Zimní olympijské hry 1976

Šablona:Infobox Olympijské hry

Zimní olympijské hry 1976 (oficiálně XII. zimní olympijské hry) představují mezinárodní multisportovní událost, která se konala v termínu od 4. do 15. února 1976 v rakouském městě Innsbruck. Jednalo se o v pořadí dvanácté zimní hry pod hlavičkou Mezinárodního olympijského výboru. Innsbruck hostil zimní olympijské hry již podruhé ve své historii, když první pořadatelství proběhlo přesně o dvanáct let dříve, během Zimních olympijských her 1964.

Těchto her se zúčastnilo celkem 1 123 sportovců ze 37 národních olympijských výborů, přičemž muži tvořili 892 účastníků a ženy 231. Zastoupeny byly nové nezávislé státy, pro které to znamenalo olympijskou premiéru v rámci zimních sportů, konkrétně se jednalo o Andorru a San Marino. Na programu bylo 37 sportovních disciplín v 6 základních sportovních odvětvích. V celkovém medailovém hodnocení národů dominovala výprava Sovětského svazu, která získala celkem 27 cenných kovů, z toho 13 zlatých.

Výraznou stopu na hrách zanechala československá výprava čítající 58 sportovců, a to především díky turnaji v ledním hokeji, kde reprezentační výběr i přes rozsáhlou epidemii chřipky a následnou dopingovou kontroverzi vybojoval stříbrné medaile.

🗓 Předcházející události a volba pořadatele

Proces výběru hostitelského města pro ročník 1976 představuje jeden z historicky nejnestandardnějších momentů v dějinách olympijského hnutí. Původní volba proběhla na 70. zasedání Mezinárodního olympijského výboru v nizozemském Amsterdamu dne 12. května 1970. V tomto hlasování zvítězilo americké město Denver (stát Colorado), které v rozhodujícím třetím kole obdrželo 39 hlasů a porazilo švýcarský Sion (30 hlasů), finské Tampere a kanadský Vancouver.

Situace v coloradské metropoli se však dramaticky změnila na podzim roku 1972. Během přípravných prací začaly výrazně narůstat odhadované náklady, což vyvolalo odpor u místních obyvatel z důvodu potenciálního zadlužení daňových poplatníků. Současně se zvedla vlna protestů ze strany ekologických aktivistů, kteří poukazovali na hrozící nevratné poškození vysokohorské přírody státu Colorado výstavbou sportovišť. Dne 7. listopadu 1972 proběhlo v Coloradu závazné referendum, ve kterém přibližně 60 procent voličů zamítlo vydání státních dluhopisů ve výši 5 milionů amerických dolarů určených na financování her. V důsledku tohoto výsledku město Denver 15. listopadu 1972 oficiálně oznámilo Mezinárodnímu olympijskému výboru, že hry uspořádat nemůže.

Olympijský výbor musel v časové tísni nalézt náhradní řešení. Nabídka byla nejprve učiněna kanadskému zimnímu středisku Whistler, ovšem po volbách a změně tamní provinční vlády byla tato varianta zamítnuta. S nabídkou na uspořádání her následně přišlo americké Salt Lake City, avšak Mezinárodní olympijský výbor se rozhodl neriskovat další organizační problémy na severoamerickém kontinentu. Dne 4. února 1973 v Lausanne padlo finální rozhodnutí svěřit pořadatelství rakouskému městu Innsbruck. Hlavním argumentem byla skutečnost, že město disponovalo téměř kompletní sportovní infrastrukturou z her v roce 1964 a bylo schopno akci připravit i ve výrazně zkráceném tříletém termínu.

🏟 Sportoviště a infrastruktura

Vzhledem ke skutečnosti, že Innsbruck pořádal zimní hry pouhých dvanáct let po své premiéře, organizátoři primárně modernizovali stávající areály. Dějiště soutěží byla rozdělena mezi samotné město a přilehlá horská střediska Tyrolska.

