Kalmarská unie

Rozbalit box

Obsah boxu

Kalmarská unie (dánsky, norsky a švédsky: Kalmarunionen) byla personální unií království Dánska, Norska a Švédska, která existovala v letech 1397 až 1523. Unie formálně spojila tato tři království pod jediného monarchu. Součástí unie byla i území závislá na těchto královstvích, mezi něž patřilo Finsko, Island, Grónsko, Faerské ostrovy a Severní ostrovy (Orkneje a Shetlandy). Cílem unie bylo vytvořit silný severský blok schopný čelit vlivu Hanseatické ligy a německých knížectví. V praxi však byla unie poznamenána neustálými spory, zejména odporem švédské šlechty proti dánské dominanci.

Unie byla založena na setkání šlechty v švédském městě Kalmar v roce 1397, kde byl korunován Erik VII. Pomořanský králem všech tří zemí. Architektkou celého projektu však byla jeho prateta a adoptivní matka, královna Markéta I. Dánská, která de facto vládla až do své smrti v roce 1412. Přestože se jednalo o personální unii, jednotlivá království si formálně zachovala své vlastní zákony, rady a správní instituce. Reálná moc se však soustředila v Dánsku, což vedlo k trvalému napětí.

Unie se definitivně rozpadla v roce 1523, kdy Gustav Vasa vedl úspěšné švédské povstání a byl zvolen králem Švédska. Norsko zůstalo ve spojení s Dánskem (jako Dánsko-Norsko) až do roku 1814.

📜 Historie

👑 Vznik a role Markéty I.

Vznik Kalmarské unie byl výsledkem dynastické politiky a strategických zájmů severských elit ve 14. století. Klíčovou postavou byla Markéta I. Dánská, dcera dánského krále Valdemara IV. Atterdaga. Sňatkem s norským králem Haakonem VI. se stala norskou královnou. Jejich syn Olaf zdědil dánský trůn po svém dědovi a po smrti svého otce i norský trůn. Markéta vládla jako regentka za svého nezletilého syna.

Po Olafově předčasné smrti v roce 1387 byla Markéta uznána vládkyní Dánska a Norska. Její ambice však mířily dál. Využila nespokojenosti švédské šlechty s vládou Albrechta Meklenburského a v roce 1389 ho vojensky porazila. Tím se stala de facto vládkyní všech tří skandinávských království.

Aby zajistila trvalost tohoto spojení, adoptovala svého prasynovce, Erika Pomořanského. V roce 1397 svolala do města Kalmar sněm šlechty a duchovenstva ze všech tří říší. Zde byl Erik korunován králem Dánska, Norska a Švédska. Byl sepsán tzv. Korunovační list (Koronationsbrevet), který potvrdil Erika jako společného panovníka, a Unijní list (Unionsbrevet), který měl definovat principy fungování unie. Unijní list však nebyl všemi stranami ratifikován, což v budoucnu způsobovalo spory o výklad pravomocí. Markéta I. si udržela faktickou moc až do své smrti v roce 1412 a její vláda je považována za období relativní stability.

⚔️ Konflikty a napětí

Po smrti Markéty I. začaly na povrch vyplouvat vnitřní rozpory unie. Erik VII. Pomořanský se snažil o centralizovanou vládu a vedl nákladné války proti holštýnským hrabatům a Hanseatické lize, což zatěžovalo především Švédsko, které muselo dodávat vojáky a platit daně. Jeho politika jmenování Dánů a Němců do klíčových úřadů ve Švédsku a Norsku vyvolávala silný odpor místní šlechty.

Nespokojenost ve Švédsku vyvrcholila v letech 1434–1436 tzv. Engelbrektovým povstáním, vedeným šlechticem Engelbrektem Engelbrektssonem. Ačkoliv bylo povstání nakonec potlačeno, ukázalo hlubokou nevoli Švédů vůči dánské nadvládě a vedlo k sesazení Erika Pomořanského z trůnů všech tří království v roce 1439.

Následující období bylo charakterizováno snahou dánských monarchů (např. Kryštof III. Bavorský, Kristián I. Dánský) udržet unii pohromadě, zatímco ve Švédsku sílila separatistická strana, která si několikrát zvolila vlastního regenta nebo krále (např. Karel VIII. Knutsson). Unie tak fakticky fungovala jen v obdobích, kdy se dánskému králi podařilo vojensky nebo diplomaticky prosadit svou autoritu i ve Švédsku.

🩸 Rozpad a Stockholmská krvavá lázeň

Poslední pokus o obnovení unie silou podnikl král Kristián II. Dánský. V roce 1520 porazil švédského regenta Stena Stureho mladšího a nechal se v Stockholmu korunovat švédským králem. Aby zlomil odpor švédské šlechty, slíbil amnestii všem svým odpůrcům.

Tento slib však porušil. Několik dní po korunovaci nechal na základě obvinění z kacířství zatknout a popravit více než 80 předních švédských šlechticů a měšťanů. Tato událost vešla do dějin jako Stockholmská krvavá lázeň (švédsky: Stockholms blodbad). Místo zastrašení však tento masakr vyvolal ve Švédsku všeobecné pobouření a stal se rozbuškou pro novou, tentokrát již úspěšnou válku za nezávislost.

