Martin Bormann

Martin Bormann
Celé jméno	Martin Ludwig Bormann
Datum narození	17. června 1900
Místo narození	Halberstadt, Německé císařství
Datum úmrtí	2. května 1945
Místo úmrtí	Berlín, Nacistické Německo
Státní příslušnost
Povolání	nacistický politik, vedoucí stranické kanceláře, osobní tajemník
Aktivní od	1927

Martin Bormann byl prominentní německý nacistický politik, vedoucí stranické kanceláře (Parteikanzlei) a od roku 1943 osobní tajemník Adolfa Hitlera. V hierarchii Třetí říše si vybudoval pozici jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších mužů, pročež si vysloužil přezdívku „hnědá eminence“. Svou moc neopíral o veřejná vystoupení, ale o absolutní byrokratickou kontrolu nad přístupem k samotnému Hitlerovi, nad jeho osobním programem a nad financemi celé NSDAP.

Bormannova kariéra v NSDAP začala strmě stoupat poté, co se stal náčelníkem štábu zástupce vůdce Rudolfa Hesse. Když Hess v roce 1941 nečekaně odletěl do Velké Británie, převzal Bormann jeho agendu a stal se nepostradatelným centrálním bodem celé nacistické administrativy. Z této pozice aktivně prosazoval tvrdá proticírkevní opatření (Kirchenkampf), podílel se na byrokratickém zajištění programu eutanazie (Akce T4) a podepisoval klíčové dekrety týkající se deportací a vyvlastňování židovského obyvatelstva v rámci holokaustu.

Na samém konci druhé světové války setrval s Hitlerem v podzemním bunkru v Berlíně a byl svědkem jeho politické závěti i následné sebevraždy. Dne 2. května 1945 spáchal při pokusu o útěk z obklíčeného města sebevraždu kyanidovou kapslí. Protože jeho tělo nebylo bezprostředně po válce identifikováno, byl v Norimberském procesu v roce 1946 souzen v nepřítomnosti a odsouzen k trestu smrti oběšením. Trvalo téměř tři desetiletí, než byly v roce 1972 jeho kosterní pozůstatky objeveny při výkopových pracích, a až do roku 1998, než testy mitochondriální DNA definitivně vyvrátily konspirační teorie o jeho údajném útěku do Jižní Ameriky.

👤 Mládí a počátky kariéry

Martin Ludwig Bormann se narodil 17. června 1900 v pruském městě Halberstadt (v dnešním Sasku-Anhaltsku). Jeho otec Theodor Bormann pracoval jako poštovní úředník a bývalý vojenský trubač. Otec zemřel, když byly Martinovi pouhé tři roky, načež se jeho matka Antonie (rozená Mennongová) znovu provdala za ředitele místní banky. Bormann měl o dva roky mladšího bratra Alberta, který se později rovněž stal vysoce postaveným funkcionářem NSDAP a pobočníkem Adolfa Hitlera, přičemž oba bratři se v dospělosti natolik nenáviděli, že spolu odmítali i promluvit.

Studium na reálném gymnáziu Bormann nedokončil, protože byl v červnu 1918, v posledních měsících první světové války, odveden do armády. Sloužil u dělostřeleckého pluku (Feldartillerie-Regiment Nr. 55), nicméně do přímých frontových bojů nezasáhl a po kapitulaci Německa byl demobilizován. Po válce se vyučil zemědělským správcem na statku v Meklenbursku, kde se brzy zapojil do pravicově extremistických, antisemitských a nacionalistických kruhů.

Stal se členem polovojenské organizace Freikorps (konkrétně organizace Rossbach). V březnu 1924 byl Bormann odsouzen k jednomu roku odnětí svobody za spolupachatelství při brutální vraždě Waltera Kadowa. Kadow byl členy Freikorpsu podezříván, že udal francouzským okupačním úřadům německého nacionalistu Alberta Leo Schlagetera. Hlavním pachatelem této vraždy byl Rudolf Höss, pozdější velitel vyhlazovacího tábora Osvětim, který dostal desetiletý trest. Bormann si svůj roční trest odpykal v lipské věznici a po propuštění se vrátil k zemědělské správě, tentokrát však již s jasným politickým cílem.

