Appeasement
Obsah boxu
Šablona:Infobox politický koncept
Appeasement (z anglického appease – uklidnit, uchlácholit) je strategie v mezinárodních vztazích, která spočívá v politice ústupků, usmiřování a úlev vůči agresivnímu státu v naději, že se uspokojením jeho požadavků podaří odvrátit válečný konflikt. Ačkoliv se jedná o obecný diplomatický termín, je téměř výhradně spojován se zahraniční politikou Velké Británie a Francie vůči nacistickému Německu, fašistické Itálii a Japonsku ve 30. letech 20. století. Vrcholem této politiky byla Mnichovská dohoda z roku 1938, která obětovala část území Československa ve prospěch Německa.
Politika appeasementu je dnes vnímána převážně negativně jako symbol slabosti, naivity a strategického selhání, které pouze povzbudilo agresory a učinilo následný konflikt (druhá světová válka) ještě ničivějším.
📜 Historie a původ pojmu
Termín "appeasement" neměl původně negativní konotace. V diplomacii 19. a počátku 20. století označoval běžnou praxi řešení mezinárodních sporů prostřednictvím jednání a kompromisů, což bylo považováno za znak rozumné a umírněné státnické politiky. Teprve události vedoucí k druhé světové válce mu vtiskly dnešní pejorativní význam.
Hlavním architektem a symbolem této politiky se stal britský premiér Neville Chamberlain, který upřímně věřil, že ústupky Adolfu Hitlerovi mohou zabránit opakování hrůz první světové války.
🌍 Kontext 30. let 20. století
Pro pochopení, proč se politika appeasementu zdála mnoha tehdejším politikům i veřejnosti jako logická a žádoucí, je nutné vzít v úvahu specifickou atmosféru meziválečné Evropy.
💔 Trauma první světové války
První světová válka (1914–1918) zanechala v evropské společnosti hluboké jizvy. Ztráty na životech byly bezprecedentní (přes 15 milionů mrtvých) a vzpomínky na zákopovou válku byly stále živé. V Británii a Francii se zformovalo silné pacifistické hnutí a veřejné mínění bylo silně proti jakémukoli dalšímu velkému vojenskému konfliktu. Politici jako Chamberlain byli pod obrovským tlakem, aby "za každou cenu" udrželi mír.
📉 Velká hospodářská krize
Světová ekonomika se od roku 1929 potýkala s následky Velké hospodářské krize. Státy se soustředily na řešení vnitřních problémů, jako byla masová nezaměstnanost a sociální nepokoje. Na masivní zbrojení a přípravu na válku chyběly finanční prostředky i politická vůle.
😨 Strach z komunismu
Vzestup komunismu a existence Sovětského svazu pod vedením Josifa Stalina vyvolávaly v západních demokraciích velké obavy. Někteří konzervativní politici, zejména v Británii, vnímali silné nacistické Německo jako potenciální hráz proti šíření komunismu na západ. Tento postoj vedl k určité toleranci vůči Hitlerovu režimu.
🇬🇧 Britské imperiální zájmy
Britské impérium bylo stále globální velmocí s rozsáhlými koloniemi a dominii. Britská armáda byla rozptýlena po celém světě a existovaly obavy, že válka v Evropě by mohla ohrozit stabilitu impéria. Navíc hrozil konflikt s Japonskem v Tichomoří. Británie si nemohla dovolit vést válku na více frontách najednou.
🇫🇷 Francouzská nejistota
Francie, ačkoliv měla silnou pozemní armádu, trpěla politickou nestabilitou a spoléhala se na defenzivní strategii založenou na Maginotově linii. Francouzští politici byli neochotní jednat bez plné podpory Velké Británie.
🇩🇪 Klíčové kroky německé agrese a reakce Spojenců
Politika appeasementu se projevovala v sérii ústupků vůči Hitlerovým stále se stupňujícím požadavkům, které systematicky porušovaly Versailleskou smlouvu.
1935: Znovuzavedení branné povinnosti
Hitler otevřeně oznámil, že Německo obnovuje povinnou vojenskou službu a buduje armádu (Wehrmacht) o síle 550 000 mužů, což bylo přímé porušení smlouvy. Reakce Británie a Francie byla pouze formální protest. Británie dokonce s Německem uzavřela námořní dohodu, která mu povolovala budovat loďstvo.
1936: Remilitarizace Porýní
V březnu 1936 německé jednotky vstoupily do demilitarizovaného pásma v Porýní. Jednalo se o obrovský risk, protože německá armáda v té době ještě nebyla připravena na střet s francouzskou. Francie zvažovala vojenskou odpověď, ale bez britské podpory se k ní neodhodlala. Spojenci se opět omezili na protesty. Hitler později přiznal, že kdyby Francie zasáhla, musel by se "se stáhnutým ocasem" stáhnout.
1938: Anšlus Rakouska
V březnu 1938 Německo anektovalo Rakousko (tzv. Anšlus). Přestože to bylo další hrubé porušení mezinárodního práva, západní mocnosti nezasáhly. Mnozí v Británii to vnímali jako "logické" sjednocení německy mluvících národů.
1938: Mnichovská dohoda
Vrcholem a symbolem politiky appeasementu se stala Mnichovská krize. Hitler vznesl požadavek na připojení Sudet, pohraničních oblastí Československa s převážně německým obyvatelstvem, k Třetí říši. Během konference v Mnichově 29.–30. září 1938 se Neville Chamberlain, Édouard Daladier, Adolf Hitler a Benito Mussolini dohodli na odstoupení těchto území Německu. Učinili tak bez účasti československých zástupců. Chamberlain se vrátil do Londýna s prohlášením, že přivezl "mír pro naši dobu" (Peace for our time).
