Prase divoké
Obsah boxu
| Prase divoké | |
|---|---|
 | |
| Dospělý kanec (samec) prasete divokého | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | Živočichové (Animalia) |
| Kmen | Strunatci (Chordata) |
| Třída | Savci (Mammalia) |
| Řád | Sudokopytníci (Artiodactyla) |
| Čeleď | Prasatovití (Suidae) |
| Rod | Prase (Sus) |
| Druh | Prase divoké (Sus scrofa) |
| Vědecké jméno | |
| 'Sus scrofa' Linnaeus, 1758 | |
| Biologické a populační údaje | |
| Mapa rozšíření | |
| Soubor:Sus scrofa distribution map.png | |
| Původní (červená) a introdukovaná (modrá) oblast rozšíření prasete divokého | |
Prase divoké (Sus scrofa), často označované také jako černá zvěř, je velký sudokopytník z čeledi prasatovitých. Je přímým předkem prasete domácího (Sus scrofa domesticus) a jedním z nejrozšířenějších a nejadaptabilnějších velkých savců na světě. Jeho původní areál zahrnuje velkou část Eurasie a severní Afriky, ale člověkem bylo zavlečeno i na další kontinenty, kde se často chová jako invazní druh.
Prase divoké hraje významnou roli v mnoha ekosystémech, kde ovlivňuje půdní strukturu a vegetaci. Pro člověka je po tisíciletí důležitým zdrojem potravy a oblíbenou lovnou zvěří, zároveň však může působit značné škody v zemědělství a být přenašečem nemocí.
📝 Popis a taxonomie
Prase divoké má robustní, sudovité tělo s krátkýma, ale silnýma nohama. Hlava je velká a klínovitá s dlouhým rypákem (ryjem), který je vyztužen chrupavčitou destičkou a slouží k rozrývání půdy při hledání potravy. Srst je tvořena hustou podsadou a hrubými osinami, které na hřbetě mohou tvořit hřívu. Zbarvení se liší podle poddruhu a věku, od tmavě hnědé a černé po šedou a rezavou. Mláďata, známá jako selata, mají charakteristické světle hnědé podélné pruhy, které jim poskytují kamufláž a mizí zhruba po 3 až 4 měsících života.
Dospělí samci, nazývaní kanci, jsou výrazně větší a těžší než samice (bachyně). Kanci mají také mohutné, neustále dorůstající špičáky. Spodní špičáky (zbraně, páráky) jsou ostré jako břitva a slouží k obraně a soubojům, zatímco horní (klektáky) je pomáhají brousit. Dospělý jedinec může měřit na délku 90 až 200 cm a v kohoutku dosahovat výšky 55 až 110 cm. Hmotnost se pohybuje od 50 do 350 kg v závislosti na pohlaví, geografické oblasti a dostupnosti potravy.
Taxonomicky se prase divoké dělí na několik poddruhů. V Evropě je nejběžnější Sus scrofa scrofa (prase divoké evropské). Další významné poddruhy zahrnují například Sus scrofa ussuricus ve východní Asii nebo Sus scrofa cristatus v Indii. Prase domácí je považováno za domestikovanou formu prasete divokého.
🌍 Rozšíření a habitat
Prase divoké je jedním z nejrozšířenějších savců na světě. Jeho původní areál zahrnuje téměř celou Evropu (s výjimkou nejsevernějších oblastí Skandinávie a Ruska), velkou část Asie až po Japonsko a Indonésii, a severní Afriku. Díky své vysoké přizpůsobivosti dokáže obývat širokou škálu prostředí, od hustých listnatých a smíšených lesů přes mokřady a stepi až po polopouště.
Člověkem bylo prase divoké zavlečeno na všechny kontinenty kromě Antarktidy. V Severní Americe, Jižní Americe, Austrálii a na mnoha ostrovech se stalo invazním druhem, který způsobuje značné ekologické škody. Konkuruje původním druhům, ničí přirozená stanoviště a přenáší nemoci. V těchto oblastech jsou často organizovány programy na kontrolu jejich populace.