📈 Vstup do NSDAP a cesta k moci

Dne 27. února 1927 vstoupil Bormann oficiálně do NSDAP (obdržel členské číslo 60 508). Jeho organizační a byrokratický talent se projevil téměř okamžitě. Zprvu působil jako župní tiskový mluvčí v Durynsku a následně jako obchodní manažer tamní župy. Založil a spravoval takzvanou Pomocnou pokladnu NSDAP (Hilfskasse), což byl v podstatě pojišťovací fond, ze kterého se vyplácelo odškodné zraněným členům úderných oddílů SA nebo pozůstalým po těch, kteří byli zabiti v pouličních bitkách s komunisty.

Jeho schopnost vybírat stranické příspěvky a nekompromisně řídit finance upoutala pozornost nejvyšších stranických kruhů. V červenci 1933, krátce po uchopení moci nacisty, byl Bormann jmenován náčelníkem štábu (Stabsleiter) v kanceláři zástupce vůdce, kterým byl Rudolf Hess. Na podzim téhož roku získal vysoký stranický titul Reichsleiter (říšský vedoucí) a stal se poslancem za NSDAP v Říšském sněmu.

Zatímco Hess byl často vnímán jako neprůbojný a politicky slabý snílek, Bormann z jeho kanceláře systematicky budoval mocenské centrum. Rozhodoval o tom, jaké dokumenty se dostanou na Hessův stůl, filtroval přístup ke svému nadřízenému a začal si budovat síť kontaktů napříč všemi regionálními vůdci strany (Gauleitery), kteří v něm viděli klíčového muže pro řešení svých byrokratických a finančních problémů.

💰 Obersalzberg a správa Hitlerových financí

Zcela zásadním faktorem pro Bormannův mocenský vzestup bylo jeho převzetí kontroly nad osobními financemi a soukromým sídlem Adolfa Hitlera. V polovině 30. let byl Bormann pověřen přestavbou a rozšířením Hitlerovy horské rezidence Berghof v bavorském Obersalzbergu. Bormann postupoval s nekompromisní brutalitou – pomocí výhrůžek a nucených odkupů, často vedených na své vlastní jméno, vyhnal z oblasti původní obyvatele a vybudoval zde obrovský, přísně střežený vládní komplex, kde měli své rezidence i Hermann Göring či Albert Speer. K Hitlerovým 50. narozeninám v roce 1939 nechal na vrcholu hory postavit slavné Orlí hnízdo (Kehlsteinhaus).

Současně s tím získal Bormann exkluzivní právo spravovat fondy pojmenované jako "Společnost pro hospodářství Adolfa Hitlera" (Adolf-Hitler-Spende der deutschen Wirtschaft), do kterého museli povinně přispívat všichni významní němečtí průmyslníci. Fond generoval miliony říšských marek. Bormann rovněž spravoval obrovské příjmy z autorských práv na Hitlerovu knihu Mein Kampf a poplatky, které musela německá pošta odvádět za používání Hitlerova portrétu na známkách. Díky této kontrole nad financemi učinil Bormann Hitlera i mnoho dalších stranických funkcionářů (kterým z fondů přiděloval dotace) na sobě absolutně závislými.

👑 Vrchol moci: Zástupce vůdce a osobní tajemník

Dne 10. května 1941 odletěl Rudolf Hess ve stíhačce Messerschmitt Bf 110 tajně do Skotska, kde se pokusil na vlastní pěst vyjednat mír. Hitler tento čin označil za zradu a šílenství. Funkce zástupce vůdce byla formálně zrušena, nicméně Hitler veškeré pravomoci tohoto úřadu okamžitě převedl na Bormanna. Dne 12. května 1941 se Bormann stal vedoucím nově vytvořené Stranické kanceláře (Parteikanzlei) a o několik týdnů později mu byla udělena hodnost říšského ministra (Reichsminister) bez portfeje.

