Zimní olympijské hry 1952
| VI. zimní olympijské hry | |
|---|---|
| Místo | Oslo, Norsko |
| Předchozí | Svatý Mořic 1948 |
| Následující | Cortina d'Ampezzo 1956 |
Zimní olympijské hry 1952, oficiálně a mezinárodně označované jako VI. zimní olympijské hry (norsky VI olympiske vinterleker, anglicky VI Olympic Winter Games), představovaly mezinárodní multi-sportovní událost, jež se uskutečnila v období od 14. do 25. února 1952 v norském hlavním městě Oslo. Z hlediska historie olympijského hnutí se tyto hry natrvalo zapsaly do záznamů díky několika zásadním strategickým a organizačním prvenstvím. Jednalo se o historicky první zimní olympijské hry uspořádané na území skandinávského státu a zároveň o vůbec první zimní olympiádu, jejímž hostitelským městem byla celonárodní metropole (druhým takovým hlavním městem hostícím zimní hry se stal až Peking v roce 2022). Do té doby byly zimní hry Mezinárodním olympijským výborem (MOV) tradičně přidělovány výhradně menším horským resortům.
Her se zúčastnilo celkem 694 aktivních sportovců (z toho 585 mužů a 109 žen), kteří reprezentovali 30 národních olympijských výborů. Soutěžilo se v 22 oficiálních disciplínách rozdělených do čtyř základních sportovních odvětví. Program byl obohacen o ukázkový sport bandy hokej. Z hlediska geopolitického představovaly hry v Oslu návrat reprezentantů Německa a Japonska do olympijské rodiny po nucené mezinárodní izolaci vyvolané událostmi druhé světové války. Na domácí půdě naprosto dominovala výprava hostitelského Norska, která získala celkem 16 medailí (včetně sedmi zlatých) a zvítězila v celkovém hodnocení národů.
Olympiáda v Oslu znamenala rovněž milník v podobě prvního štafetového běhu se zimním olympijským ohněm a poprvé v historii se zde zápasy v ledním hokeji odehrály na uměle chlazeném krytém kluzišti. Celková návštěvnost sportovišť dosáhla hranice tří čtvrtin milionu diváků, což demonstrovalo masivní ekonomický a sociální úspěch celého podniku.
🗓 Pozadí a volba pořadatele
Město Oslo projevovalo zájem o uspořádání zimních olympijských her již od poloviny 30. let 20. století. Původní plány norské metropole na získání her pro rok 1948 překazilo vypuknutí druhé světové války a následná nacistická okupace Norska. Po skončení globálního konfliktu v roce 1945 britský olympijský výbor oficiálně doporučil Oslo jako hostitele pro rok 1948, avšak tehdejší městská rada v Oslu tuto nabídku z finančních a infrastrukturních důvodů odmítla. Hry v roce 1948 se tak konaly ve švýcarském Svatém Mořici.
Po poválečné stabilizaci norské ekonomiky podalo Oslo oficiální kandidaturu na rok 1952. Argumentem norské delegace bylo postavení Norska jako "kolébky lyžařských sportů" a záměr demonstrovat světu, že se země z válečných útrap plně zotavila. Volba dějiště proběhla dne 21. června 1947 na 40. zasedání Mezinárodního olympijského výboru ve švédském Stockholmu. Protikandidáty Osla byla italská Cortina d'Ampezzo a americké středisko Lake Placid (jež hry hostilo již v roce 1932).
Hlasování zástupců MOV bylo rozhodnuto hned v prvním kole. Norské hlavní město obdrželo absolutní většinu 18 hlasů, Cortina d'Ampezzo získala 9 hlasů a Lake Placid jediný hlas. Získáním pořadatelství na sebe město Oslo převzalo veškerou finanční zátěž za výstavbu a organizaci her s tím, že na oplátku inkasovalo veškeré vygenerované příjmy ze vstupného a vysílacích práv.