Základní seznam sportovišť zahrnoval:

Olympiahalle Innsbruck: Hlavní multifunkční krytá hala s kapacitou přesahující 10 000 diváků. Hostila soutěže v krasobruslení a rozhodující zápasy elitní skupiny A turnaje v ledním hokeji. Právě v této aréně se konal i závěrečný ceremoniál.
Messehalle: Menší krytá aréna umístěná na innsbruckém výstavišti, která sloužila pro méně atraktivní zápasy skupiny B hokejového turnaje a některé ranní duely.
Bergiselschanze: Dominantní skokanský areál nad městem, kde se odehrál zahajovací ceremoniál her. Proběhla zde také soutěž ve skocích na lyžích na velkém můstku s kritickým bodem K-90. Zvláštností bylo, že na věži byly umístěny a zapáleny dvě oddělené mísy s olympijským ohněm – jedna odkazovala na rok 1964, druhá na probíhající rok 1976.
Eisschnellaufbahn Innsbruck: Otevřený ledový ovál v těsné blízkosti Olympiahalle, kde se uskutečnily závody v rychlobruslení.
Patscherkofel: Hora ležící jihovýchodně od města, která poskytla trať výhradně pro divácky nejatraktivnější disciplínu – mužský sjezd v alpském lyžování.
Axamer Lizum: Rozlehlé lyžařské středisko vzdálené zhruba dvacet kilometrů od Innsbrucku. Areál hostil většinu soutěží v alpském lyžování, konkrétně všechny ženské disciplíny (sjezd, obří slalom, slalom) a mužský obří slalom i slalom speciál.
Seefeld in Tirol: Běžkařské centrum, do kterého byly dislokovány všechny závody v běhu na lyžích, kompletní program v biatlonu a závod sdruženářů v severské kombinaci. Nacházel se zde rovněž střední skokanský můstek (K-70).
Kombinierte Kunsteisbahn pro boby a sáně v Igls: Toto sportoviště představovalo jedinou zcela novou velkou investici. Byla zde postavena vůbec první uměle chlazená dráha na světě, která umožňovala společné konání závodů na bobech i na saních. Trať měřila 1 220 metrů.

🐻 Symboly her: Maskot a emblém

Organizační výbor se zapsal do dějin zavedením prvního oficiálního maskota zimních olympijských her. Tím se stal takzvaný Schneemann (v tyrolském dialektu Schneemandl), tedy sněhulák. Jeho vizuální identitu vytvořil designér Walter Pötsch. Postavička sestávala ze zakulaceného těla z jedné koule, měla uhelné oči, nos z mrkve a na hlavě nosila typický červený tyrolský klobouk. Sněhulák reprezentoval myšlenku „Her jednoduchosti“ (Games of Simplicity), čímž Rakušané reagovali na přebujelost předchozích kandidatur a finanční fiasko Denveru. Maskot se stal obrovským komerčním úspěchem a generoval nečekaně vysoké příjmy z prodeje suvenýrů. V rámci doprovodného programu mu byla v Innsbrucku uspořádána i symbolická svatba s ženským protějškem zvaným Sonnenweiberl.

Oficiální emblém (logo) her navrhl rakouský grafik Arthur Zelger. Vycházel v něm z oficiálního znaku města Innsbrucku – zobrazil stylizovaný červený most klenoucí se přes řeku Inn na bílém podkladu. Most spočíval přímo nad pěti olympijskými kruhy. Symbolika odkazovala na propojování národů světa a skutečnost, že most slouží k setkávání, což korespondovalo s rolí Innsbrucku jako křižovatky v Alpách.

🎿 Sportovní disciplíny a největší hvězdy

Program zahrnoval klasické zimní disciplíny pod dohledem mezinárodních sportovních federací. Mezi nejsledovanější momenty patřily výkony v alpském lyžování a krasobruslení, přičemž poprvé v olympijské historii byly rozdány medaile v soutěži tanečních párů.

Alpské lyžování

Soutěže v alpském lyžování patřily z pohledu domácích Rakušanů k absolutnímu vrcholu. Mužský sjezd na sjezdovce Patscherkofel byl lemován 60 000 diváky, kteří přišli podpořit hlavního favorita, jímž byl rakouský fenomén Franz Klammer. Úřadující olympijský vítěz ze Švýcarska Bernhard Russi zajel vynikající čas a usadil se na první pozici. Když se na trať vydal Klammer, předvedl jízdu na samé hranici fyzických možností. Na trati v pasáži Bäreneck takřka ztratil kontrolu nad lyžemi, ale kritický moment ustál a protnul cílovou pásku v čase 1:45,73, čímž Russiho porazil o 0,33 sekundy. Získal tak pro Rakousko kýžené zlato.