Jeho moc definitivně kulminovala 12. dubna 1943, kdy byl oficiálně jmenován do funkce "Osobní tajemník vůdce" (Sekretär des Führers). Od tohoto okamžiku se Bormann stal skutečným "strážcem brány". Plně ovládal Hitlerův kalendář, rozhodoval o tom, koho Hitler přijme a komu bude žádost o audienci zamítnuta. Pečlivě zaznamenával Hitlerovy monology (z nichž později vznikly takzvané Hitlerovy rozhovory u stolu) a každé vůdcovo ústní přání okamžitě transformoval do podoby závazných byrokratických nařízení, která rozesílal po celé Třetí říši.

Bormann byl fanatickým odpůrcem křesťanství. Prohlašoval, že národní socialismus a křesťanství jsou neslučitelné ideologie. Byl hlavním iniciátorem kampaně (Kirchenkampf), během níž byly konfiskovány kláštery, zatýkáni duchovní a rušeny teologické fakulty. Z jeho nařízení musely být z německých škol odstraněny krucifixy. Z hlediska válečných zločinů se Bormann podílel na byrokratickém chodu Akce T4 (program vyvražďování duševně a fyzicky postižených) a vydal řadu nařízení omezujících práva a zabavujících majetek židovského obyvatelstva, čímž administrativně usnadnil provádění holokaustu.

🛡 Konec války v Hitlerově bunkru

Když se na jaře 1945 blížila k Berlínu sovětská Rudá armáda, Bormann zůstal společně s Hitlerem v podzemním Führerbunkeru pod říšským kancléřstvím. Zatímco ostatní předáci jako Hermann Göring nebo Heinrich Himmler Berlín opustili a následně se pokusili o separátní vyjednávání se Spojenci, Bormann využil jejich nepřítomnosti k tomu, aby je u Hitlera definitivně zdiskreditoval a dosáhl jejich zbavení všech funkcí.

Dne 29. dubna 1945 byl Bormann společně s Josephem Goebbelsem oficiálním svědkem na noční svatbě Adolfa Hitlera a Evy Braunové. Následně se stal svědkem a vykonavatelem Hitlerovy politické a osobní závěti. V této závěti jej Hitler jmenoval stranickým ministrem (Parteiminister) a vykonavatelem své pozůstalosti. Po Hitlerově a Braunové sebevraždě 30. dubna 1945 byl Bormann jedním z mužů, kteří dohlíželi na vynesení a spálení jejich těl v zahradě kancléřství.

Ve večerních hodinách 1. května 1945 se zbytky osazenstva bunkru rozhodly pro pokus o průlom z obklíčeného města. Bormann se připojil ke skupině, ve které byl i Hitlerův osobní lékař dr. Ludwig Stumpfegger a vůdce Hitlerjugend Arthur Axmann. Skupina se dostala z podzemí stanice metra a postupovala sutinami směrem k řece Sprévě. Během cesty se na čas připojili k postupujícím německým tankům, ale jeden z tanků byl bezprostředně před nimi zasažen sovětskou střelou, přičemž výbuch Bormanna a Stumpfeggera odhodil. Oba přežili, ale skupina se rozdělila. Podle pozdějšího svědectví Arthura Axmanna, který se o několik hodin později vracel stejnou trasou, narazil poblíž železniční stanice Lehrter Bahnhof (dnešní Berlin Hauptbahnhof) na dvě nehybná těla ležící na zádech v měsíčním svitu. Poznal v nich Bormanna a Stumpfeggera. Na tělech neviděl žádná zjevná zranění od výbuchu či kulek, ale blížící se sovětští vojáci ho donutili k ústěku, aniž by těla mohl blíže ohledat.