🌍 Geopolitický kontext a zúčastněné státy
Zimní olympijské hry 1952 probíhaly na pozadí formující se studené války. Zásadním diplomatickým rozhodnutím MOV bylo oficiální přizvání národních olympijských výborů z Německa a Japonska. Obě tyto poražené mocnosti Osy měly zakázanou účast na předchozích hrách v Londýně a Svatém Mořici v roce 1948. Účast Německa však byla komplikována rozdělením země. MOV pozval zástupce obou nově vzniklých německých států k vytvoření takzvaného Spojeného německého týmu, avšak Východní Německo (NDR) tuto kooperaci striktně odmítlo. Pod vlajkou Německa na hrách tudíž startovali výhradně sportovci ze Spolkové republiky Německo.
Povolení startu dřívějších válečných agresorů vyvolalo u norské veřejnosti a odbojových organizací vlnu protestů, neboť Norsko prožilo pětiletou brutální vojenskou okupaci. Norské úřady musely navíc čelit vnitřnímu skandálu, když byl z domácí rychlobruslařské reprezentace ex post vyřazen závodník Finn Hodt na základě důkazů prokazujících jeho kolaboraci s nacistickým okupačním režimem během války.
Sovětský svaz (SSSR), jenž v této době budoval masivní státní sportovní program, do Osla žádné sportovce nevyslal (sovětská zimní premiéra se odehrála až v roce 1956 v Cortině d'Ampezzo), avšak vyslal na místo delegaci pozorovatelů. Naopak historickou premiéru na zimních olympijských hrách zde absolvovali sportovci z Nového Zélandu a Portugalska.
🏟 Sportoviště a infrastruktura
Pro potřeby olympijských soutěží bylo v Oslu a jeho širším okolí vybudováno či zmodernizováno celkem devět sportovních areálů. Organizátoři dbali na to, aby sportoviště plnila dlouhodobou veřejnou funkci i po skončení her. Město poprvé v historii vystavělo ucelenou olympijskou vesnici – komplex nových ubytoven, hotelů pro tisk a moderních bytů, které byly po hrách předány do užívání běžným obyvatelům Osla.
- Bislett stadion: Centrální stadion celých her, na němž se odehrál úvodní i závěrečný ceremoniál. Sloužil primárně pro rychlobruslařské závody, krasobruslařské soutěže a ukázkové zápasy v bandy hokeji. Kapacita pro stojící i sedící diváky byla rozšířena na 29 000 míst.
- Holmenkollbakken: Legendární skokanský můstek prožívající během her svou kompletní přestavbu. K můstku byla přidána obří věž, pod nájezdovou rampou vznikla funkční restaurace pro veřejnost a dobudované stojanové tribuny zvýšily propustnost areálu na neuvěřitelných 130 000 diváků. Na tomto místě probíhaly skoky na lyžích, běh na lyžích a disciplíny severské kombinace.
- Jordal Amfi: Speciálně pro hry postavený zimní stadion. Na přímou žádost Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) postavili Norové krytou hokejovou halu s umělým chlazením, což byl historicky první případ indoorového ledního hokeje na olympijských hrách.
- Norefjell: Vzhledem k neexistenci dostatečně strmých svahů v bezprostřední blízkosti Osla musely být závody v alpském lyžování (sjezd a obří slalom) přesunuty do horského střediska Norefjell, vzdáleného 113 kilometrů severozápadně od hlavního města. Zde musely být do skály vytesány nové transportní cesty a instalovány vleky.
- Korketrekkeren: Oficiální bobová dráha her. Byla konstruována výhradně s využitím přirozeného sněhu a mrazu, bez použití umělého čpavkového chlazení. Její délka činila 1 507 metrů a obsahovala 13 ostrých zatáček.
- Rødkleiva: Lokální svah určený pro technicky náročné závody ve slalomu.
- Dælenenga idrettspark, Lillestrøm stadion, Marienlyst stadion (Drammen), Kadettangen (Sandvika): Síť menších podpůrných stadionů využívaná pro zvládnutí náročného harmonogramu zápasů hokejového turnaje a bandy hokeje.