Mezi ženami se nezpochybnitelnou královnou her stala západoněmecká lyžařka Rosi Mittermaierová. Do historie vstoupila jako „Gold-Rosi“. Dokázala zvítězit ve sjezdu žen (čas 1:46,16) a posléze přidala zlato i ve slalomu. Byla blízko zisku všech tří dostupných zlatých medailí, ovšem v obřím slalomu ji o nepatrných dvanáct setin sekundy překonala kanadská reprezentantka Kathy Kreinerová. Mittermaierová tak zkompletovala sbírku dvou zlatých a jedné stříbrné medaile, čímž se stala nejúspěšnější sportovkyní v individuálních alpských disciplínách.

Dalším významným jménem alpského lyžování byl italský technik Piero Gros, který vyhrál slalom před favorizovaným krajanem Gustavem Thönim.

Krasobruslení a rychlobruslení

V krasobruslení obhájila prvenství v kategorii sportovních dvojic sovětská reprezentantka Irina Rodninová, která tentokrát startovala s novým partnerem Alexandrem Zajcevem. Soutěž žen opanovala favorizovaná Američanka Dorothy Hamillová, jejíž typický krátký sestřih vlasů následně vyvolal celosvětový módní trend. Zlato mezi muži si odnesl elegantní britský krasobruslař John Curry. V historicky první olympijské soutěži tanečních párů dominovali sovětští bruslaři Ljudmila Pachomovová a Alexandr Gorškov.

Na rychlobruslařském oválu sbírala medaile reprezentantka Sovětského svazu Taťjana Averinová, která vybojovala celkem čtyři kovy (zlato na 1 000 m a 3 000 m, bronz na 500 m a 1 500 m). Američanka Sheila Youngová si odnesla kompletní sadu medailí: zlato v závodě na 500 metrů, stříbro na 1 500 metrů a bronz na 1 000 metrů.

Biatlon a klasické lyžování

Závody v biatlonu se přesunuly do Seefeldu. Dominantní postavení zde potvrdila sovětská reprezentace. Jednoznačným králem se stal Nikolaj Kruglov, jenž suverénně ovládl vytrvalostní závod na 20 kilometrů a následně jako finišman dovedl sovětskou štafetu k zisku zlatých medailí. Na běžeckých tratích na sebe upozornila Raisa Smetaninová, rovněž ze Sovětského svazu, která získala dvě zlata (10 km, štafeta 4×5 km) a jedno stříbro (5 km).

🏒 Hokejový turnaj a "Kauza Alnagon"

Turnaj v ledním hokeji představoval bezpochyby nejkontroverznější a nedramatičtější událost celých olympijských her v Innsbrucku. K turnaji nastoupilo 12 národních celků. Výraznou skutečností byla absence reprezentačních týmů z Kanady a Švédska. Tato situace pramenila ze sporu o takzvaný amatérismus. Švédové i Kanaďané byli zasaženi exodem svých nejlepších hráčů do profesionální severoamerické ligy NHL a konkurenční WHA. Pravidla Mezinárodního olympijského výboru zakazovala účast profesionálů, což západní týmy znevýhodňovalo proti státům východního bloku, jejichž hráči byli oficiálně zaměstnanci armády či podniků, ale reálně se věnovali plně sportu jako takzvaní „státní profesionálové“. Švédský svaz se tudíž rozhodl účast bojkotovat a prostředky ušetřit na blížící se světový šampionát.

Samotný turnaj byl rozdělen na kvalifikační kolo a finálové skupiny A a B. V kvalifikaci tým Československa deklasoval soupeře z Bulharska poměrem 14:1 a postoupil do elitní skupiny A, kde se o medaile hrálo jednokolovým systémem „každý s každým“. Hned od počátku bojů ve skupině zasáhla obhájce titulu mistrů světa z Československa extrémně silná epidemie chřipky typu A. Onemocnění postupně postihlo téměř celý kádr. I přes fyzickou indispozici tým porazil finskou reprezentaci 2:1 a výběr USA přesvědčivě 5:0.

