Rakouské císařství

Rozbalit box

Obsah boxu

Rakouské císařství (německy Kaisertum Österreich) byl středoevropský státní útvar, který existoval v letech 1804 až 1867. Zahrnoval veškerá území ovládaná Habsburky a byl přímým nástupcem Habsburské monarchie. Císařství bylo vyhlášeno Františkem I. jako reakce na korunovaci Napoleona Bonaparta francouzským císařem a na hrozící zánik Svaté říše římské. Jednalo se o mnohonárodnostní říši, která hrála klíčovou roli v evropské politice jako jedna z hlavních velmocí a předsednický stát Německého spolku. Jeho existence byla ukončena rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867, kterým se transformovalo na Rakousko-Uhersko.

🌍 Území a rozsah

Rakouské císařství bylo po Ruském impériu druhým největším státem v Evropě co do rozlohy a třetím nejlidnatějším (po Rusku a Francii). Jednalo se o extrémně rozmanitý stát, který se skládal z mnoha historických zemí a království. Jeho nejdůležitější části byly:

• Dědičné rakouské země: (Arcivévodství rakouské, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Tyrolsko, Vorarlbersko, Salcbursko a Přímoří)
• Země Koruny české: (České království, Moravské markrabství a Rakouské Slezsko)
• Země Koruny uherské: (Uherské království, Chorvatské království, Slavonské království, Sedmihradsko a Vojenská hranice)
• Další území: Halič, Bukovina a v různých obdobích také Dalmácie a Lombardsko-benátské království v severní Itálii.

Tato území tvořila nesourodý celek bez geografického středu, spojený osobou panovníka z habsbursko-lotrinské dynastie.

⏳ Historie

Vznik císařství (1804–1806)

Na počátku 19. století čelila tisíciletá Svatá říše římská, v jejímž čele tradičně stáli Habsburkové, existenční hrozbě ze strany revoluční Francie a Napoleona Bonaparta. Když se Napoleon v květnu 1804 prohlásil císařem Francouzů, tehdejší císař Svaté říše římské František II. reagoval. Dne 11. srpna 1804 přijal titul dědičného císaře rakouského jakožto František I.. Tímto krokem chtěl zajistit, aby jeho rod zůstal v císařské hodnosti rovnocenné Napoleonovi, i kdyby Svatá říše římská zanikla. Jeho obavy se naplnily po drtivé porážce rakouských a ruských vojsk v bitvě u Slavkova (1805). Pod Napoleonovým tlakem František II. v roce 1806 Svatou říši římskou rozpustil a nadále vládl již jen jako císař rakouský.

Napoleonské války a Vídeňský kongres

Během napoleonských válek stálo Rakousko několikrát v čele protifrancouzských koalic, ale bylo opakovaně poraženo. Po Napoleonově pádu se však Rakousko zařadilo mezi vítězné velmoci. V letech 1814–1815 hostila Vídeň mírový kongres, který měl za úkol nově uspořádat Evropu. Vídeňský kongres se stal triumfem rakouské diplomacie v čele s kancléřem Klemensem von Metternichem.

Rakousko získalo zpět většinu ztracených území a navíc si připojilo Lombardsko a Benátsko v Itálii. Stalo se předsednickou mocností nově vzniklého Německého spolku, který volně nahradil Svatou říši římskou. Spolu s Pruskem a Ruskem vytvořilo tzv. Svatou alianci, jejímž cílem bylo udržet v Evropě monarchistický řád a potlačovat revoluční, liberální a nacionalistické myšlenky.

Doba metternichovského absolutismu (1815–1848)

Období mezi Vídeňským kongresem a revolucí roku 1848 je v Rakousku a Německu často označováno jako Biedermeier (v politickém smyslu také Vormärz, "předbřezní doba"). Pro toto období je charakteristický tuhý policejní absolutismus, jehož hlavním architektem byl kancléř Klemens von Metternich. Jeho cílem bylo za každou cenu udržet stávající politický a společenský řád (status quo) a potlačit veškeré síly, které by ho mohly ohrozit – liberalismus, nacionalismus a demokracii.

Metternichův systém stál na několika pilířích:

• Cenzura: Veškeré tištěné publikace, divadelní hry a veřejné projevy podléhaly přísné cenzuře.
• Tajná policie: Rozsáhlá síť policejních agentů a informátorů monitorovala veřejný i soukromý život a potlačovala jakékoliv projevy opozice.
• Byrokracie: Státní správa byla silně centralizovaná a byrokratická, což bránilo jakýmkoliv reformám.