🔥 Ceremoniály a historická prvenství
Zahajovací ceremoniál se konal 14. února 1952 na Bislett stadionu. Jelikož norský král Haakon VII. a korunní princ Olav odcestovali do Londýna na státní pohřeb britského krále Jiřího VI., který zemřel několik dní před začátkem her, povinnost oficiálně zahájit hry přešla na vnučku panovníka, princeznu Ragnhild Norskou. Jednalo se o historicky první případ, kdy olympijské hry (letní i zimní) formálně zahajovala žena. Tradiční slib sportovců za všechny účastníky přednesl domácí skokan na lyžích Torbjørn Falkanger.
V Oslu byla poprvé v historii zimních olympijských her představena štafeta s olympijským ohněm (tato tradice fungovala na letních hrách již od roku 1936 v Berlíně). Organizátoři však odmítli zapálit oheň v řecké Olympii. Místo toho byl olympijský oheň zažehnut 13. února 1952 v malém norském městě Morgedal, přímo v krbu rodného domu Sondreho Norheima, historického průkopníka moderního lyžování. Následná štafeta měřila 225 kilometrů a oheň neslo 94 předních norských lyžařů. Jako poslední vstoupil na stadion Eigil Nansen (vnuk slavného polárníka Fridtjofa Nansena), jenž na ploše odepnul lyže, vyběhl po schodech a zapálil hlavní olympijskou číši.
Závěrečný ceremoniál konaný 25. února přinesl další institucionální inovaci. Tehdejší starosta města Oslo předal předsedovi MOV speciálně vyšitou olympijskou vlajku. Byla ustavena tradice, že tato takzvaná "Osloská vlajka" (Oslo flag) se bude předávat vždy pořadateli následujících zimních olympijských her, což přesně kopírovalo funkci "Antverpské vlajky" využívané pro hry letní. Tento originální prapor koloval mezi pořadateli až do her v roce 2014 v Soči, kdy byl nahrazen replikou pro zachování původní historické tkaniny v muzeu.
⛷ Sportovní disciplíny a technologické inovace
Sportovní program her se skládal z 22 finálových disciplín rozdělených do čtyř základních sportů: boby, lední hokej, bruslení (krasobruslení a rychlobruslení) a lyžování (alpské lyžování, běh na lyžích, severská kombinace a skoky na lyžích). Jako formální ukázkový sport se představilo bandy (bandy hokej).
Alpské lyžování: Oproti předchozím hrám ve Svatém Mořici došlo k úpravě programu. Z harmonogramu byla zcela vyřazena alpská kombinace a poprvé v historii byla zařazena nová disciplína – obří slalom. Hvězdou svahů se stala devatenáctiletá americká lyžařka Andrea Mead Lawrenceová, jež vybojovala zlatou medaili v obřím slalomu a následně dokázala vyhrát i klasický slalom, přestože v prvním kole upadla. Dosud drží primát jako jediná americká sjezdařka, která získala dvě zlaté medaile na jedněch hrách.
Severské lyžování: Zásadním přelomem z hlediska rovnoprávnosti bylo povolení startu žen v běhu na lyžích. Běžkyně soutěžily na trati dlouhé 10 kilometrů a historicky první zlatou medaili si odnesla finská závodnice Lydia Widemanová, za níž na stupních vítězů skončily její dvě krajanky. Mužské závody ovládl finský běžec Veikko Hakulinen. Skokanské soutěže na Holmenkollbakkenu ovládli domácí Norové, přičemž Arnfinn Bergmann získal zlato a složil tak reparát za neúspěšné mistrovství světa.
Krasobruslení: Američan Dick Button s absolutní převahou obhájil své olympijské zlato z roku 1948. Ve volné jízdě provedl historicky první čistě skočený trojitý skok (trojitý rittberger) v soutěžních podmínkách. V ženské kategorii triumfovala britská krasobruslařka Jeannette Altweggová. Po organizační stránce došlo k technologickému průlomu – bodové hodnocení rozhodčích bylo poprvé počítáno a zpracováváno pomocí mechanických počítačů sponzorovaných společností IBM, čímž byly eliminovány dlouhé prodlevy při vyhlašování výsledků.
