Otakar Černý (letec)

Otakar Černý
Celé jméno	Otakar Černý
Datum narození	28. listopadu 1919
Místo narození	Křenovice u Slavkova, Československo
Datum úmrtí	14. ledna 2009
Místo úmrtí	Praha, Česko
Státní příslušnost	;
Povolání	radiotelegrafista, stíhací pilot, politický vězeň
Vyznamenání	Řád Bílého lva (I. třída, 2009 in memoriam); Československý válečný kříž 1939 (3x); Medaile Za chrabrost (2x); Záslužný kříž ministra obrany České republiky

Otakar Černý (28. listopadu 1919 Křenovice – 14. ledna 2009 Praha) byl československý válečný letec, generálmajor ve výslužbě a jedna z unikátních osobností československého odboje v řadách RAF. Jeho válečná kariéra byla výjimečná tím, že sloužil nejprve jako palubní radiotelegrafista a střelec u bombardovacího letectva, aby se později přeškolil na pilota a konec války strávil v kokpitu stíhačky.

Proslul neuvěřitelným přežitím havárie bombardéru Vickers Wellington, kdy byl odstředivou silou „přišpendlen“ v padajícím letounu a z trosek se dostal až v okamžiku rozpadu stroje těsně nad zemí. Po válce sdílel tragický osud mnoha západních letců: byl vyhozen z armády, zatčen, mučen a vězněn komunistickým režimem na Mírově.

Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Stal se aktivním členem Svazu letců a Československé obce legionářské. V roce 2009 mu byl in memoriam propůjčen Řád Bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky.

Mládí a útěk do odboje

Otakar Černý se narodil v Křenovicích u Slavkova na Moravě. Vychodil měšťanskou školu a vyučil se. Jeho zájem o techniku a vlastenectví ho přivedly do řad armády.

V roce 1937 dobrovolně vstoupil do československého letectva. Absolvoval školu pro letecký dorost v Prostějově, kde získal kvalifikaci radiotelegrafisty. Mnichovská zrada a následná okupace v březnu 1939 však jeho sny o létání v barvách svobodné republiky přerušily. Odmítl sloužit okupantům a rozhodl se pro odchod do zahraničí.

Cesta přes Polsko

V červnu 1939, ve věku nedožitých 20 let, ilegálně překročil hranice do Polska. V Krakově se hlásil na československém konzulátu. Stejně jako většina čs. vojáků v té době byl odeslán lodí do Francie, protože polská vláda zpočátku nechtěla vznik samostatných čs. jednotek dráždit Německo. Do Francie dorazil v červenci 1939 a podepsal závazek v Cizinecké legii, což byla nutná podmínka pro pobyt.

Po vypuknutí války byl uvolněn pro službu v čs. armádě ve Francii (v Agde), ale do bojů o Francii jako letec nestihl zasáhnout kvůli nedostatku letadel a rychlému pádu francouzské obrany. V červnu 1940 byl evakuován do Velké Británie.

Služba u 311. bombardovací perutě

Ve Velké Británii byl Otakar Černý přijat do Royal Air Force (RAF). Díky své předválečné kvalifikaci byl zařazen k nově vznikající 311. československé bombardovací peruti jako palubní radiotelegrafista a střelec.

Peruť byla vyzbrojena dvoumotorovými bombardéry Vickers Wellington. Tyto stroje se staly páteří noční ofenzívy RAF v prvních letech války. Černý se účastnil náletů na strategické cíle v Německu a okupované Evropě (např. Kolín nad Rýnem, Hamburk, přístavy ve Francii). Služba u bombardérů byla nesmírně riziková; „Třistajedenáctka“ měla v té době nejvyšší ztráty ze všech čs. perutí.

Zázrak u East Wrethamu

K události, která se zapsala do historie letectví, došlo v roce 1941. Během cvičného letu s Wellingtonem se letoun dostal do neovladatelné vývrtky (což byl pro tento typ letounu často fatální stav).

Černý se nacházel v zadní části trupu. Obrovská odstředivá síla ho přitiskla ke stěně letounu takovou silou, že se nemohl pohnout, natož vyskočit padákem.
Zatímco ostatní členové posádky (kteří mohli) vyskákali nebo zahynuli v přední části, Černý zůstal uvězněn v řítícím se stroji.
Trup letadla nevydržel přetížení a těsně nad zemí se rozlomil. Tato destrukce paradoxně Černého vymrštila ven. Dopadl do koruny stromu a poté do hlubokého sněhu (nebo bláta, zdroje se liší), aniž by se mu stihl otevřít padák.
Přežil s těžkými zraněními páteře a nohou, ale přežil. Tento incident je často citován jako příklad neuvěřitelného štěstí a fyzikální anomálie při haváriích.