Po smrti císaře Františka I. v roce 1835 nastoupil na trůn jeho syn Ferdinand I., který byl slabomyslný a neschopný vládnout. Skutečnou moc proto vykonávala státní konference, v níž měl hlavní slovo právě Metternich.

Pod povrchem zdánlivého klidu však doutnaly problémy. V mnohonárodnostní říši sílily národní hnutí – Češi, Maďaři, Poláci, Italové a Jihoslované se začali domáhat jazykových, kulturních a politických práv. Měšťanstvo a inteligence ovlivněné ideály Francouzské revoluce požadovaly ústavu, občanské svobody a podíl na moci. Situaci zhoršovaly i sociální problémy spojené s počátky industrializace.

Revoluční rok 1848–1849

Revoluce v roce 1848, známá jako "jaro národů", zasáhla Rakouské císařství plnou silou a otřásla jím v základech. Revoluční vlna propukla v březnu 1848 a měla tři hlavní ohniska:

• Vídeň: Povstání studentů a dělníků donutilo císaře odvolat nenáviděného Metternicha a slíbit vydání ústavy.
• Praha: Čeští liberálové požadovali autonomii, zrovnoprávnění češtiny a občanské svobody. Jejich snahy vyvrcholily červnovým povstáním, které však bylo vojensky potlačeno generálem Windischgrätzem.
• Budapešť: V Uhersku vypukla nejmohutnější revoluce, vedená Lajosem Kossuthem. Maďaři požadovali téměř úplnou nezávislost a odmítali uznat práva ostatních národností v Uhersku (Chorvatů, Srbů, Slováků, Rumunů), což vedlo k dalším konfliktům.

V prosinci 1848 byl neschopný císař Ferdinand I. donucen abdikovat ve prospěch svého osmnáctiletého synovce Františka Josefa I. Nový císař s pomocí armády postupně potlačil revoluční hnutí v Rakousku i v Čechách. Uherskou revoluci se mu podařilo porazit až v srpnu 1849 s masivní vojenskou pomocí ruského cara Mikuláše I..

Ačkoliv byla revoluce nakonec poražena, zanechala trvalé dědictví. Bylo zrušeno poddanství, což osvobodilo rolníky, a myšlenka ústavnosti a národní rovnoprávnosti již nemohla být zcela potlačena.

Období neoabsolutismu (1849–1859)

Po porážce revoluce nastolil císař František Josef I. nový, přísně centralistický a absolutistický režim. Toto období je známé jako bachovský neoabsolutismus, pojmenované podle tehdejšího ministra vnitra Alexandra von Bacha. Režim se opíral o čtyři pilíře: armádu, byrokracii, policii a církev.

Byla zrušena oktrojovaná ústava z roku 1849 a veškerá politická moc se soustředila ve Vídni. Hlavním cílem byla centralizace a germanizace říše. Úředním jazykem se stala výhradně němčina, byla potlačena politická práva a obnovena cenzura. V roce 1855 uzavřel císař konkordát s katolickou církví, kterému podřídil školství a část manželského práva. Ačkoliv byl tento režim politicky represivní, provedl i některé modernizační kroky v oblasti hospodářství a správy, například zavedení živnostenského řádu, který podpořil svobodné podnikání.

Bachův systém byl však finančně velmi nákladný a udržoval se jen díky silné armádě a policii. Jeho pád uspíšily neúspěchy v zahraniční politice.

Války a ztráta velmocenského postavení

Druhá polovina vlády Františka Josefa I. v rámci Rakouského císařství byla poznamenána sérií prohraných válek, které vedly k postupné ztrátě vlivu a území.

• Krymská válka (1853–1856): Rakousko se do války nezapojilo, ale svou "ozbrojenou neutralitou" si znepřátelilo jak Rusko, tak západní mocnosti, což vedlo k jeho mezinárodní izolaci.
• Druhá italská válka za nezávislost (1859): Rakousko bylo poraženo spojenými vojsky Francie a Sardinského království v bitvě u Solferina. V důsledku porážky ztratilo bohatou Lombardii a otřesená finanční situace donutila císaře odvolat Bacha a přistoupit k reformám.
• Prusko-rakouská válka (1866): Rozhodující konflikt o nadvládu v Německém spolku. Rakousko utrpělo drtivou porážku od modernější pruské armády v bitvě u Hradce Králové. Důsledky byly katastrofální:

   *   Ztráta Benátska ve prospěch Itálie.
   *   Rozpuštění Německého spolku a definitivní vyloučení Rakouska z německých záležitostí.
   *   Vojenský a politický kolaps donutil císaře k zásadnímu řešení vnitřních problémů říše.