⚖️ Norimberský proces a konspirační teorie

Protože tělo nebylo bezprostředně nalezeno a úřady neměly hmatatelný důkaz o Bormannově smrti, vyvstaly obrovské pochybnosti. V říjnu 1945 zahájil Mezinárodní vojenský tribunál Norimberský proces s hlavními nacistickými válečnými zločinci. Bormann byl jediným obžalovaným, který byl souzen v nepřítomnosti (in absentia). Obhajoba, zastupovaná Friedrichem Bergoldem, se snažila argumentovat tím, že Bormann je mrtvý a soud s ním je irelevantní. Tribunál tento argument odmítl.

Dne 1. října 1946 byl Martin Bormann uznán vinným ve dvou ze tří bodů obžaloby (válečné zločiny a zločiny proti lidskosti) a odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek výslovně uváděl, že pokud by byl Bormann dopaden živý, měla mu Spojenecká kontrolní rada možnost trest případně zmírnit, což se však nestalo.

Během následujících 27 let se Bormann stal objektem snad největšího mezinárodního honu na prchajícího nacistu. Mezinárodní tisk i zpravodajské služby publikovaly zprávy o "zaručených" pozorováních Bormanna. Byl hlášen v Argentině, Paraguayi, Brazílii, v klášterech v Itálii i ve frankistickém Španělsku. Dokonce i slavný lovec nacistů Simon Wiesenthal byl přesvědčen, že Bormann žije a skrývá se v Jižní Americe pod ochranou sítě ODESSA. Tyto konspirace přiživoval fakt, že mnoho skutečných zločinců (jako Josef Mengele nebo Adolf Eichmann) do Jižní Ameriky skutečně uprchlo.

🔬 Objev kosterních pozůstatků a analýza DNA

Zlom nastal 7. a 8. prosince 1972. Během stavebních prací a výkopů v blízkosti bývalého nádraží Lehrter Bahnhof narazili dělníci v hloubce asi jednoho metru na dvě lidské kostry. Policie a forenzní experti okamžitě zajistili místo činu. Klíčovou roli při první identifikaci sehrály zachovalé chrupy. Vyšetřovatelé porovnali chrup obou koster s dochovanými detailními zubními záznamy dr. Hugo Blaschkeho, který byl osobním zubařem Adolfa Hitlera, Martina Bormanna i mnoha dalších nacistických představitelů.

Zubní rentgeny a modely se přesně shodovaly. Menší kostra patřila Bormannovi, obrovská (téměř 190 cm vysoká) kostra dr. Stumpfeggerovi. Při zkoumání lebečních dutin objevili patologové drobné skleněné střípky zaklesnuté mezi zuby a v čelistní kosti – nezvratný důkaz toho, že oba muži rozkousli ampuli s kyanidem, když narazili na neprostupnou linii sovětských hlídek. V roce 1973 západoněmecké úřady na základě těchto forenzních důkazů oficiálně prohlásily Martina Bormanna za mrtvého s datem úmrtí 2. května 1945.

Přestože byly zubní záznamy nezpochybnitelné, konspirační teoretici nadále šířili fámy, že Bormann zemřel v Jižní Americe a jeho tělo bylo do Berlína tajně převezeno a zakopáno až později. K definitivnímu vyřešení případu došlo až na jaře roku 1998 pomocí tehdy moderních genetických metod. Profesor Wolfgang Eisenmenger z Ústavu soudního lékařství (Institut für Rechtsmedizin) Univerzity Ludvíka Maxmiliána v Mnichově provedl s týmem expertů komplexní analýzu mitochondriální DNA (mtDNA) extrahované ze stehenní kosti nalezené kostry. Tato analýza (zaměřená na sekvence HV1 a HV2) byla následně porovnána se vzorkem krve odebraným od 83letého žijícího Bormannova příbuzného z matčiny linie. Výsledek prokázal 100% shodu, čímž byla identita Martina Bormanna bez jakýchkoliv pochybností vědecky zpečetěna. V roce 1999 byly jeho pozůstatky zpopelněny a popel byl tajně rozptýlen v mezinárodních vodách Baltského moře, aby se z jeho hrobu nestalo poutní místo neonacistů.