V posledních desetiletích se populace prasat divokých v Evropě výrazně zvýšila a rozšířila, a to i do oblastí, kde byla v minulosti vyhubena. Důvodem je změna v zemědělském hospodaření (pěstování energetických plodin jako kukuřice a řepka olejka), mírnější zimy a jejich vysoká adaptabilita. Stále častěji pronikají i do městských a příměstských oblastí, kde nacházejí snadno dostupnou potravu.
поведение Chování a sociální struktura
Prase divoké je převážně aktivní za soumraku a v noci, ačkoli v oblastech s nízkým rušením může být aktivní i přes den. Základní sociální jednotkou je tlupa (rodinná skupina), kterou tvoří vedoucí bachyně, její dcery a jejich selata. Mladí samci opouštějí rodinnou skupinu ve věku 8 až 15 měsíců a tvoří dočasné mládenecké skupiny. Dospělí kanci žijí většinou samotářsky a k tlupám se připojují pouze v období páření.
Komunikace mezi jedinci probíhá pomocí široké škály zvuků, včetně chrochtání, kvičení a funění, a také prostřednictvím pachových značek. Teritorium si značkují otíráním o stromy a válením v bahně. Kalištění, tedy válení se v bahně, slouží nejen ke komunikaci, ale také k termoregulaci a ochraně před parazity.
Prasata divoká jsou inteligentní a učenlivá zvířata. Mají vynikající čich, který jim umožňuje najít potravu i pod zemí, a velmi dobrý sluch. Zrak je jejich nejslabším smyslem. V případě ohrožení se dokáží velmi rychle pohybovat (až 40 km/h) a jsou také dobrými plavci.
🍎 Potrava a ekologická role
Prase divoké je typický všežravec s velmi pestrým jídelníčkem. Jeho potrava se skládá jak z rostlinné, tak živočišné složky, přičemž poměr se mění v závislosti na ročním období a místních podmínkách. Rostlinná složka zahrnuje kořínky, hlízy, žaludy, bukvice, ovoce, semena a zemědělské plodiny jako brambory, kukuřice nebo obilí.
Živočišnou potravu tvoří především hmyz a jeho larvy, žížaly, měkkýši, malí obratlovci (hlodavci, obojživelníci, plazi) a mršiny. Díky svému silnému rypáku a schopnosti rozrývat půdu (tzv. rytí) se dostanou k potravě ukryté pod zemí.
Tato činnost má významný dopad na ekosystém. Rytí provzdušňuje půdu, podporuje klíčení některých rostlin a pomáhá rozkladu organické hmoty. Na druhou stranu může poškozovat kořenové systémy stromů a ničit vegetaci. Prase divoké také slouží jako kořist pro velké predátory, jako jsou vlci, medvědi a v Asii i tygři.
🧬 Rozmnožování a životní cyklus
Období páření, známé jako chrutí, probíhá obvykle od listopadu do ledna. Během této doby svádějí kanci mezi sebou urputné souboje o právo pářit se s bachyněmi. Souboje jsou často velmi hlasité a mohou vést k vážným zraněním, před kterými kance částečně chrání silná kůže a vrstva chrupavčité tkáně na plecích.
Březost trvá přibližně 115 dní (často se udává jako "3 měsíce, 3 týdny a 3 dny"). Před porodem si bachyně staví hnízdo z trávy, listí a větví, obvykle na krytém a odlehlém místě. Vrhá obvykle 4 až 8 selat, ale jejich počet může být i vyšší v závislosti na jejím věku a kondici. Selata jsou po narození osrstěná, vidí a jsou schopna následovat matku.
První týdny tráví selata v hnízdě a matka je kojí. Později se připojují k tlupě a začínají přijímat pevnou potravu. Od matky jsou odstavena po 3 až 4 měsících. Pohlavně dospívají v 8 až 10 měsících, ale do reprodukce se obvykle zapojují později. V přírodě se prase divoké dožívá v průměru 4 až 5 let, v zajetí to může být i přes 20 let.
