Jacques Chirac

Jacques Chirac
Celé jméno	Jacques René Chirac
Datum narození	29. listopadu 1932
Místo narození	Paříž, Francie
Datum úmrtí	26. září 2019
Místo úmrtí	Paříž, Francie
Státní příslušnost
Manželka	Bernadette Chirac (roz. Chodron de Courcel)
Děti	Laurence Chirac; Claude Chirac; Anh Đào Traxel (adoptivní dcera)
Povolání	politik, státní úředník
Politická strana	UDR (do 1976); RPR (1976–2002); UMP (2002–2007)
Funkce</
Vyznamenání	Řád čestné legie (Velmistr); Řád Bílého lva (I. třída s řetězem, 1997)

Jacques Chirac (celým jménem Jacques René Chirac; 29. listopadu 1932 Paříž – 26. září 2019 Paříž) byl významný francouzský politik a státník, který po dobu více než čtyřiceti let formoval politickou scénu Francie. Zastával nejvyšší státní funkce, včetně úřadu prezidenta republiky (1995–2007), dvakrát působil jako předseda vlády a po dobu osmnácti let byl starostou Paříže.

Chirac byl představitelem gaullismu, pravicového politického směru navazujícího na odkaz Charlese de Gaulla, ačkoliv jeho politické názory se v průběhu času vyvíjely od radikalismu v mládí k pragmatickému konzervatismu. Jeho kariéra byla poznamenána mimořádnou délkou, schopností politického přežití, ale i kontroverzemi a soudními procesy spojenými s financováním politických stran.

Mezi jeho nejvýznamnější činy patří uznání odpovědnosti francouzského státu za deportace Židů během druhé světové války, zrušení povinné vojenské služby, zkrácení prezidentského mandátu ze sedmi na pět let a především rázný odpor proti invazi do Iráku v roce 2003, čímž si získal celosvětový respekt jako obhájce multipolárního světa. Po skončení mandátu se stal prvním bývalým prezidentem v historii páté republiky, který byl odsouzen v trestním procesu.

👶 Mládí a vzdělání

Jacques Chirac se narodil v Paříži do rodiny bankovního úředníka Abela Françoise Chiraca a Marie-Louise Valette. Oba rodiče pocházeli z venkovského departementu Corrèze, což Chiracovi po celý život umožňovalo pěstovat image muže s kořeny na venkově, blízkého obyčejným lidem a zemědělcům.

Studia a politické probuzení

Vzdělání získal na prestižních pařížských lyceích Lycée Carnot a Lycée Louis-le-Grand. V mládí krátce sympatizoval s levicí a dokonce prodával komunistický deník L'Humanité, což později jeho pravicoví oponenti s oblibou připomínali. V roce 1950 podepsal tzv. Stockholmskou výzvu proti jaderným zbraním (inspirovanou komunisty), což mu zpočátku komplikovalo vstup do státní služby.

Vystudoval Institut d'études politiques de Paris (Sciences Po) a v roce 1953 absolvoval letní školu na Harvardově univerzitě v USA. Během pobytu ve Spojených státech pracoval jako myč nádobí a řidič, což v něm zanechalo obdiv k americké dynamice, ačkoliv se později vůči americké zahraniční politice často vymezoval.

Vojenská služba a ENA

V roce 1956 byl povolán do armády. I přes možnost vyhnout se bojovému nasazení se dobrovolně přihlásil do války v Alžírsku, kde sloužil jako důstojník kavalerie. Byl zraněn a obdržel několik vyznamenání. Tato zkušenost upevnila jeho smysl pro autoritu a národní hrdost.

Po návratu dokončil studia na elitní École nationale d'administration (ENA), která je líhní francouzských vrcholných úředníků a politiků (promoce 1959, ročník „Vauban“). Poté nastoupil jako auditor k Účetnímu dvoru (Cour des comptes).

🚜 "Buldozer": Vzestup k moci (1962–1974)

Chiracova politická kariéra začala v roce 1962, kdy vstoupil do služeb premiéra Georgese Pompidoua. Pompidou si mladého, energického a pracovitého úředníka oblíbil a stal se jeho politickým mentorem. Pro Chiracovu schopnost řešit problémy rychle a bez ohledů na překážky mu Pompidou dal přezdívku „můj buldozer“.

V roce 1967 byl poprvé zvolen poslancem Národního shromáždění za departement Corrèze, baštu radikálů a levice, kterou dokázal dobýt pro gaullisty. V následujících letech vystřídal několik ministerských postů:

Státní tajemník pro zaměstnanost (1967–1968): Zde se podílel na jednáních během nepokojů v květnu 1968.
Ministr zemědělství (1972–1974): V této funkci si získal obrovskou popularitu mezi francouzskými farmáři svou obranou dotační politiky EHS.
Ministr vnitra (1974): Krátké působení, během kterého se připravoval na nejvyšší mety.

