Mumifikace
Obsah boxu
Mumifikace je proces, ať už přirozený nebo umělý, kterým se zabraňuje rozkladu těla mrtvého organismu a zachovávají se jeho měkké tkáně (kůže, svaly, orgány). Výsledkem tohoto procesu je mumie. Ačkoliv je mumifikace nejčastěji spojována se starověkým Egyptem, kde dosáhla největšího rozvoje a propracovanosti, byla praktikována v různých formách v mnoha kulturách po celém světě a dochází k ní i přirozeně za specifických podmínek. Cílem umělé mumifikace bylo nejčastěji zajištění fyzické schránky pro duši zemřelého v posmrtném životě.
📜 Historie
Historie mumifikace je stará tisíce let a její kořeny sahají hluboko do prehistorie. Nejstarší formy byly pravděpodobně přirozené, kdy lidé pozorovali, že těla pohřbená v horkém písku pouště nebo v ledovém prostředí nepodléhají rozkladu.
🇪🇬 Starověký Egypt
Nejznámější a nejpropracovanější systém mumifikace vyvinuli staří Egypťané. Jejich víra v posmrtný život byla úzce spjata s nutností zachování fyzického těla jako sídla pro duše Ka a Ba. Bez neporušeného těla by se duše nemohla vrátit a zemřelý by nemohl pokračovat ve své existenci v říši mrtvých.
Vývoj technik
V předdynastickém období (před rokem 3100 př. n. l.) byli Egypťané pohřbíváni v mělkých jamách v poušti. Horký a suchý písek přirozeně dehydratoval těla a vytvářel přirozené mumie. S nástupem pohřbívání do mastab a později pyramid byli zesnulí odděleni od přímého kontaktu s pískem, což vedlo k rozkladu těl. To přimělo Egypťany vyvinout umělé metody konzervace.
První pokusy během Staré říše zahrnovaly obalování těla do plátna napuštěného pryskyřicí. Vrcholu dosáhlo umění balzamování v období Nové říše (cca 1550–1070 př. n. l.), kdy byly mumifikovány nejen faraoni jako Tutanchamon nebo Ramesse II., ale i vysocí úředníci a dokonce i posvátná zvířata, jako byly kočky, ibisové nebo býci (Apis).
Proces balzamování
Klasický proces mumifikace v Nové říši trval přibližně 70 dní a byl velmi komplexní:
- Vyčištění těla: Tělo bylo omyto palmovým vínem a vodou z Nilu.
- Odstranění mozku: Mozek byl považován za bezcenný orgán. Odstraňoval se pomocí háků nosem, přičemž lebeční dutina byla následně propláchnuta.
- Eviscerace (vyjmutí orgánů): Na levém boku byl proveden řez, kterým byly vyjmuty vnitřní orgány – plíce, játra, žaludek a střeva. Srdce bylo obvykle ponecháno v těle, protože bylo považováno za sídlo inteligence a citu, které bude zemřelý potřebovat při Posledním soudu.
- Konzervace orgánů: Vyjmuté orgány byly ošetřeny a uloženy do speciálních nádob zvaných kanopy, které byly chráněny čtyřmi syny boha Hora.
- Dehydratace: Tělní dutina byla vyplněna dočasnými balíčky lněného plátna a celé tělo bylo pokryto natronem (přírodní směs uhličitanu a hydrogenuhličitanu sodného), který z něj během 40 dnů vytáhl veškerou vodu a tuky.
- Finální úpravy: Po vysušení bylo tělo znovu omyto, potřeno oleji a pryskyřicemi, které uzavřely póry a chránily kůži. Tělní dutina byla vyplněna trvalými materiály, jako je plátno, piliny nebo myrha.
- Zabalování: Nakonec bylo tělo pečlivě zabaleno do stovek metrů lněných obinadel. Mezi jednotlivé vrstvy byly vkládány magické amulety, které měly zesnulého chránit. Na obličej byla často položena pohřební maska.
Celý proces byl doprovázen náboženskými rituály a modlitbami z Knihy mrtvých. Hotová mumie byla uložena do několika do sebe zapadajících rakví a následně do kamenného sarkofágu.
🌍 Mumifikace v jiných kulturách
- Kultura Chinchorro: Lidé kultury Chinchorro, žijící na pobřeží dnešního Chile a Peru, praktikovali umělou mumifikaci již kolem roku 5000 př. n. l., tedy o dva tisíce let dříve než Egypťané. Jejich techniky byly odlišné; často stáhli kůži, odstranili orgány i svalovinu a kostru zpevnili dřevem a rákosím, načež tělo opět pokryli kůží a modelovali obličej z hlíny.
- Inkové: Incká civilizace v Andách mumifikovala své vládce, kteří byli i po smrti považováni za přítomné a účastnili se ceremonií. Inkové také praktikovali rituální oběti dětí na vysokých horských vrcholech (tzv. capacocha), kde mrazivé a suché podmínky vedly k jejich dokonalé přirozené mumifikaci. Příkladem je mumie známá jako "Juanita".
