopnost plně integrovat tuto početnou a ekonomicky významnou menšinu se stala osudovou slabinou, kterou zneužila nacistická propaganda.

Kritizována byla také vysoká míra centralizace moci v Praze. Autonomistické snahy, zejména na Slovensku (Hlinkova slovenská ľudová strana) a Podkarpatské Rusi, nebyly centrální vládou dostatečně reflektovány. Ačkoliv byla První republika ostrovem demokracie, její vnitřní národnostní pnutí a neschopnost vyřešit menšinové otázky přispěly k jejímu pádu v roce 1938.

Zdroje