Protestantská unie

Rozbalit box

Obsah boxu

Protestantská unie (německy Protestantische Union), známá také jako Evangelická unie (latinsky Unio Evangelica), byla koalice protestantských států a měst ve Svaté říši římské, která existovala v letech 1608 až 1621. Jejím primárním cílem bylo bránit práva, území a bezpečnost svých členů proti sílícímu tlaku katolické strany a císařské moci. Vznikla jako přímá reakce na rostoucí náboženské napětí a její existence, spolu s jejím protipólem, Katolickou ligou, významně přispěla k eskalaci konfliktů, které nakonec vyústily v třicetiletou válku.

Vůdčí silou Unie bylo Falcké kurfiřtství v čele s kurfiřty Fridrichem IV. a později jeho synem Fridrichem V., který se stal ústřední postavou českého stavovského povstání. Přestože byla Unie založena jako obranný spolek, její vnitřní rozpory, zejména mezi luterány a kalvinisty, a neochota podpořit agresivnější politiku Fridricha V. v Čechách vedly k jejímu oslabení a konečnému rozpadu.

📜 Vznik a pozadí

Kořeny Protestantské unie sahají k Augšpurskému míru z roku 1555, který měl ukončit náboženské války v Svaté říši římské. Tento mír zavedl princip Cuius regio, eius religio („Čí země, toho náboženství“), který však uznával pouze luteránství a katolicismus, zatímco stále populárnější kalvinismus zůstal mimo zákon. Mír také nejednoznačně řešil otázku sekularizovaného církevního majetku, což vytvářelo neustálé třecí plochy.

Na počátku 17. století se napětí stupňovalo. Katolická strana, povzbuzená protireformací, se snažila získat zpět ztracené pozice. Klíčovým spouštěčem pro vznik Unie se stal tzv. donauwörthský incident (1606–1607). V převážně luteránském svobodném říšském městě Donauwörth došlo k potlačení katolického procesí, na což císař Rudolf II. reagoval uvalením říšské klatby. Exekucí byl pověřen bavorský vévoda Maxmilián I. Bavorský, který město vojensky obsadil, rekatolizoval a fakticky připojil ke svému území. Tento akt byl protestanty vnímán jako nebezpečný precedens a důkaz, že císař a katoličtí vládci nerespektují jejich práva zaručená Augšpurským mírem.

Když na říšském sněmu v Řezně v roce 1608 katolíci požadovali navrácení veškerého církevního majetku zabraného po roce 1552 jako podmínku pro potvrzení Augšpurského míru, protestantská knížata sněm opustila. V reakci na tuto krizi a pocit ohrožení se dne 14. května 1608 v klášteře Auhausen (poblíž Nördlingenu) spojilo několik protestantských vládců a měst a založilo Protestantskou unii.

🏛️ Struktura a členové

Protestantská unie byla koncipována jako obranná aliance s desetiletou platností. V jejím čele stál direktor, kterým byl z titulu své funkce falcký kurfiřt. V době založení to byl Fridrich IV. Falcký. Po jeho smrti v roce 1610 převzal vedení jeho mladý syn Fridrich V. Falcký. Členové se zavázali k vzájemné vojenské pomoci v případě napadení jednoho z nich.

Klíčoví členové

Zakládajícími a nejdůležitějšími členy Unie byli:

• Falcké kurfiřtství (vůdčí role, kalvinistické)
• Vévodství Württemberské
• Markrabství Ansbach
• Markrabství Bayreuth
• Markrabství bádenko-durlašské
• Falcko-Neubursko

K alianci se postupně přidala další knížectví a řada svobodných říšských měst, mezi nimi:

• Hesensko-Kasselsko
• Braniborské markrabství
• Štrasburk
• Ulm
• Norimberk

Zásadní slabinou Unie byla její vnitřní nejednotnost. Chyběla jí podpora nejmocnějšího luteránského státu, Saského kurfiřtství, které žárlivě střežilo své vůdčí postavení mezi německými protestanty a s nedůvěrou pohlíželo na kalvinistické vedení Unie. Tato rivalita mezi luterány a kalvinisty bránila vytvoření jednotné protestantské fronty proti katolickému táboru.

⚔️ Činnost a konflikty

Jako odpověď na zformování Protestantské unie založil Maxmilián I. Bavorský v roce 1609 Katolickou ligu, čímž se Říše definitivně rozdělila na dva znepřátelené vojensko-politické bloky.