1939: Okupace zbytku Československa
Dne 15. března 1939 německá vojska okupovala zbytek českých zemí a byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Tímto krokem Hitler porušil sliby dané v Mnichově a definitivně ukázal, že jeho cílem není jen sjednocení Němců, ale expanze a dominance. Pro Chamberlaina a další zastánce appeasementu to byl šok a bod obratu. Politika usmiřování definitivně selhala.
1939: Invaze do Polska
Po okupaci Československa Británie a Francie poskytly vojenské záruky Polsku. Když Německo 1. září 1939 Polsko napadlo, obě země vyhlásily Německu válku, čímž začala druhá světová válka v Evropě.
👤 Klíčové postavy
🇬🇧 Neville Chamberlain
Britský premiér v letech 1937–1940 je neodmyslitelně spjat s politikou appeasementu. Nebyl to zbabělec, ale spíše tragická postava, produkt své doby. Upřímně věřil, že jednáním s Hitlerem může zabránit opakování katastrofy z roku 1914. Jeho optimismus po Mnichovské dohodě se ukázal jako fatálně mylný.
🇫🇷 Édouard Daladier
Francouzský premiér byl k Hitlerovým slibům skeptičtější než Chamberlain. Po návratu z Mnichova očekával, že ho dav bude lynčovat, ale místo toho byl vítán jako hrdina. Údajně svým spolupracovníkům řekl: "Ach, ti blázni!" Cítil však, že Francie není na válku připravena a musí následovat britské vedení.
🇬🇧 Winston Churchill
Nejhlasitější a nejvytrvalejší kritik appeasementu. Již od poloviny 30. let varoval před nebezpečím nacistického Německa a volal po zbrojení. Po Mnichovské dohodě pronesl slavná slova: "Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku." Jeho předpovědi se naplnily a v roce 1940 se stal premiérem, aby vedl zemi ve válce.
🇩🇪 Adolf Hitler
Německý diktátor vnímal politiku appeasementu jako projev slabosti a dekadence západních demokracií. Každý ústupek ho pouze utvrdil v přesvědčení, že může pokračovat ve své agresi bez rizika vojenské odvety. Využíval touhy po míru k prosazování svých vlastních expanzivních cílů.
⚖️ Hodnocení a důsledky
📉 Krátkodobé vnímání
V době svého vrcholu, zejména po Mnichovské dohodě, byla politika appeasementu nesmírně populární. Veřejnost v Británii a Francii, traumatizovaná první světovou válkou, vítala jakýkoli krok, který odvrátil hrozbu nového konfliktu. Chamberlain byl oslavován jako mírotvůrce.
📈 Dlouhodobá kritika
Po vypuknutí války a odhalení plného rozsahu nacistických zločinů se pohled na appeasement radikálně změnil. Stal se synonymem pro naivní a zbabělou politiku, která:
- **Povzbudila Hitlera:** Každý ústupek zvyšoval jeho prestiž doma a přesvědčení, že Západ nezasáhne.
- **Oslabovala Spojence:** Obětování Československa znamenalo ztrátu silného spojence s moderní armádou a vyspělým zbrojním průmyslem (např. závody Škoda).
- **Poškodila morální autoritu demokracií:** Zrada spojence podkopala důvěryhodnost Británie a Francie.
- **Umožnila Německu posílit:** Čas získaný ústupky využilo Německo k dalšímu zbrojení a přípravě na válku.
🤔 Revizionistické pohledy
Někteří historici (např. A. J. P. Taylor) přišli s revizionistickým pohledem. Argumentují, že v roce 1938 nebyly Británie a Francie na válku vojensky ani psychologicky připraveny. Appeasement jim tak poskytl klíčový rok času na přezbrojení (např. na výrobu stíhaček Supermarine Spitfire a Hawker Hurricane, které sehrály klíčovou roli v bitvě o Británii). Podle tohoto názoru nebyl appeasement ideální politikou, ale v dané situaci možná jedinou reálnou volbou, která oddálila nevyhnutelné a dala Spojencům šanci se lépe připravit.
🌐 Appeasement v moderní politice
Odkaz na Mnichov a selhání appeasementu se stal trvalou součástí politického diskurzu. Termín "appeasement" je často používán jako obvinění proti politikům, kteří prosazují jednání a kompromisy s autoritářskými režimy. Kritici takové politiky argumentují, že ústupky pouze povzbuzují agresi, ať už se jedná o jednání s Ruskem ohledně Ukrajiny, s Íránem ohledně jeho jaderného programu, nebo s Čínou v otázce Tchaj-wanu. Použití tohoto termínu implikuje, že jedinou správnou odpovědí na agresi je síla a odhodlání.
🧑🏫 Pro laiky
Představte si appeasement jako situaci na školním hřišti. Šikanující kluk (agresor) požaduje od slabšího spolužáka jeho svačinu. Učitel (zastánce appeasementu) chce za každou cenu zabránit rvačce. Místo aby šikanujícího kluka potrestal, přemluví slabšího, aby mu svačinu dal, a doufá, že tím bude šikanující kluk spokojený a dá pokoj.
Problém je, že šikanující kluk si to vyloží jako slabost. Druhý den chce nejen svačinu, ale i kapesné. Třetí den chce jeho batoh. Tím, že mu učitel na začátku ustoupil, ho jen povzbudil, aby si dovoloval stále víc. Nakonec stejně dojde k velké rvačce, která je ale mnohem horší, protože šikanující kluk je nyní sebevědomější a silnější. Politika appeasementu ve 30. letech fungovala podobně – ústupky Hitlerovi ho nezastavily, ale naopak posílily jeho odhodlání pokračovat v agresi.