Od bombardérů ke stíhačům

Po dlouhé rekonvalescenci se Otakar Černý rozhodl, že nechce u letectva skončit, ale zároveň toužil po větší kontrole nad svým osudem. Rozhodl se stát pilotem.

Požádal o přeškolení a byl odeslán do pilotního výcviku. Absolvoval základní výcvik ve Velké Británii a pokračovací výcvik v Kanadě (v rámci Commonwealth Air Training Plan). Zde získal pilotní křídla („wings“).

312. stíhací peruť

V roce 1944 se vrátil do Británie jako pilot a byl zařazen k 312. československé stíhací peruti.

Přesedlal z těžkopádného Wellingtonu na legendární Supermarine Spitfire (verze LF Mk.IXc).
Účastnil se doprovodů bombardovacích svazů nad Německo, útoků na pozemní cíle a hlídkových letů.
Podílel se na operacích souvisejících s vyloděním v Normandii a postupu spojenců Evropou.

Konec války ho zastihl jako zkušeného letce, který prošel jak bombardovacím, tak stíhacím výcvikem a bojovým nasazením, což byla vzácná kombinace.

Návrat, vězení a Mírov

Do osvobozeného Československa se vrátil v srpnu 1945. Zůstal v armádě a sloužil jako instruktor v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové, kde předával své zkušenosti nové generaci pilotů.

Úder komunistické moci

Po únorovém převratu v roce 1948 se stal, stejně jako jeho velitelé František Peřina či František Fajtl, „nepřítelem lidu“.

V dubnu **1949** byl zatčen Státní bezpečností. Byl obviněn ze spiknutí proti republice a velezrady (klasický scénář pro likvidaci západních letců).
Byl odsouzen ke **3 letům těžkého žaláře**.
Trest si odpykával na hradě Mírov, který sloužil jako věznice pro politické vězně a „nebezpečné“ kriminálníky. Zde se setkal s mnoha svými přáteli z RAF. Podmínky byly kruté, vězni byli nuceni k těžké práci, trpěli zimou a nedostatkem jídla.

Život v totalitě a rehabilitace

Po propuštění z vězení v roce 1951 (nebo 1952) byl Černý zbaven hodnosti, majetku a občanských práv.

Nesměl létat a měl problém najít jakoukoliv práci.
Pracoval jako pomocný dělník, řidič, skladník. Dlouhá léta žil pod dohledem StB, jeho rodina byla perzekvována (děti měly problémy se studiem).
Přesto se nikdy nevzdal a udržoval kontakty s komunitou bývalých letců.

Po roce 1989

Sametová revoluce přinesla Otakaru Černému satisfakci.

Byl plně rehabilitován a povýšen na plukovníka, později na generálmajora ve výslužbě.
Aktivně se zapojil do obnovy **Svazu letců ČR**. Stal se předsedou jeho pražské pobočky.
Byl členem **Sdružení československých zahraničních letců 1939–1945**.
Pravidelně se účastnil pietních aktů, besed a setkání veteránů v České republice i ve Velké Británii.

Stal se také čestným členem **Cambridge University Air Squadron**, což bylo uznání jeho vazeb na Británii a jeho pilotního mistrovství.

Ocenění

Za své hrdinství obdržel řadu vyznamenání:

**Řád Bílého lva I. třídy** (vojenská skupina) – udělen in memoriam prezidentem Václavem Klausem 28. října 2009.
**Československý válečný kříž 1939** (trojnásobný nositel).
**Medaile Za chrabrost** (dvojnásobný nositel).
**Medaile Za zásluhy** I. stupně.
**Záslužný kříž ministra obrany ČR**.
Britská vyznamenání: 1939–1945 Star, Air Crew Europe Star, Defence Medal, War Medal.

Úmrtí

Generálmajor Otakar Černý zemřel 14. ledna 2009 v Praze ve věku 89 let. Byl jedním z posledních žijících pamětníků, kteří zažili službu u obou hlavních složek RAF (Bomber Command i Fighter Command). Je pohřben v rodných Křenovicích.

Pro laiky

Otakar Černý byl voják s neuvěřitelným štěstím v neštěstí. Představte si, že sedíte v zadku bombardéru, který se ve vzduchu utrhl ze řetězu a řítí se k zemi. Nemůžete se hýbat, protože vás síla rotace mačká ke stěně. Všichni si myslí, že jste mrtvý. Letadlo narazí do země, rozpadne se na kusy a vás to vymrští do sněhu – a vy to přežijete. To se mu stalo. A místo aby s létáním skončil, řekl si: „Příště chci sedět u řízení já,“ a stal se stíhacím pilotem na Spitfiru. Bojoval proti nacistům celou válku. A odměna? Komunisté ho po válce zavřeli na Mírov a zničili mu kariéru. On se ale zlomit nenechal a dožil se svobody jako hrdý generál.

Zdroje