🏛 První premiérské období (1974–1976)

Po smrti prezidenta Pompidoua v roce 1974 se Chirac rozhodl nepodpořit gaullistického kandidáta Jacquese Chabana-Delmase, ale postavil se za centristu Valéryho Giscarda d'Estainga. Tento manévr (mnohými gaullisty vnímaný jako zrada) zajistil Giscardovi vítězství a Chiracovi post premiéra.

Vztah mezi aristokratickým, intelektuálním prezidentem Giscardem a živelným, populistickým premiérem Chiracem byl však od počátku napjatý. Chirac měl pocit, že prezident mu nedává dostatečný prostor pro vládnutí. V srpnu 1976 Chirac podal demisi, což bylo v historii páté republiky bezprecedentní – do té doby premiéři odcházeli pouze na žádost prezidenta.

🦅 Lídr pravice a starosta Paříže (1976–1995)

Po odchodu z vlády Chirac založil novou politickou stranu Sdružení pro republiku (RPR – Rassemblement pour la République). Cílem bylo obnovit gaullismus a vytvořit silnou volební mašinérii, která by ho vynesla do Elysejského paláce.

Dobytí Paříže

V roce 1977 se konaly první přímé volby starosty Paříže po více než stu letech (do té doby byla Paříž spravována prefektem). Chirac se postavil proti kandidátovi prezidenta Giscarda a zvítězil.

Mocenská základna: Radnice Paříže (Hôtel de Ville) se stala jeho mocenskou baštou na dalších 18 let (1977–1995). Funkce mu poskytovala obrovský rozpočet, vliv, mediální viditelnost a síť kontaktů.
Rozvoj města: Za jeho éry došlo k modernizaci města, ale také k nárůstu cen nemovitostí a gentrifikaci.
Stíny: Právě z tohoto období pocházela většina korupčních skandálů (fiktivní pracovní místa, ilegální financování RPR), které ho dohnaly po skončení prezidentského mandátu.

Kohabitace (1986–1988)

Po vítězství pravice v parlamentních volbách v roce 1986 byl socialistický prezident François Mitterrand nucen jmenovat Chiraca premiérem. Nastalo období tzv. „kohabitace“ (soužití prezidenta a premiéra z opačných táborů).

Chirac prosadil rozsáhlý program privatizace a liberalizace ekonomiky, čímž zrušil znárodňování provedené socialisty na začátku 80. let.
Jeho tvrdá politika (zejména ministra vnitra Charlese Pasquy) vyvolala protesty studentů.
V prezidentských volbách 1988 ho Mitterrand porazil. Byla to Chiracova druhá prohra v prezidentské volbě (poprvé kandidoval neúspěšně v roce 1981).

🇫🇷 Prezident republiky (1995–2007)

Třetí pokus o prezidentský úřad v roce 1995 byl úspěšný. Chirac vedl kampaň pod heslem „La fracture sociale“ (Sociální trhlina), slibující zasypat propast mezi chudými a bohatými. Porazil socialistu Lionela Jospina a stal se 22. prezidentem Francie.

První mandát (1995–2002)

Začátek jeho prezidentství byl bouřlivý.

Jaderné testy (1995): Krátce po nástupu rozhodl o obnovení francouzských jaderných testů na atolu Mururoa v Tichomoří. Toto rozhodnutí vyvolalo masivní mezinárodní protesty, ale Chirac trval na ověření spolehlivosti francouzského jaderného arzenálu před podpisem smlouvy o úplném zákazu zkoušek.
Vel' d'Hiv (1995): V historickém projevu uznal odpovědnost francouzského státu za deportace Židů během okupace (zátah na Zimním velodromu v roce 1942). Tím prolomil desetiletí mlčení a mýtu, že za deportace mohlo pouze Německo, nikoliv vichistický režim.
Rozpuštění parlamentu (1997): Ve snaze posílit svou většinu v parlamentu vyhlásil předčasné volby. Tento taktický tah se ukázal jako katastrofální chyba. Volby vyhrála levice a Chirac byl nucen jmenovat premiérem Lionela Jospina. Následovalo pět let kohabitace, během kterých byl prezidentův vliv na domácí politiku omezen.

Volby 2002: Šok a Zemětřesení

Prezidentské volby v roce 2002 se zapsaly do dějin. Do druhého kola nepostoupil socialistický kandidát Jospin, ale lídr krajní pravice Jean-Marie Le Pen.

