Národní divadlo (Praha)
Obsah boxu
Šablona:Infobox divadlo Národní divadlo v Praze, známé také jako „Zlatá kaplička“, je reprezentativní scéna České republiky a jeden z nejvýznamnějších symbolů české národní identity a kulturního dědictví. Nachází se na pravém břehu řeky Vltavy na rozhraní Starého a Nového Města. Novorenesanční budova divadla od architekta Josefa Zítka je jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi, a to jak z architektonického, tak z kulturně-historického hlediska.
Jeho výstavba byla financována z celonárodních sbírek pod heslem „Národ sobě“ a stala se manifestací touhy českého národa po kulturní a politické emancipaci v rámci Rakouska-Uherska. Po svém dokončení a krátkém provozu v roce 1881 bylo zničeno požárem, což vyvolalo novou vlnu solidarity a odhodlání, která vedla k jeho rychlé obnově a slavnostnímu znovuotevření v roce 1883. Národní divadlo je sídlem čtyř uměleckých souborů: Opery, Činohry, Baletu a Laterny magiky.
📜 Historie
💡 Počátky a národní sbírka
Myšlenka na vybudování samostatného českého kamenného divadla se zrodila již v roce 1844 na poradách vlastenců v Praze. Žádost o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení samostatného českého divadla“, kterou předložil František Palacký zemskému výboru 29. ledna 1845, byla prvním konkrétním krokem. Privilegium bylo uděleno v dubnu 1845, avšak až v roce 1851 vznikl Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze, který zahájil první veřejnou sbírku.
Sbírka se stala celonárodní záležitostí a symbolem národního probuzení. Přispívali lidé ze všech společenských vrstev, od šlechty a bohatých měšťanů až po chudé venkovany. Heslo „Národ sobě“, které je dodnes vytesáno nad oponou, dokonale vystihovalo ducha doby. V roce 1852 byl zakoupen pozemek bývalé solnice na břehu Vltavy, který však byl pro velkolepý projekt příliš malý. Díky tomu byla později postavena dočasná budova Prozatímního divadla (otevřeno 1862), která se později stala součástí finální stavby.
🏗️ První stavba a otevření (1868–1881)
Architektonická soutěž na podobu divadla byla vypsána v roce 1865. Zvítězil v ní mladý profesor pozemního stavitelství na pražské technice, Josef Zítek, s návrhem v přísném stylu severoitalské novorenesance.
Slavnostní položení základního kamene se uskutečnilo 16. května 1868 a stalo se obrovskou národní manifestací. Základní kameny byly svezeny z mnoha památných míst Čech a Moravy, například z Řípu, Blaníku, Radhošťe či Vyšehradu.
Stavba trvala více než deset let. Divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa a jeho manželky Štěpánky. Premiérou byla opera Libuše od Bedřicha Smetany, která byla pro tuto příležitost složena. Po tomto představení se divadlo opět uzavřelo, aby mohly být dokončeny poslední práce.
🔥 Požár v roce 1881
12. srpna 1881, těsně před definitivním otevřením, vypukl v divadle zničující požár. Oheň zničil měděnou kupoli, hlediště, jeviště i oponu od Františka Ženíška. Požár byl vnímán jako národní katastrofa. Okamžitě se však zvedla nová vlna solidarity. Během pouhých 47 dní se ve sbírce sešel více než milion zlatých, což svědčilo o neuvěřitelném odhodlání českého národa.
Příčina požáru nebyla nikdy zcela objasněna. Původní verze hovořila o zavinění dvou řemeslníků, kteří pracovali na střeše, ale pozdější vyšetřování tuto verzi zpochybnila a objevily se i spekulace o úmyslném zapálení z německé strany, které se však nikdy nepotvrdily.
🏛️ Obnova a slavnostní znovuotevření (1881–1883)
Obnovu budovy dostal na starost žák Josefa Zítka, architekt Josef Schulz. Ten citlivě navázal na Zítkovu koncepci, ale zároveň provedl některé úpravy, zejména v interiéru, kde zlepšil viditelnost a zvětšil kapacitu hlediště. Podařilo se mu také integrovat budovu Prozatímního divadla do komplexu Národního divadla jako jeho zákulisní část.
Slavnostní znovuotevření se konalo 18. listopadu 1883, opět operou Libuše. Tento den se stal jedním z nejvýznamnějších v novodobých českých dějinách a symbolem nezlomnosti a kulturní síly národa.