První vážnou zkouškou pro oba spolky byla válka o dědictví jülišské (1609–1614). Po smrti bezdětného vévody z Jülichu-Kleve-Bergu si na jeho strategicky významné území činilo nárok několik uchazečů. Unie a Liga podporovaly opačné strany, hrozil otevřený střet, ale nakonec byl konflikt zažehnán diplomatickou cestou (Xantenská smlouva).

Zásadní zlom v činnosti Unie nastal s vypuknutím českého stavovského povstání v roce 1618. Když čeští stavové v roce 1619 sesadili Ferdinanda II. a nabídli českou korunu vůdci Unie, Fridrichu V. Falckému, ocitla se aliance v kritické situaci. Fridrich, navzdory varováním, korunu přijal a stal se „zimním králem“.

Tento krok však překročil rámec obranné povahy Unie. Mnoho jejích členů, zejména luteránů, vnímalo přijetí české koruny jako soukromé dobrodružství falckého kurfiřta, které ohrožovalo mír v Říši a mohlo je zatáhnout do nežádoucí války. Unie poskytla Fridrichovi jen omezenou finanční a vojenskou podporu.

Klíčovým momentem bylo uzavření Ulmské smlouvy (3. července 1620) mezi Protestantskou unií a Katolickou ligou. V této dohodě, zprostředkované Francií, se obě strany zavázaly neútočit na sebe na území Říše. Unie tím fakticky deklarovala neutralitu v českém konfliktu a nechala Fridricha V. napospas císaři a Lize. Tím si sice dočasně zajistila bezpečí pro svá území v Německu, ale zároveň zpečetila osud českého povstání. Následná drtivá porážka českých a falckých vojsk v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byla přímým důsledkem této politiky.

📉 Zánik a důsledky

Po porážce na Bílé hoře se situace pro Fridricha V. a Protestantskou unii dramaticky zhoršila. Císařská a ligistická vojska pod velením generála Tillyho se přesunula z Čech a zahájila invazi do Fridrichových dědičných zemí – Horní a Dolní Falce.

Unie se ukázala jako zcela neschopná čelit této agresi. Byla vnitřně rozložená, finančně vyčerpaná a politicky paralyzovaná. Její členové neměli vůli ani prostředky k tomu, aby bránili svého vlastního vůdce. Tváří v tvář drtivé vojenské převaze nepřítele se aliance začala hroutit.

Dne 14. května 1621, přesně třináct let po svém založení, byla Protestantská unie na setkání v Heilbronnu formálně rozpuštěna. Její zánik zanechal německé protestanty roztříštěné a zranitelné. Třicetiletá válka vstoupila do své falcké fáze, která skončila dobytím Falce, popravami a konfiskacemi majetku protestantských vůdců a odebráním kurfiřtské hodnosti Fridrichu V., která byla převedena na jeho rivala, Maxmiliána Bavorského.

Rozpad Protestantské unie byl jasným dokladem neschopnosti německých protestantských států překonat své vnitřní rozpory a vytvořit efektivní a jednotnou obranu proti nastupující rekatolizaci.

💡 Pro laiky

Představte si, že na jedné ulici žije několik menších rodin (protestantské státy) a jedna velká, silná a trochu panovačná rodina (katolický císař a jeho spojenci). Menší rodiny se bojí, že jim ta velká začne diktovat, jak mají žít, a tak se domluví, že si založí spolek na vzájemnou ochranu. Tomuto spolku říkaly Protestantská unie. Jejich hlavní pravidlo bylo: "Když někdo zaútočí na jednoho z nás, ostatní mu přijdou na pomoc."

Problém nastal, když se šéf jejich spolku (kurfiřt Fridrich V.) nechal zlákat a přijal nabídku stát se králem v sousední zemi (v Čechách). Ostatní členové spolku mu řekli: "Počkej, to nebylo v naší dohodě. My jsme se domluvili, že se budeme bránit doma, ne že budeme dobývat cizí království." A tak ho v tom nechali samotného.

Dopadlo to špatně. Fridrich svůj boj v Čechách prohrál a velká rodina (císař) se mu za to přišla pomstít i domů. Protože mu ostatní členové spolku odmítli pomoci, jejich spolek se úplně rozpadl. Tento velký sousedský spor byl jedním z hlavních důvodů, proč v Evropě začala obrovská a ničivá třicetiletá válka.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025