Rychlobruslení: Mužským oválům (ženy v rychlobruslení ještě nesoutěžily) naprosto dominoval norský fenomén Hjalmar Andersen. Vyhrál závody na 1500, 5000 a 10000 metrů, čímž se stal nejúspěšnějším individuálním sportovcem her. Jeho náskok v závodě na deset kilometrů činil téměř 25 sekund před druhým v pořadí. Závod na 500 metrů vyhrál Američan Ken Henry, přičemž o bronzovou medaili se shodným časem podělili Gordon Audley z Kanady a Arne Johansen z Norska (což vedlo k celkovému součtu 23 rozdaných bronzových medailí na hrách místo obvyklých 22).
Boby: Bobové soutěže ovládla s naprostým přehledem reprezentace Západního Německa. Dvojice Andreas Ostler a Lorenz Nieberl zvítězila v závodě dvojbobů a stejní muži tvořili polovinu posádky, která získala zlato ve čtyřbobech. Obrovská tělesná hmotnost německé posádky (čtyřčlenný tým vážil dohromady přes 472 kilogramů neboli 1040 liber) poskytla bobu masivní kinetickou výhodu při sjezdu z ledového koryta. Tato událost donutila Mezinárodní federaci bobů a skeletonu (FIBT) okamžitě po hrách změnit pravidla a zavést pro všechny budoucí olympijské soutěže striktní maximální váhové limity pro posádky.
Lední hokej: Turnaje se zúčastnilo devět národních mužstev. Absolutním suverénem se stala výprava Kanady, reprezentovaná amatérským klubem Edmonton Mercurys. Kanaďané turnaj vyhráli se sedmi výhrami a jednou remízou (se Spojenými státy americkými). Bylo to páté olympijské zlato pro Kanadu v hokeji ze šesti dosavadních turnajů a na dlouhých padesát let (až do her v Salt Lake City 2002) také zlato poslední. Stříbrné medaile putovaly do USA.
🇨🇿 Československá stopa a zklamání
Výpravu Československa (pod hlavičkou Československého olympijského výboru, tehdy plně podřízeného komunistickému státnímu aparátu) reprezentovalo v Oslu přesně 22 sportovců. Specifikem této delegace byl fakt, že se skládala výhradně ze samých mužů (neúčastnila se ani jedna žena) a omezovala se na pouhé tři sporty, přičemž drtivou většinu výpravy – 17 mužů – tvořil národní tým ledního hokeje. Mezi zbylými sportovci figurovali například zástupci v běhu na lyžích, z nichž nejstarším členem celé výpravy byl šestatřicetiletý běžec František Balvín.
Československý hokejový výběr podával v průběhu turnaje velmi solidní výkony (porazil například Německo 6:1 nebo Polsko 8:2). V posledním kole turnaje porazili Čechoslováci silný tým Švédska poměrem 4:0. Díky tomuto výsledku dosáhly oba týmy (Československo i Švédsko) v konečné tabulce shodného počtu 12 bodů a shodného celkového skóre pro třetí místo.
Podle tehdejších regulí IIHF musel o zisku bronzové medaile rozhodnout dodatečný vyřazovací (tie-breaker) zápas, který byl na program zařazen narychlo 25. února, v samotný den zakončení olympijských her. V tomto rozhodujícím klání švédský tým oplatil porážku a zvítězil nad Československem poměrem 5:3. Československá reprezentace tak obsadila celkové čtvrté místo a celá výprava odjížděla z Norska bez zisku jediné olympijské medaile. Nejmladším československým účastníkem na těchto hrách byl dvacetiletý hokejista Vlastimil Bubník, z něhož se v pozdějších letech stala jedna z největších legend tuzemského hokeje i fotbalu.