🏢 Nová scéna a rekonstrukce ve 20. století
V druhé polovině 20. století prošlo divadlo rozsáhlou rekonstrukcí a dostavbou, která probíhala v letech 1977 až 1983. Během ní byla historická budova pečlivě zrestaurována. Součástí projektu byla i výstavba nové budovy v sousedství, tzv. Nové scény, podle návrhu architekta Karla Pragera. Tato brutalistní stavba, jejíž fasáda je tvořena více než čtyřmi tisíci skleněnými tvarovkami, vyvolala a dodnes vyvolává kontroverzní reakce, ale stala se nedílnou součástí divadelního areálu a sídlem souboru Laterna magika.
🎨 Architektura a výzdoba
Národní divadlo je vrcholným dílem české architektury 19. století a zároveň galerií českého umění té doby.
🏛️ Exteriér
Budova je navržena ve stylu novorenesance, inspirovaném italskou a antickou architekturou. Monumentálnímu průčelí směrem k Vltavě dominuje lodžie s korintskými sloupy. Střechu zdobí obrovská modrá kupole s pozlacenými detaily. Nejvýraznějším prvkem střechy jsou bronzová sousoší trig (trojspřeží) se sochami bohyň Vítězství od Bohuslava Schnircha. Na atice jsou umístěny alegorické sochy Opery a Dramatu od Josefa Václava Myslbeka.
🖼️ Interiér a umělecká díla
Interiér divadla je bohatě zdoben zlatem, mramorem a malbami.
- Hlediště: Má tvar podkovy a tři balkony. Strop zdobí osm alegorických maleb Umění od Františka Ženíška a jeho spolupracovníků.
- Hlavní foyer: Největší společenský prostor divadla. Strop zdobí triptych Zlatý věk, Úpadek a Vzkříšení umění (opět od Ženíška). Na stěnách se nachází cyklus 14 lunet s náměty z českých dějin a mýtů nazvaný Vlast, jehož autorem je Mikoláš Aleš.
- Hlavní opona: Jedním z nejcennějších uměleckých děl je opona od Vojtěcha Hynaise. Zobrazuje alegorii stavby Národního divadla, kde se různé vrstvy národa podílejí na společném díle. Původní Ženíškova opona shořela při požáru.
🌟 Generace Národního divadla
Na výzdobě divadla se podílela celá řada předních českých umělců druhé poloviny 19. století, kteří jsou souhrnně označováni jako Generace Národního divadla. Kromě již zmíněných (Zítek, Schulz, Ženíšek, Aleš, Myslbek, Hynais) k nim patřili například sochaři Antonín Wagner a Bohuslav Schnirch nebo malíři Václav Brožík a Julius Mařák.
🎭 Soubory a repertoár
Národní divadlo je zastřešující institucí pro čtyři hlavní umělecké soubory, které působí na několika scénách (Národní divadlo, Státní opera Praha, Stavovské divadlo, Nová scéna).
🎶 Opera
Operní soubor Národního divadla je největší a nejstarší v Česku. Jeho repertoár tvoří základní díla světové i české operní literatury, s důrazem na tvorbu Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
💃 Balet
Baletní soubor je největším profesionálním tanečním tělesem v zemi. Uvádí klasické balety (např. Louskáček, Labutí jezero) i moderní a současnou choreografickou tvorbu českých i zahraničních tvůrců.
🗣️ Činohra
Činoherní soubor se zaměřuje na klasický i moderní český a světový repertoár. V jeho historii jím prošly největší osobnosti českého herectví. Hraje především ve Stavovském divadle a na Nové scéně.
🌍 Význam a symbolika
Národní divadlo není jen uměleckou institucí, ale především národním symbolem. Jeho vznik a obnova po požáru představují jeden z klíčových momentů českého národního obrození. Je zhmotněním myšlenky národní jednoty, kulturní svébytnosti a touhy po svobodě. Nápis „Národ sobě“ připomíná, že divadlo bylo postaveno z darů obyčejných lidí a patří celému národu. Pro mnoho Čechů je návštěva představení v Národním divadle slavnostní událostí a vyjádřením úcty k národní kultuře.
💡 Pro laiky
- Národní obrození: Bylo to období v 18. a 19. století, kdy se Češi snažili obnovit a pozvednout český jazyk, kulturu a národní sebevědomí, které byly po staletí pod nadvládou habsburské monarchie a němčiny. Stavba Národního divadla byla vrcholem těchto snah.
- Novorenesance: Je to architektonický styl 19. století, který se inspiroval italskou renesanční architekturou 15. a 16. století. Vyznačuje se symetrií, použitím sloupů, obloukových oken a bohatou výzdobou. V době národního obrození byl tento styl velmi populární, protože odkazoval na slavnou minulost a humanistické ideály.
- Generace Národního divadla: Není to formální umělecká skupina, ale spíše označení pro výjimečnou generaci českých malířů, sochařů a architektů, kteří se v 70. a 80. letech 19. století podíleli na výzdobě divadla. Jejich společným cílem bylo vytvořit umělecké dílo, které by reprezentovalo českou kulturu.