Zánik císařství: Rakousko-uherské vyrovnání (1867)

Po porážce u Hradce Králové se císař ocitl v kritické situaci. Aby si udržel loajalitu alespoň druhé nejpočetnější národnosti v říši, Maďarů, přistoupil na jejich dlouhodobé požadavky. Výsledkem bylo rakousko-uherské vyrovnání (německy Ausgleich), které bylo uzákoněno v roce 1867.

Tímto aktem bylo Rakouské císařství transformováno na nové soustátí – Rakousko-Uhersko, reálnou unii dvou formálně rovnoprávných států:

• Království a země na říšské radě zastoupené (neoficiálně Předlitavsko nebo Rakousko)
• Země Koruny svatoštěpánské (neoficiálně Zalitavsko nebo Uhersko)

Oba státy spojovala osoba panovníka (císaře rakouského a krále uherského), společná armáda, zahraniční politika a finance. Ostatní záležitosti si spravovaly samostatně. Vyrovnání uspokojilo Maďary, ale ostatní národnosti, zejména Češi a Jihoslované, se cítily opomenuty, což vedlo k dalším národnostním pnutím, která přetrvala až do zániku Rakouska-Uherska v roce 1918. Vyhlášením dualistické monarchie tak Rakouské císařství formálně zaniklo.

✨ Odkaz a význam

Rakouské císařství bylo klíčovým aktérem evropské politiky po více než 60 let.

• Jako mnohonárodnostní říše představovalo hráz proti nacionalismu a snažilo se udržet stabilitu ve střední Evropě.
• Metternichovský systém z něj učinil symbol konzervatismu a odporu proti revolučním změnám.
• Neschopnost vyřešit národnostní otázku a přizpůsobit se novým myšlenkám liberalismu a nacionalismu vedla k jeho postupnému oslabení a nakonec k transformaci.
• Pro národy, které v něm žily (včetně Čechů), představovalo období formování moderní národní identity, často v opozici vůči vídeňskému centralismu.

💡 Pro laiky

Přísná rodina v těžkých časech

Představte si Rakouské císařství jako velkou, staromódní rodinu žijící v jednom domě.

1. Přísný otec (Císař a Metternich): Hlavou rodiny je velmi přísný otec, který věří ve staré pořádky. Nesnáší nové nápady a jakoukoliv neposlušnost tvrdě trestá. V domě zavedl přísná pravidla: nikdo nesmí mluvit proti němu (cenzura) a tajně naslouchá za dveřmi (tajná policie), aby věděl o všem, co se šustne.

2. Nespokojené děti (Národy): V rodině žije mnoho dětí, které mluví různými jazyky a mají různé povahy (Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Chorvati atd.). Cítí se utlačované a chtěly by si o svých věcech rozhodovat samy.

3. Velká hádka (Revoluce 1848): Jednoho dne se všechny děti vzbouří. Po celém domě je obrovský chaos a křik. Otec je na chvíli zaskočen, ale nakonec s pomocí staršího, silnějšího syna (armády) a souseda (Ruska) všechny děti zkrotí a zavede ještě přísnější pravidla.

4. Problémy venku (Prohrané války): Otec má ale problémy i se sousedy. Několikrát se s nimi popere a pokaždé dostane výprask. Přijde o část zahrady (území) a ztratí respekt v celé ulici.

5. Dohoda s největším rebelantem (Vyrovnání 1867): Otec je po prohrách tak oslabený, že si uvědomí, že už nemůže ovládat všechny sám. Udělá proto dohodu s nejstarším a nejvzpurnějším synem (Maďary). Řekne mu: "Dobře, dám ti polovinu domu a můžeš si v ní vládnout, jak chceš. Já si nechám tu druhou. Budeme mít společnou jen střechu, vchodové dveře a kasu na velké výdaje." Tímto rozdělením domu se ze staré rodiny stala "dvojrodina" – Rakousko-Uhersko. Ostatní, mladší sourozenci (Češi a další) jsou naštvaní, protože oni žádnou takovou dohodu nedostali.

Rakouské císařství tak bylo pokusem udržet pohromadě mnoho různých národů pod jednou pevnou vládou, který ale nakonec selhal pod tlakem vnějších porážek a vnitřní nespokojenosti.