Přeskočit na obsah

Dánsko-Norsko

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - zaniklý stát

Dánsko-Norsko (dánsky a norsky: Danmark-Norge) byl mnohonárodní a vícejazyčný státní útvar, který existoval v letech 1537 až 1814. Jednalo se o reálnou unii Dánského a Norského království, včetně norských zámořských držav: Islandu, Grónska a Faerských ostrovů. Součástí unie byla také vévodství Šlesvicko a Holštýnsko, která byla v personální unii s dánským králem.

Stát vznikl po zániku Kalmarské unie a byl po celou dobu své existence ovládán z Kodaně. Zpočátku bylo Norsko formálně podřízeným územím, ale postupem času se jeho status zlepšoval. V roce 1660 byla v zemi zavedena absolutní monarchie. Unie zanikla v důsledku napoleonských válek, kdy bylo Dánsko jako spojenec poraženého Francouzského císařství donuceno Kielským mírem postoupit Norsko Švédsku. Zámořské državy (Island, Grónsko a Faerské ostrovy) však zůstaly pod dánskou korunou.

📜 Historie

🌇 Vznik unie a reformace (1537)

Po rozpadu Kalmarské unie na počátku 16. století zůstaly Dánsko a Norsko v personální unii. V roce 1536, během protestantské reformace, dánský král Kristián III. potlačil norskou Státní radu (Riksrådet) a Norsko formálně prohlásil za dánskou provincii. Tím byla fakticky vytvořena reálná unie, kde veškerá moc byla soustředěna v Kodani. Luteránství se stalo oficiálním náboženstvím a církevní majetek byl zabaven korunou, což výrazně posílilo královskou moc. Norsko tak ztratilo svou formální nezávislost a stalo se na více než dvě století podřízenou součástí dánského státu.

👑 Éra absolutismu (1660–1814)

Po neúspěšné válce se Švédskem v letech 1657–1658, která Dánsko-Norsko výrazně oslabila, využil král Frederik III. nespokojenosti měšťanstva a duchovenstva s privilegii šlechty. V roce 1660 provedl státní převrat, kterým zrušil volební monarchii a zavedl absolutismus. Královská moc se stala dědičnou a neomezenou. Tento systém byl kodifikován v Královském zákoně (Kongeloven) z roku 1665, který byl jedinou formální "ústavou" absolutismu v Evropě. Centralizace moci v Kodani se ještě více prohloubila a správa státu byla modernizována podle vzoru jiných evropských absolutistických monarchií.

⚔️ Války a konflikty

Dánsko-Norsko bylo během své existence zapojeno do řady válečných konfliktů, především se svým hlavním rivalem, Švédskem.

💔 Zánik a Kielský mír (1814)

Po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska v roce 1813 se vítězné mocnosti rozhodly potrestat Dánsko za jeho spojenectví s Francií. Švédsko, které stálo na straně protinapoleonské koalice, si nárokovalo Norsko jako kompenzaci za ztrátu Finska, které muselo postoupit Rusku.

14. ledna 1814 byl podepsán Kielský mír, kterým byl dánský král Frederik VI. donucen postoupit Norské království švédskému králi. Dánsko si však ponechalo původní norské zámořské državy: Island, Grónsko a Faerské ostrovy. Norové se s touto dohodou nesmířili, vyhlásili nezávislost, přijali vlastní ústavu a zvolili si dánského prince Kristiána Frederika (pozdějšího krále Kristiána VIII.) za svého krále. Následovala krátká válka se Švédskem, která skončila kompromisem – vznikla Švédsko-norská unie, kde si Norsko udrželo svou ústavu a vnitřní autonomii, ale sdílelo panovníka se Švédskem. Tím definitivně zanikl státní útvar Dánsko-Norsko.

🌍 Geografie a územní rozsah

🗺️ Evropská území

Jádro státu tvořila dvě království:

Kromě toho dánský král vládl jako vévoda ve vévodstvích Šlesvicko a Holštýnsko, která ležela na jižní hranici Dánska. Jejich právní status byl komplikovaný, protože Holštýnsko bylo součástí Svaté říše římské, zatímco Šlesvicko bylo dánským lénem.