Třetím soupeřem ve skupině bylo mužstvo Polska. Čechoslováci utkání jasně vyhráli poměrem 7:1. Po zápase byl na rutinní dopingovou kontrolu vybrán reprezentační kapitán a obránce František Pospíšil. Výsledky analýzy vzorku odhalily přítomnost látky kodein. Tato substance se dostala do jeho těla prostřednictvím běžného léku proti chřipce, kapek s názvem Alnagon, které mu v dobré víře a pro utišení dusivého kašle podal týmový lékař MUDr. Otto Trefný. Podle tehdejších striktních norem se však jednalo o neomluvitelný dopingový prohřešek. Reakce technického direktoriátu turnaje byla nekompromisní – vítězství Československa bylo zrušeno a zápas byl kontumován poměrem 0:1 v neprospěch zasaženého týmu. Specifikem tohoto trestu ovšem bylo, že ačkoliv Čechoslováci přišli o dva body do tabulky, polskému výběru tyto body nebyly připsány a výsledek pro ně zůstal roven nule bodů (do skóre Poláků se zápas nezapočítal). Sám František Pospíšil obdržel osobní doživotní zákaz startu na olympijských hrách.

Oslabené mužstvo, za které v následujícím utkání proti Západnímu Německu (SRN) ze zdravotních důvodů nastupovala pouhá torza útoků a zápas se dohrával v počtu osmi zdravých hráčů, přesto prokázalo neuvěřitelnou odolnost a zvítězilo 7:4.

O zlatých medailích se rozhodovalo v posledním utkání turnaje mezi neporaženým Sovětským svazem a Československem. Aby Čechoslováci získali zlaté medaile, potřebovali zápas jakkoliv vyhrát. Ačkoli čelili enormnímu fyzickému vyčerpání, po první třetině senzačně vedli 2:0 díky brankám Milana Nového a Ivana Hlinky. Sovětům se ve druhé třetině podařilo vyrovnat. V padesáté první minutě ovšem Eduard Novák prostřelil sovětského brankáře Vladislava Treťjaka a vrátil Československu vedení 3:2. Tlak čerstvější sborné byl však v závěru drtivý. V padesáté šesté minutě vyrovnal Alexandr Jakušev a vítěznou branku Sovětského svazu vsítil v čase 56:01 útočník Valerij Charlamov. Zápas skončil výsledkem 4:3 pro sbornou. Sovětský svaz získal olympijské zlato, zdecimované Československo bralo stříbrné medaile. O držitelích bronzových medailí z řad západních Němců nakonec rozhodoval složitý výpočet podílu skóre ze vzájemných zápasů tří týmů, které získaly shodně 4 body (Západní Německo, Finsko a USA).

🇨🇿 Československá výprava

Na území Rakouska odcestovala poměrně početná výprava čítající celkem 58 sportovců (47 mužů a 11 žen), což znamenalo účast v celkem devíti sportovních odvětvích. Vlajkonošem výpravy na zahajovacím ceremoniálu se stal hokejový obránce Oldřich Machač.

Kromě hokejistů, kteří se postarali o zisk jediné a stříbrné medaile pro státní barvy, reprezentovali zemi například závodníci v biatlonu. Kvarteto biatlonistů tvořili Ladislav Žižka, Miroslav Soviš, Antonín Kříž a Zdeněk Pavlíček. Ve vytrvalostním závodě jednotlivců na 20 kilometrů se nejlépe umístil Antonín Kříž na sedmnácté pozici. Ve štafetovém závodě dojelo družstvo na konečném devátém místě.

V soutěži bobistů hájili československé barvy dvojice a čtveřice. Nejstarším účastníkem celé delegace byl bobista Jiří Paulát, jemuž bylo v době konání závodů 36 let a 103 dní. Druhým z dvojice bobistů byl Václav Sůva. Nejmladší účastnicí se naopak stala krasobruslařka Eva Ďurišinová, které bylo teprve čtrnáct let. V kategorii sportovních dvojic v krasobruslení nastoupili sourozenci Ingrid Spieglová a Alan Spiegl, kteří se umístili na konečném třináctém místě.

Běžecké lyžování reprezentovalo hned několik jmen. V ženské kategorii startovaly Gabriela Svobodová, Blanka Paulů, Anna Pasiarová a Miroslava Jaškovská. V závodech mužů se objevili František Šimon, Ján Michalko, Milan Jarý, Jan Fajstavr a budoucí stříbrný medailista z mistrovství světa Stanislav Henych.