📊 Kompletní přehled účastnických států
Her se zúčastnilo přesně 30 národních olympijských výborů (NOC). Tato tabulka obsahuje úplný a abecedně seřazený výčet všech zúčastněných zemí bez jakéhokoliv filtrování, jež demonstruje geopolitické rozložení sportovního světa v polovině dvacátého století.
| Zúčastněné státy (Národní olympijské výbory) |
|---|
| Argentina, Austrálie, Belgie, Bulharsko, Československo, Dánsko |
| Finsko, Francie, Chile, Island, Itálie, Japonsko |
| Jugoslávie, Kanada, Libanon, Maďarsko, Německo (SRN), Nizozemsko |
| Norsko, Nový Zéland, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko |
| Řecko, Spojené státy americké, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie |
📈 Kompletní medailové pořadí
Ze třiceti zúčastněných zemí se podařilo třinácti státům vybojovat alespoň jednu ze 67 udělených cenných kovů (22 zlatých, 22 stříbrných, 23 bronzových). Zbylých sedmnáct zemí opouštělo Oslo bez medailového zisku. Následující tabulka obsahuje absolutní a nezkrácené pořadí všech třinácti úspěšných národů.
| Pořadí | Země (Národní olympijský výbor) | Zlato | Stříbro | Bronz | Celkem medailí |
|---|---|---|---|---|---|
| 1. | Norsko (hostitelská země) | 7 | 3 | 6 | 16 |
| 2. | Spojené státy americké | 4 | 6 | 1 | 11 |
| 3. | Finsko | 3 | 4 | 2 | 9 |
| 4. | Německo (zastoupené SRN) | 3 | 2 | 2 | 7 |
| 5. | Rakousko | 2 | 4 | 2 | 8 |
| 6. | Itálie | 1 | 0 | 1 | 2 |
| 6. | Kanada | 1 | 0 | 1 | 2 |
| 8. | Velká Británie | 1 | 0 | 0 | 1 |
| 9. | Nizozemsko | 0 | 3 | 0 | 3 |
| 10. | Švédsko | 0 | 0 | 4 | 4 |
| 11. | Švýcarsko | 0 | 0 | 2 | 2 |
| 12. | Francie | 0 | 0 | 1 | 1 |
| 12. | Maďarsko | 0 | 0 | 1 | 1 |
| Celkem | 13 států | 22 | 22 | 23 | 67 |
💡 Pro laiky
Zimní olympijské hry v roce 1952 byly v mnoha ohledech naprosto přelomové a nastavily pravidla pro sportování, která používáme dodnes. Vůbec poprvé v historii se zimní olympiáda nekonala v nějaké zapadlé horské vesničce uprostřed Alp nebo Skalistých hor, ale přímo ve velkém hlavním městě státu (v norském Oslu). Norové se tehdy velmi snažili ukázat, že se po kruté druhé světové válce dokázali vzpamatovat, a postavili pro sportovce úžasná sportoviště.
Největší změnu tehdy zažil lední hokej. Do té doby museli hokejisté na olympiádách hrát venku na zamrzlých rybnících nebo otevřených plochách, kde na ně padal sníh a svítilo slunce, což ničilo led. V Oslu poprvé postavili obří krytou halu (Jordal Amfi) se střechou a umělým chlazením, čímž vznikl klasický zimní stadion, jak jej známe my.
Další historickou kuriozitou byli závodníci na bobech z Německa. Dva statní němečtí bobisté si sedli do dvojbobu a následně přibrali další dva do čtyřbobu. Celá jejich čtyřčlenná posádka ale vážila naprosto extrémních 472 kilogramů. Díky této obří váze měl jejich ocelový bob v ledovém korytě z kopce dolů tak obrovskou hybnost, že zničil veškerou konkurenci a získal dvě zlaté medaile. Ostatní státy si ale okamžitě stěžovaly na nespravedlnost, a tak mezinárodní komise musela ihned po těchto hrách vymyslet váhové limity. Od té doby se před závodem každá posádka s bobem musí zvážit a nesmí překročit maximální limit, aby nevyhrávali jen ti nejtěžší lidé na startu. Z hlediska tradic na těchto hrách také poprvé v zimě běžel atlet s hořící pochodní, kterou na slavnostním zahájení zapálil olympijský oheň – zvyk, bez kterého si dnes olympiádu už nedokážeme vůbec představit.