🇸🇪 Švédská válka za nezávislost a zánik

Do čela nového povstání se postavil mladý šlechtic Gustav Vasa, jehož otec byl jednou z obětí Stockholmské krvavé lázně. Podařilo se mu sjednotit švédský lid a s podporou německého města Lübeck postupně vytlačit dánské posádky ze země.

Dne 6. června 1523 byl Gustav Vasa na sněmu ve Strängnäs zvolen švédským králem. Tímto aktem Švédsko definitivně opustilo Kalmarskou unii. Tento den je dodnes slaven jako švédský státní svátek. Kristián II. byl mezitím svržen z trůnu i v Dánsku a Norsku. Formálně tak Kalmarská unie zanikla, ačkoliv spojení mezi Dánskem a Norskem v různých formách přetrvalo až do roku 1814.

🗺️ Geografický rozsah a území

Kalmarská unie byla na svou dobu obrovským politickým útvarem, který ovládal většinu severní Evropy. Zahrnovala:

• Dánské království: Zahrnovalo Jutský poloostrov, dánské ostrovy, a také provincie Skåne, Halland a Blekinge na jihu dnešního Švédska a vévodství Šlesvicko a Holštýnsko.
• Norské království: Kromě pevninského Norska pod něj spadaly i zámořské državy:
  • Island
  • Grónsko
  • Faerské ostrovy
  • Orkneje a Shetlandy (do roku 1472, kdy byly dány do zástavy Skotsku)
• Švédské království: Zahrnovalo dnešní Švédsko a Finsko (tehdy známé jako Österland).

Unie kontrolovala strategicky důležitý průliv Öresund mezi Dánskem a Švédskem, což jí umožňovalo vybírat poplatky od proplouvajících lodí a ovládat obchod v Baltském moři.

🏛️ Politická struktura a správa

Kalmarská unie byla založena na principu personální unie, což znamenalo, že každé království si zachovalo:

• Vlastní zákony a právní systém.
• Vlastní říšskou radu (Rigsråd v Dánsku a Norsku, Riksråd ve Švédsku), která se skládala z nejvyšší šlechty a duchovenstva a měla významné pravomoci, včetně volby krále.
• Vlastní administrativu a úředníky.

Společný byl pouze panovník. Ten musel při nástupu na trůn v každém království podepsat tzv. volební kapitulaci (håndfæstning), v níž se zavazoval respektovat práva a privilegia dané země. V praxi se však dánští monarchové snažili o centralizaci moci a posílení svého vlivu, což vedlo ke konfliktům s říšskými radami, zejména tou švédskou. Hlavním městem unie byla de facto Kodaň, kde sídlil královský dvůr.

💰 Ekonomika a obchod

Ekonomika unie byla založena především na zemědělství, rybolovu a těžbě surovin.

• Rybolov: Obrovský význam měl lov sleďů v průlivu Öresund, který byl jedním z hlavních zdrojů bohatství Dánska.
• Těžba: Švédsko bylo významným producentem železné rudy a mědi (zejména z dolu ve Falunu).
• Obchod: Hlavním obchodním partnerem a zároveň rivalem byla Hanseatická liga, německý spolek obchodních měst, který dominoval obchodu v Baltském a Severním moři. Jedním z cílů unie bylo právě omezení moci Hanzy. Král Erik VII. Pomořanský zavedl v roce 1429 tzv. Öresundskou celní daň, poplatek pro všechny ne-dánské lodě proplouvající průlivem, což se stalo na staletí významným zdrojem příjmů dánské koruny.

📜 Dědictví a význam

Přestože Kalmarská unie jako politický projekt selhala, zanechala v severských dějinách hlubokou stopu.

• Pro Švédsko představovalo období unie boj za národní suverenitu proti dánské dominanci. Úspěšné povstání Gustava Vasy položilo základy moderního švédského státu a silné monarchie.
• Pro Dánsko znamenal konec unie ztrátu pozice dominantní severské mocnosti, ačkoliv si udrželo kontrolu nad Norskem a atlantickými ostrovy.
• Pro Norsko znamenal zánik unie přechod do ještě těsnějšího svazku s Dánskem, což vedlo k postupnému oslabení norských institucí a šlechty.
• Myšlenka severské jednoty a spolupráce se v různých formách objevovala i v pozdějších staletích a dnes se odráží v institucích jako je Severská rada.

💡 Pro laiky

Představte si, že se tři sousední království – jako Dánsko, Norsko a Švédsko – dohodnou, že budou mít jednoho společného krále nebo královnu. Každé království si ale ponechalo své vlastní zákony, parlament (radu šlechticů) a úřady. Hlavním důvodem pro toto spojení bylo, aby byly společně silnější proti vnějším hrozbám, především proti velmi mocným německým obchodním městům sdruženým v Hanseatické lize, která ovládala obchod na moři.

Problém byl v tom, že Dánsko bylo z těchto tří zemí nejbohatší a nejmocnější a často se snažilo ostatní dvě ovládat. To se nelíbilo hlavně hrdé švédské šlechtě. Švédové měli pocit, že dánský král upřednostňuje Dány, vybírá od nich vysoké daně na své války a nedbá na jejich zájmy. To vedlo k mnoha hádkám a povstáním. Nakonec to vyvrcholilo, když dánský král nechal ve Stockholmu popravit desítky švédských šlechticů. To Švédy tak rozzuřilo, že pod vedením Gustava Vasy vybojovali svou nezávislost a zvolili si vlastního krále. Tím celá unie po více než 120 letech skončila.

Šablona:Aktualizováno