🌊 Zámořské državy a kolonie

Dánsko-Norsko bylo také koloniální mocností, i když v menším měřítku než Španělsko, Portugalsko nebo Spojené království. Mezi jeho državy patřily:

🏛️ Státní zřízení a správa

👑 Panovník a vláda

Do roku 1660 bylo Dánsko-Norsko volební monarchií, kde krále volila a jeho moc omezovala dánská Státní rada (Rigsrådet), složená z nejmocnějších šlechticů. Po zavedení absolutismu v roce 1660 se veškerá zákonodárná, výkonná i soudní moc soustředila v rukou krále. Centrální správa sídlila v Kodani a skládala se z různých kolegií (ministerstev), která spravovala jednotlivé oblasti státu, jako byly finance, armáda nebo zahraniční věci.

⛪ Náboženství

Po reformaci v roce 1537 se luteránství stalo jediným povoleným náboženstvím. Dánská (a norská) církev byla státní institucí podřízenou přímo králi, který byl její hlavou. Náboženství hrálo klíčovou roli ve společnosti, vzdělávání i každodenním životě.

🗣️ Jazyky

Oficiálním jazykem administrativy, církve a vyššího vzdělávání byla dánština, a to i na území Norska a Islandu. To vedlo k postupnému potlačování psané norštiny a jejímu nahrazení dánštinou, z čehož se později vyvinula varianta Bokmål. Vévodství Šlesvicko a Holštýnsko byla jazykově smíšená, mluvilo se zde dánsky i německy. Němčina byla také často používána u dvora a v armádě. V zámořských državách se používaly místní jazyky jako islandština, grónština a faerština.

💰 Ekonomika a společnost

Ekonomika Dánska-Norska byla založena především na zemědělství, rybolovu a námořním obchodu. Dánsko bylo významným exportérem obilí a dobytka. Norsko vyváželo hlavně dřevo, ryby a produkty z mědi a železa.

Klíčový význam měla kontrola nad Öresundskou úžinou, kde Dánsko vybíralo poplatky od všech proplouvajících lodí, což bylo po staletí hlavním zdrojem příjmů koruny. Dánsko-norská obchodní flotila patřila k největším v Evropě a obchodovala po celém světě, včetně Středomoří, Karibiku a Asie. Společnost byla přísně hierarchická, s králem na vrcholu, následovaným šlechtou, duchovenstvem, měšťany a nejpočetnější vrstvou rolníků, kteří byli z velké části nevolníky.

legacy Odkaz a dědictví

Existence Dánska-Norska měla hluboký a trvalý dopad na oba národy. Pro Norsko znamenala staletí pod dánskou nadvládou ztrátu politické samostatnosti, ale zároveň ho pevně začlenila do evropského kulturního a politického kontextu. Dlouhodobé používání dánštiny jako úředního jazyka zanechalo nesmazatelnou stopu v moderní norštině, zejména v její psané formě Bokmål.

Pro Dánsko představovala unie vrchol jeho mocenského postavení v severní Evropě. Ztráta Norska v roce 1814 byla pro dánské národní sebevědomí velkou ranou a znamenala konec Dánska jako významné evropské mocnosti. Společná historie však zanechala mezi oběma zeměmi silné kulturní, jazykové a společenské vazby, které přetrvávají dodnes.

🧐 Pro laiky

  • Reálná unie: Představte si to jako manželství dvou firem. I když si obě zachovají svá jména (Dánsko a Norsko), navenek vystupují jako jeden celek. Mají společného šéfa (krále) a společnou zahraniční politiku, i když si mohou ponechat některé vlastní vnitřní předpisy. Je to těsnější spojení než jen mít stejného majitele (což by byla personální unie).
  • Kielský mír: Jednoduše řečeno, "rozvodová smlouva" z roku 1814. Dánsko prohrálo ve válce, protože stálo na straně Napoleona. Vítězové (hlavně Švédsko a Velká Británie) ho donutili, aby se "rozvedlo" s Norskem a předalo ho Švédsku jako válečnou kořist. Dánsko si ale mohlo nechat "děti" z tohoto vztahu – Island, Grónsko a Faerské ostrovy.
  • Absolutismus: Režim, kde má král veškerou moc. Jeho slovo je zákon a nemusí se na nic ptát parlamentu ani šlechty. Je to jako hrát hru, kde jeden hráč má všechny "cheat kódy" a může si dělat, co chce.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Dánsko-Norsko&oldid=18327“