Vzedmula se vlna občanské mobilizace. Levicoví voliči, odbory a studenti vyzvali k volbě Chiraca ("se skřipcem na nose"), aby zabránili vítězství Le Pena.
Chirac zvítězil s rekordním ziskem 82,21 % hlasů.

Druhý mandát (2002–2007)

Ve druhém období se Chirac soustředil na zahraniční politiku a obranu sekularismu.

Válka v Iráku (2003): Chiracův nejvýraznější mezinárodní moment. Spolu se svým ministrem zahraničí Dominiquem de Villepinem se rázně postavil proti americké invazi do Iráku. V Radě bezpečnosti OSN hrozil vetem jakékoli rezoluci, která by válku legitimizovala. Varoval před destabilizací Blízkého východu, což se později ukázalo jako prozíravé. Tento postoj mu vynesl nepřátelství administrativy George W. Bushe, ale obdiv v arabském světě a velké části Evropy.
Evropská ústava (2005): Chirac vyhlásil referendum o Ústavě pro Evropu. Francouzští voliči ji však odmítli (55 % proti), což byla pro prezidenta velká politická prohra.
Nepokoje na předměstích (2005): Francii zachvátily masivní nepokoje na předměstích velkých měst, vedené nespokojenou mládeží z přistěhovalceckých rodin. Chirac vyhlásil výjimečný stav, poprvé od války v Alžírsku.
Zdraví: V roce 2005 utrpěl lehkou cévní mozkovou příhodu (AVC), která oslabila jeho schopnosti a signalizovala blížící se konec kariéry.

⚖️ Soudní procesy a stáří

Po odchodu z funkce v roce 2007 ztratil prezidentskou imunitu a justice začala vyšetřovat kauzy z doby jeho působení na pařížské radnici.

V roce 2011 byl shledán vinným ze zpronevěry veřejných prostředků a zneužití důvěry v kauze „fiktivních pracovních míst“ (zaměstnávání stranických pracovníků RPR za peníze města Paříže).
Byl odsouzen ke dvěma letům vězení podmíněně. Kvůli zhoršujícímu se zdraví (trpěl anosognosií, ztrátou paměti a neurodegenerativním onemocněním) se procesu neúčastnil osobně. Stal se prvním odsouzeným exprezidentem poválečné Francie.

Navzdory odsouzení jeho popularita v důchodu rostla. Francouzi na něj vzpomínali s nostalgií jako na charismatického bonvivána, milovníka dobrého jídla a piva, který reprezentoval Francii s grácií.

⚰️ Úmrtí

Jacques Chirac zemřel 26. září 2019 ve svém domě v Paříži ve věku 86 let. Francie vyhlásila den státního smutku. Mše v kostele Saint-Sulpice se zúčastnilo mnoho světových lídrů (včetně Vladimira Putina, Billa Clintona či německého prezidenta Steinmeiera). Je pohřben na hřbitově Montparnasse vedle své dcery Laurence.

⛩ Osobní život a zájmy

Chirac byl známý svou nespoutanou energií a lidovým vystupováním.

Rodina: Od roku 1956 byl ženatý s Bernadette Chodron de Courcel, která pocházela z aristokratické rodiny. Měli dvě dcery: Laurence (trpěla anorexií a zemřela v roce 2016) a Claude, která byla jeho dlouholetou komunikační poradkyní. Adoptovali také vietnamskou uprchlici Anh Đào Traxel.
Kultura: Byl velkým znalcem a obdivovatelem asijského a primitivního umění. Inicioval vznik Muzea nábřeží Branly v Paříži, které vystavuje mimoevropské umění.
Japonsko a Sumo: Byl fascinován japonskou kulturou, Japonsko navštívil více než čtyřicetkrát a byl expertem na zápasy sumó.
Bonviván: Miloval těžká venkovská jídla (hlava telete – tête de veau), pivo Corona a kouřil cigarety (později přestal).

💡 Pro laiky

Jacquese Chiraca si představte jako francouzskou kombinaci Billa Clintona a typického starostlivého, ale trochu prohnaného starosty. Byl to politik, který dokázal ráno potřást rukou tisíci farmářům na dobytčím trhu a odpoledne vést vysokou diplomacii v OSN. Pro Francouze byl „Chichi“ – někdo, kdo kradl peníze z radnice na provoz své strany a měl milenky, ale zároveň miloval svou zemi, dokázal říct „NE“ americkému prezidentu Bushovi ohledně války v Iráku a zastavil se, aby pohladil každou krávu na výstavě. Byl to poslední prezident „staré školy“, který v politice přežil úplně všechno, včetně zrad vlastních přátel.

Zdroje