- Asie: V čínské pánvi Tarim byly nalezeny přirozeně zachovalé mumie staré až 4000 let s evropskými rysy. Mimořádně zachovalá je také mumie čínské šlechtičny Sin Čuej (Lady Dai) z 2. století př. n. l., jejíž tělo bylo nalezeno ve vlhkém stavu s měkkou kůží a ohebnými klouby.
- Evropa: V severní Evropě, zejména v Dánsku, Německu a Irsku, byla nalezena těla z doby železné, která se přirozeně mumifikovala v kyselém prostředí rašelinišť. Kůže těchto "lidí z bažin" (např. Tollundský muž) je dokonale zachovaná, ačkoliv kosti jsou často dekalcifikované.
⚙️ Typy mumifikace
Mumifikaci lze rozdělit na dva základní typy podle jejího původu.
Umělá mumifikace
Jedná se o záměrný proces, jehož cílem je zachovat tělo pomocí specifických technik a látek. Motivy jsou nejčastěji náboženské nebo rituální.
- Balzamování: Chemický proces, který využívá konzervační látky k zamezení rozkladu. Příkladem je egyptská mumifikace.
- Moderní mumifikace: V moderní době se mumifikace provádí z vědeckých nebo pietních důvodů. Příkladem je zachování těla Vladimira Iljiče Lenina v Moskvě.
Přirozená mumifikace
K tomuto typu dochází bez lidského zásahu, a to díky extrémním podmínkám prostředí, které zastaví nebo výrazně zpomalí proces dekompozice.
- Pouštní mumifikace (vysušení): Vzniká v extrémně horkém a suchém prostředí (např. Sahara, Atacama), kde se tělo rychle dehydratuje dříve, než ho stihnou napadnout mikroorganismy.
- Ledovcová mumifikace (zmrazení): Vzniká v trvale zmrzlých oblastech. Nízká teplota zabraňuje bakteriální aktivitě. Nejznámějším příkladem je Ötzi, 5300 let starý muž nalezený v alpském ledovci.
- Mumifikace v rašeliništích: Vzniká ve vysoce kyselém, chladném a anaerobním (bez kyslíku) prostředí rašelinišť. Kyseliny konzervují měkké tkáně procesem podobným činění kůže, ale zároveň rozpouštějí vápník v kostech.
- Solná mumifikace: Vzniká v prostředí s vysokou koncentrací soli, která tělo dehydratuje a působí jako silný konzervant. Příkladem jsou mumie nalezené v solných dolech v Íránu.
🔬 Vědecký výzkum
Mumie jsou pro vědce neocenitelným zdrojem informací o životě v minulosti. Moderní nedestruktivní metody, jako je počítačová tomografie (CT) nebo magnetická rezonance, umožňují "digitálně odbalit" mumii a prozkoumat její kostru, orgány a dokonce i předměty ukryté v obinadlech, aniž by došlo k jejímu poškození.
Analýza vzorků tkání, vlasů nebo zubů může odhalit:
- DNA: Genetické informace o původu, příbuzenských vztazích a dědičných chorobách.
- Stravu: Analýza obsahu žaludku nebo izotopová analýza kostí a vlasů ukazuje, co daný jedinec jedl.
- Nemoci: Paleopatologie zkoumá stopy nemocí, jako jsou tuberkulóza, artritida nebo parazitární infekce.
- Příčinu smrti: V některých případech lze určit, zda smrt nastala následkem zranění, nemoci nebo rituální oběti.
- Stáří: Radiokarbonová metoda datování umožňuje přesně určit stáří mumie.
✨ Pro laiky
Představte si, že tělo po smrti je jako jablko. Když ho necháte ležet, začne se kazit a hnít, až z něj zbude jen ohryzek (v případě těla kostra). Mumifikace je jako proces sušení jablka na křížaly. Když z jablka odstraníte vodu, nekazí se a vydrží velmi dlouho.
- Co je to mumie? Je to mrtvé tělo, u kterého se zachovala kůže, svaly a někdy i vnitřní orgány. Není to jen kostra.
- Proč to lidé dělali? Hlavně z náboženských důvodů. Například staří Egypťané věřili, že duše potřebuje po smrti své tělo, aby mohla žít dál. Proto se ho snažili co nejlépe zachovat.
- Jak to funguje? Klíčem je zastavit rozklad. Toho lze dosáhnout několika způsoby:
* Vysušením: Odstraněním veškeré vody z těla, například pomocí speciální soli (natronu) nebo horkého pouštního písku. * Zmrazením: V ledu se bakterie, které způsobují rozklad, nemohou množit. * Chemickou konzervací: Použitím látek, které zabíjejí bakterie a zpevňují tkáně. * Vzduchotěsným prostředím: V místech bez kyslíku (jako na dně bažiny) se rozkladné procesy také zastaví.
Mumie jsou tedy jakési časové schránky, které nám umožňují nahlédnout do tváří lidí, kteří žili před tisíci lety, a dozvědět se o jejich životě, zdraví i zvycích.