👨‍👩‍👧 Osobní život

Dne 2. září 1929 se Bormann oženil s Gerdou Buchovou, dcerou Waltera Bucha, který zastával funkci předsedy Nejvyššího stranického soudu NSDAP. Adolf Hitler byl na jejich svatbě osobním svědkem. Z manželství vzešlo celkem deset dětí (devět se dožilo dospělosti). Prvorozený syn Martin Adolf Bormann (pojmenovaný na počest kmotra Adolfa Hitlera) se po válce distancoval od nacistické ideologie, přestoupil ke katolicismu a stal se vysvěceným knězem, přičemž působil i jako misionář v Africe.

Osobní život rodiny byl silně formován fanatickou nacistickou ideologií. Bormann měl veřejně známý milostný poměr s německou herečkou Manjou Behrensovou. Jeho manželka Gerda tuto nevěru nejen tolerovala, ale dokonce ji ideologicky podporovala. V dochované korespondenci navrhovala svému manželovi systém, ve kterém by manželky a milenky mohly žít ve společných domácnostech za účelem produkce co největšího počtu čistokrevných árijských dětí, pro což navrhovala zrušení monogamie. Gerda Bormannová uprchla na konci války do italského Jižního Tyrolska, kde na jaře 1946 zemřela na rakovinu.

📊 Kompletní kariérní a statistický přehled funkcí

Kariéra Martina Bormanna je exemplárním příkladem vzestupu v rámci paralelních mocenských struktur NSDAP a státního aparátu. Následující tabulky obsahují absolutně kompletní výpis všech jeho jmenování, bez jakéhokoliv filtrování, od jeho vstupu do strany až po smrt v bunkru.

Politické a státní funkce

Rok/Datum	Funkce a pozice	Organizace/Instituce
27. února 1927	Člen (číslo 60 508)	NSDAP
1928	Župní tiskový mluvčí (Gaupressewart)	NSDAP (župa Durynsko)
1928	Obchodní manažer župy (Gaubetriebszellenobmann)	NSDAP (župa Durynsko)
Říjen 1933	Říšský vedoucí (Reichsleiter)	Vedení NSDAP
Červenec 1933	Náčelník štábu zástupce vůdce (Stabsleiter)	Kancelář zástupce vůdce (Rudolf Hess)
Listopad 1933	Poslanec (Mitglied des Reichstages)	Říšský sněm
12. května 1941	Vedoucí stranické kanceláře (Leiter der Parteikanzlei)	Státní a stranický aparát
Červenec 1941	Říšský ministr bez portfeje (Reichsminister)	Říšská vláda
12. dubna 1943	Osobní tajemník vůdce (Sekretär des Führers)	Úřad Adolfa Hitlera
Leden–Srpen 1943	Člen "Výboru tří" (Dreierausschuß)	Nejvyšší vedení válečné ekonomiky
29. dubna 1945	Stranický ministr (Parteiminister)	Na základě politické závěti Hitlera

Hodnosti v organizaci SS

Ačkoliv Bormann nebyl primárně vojákem ani policistou, jako nejvyšší politický funkcionář obdržel čestné vysoké hodnosti v rámci struktury SS (jeho členské číslo SS bylo 278 267).

Datum povýšení	Hodnost SS	Odpovídající ekvivalent
30. ledna 1937	SS-Gruppenführer	Generálporučík
1. září 1940	SS-Obergruppenführer	Generál

Zdroje