🤝 Vztah s člověkem
Vztah mezi člověkem a prasetem divokým je komplexní a sahá hluboko do pravěku. Pro lovce a sběrače bylo důležitým zdrojem masa, kůže a kostí. Důkazy o lovu prasat divokých nacházíme na mnoha archeologických nalezištích. Před přibližně 9 000 lety vedl tento vztah k domestikaci a vzniku prasete domácího.
V současnosti je prase divoké v mnoha zemích, včetně Česka, významnou lovnou zvěří. Lov slouží nejen k získávání zvěřiny, ale také k regulaci jeho početních stavů, které v posledních letech dramaticky narostly. Přemnožená populace působí značné škody na zemědělských plodinách a může být nebezpečná i v silničním provozu, kde způsobuje dopravní nehody.
V kultuře a mytologii má prase divoké často symbolický význam. V mnoha kulturách je symbolem síly, odvahy a boje, jako například Erymanthský kanec v řecké mytologii. V heraldice je kanec symbolem statečnosti.
📈 Populace a ochrana
Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je prase divoké hodnoceno jako málo dotčený druh (Least Concern). Jeho globální populace je obrovská, stabilní a v mnoha oblastech dokonce roste. Tato situace je výsledkem jeho mimořádné adaptability, vysoké reprodukční schopnosti a absence přirozených predátorů v mnoha částech jeho areálu.
V Evropě se odhaduje, že populace přesahuje 10 milionů jedinců a stále stoupá. Tento trend je podporován změnami v krajině, zejména pěstováním velkých lánů energeticky bohatých plodin, jako je kukuřice, které poskytují prasatům úkryt i potravu po většinu roku. Mírné zimy také přispívají k vyšší míře přežití selat.
Management populací se zaměřuje především na regulaci početních stavů prostřednictvím lovu, aby se minimalizovaly škody v zemědělství a lesnictví a snížilo se riziko přenosu nemocí. V oblastech, kde je prase divoké nepůvodním druhem, jsou snahy o jeho eradikaci nebo alespoň o omezení jeho šíření.
⚔️ Rizika a nemoci
Přestože jsou prasata divoká plachá, mohou být nebezpečná, pokud se cítí v ohrožení. Zejména poraněný kanec nebo bachyně bránící selata mohou člověka napadnout a způsobit vážná zranění svými ostrými špičáky. K většině útoků dochází při lovu nebo při náhodném střetu v hustém porostu.
Prasata divoká jsou také významným rezervoárem a přenašečem řady nemocí, které mohou ohrozit jak hospodářská zvířata, tak lidi. Mezi nejzávažnější patří africký mor prasat (AMP), virové onemocnění, které je pro domácí i divoká prasata smrtelné a způsobuje obrovské ekonomické ztráty. Dalšími chorobami jsou klasický mor prasat, Aujeszkyho choroba nebo trichinelóza, kterou se může nakazit i člověk konzumací nedostatečně tepelně upraveného masa. Monitoring a kontrola těchto nákaz je klíčovou součástí managementu populací černé zvěře.
⚛️ Pro laiky
Představte si prase divoké jako prapředka a drsnějšího bratrance obyčejného růžového prasátka z farmy. Je to takový lesní tank – silný, odolný a schopný přežít téměř kdekoli. Místo růžové kůže má hustou, štětinatou srst a jeho mláďata vypadají jako malí pruhovaní "pyžamáci", aby se lépe schovala v podrostu.
Jeho super-schopností je neuvěřitelně výkonný nos, kterým dokáže vyčmuchat a vyhrabat potravu hluboko v zemi, podobně jako detektor kovů hledá poklady. Sní prakticky cokoliv, od žaludů a kořínků po hmyz a malé živočichy. Je to takový "všežravec" lesa.
Žije v rodinných tlupách vedených zkušenou samicí, zatímco dospělí samci jsou spíše samotáři. Ačkoli se nám může zdát jako běžné zvíře, jeho schopnost přizpůsobit se a prosperovat z něj dělá jednoho z nejúspěšnějších velkých savců na celé planetě.