V disciplíně alpského lyžování startovali sjezdaři Bohumír Zeman, Miloslav Sochor a lyžařky Dagmar Kuzmanová a Jana Gantnerová-Šoltýsová. Výkony československých sportovců mimo hokejový turnaj v konečném účtování nepřinesly průnik na stupně vítězů. Většina výsledků se pohybovala ve druhé a třetí desítce výsledkových listin.

📈 Závěrečné medailové pořadí

Soutěžilo se celkem o 111 cenných kovů (37 sad medailí). Alespoň jednu olympijskou medaili vybojovali reprezentanti ze šestnácti různých států. Tabulka celkového pořadí národů je seřazena na základě počtu získaných zlatých medailí.

Pořadí	Země	Zlato	Stříbro	Bronz	Celkem
1.	Sovětský svaz	13	6	8	27
2.	Německá demokratická republika	7	5	7	19
3.	Spojené státy americké	3	3	4	10
4.	Norsko	3	3	1	7
5.	Spolková republika Německo	2	5	3	10
6.	Finsko	2	4	1	7
7.	Rakousko	2	2	2	6
8.	Švýcarsko	1	3	1	5
9.	Nizozemsko	1	2	3	6
10.	Itálie	1	2	1	4
11.	Kanada	1	1	1	3
12.	Velká Británie	1	0	0	1
13.	Československo	0	1	0	1
14.	Lichtenštejnsko	0	0	2	2
14.	Švédsko	0	0	2	2
16.	Francie	0	0	1	1

Z hlediska celkového součtu získaných bodů a medailí zcela dominovaly státy takzvaného východního bloku. Kromě suverénní pozice Sovětského svazu zaznamenala strmý nárůst sportovních úspěchů výprava z Německé demokratické republiky, jejíž systematický státní sportovní program produkoval medailisty zejména v disciplínách jako byly sáně, boby a severské lyžování. Domácí Rakousko naproti tomu zaznamenalo ústup z historických maxim, když získalo pouze šest medailí, nicméně sjezdové triumfy zajistily pořadatelské zemi alespoň dílčí úspěchy.

💡 Pro laiky

K pochopení tehdejších historických reálií poslouží dovysvětlení dvou zcela zásadních nestandardních jevů.

Zrušení pořadatelství města Denveru představuje unikátní událost, jaká se v poválečné historii olympijského hnutí neopakovala. Dnes běžně dochází k tomu, že stát i města vydávají masivní částky už jen za to, aby vůbec mohly kandidovat. Když ale americké město pořadatelství oficiálně vyhrálo, muselo lokálním občanům předložit plán na uvolnění financí z veřejných rozpočtů ve formě emise dluhopisů ve výši pěti milionů dolarů. Běžní občané, obávající se nárůstu daní a zničení přírody způsobeného masivní kácením hor a staveništi pro bobové dráhy či sjezdařské tratě, vydání těchto peněz v právně závazném referendu jednoduše zamítli. Městu tak nezbylo nic jiného, než Mezinárodnímu olympijskému výboru sdělit, že hry uspořádat nemůže z nedostatku legálně schválených peněz.

Pokud jde o dopingovou aféru Františka Pospíšila s přípravkem Alnagon, kontext roku 1976 je nutné vnímat v tehdejších lékařských standardech. Cílem použití těchto kapek nebylo nabrat fyzickou sílu, jako to dělají například anabolické steroidy. Mužstvo bylo stiženo masivní virovou infekcí (epidemie chřipky typu A). Alnagon byl běžný a široce dostupný československý lék tlumící záchvaty prudkého kašle, ovšem jedna z jeho složek obsahovala kodein – derivát opia, jenž byl klasifikován na seznamu zakázaných látek jako stimulant. Osobní lékař reprezentace předpisy buďto hrubě podcenil, nebo nedomyslel, že kodein spadá mezi zapovězené sloučeniny. Anti-dopingová pravidla jsou však absolutní a nerozlišují mezi záměrným vylepšením výkonu a nevědomým potlačením nemoci zakázanou chemickou složkou. Výsledkem se stala první velká kontumace výsledku v hokejových olympijských dějinách.

Zdroje